Valtice po stránce turistické.

Rud. Macháček.

Každý turista, který navštíví Valtice s okolím a třeba i jen zběžně si je prohlédne, je překvapen, když pozná, kolik jedinečných půvabů přírodních i vytvořených rukou lidskou je tu soustředěno na území poměrně malém. Milovník přírody je nadšen vděčnými procházkami v krásných lesích a na březích klidných rybníků - obdivovatel architektury je upoután skvělými stavbami zámků, zámečků, kostelů, vyhlídek - koho láká prohlídka šlechtických komnat, je překvapen nádherným zařízením zámků, bohatými sbírkami obrazů, gobelínů, keramiky a j. - přírodovědec je tu v oblasti nadmíru zajímavé, kde může studovati zvláštnosti rostlinstva, živočišstva i zřetelné stopy geologického vývoje kraje - přítel folklóru je potěšen krásou krojů, výšivek i zvyků, jež si zachovali Slováci v blízkém Hlohovci - koho upoutaly rozsáhlé vinohrady a vinné sklepy, ochutná výborného valtického vína a přesvědčí se o něm, jak dovede rozzářiti oči a protepliti slova.

Každý kraj má svůj určitý ráz. Valticům jej vtiskuje residence mocných a bohatých Liechtenštejnů; neboť všechno, co tu vidíme, čemu se obdivujeme je buď majetkem panujícího knížete liechtenštejnského nebo má pečeť jeho vlády, jeho štědré ruky nebo aspoň jeho vlivu. Liechtenštejnstvím dýchají celé Valtice i s širokým okolím. Po zevnější stránce Valtice z Liechtenštejnů škody neměly, vždyť na vnějšku města i okolí jest viděti, co dokáže záliba v umění a representaci, spojená se vkusem a podložená bohatstvím. Bohatství Liechtenštejnů bylo opravdu ohromné - náleželo jim před válkou v Rakousku na 200.000 ha velmi výnosných polí a lesů. Část výtěžku věnovali na umělecké okrášlení svých sídel.

Zájem o umění a umělce byl v rodě liechtenštejnském tradiční. Celá řada panujících knížat sbírala systematicky obrazy, stavěla zámky, zakládala kostely a nyní se obdivujeme uměleckým pokladům jimi nashromážděným. I když se neřídili doslovně větou, kterou napsal kníže Karel Eusebius ve svém “Díle o architektuře”: “Peníze jsou k tomu, abychom zanechali po sobě krásné pomníky na věčnou a nesmrtelnou památku”, přece snaha okázale projeviti bohatství svého rodu častým urozeným a vznešeným hostům vedla je k provádění nádherných staveb.

Největší stavby byly ve Valticích provedeny v době po válce třicetileté, tedy v době, kdy zbohatlá šlechta všude se zrovna předstihovala ve výzdobě svých sídel. Tehdy u nás rozkvetl sloh barokový. Sloh ten vhodně tlumočí duševní ráz doby nábožensky rozechvěné a vzrušené. Svými rozmanitými vlnitými a závitnicovými křivkami, různotvárně prohýbanými plochami, prolomenými římsami, bohatostí výzdob, kopulemi, báněmi, závitnicovými štíty dociluje výrazné oživenosti. Obrazy a sochy svatých v nejrozmanitějších postojích a rozvlátém rouchu jeví zanícenost a pohnutí. Rozlehlý prostor, jeho nádherné okrasy, hra barev a smělá plastika působí uchvacujícím dojmem. Všechny znaky tohoto slohu uplatňují se vynikajícím způsobem na zámku a chrámech valtických.

Původcem prvních velkolepých staveb byl kníže Karel Eusebius (1627-84),syn Karla I. Liechtenštejna, známého předsedy hrdelního soudu nad vůdci stavovského povstání za války třicetileté. Ve svém mládí cestoval a když se ujal vlády, snažil se dodati své residenci ve Valticích takového lesku, jaký poznal na dvoře Ludvíka XIII. Zavedl proto na statcích přesné vedení knih a hospodářské kolegium, jež mělo sídlo ve Valticích, pečovalo o dobrou správu statků, kterých stále koupěmi i dědictvími přibývalo. Zvýšené příjmy umožnily mu prováděti jeho plány. Přestavěl farní chrám, skupoval na vnitřní výzdobu komnat umělecké výtvory a rozvinul na své residenci tak rušný život, jakého nebylo nikdy ani před tím ani potom. Pro své dvořanstvo koupil a upravil několik měšťanských domů, obklopil se tělesnou stráží 50 jezdců v zářících uniformách, jinoši z nejvznešenějších rodin sloužili při jeho dvoře jako panoši, znamenitý orchestr a divadelní společnost zaháněla dlouhou chvíli četným hostům. O velkých svých dvou zálibách - o architektuře a chovu koní - napsal obsáhlá díla a mnozí panovníci pyšnili se koňmi, které od něho obdrželi darem. Rozšířil Boří les a pořádal v něm velkolepé štvanice, jimž se vyrovnali málokteré jiné a jež lákaly do Valtic vysoké osobnosti z celé Evropy. K tomu všemu potřeboval mnoho peněz; dal proto podnět k hledání zlatých žil na Valticku, povolal k sobě dva alchymisty a zařídil jim pracovnu, aby v ní objevili toužebně hledaný “kámen mudrců”, jenž promění kovy ve zlato a stříbro, vyléčí nemoci a omladí stárnoucí tělo. Když se však slibovaný výsledek dlouho nedostavoval, byli alchymisté po smrti Karla Eusebia propuštěni.

Podobné časy se opakovaly za vzdělaného a uměnímilovného knížete Aloisia I. (1781-1805), jenž byl velkým přítelem zahradních a lesních kultur. Vystavěl zámecké divadlo, opatřil je dekoracemi a bohatou garderobou; po tři měsíce každého roku v něm provozovala vídeňská divadelní společnost rozmanité hry. Zbudoval také rozhlednu v Lednici a dlouhou zeď kolem t zv. bažantnice.

Většinu letohrádků v okolí Valtic provedl nástupce jeho Jan I. (1805-36), který je znám jako osobně statečný a proslulý vůdce jízdy za válek napoleonských. Jako mladík bojoval za Josefa II. ve válkách tureckých a získal si řád Marie Terezie. Ve válkách francouzských zasáhl často úspěšně se svou jízdou v četných bitvách ať již r.1805 u Slavkova nebo r.1809 u Ašprů. Jako odměnu za činnost válečnou i účast na mírových jednáních obdržel od císaře Františka II. řád zlatého rouna a byl jmenován generálem jízdy. Po skončených válkách se věnoval správě svého panství, jež ozdobil četnými stavbami ve slohu renesančním a empírovém. Prováděním staveb hleděl také zaopatřiti výživu obyvatelstvu, jež dlouholetými válkami mnoho vytrpělo; jsou to stavby: Reisten - kolonáda, Rendez - vous, Tři grácie, Nový dvůr, Apollonův chrám, Rybniční a Pohraniční zámek.

Nástupce jeho Alois II. (1836-58) byl vášnivý lovec; vystavěl proto Hubertovu kapli v Bořím lese. Zařídil také v t. zv. Neugebäude ženský klášter; ten však neměl dlouhého trvání.

V dobré paměti chovají obyvatelé Valtic knížete Jana II (1858-1929), jenž velmi rád ve Valticích i Lednici prodléval. Velmi štědře přispíval na všechny podniky obce. Ať již to byla stavba školy, nové radnice, školky a j., vždy byla jeho ruka hojně otevřena. I konvent a nemocnice Milosrdných bratří vděčí mu za velkou jeho přízeň. Mnoho peněz věnoval na novou úpravu některých staveb, dosavadní umělecké poklady novými nákupy rozmnožoval a pečoval, aby stará krásná stromořadí nebyla kácena. Žádný věkovitý strom nesměl býti bez jeho svolení skácen, dokud byl při síle, dokud nepadl sám nebo dokud nejevil příliš zjevných známek, že churaví. Často jej bylo vídati na projížďkách lesem, kde se těšil krásou přírody i staveb. Pojal i úmysl založiti při zámku valtickém podobný skleník jako v Lednici. Smrt jeho však tyto plány zastavila. Poněvadž zůstal neženat, nastoupil po něm bratr jeho kníže František I. Převládal-li u kn. Jana II. smysl umělecký, u nynějšího vládce z rodu Liechtenštejnů převládá smysl praktický. Valtice mu k srdci nepřirostly, jeho sídlem zůstala Vídeň, což jistě nezůstane bez vlivu na další rozvoj Valtic. Hned u zastávky valtické upoutá nás silnice vroubená mohutným stromořadím, v jakém si libují Liechtenštejnové ve Valticích i Lednici. A umějí dělat ty cesty! Taková silniční alej košatých lip a kaštanů, jež na jaře dýchá vůní, v létě chladí stínem, na podzim září barvami, v zimě překvapuje spletí obrovitých větví, táhne se jako bílá pentle 7 km dlouhá, aby spojovala dvě nádherné kytice panství Liechtenštejnova - zámek valtický a lednický. Není divu, že občas silný vítr ulomí starou, uschlou větev. Vždyť ty stromy stojí tu od r.1715! Pro pěší je podél silnice upraven dobře vypískovaný chodník, jenž nás pod klenbou staletých stromů zavede až do Lednice.

Od zastávky se ubíráme Lednickou ulicí do města a zanedlouho přijdeme ke konventu Milosrdných bratří.

Řád tento byl založen r.1534 sv. Janem z Boha, jenž r.1538 založil první svůj hospital v Granadě ve Španělsku. Karel Liechtenštejn, jsa vyslancem císaře Rudolfa II. v Římě, poznal tam obětavost řádových bratří, když mnozí jeho služebníci onemocněli na zimnici. Zvláště si oblíbil P. Jana Babt. de Cassinetti a povolal jej r.1605 s několika bratřími do Valtic, kde jim byl vykázán chudý lazaret, jenž stával na místě, na kterém je nyní hlavní oltář klášterního kostela. Byl to první klášter a nemocnice Milosrdných bratří v celé střední Evropě a stal se pak mateřským klášterem 49 jiných později zřízených. Byl tak malý, že mnozí bratří musili bydleti v soukromých domech. Základ ke stavbě vlastního konventu položil č.1662 kníže Karel Eusebius, který také zajistil příjmy nemocnice. Místo staré, vetché kaple sv. Barbory byl postaven v l.1668-71 nynější barokní kostel, pročež hřbitov odedávna se kolem kaple prostírající byl zrušen a přeložen. V dalších letech byla stavba rozšiřována až r.1890 vzrostla na nynější velkou nemocnici vyhovující všem moderním požadavkům hygienickým. Ale ani tím není rozvoj nemocnice ukončen. V nejbližší době započne nákladem 2 mil. Kč stavba nového chirurgického a ženského oddělení i moderních operačních sálů. Konvent získal pro svou nemocnici právo veřejnosti a nemocnice jeho stane se všeobecnou nemocnicí pro celou jižní Moravu.

Jak obšírné kroniky řádové dosvědčují, byli mezi členy valtického konventu mužové velmi obětaví, z nichž mnozí svou horlivost při ošetřování nakažlivých nemocí zaplatili životem. (R.1726 zemřelo při epidemii tyfové 11 bratří.) Jeden z nejznámějších byl P. Norbert Boccius, který se věnoval studiu botaniky a naváděl obyvatelstvo valtické k pěstění ušlechtilých druhů ovoce. Spis jeho “Hortus botanicus” je ozdobou liechtenštejnské knihovny ve Vídni. Velké zásluhy získal si také jsa profesorem na dvouleté chirurgické škole při klášteře zřízené, v níž se učili členové řádu chirurgii a ošetřování nemocných. Škola trvala až do r.1854.

Konvent zabírá rozsáhlou plochu mezi Lednickou a Břeclavskou ulicí. Na rozhraní ulic stojí mohutný kamenný kříž a barokní sochy P. Marie a sv. Jana s r.1760. Klášterní kostel s půvabnými věžemi rovněž v barokním slohu vystavěný má nad hlavním oltářem cenný obraz patrona chrámu, sv. Augustina, namalovaný r.1757 Janem Cymbalem, členem rasů. V tomto kostele konají se od roku 1921 každé neděle české bohoslužby.

Vedle kostela je vchod do konventu. Nad dveřmi je znak řádu: granátové jablko s křížem a trnovou korunou, nad tím, hvězda v modrém poli. V Křídle obráceném k Lednické ulici jsou pohostinské pokoje, pokoje členů řádu, knihovna, jídelna s krásným obrazem “Poslední večeře Páně” a kuchyně. Na dlouhých klenutých chodbách visí obrazy význačných členů řádu a portréty knížat liechtenštejnských, kteří si obětavé a obtížné práce bratří velmi vážili a proto konvent i nemocnici štědře podporovali. Na straně Břeclavské ulice je zubní ambulance, ordinační síň, roentgen, lékárna, zdviž a j., v I. poschodí pak rozsáhlé, světlé a vzdušné sály i menší pokoje pro nemocné. Celá budova je vytápěna ústředním topením. Chodby jsou široké, hodí se proto za nepříznivého počasí k procházkám rekonvalescentů. Když je pěkně, možno se procházeti v zahradě, v níž je velká socha sv. Jana z Boha, postavená tu r.1715 na poděkování, že Valtice byly uchráněny hrozného moru, který tehdy všude strašně řádil. Za budovami táhne se ovocná a zelinářská zahrada, infekční pavilon, výstavná umrlčí kaple a hospodářské budovy klášterní.

Nyní má nemocnice 82 postelí a nemocné ošetřuje 10 bratří, z nichž někteří již dlouhou řadu roků. (P. Pl. Doupovec 52 let). Primářem nemocnice je od r.1914 dr. Josef Hýsek. Převorem za světové války byl P. Ver. Tvrdý, nynější provinciál řádu v ČSR, potom P. Bert. Ellner a nyní od r.1928 P. Josue Šalamoun.

V konventu valtickém dostalo se za těch tři sta let, co tu působí, pečlivého ošetření nesčetným trpícím a štědrého nasycení nesčetným hladovějícím. Kolika tisícům bylo tu ulehčeno v jejich mukách za dob častých válek a epidemií, kolik tisíc lidí bylo tu vráceno novému životu! Zvláště vděčně vzpomínají zajisté ti nešťastní chudí, kteří tu byli léčeni bezplatně. (R.1924 ošetřeno zdarma 210 pacientů). Všem bez rozdílu náboženství i národnosti dostalo se laskavého přijetí a vlídné obsluhy. Ale nejen to! I své povinnosti národní plnil vždy zdejší konvent věrně. Stál vždy na straně české a získal si o udržení a posílení české myšlenky ve zdejším kraji zásluh nemalých.

Od konventu zamíříme k náměstí. Mineme cestou český hostinec p. Kopečka,, který tvoří roh Lednické a Mikulovské ulice. Ta by nás zavedla ke stanici valtické, jež slouží hlavně nákladní dopravě, poněvadž je od města dosti vzdálena. My však půjdeme přímo na rozlehlé náměstí, které svou velikostí zrovna vyzývá, aby bylo parkově upraveno. Zde na náměstí, kde valtičtí v minulých stoletích vítali tolik císařů a králů, byl pozdraven dne 20. června 1928 i první president ČSR, T. G. Masaryk.

Ve východní části náměstí zvedá se velkolepý barokní farní chrám. Jak pyšný nápis na průčelí hlásá, zbudoval jej Karel Eusebius, kníže liechtenštejnský, mikulovský, opavský a krnovský v l.1631-71. Stavbu začal italský stav. J. Tencala. Když však mu r.1638 sřítila kopule i klenba nad příční lodí, byl propuštěn a stavbu pak dále vedl brněnský stavitel Oldřich Erna; výzdobu provádělo několik italských umělců. Průčelí chrámu je oživeno sloupy, lomenými římsami a nadživotními sochami apoštolů sv. Petra a Pavla. Nad chrám čnějí dvě kopulovité věže; měděnka pokrývající jejich zprohýbané střechy mile lahodí našemu oku. Mocně působí vnitřek chrámu, který při svých obrovských rozměrech (48 m dl., 28 m šir., 34 m vys.) pojme všechno obyvatelstvo Valtic. Stěny chrámové jsou bohatě vyzdobeny jemně pracovanou štukaturou, mírně klenutý strop i velebná kopule překypuje figurálními i ornamentálními okrasami. Ve výklencích v prostoru před hlavním oltářem stojí sochy čtyř evangelistů, po stranách hlav, oltáře vidíme sochy císaře Ji sv. a papeže Sylvestra II., nahoře Arona a Mojžíše. Oltářní obraz je dobrou kopií - maloval ji slavný malíř G. Fanti - Rubensova “Nanebevzetí P. Marie”, jejíž originál zdobí nyní knížecí obrazárnu ve Vídni; nad oltářem visí však originál P. Rubense “Nejsvětější Trojice”. Pozoruhodné jsou i obrazy nad vedlejšími oltáři: Sv. tři králové, Sv. Karel Boromejský, Navštívení P. Marie, Útěk do Egypta, Sv. Anna, Obřezání Páně a j. Pozornosti zaslouží i velký bronzový kříž vytvořený r.1903 sochařem Weirichem. Kdežto stavba chrámová má znaky ranného baroku, kazatelna se sochou sv. Jana Křtitele a na protější stěně skupina se sv. Janem Nep. ve středu jsou umělecká díla pozdějšího baroku. V skleněných rakvích lemovaných rokokovým větvovím spočívají ostatky mučedníků sv. Antonia a Justa, jehož tělo vylo sem přeneseno ze zrušeného kláštera františkánského. Bohatě tepanou mříží je oddělena vkusně vyzdobená křestní kaple. Velmi pěkně je řešeno i schodiště vedoucí ze Zámecké ulice do knížecí oratoře u hlavního oltáře.

Vedle chrámu stojí fara a na druhé straně táhne se řada domů obývaných liechtenštejnskými úředníky. Uprostřed náměstí tyčíse mohutný sloup, na němž je socha P. Marie a na nižším soklu sochy sv. Rocha, Šebestiána, Karla Bor. a Františka Xav. Ukazující přesně hlavní strany světové. Sousoší vytvořil vídeňský sochař Mat. Gunst. Bylo postaveno r.1680 kn. Karlem Eusebiem na poděkování, že v městě přestal řáditi zhoubný mor. Opodál stojí kašna s pískovcovou sochou dívky v staroněmeckém kroji (sochař Jos. Bayer 1596).

Na západní straně náměstí byla r.1888 postavena radnice v něm. renaisanci dle plánu vídeňského arch. Jos. Drexlera. Je to dvouposchoďová budova 38 m vysoká, ukončená ozdobnou věží. Má dva portály. Jedním přijdeme k místnostem městské spořitelny a obecního úřadu, k němuž se pojí krásně vypravený zasedací sál. Několik pokojů tu zaujalo městské museum. Druhý vchod vede do české obecné školy, umístěné v prostorách celkem málo vyhovujících. Zde byly dříve kanceláře okresního soudu a berního úřadu, bylyť Valtice až do připojení k ČSR městem okresním. Jižní stranu náměstí uzavírá budova něm. škol obecných a měšťanských.

Východní strana náměstí jest otevřena klenutým průjezdem, nad nímž je veliký znak rodu Liechtenštejnského a dva alegorické reliefy se slovní hříčkou: “Svit drahokamu (lucelapis - Liechtenstein) se vyrovná záři pochodně”. Cestou lemovanou šeříkem zabočíme do Zámecké ulice a staneme před zámkem.

Zámek - vynikající stavba baroková - rozkládá se široce na mírném návrší. Čtyři jeho dlouhé fronty, z nichž jen východní je bohatěji vyzdobena, uzavírají velké čtvercové nádvoří. Ve své nynější podobě pochází z polovice XVII. století. Starou mocnou tvrz, která byla několikráte vypálena, proměnil kn. Karel Eusebius r.1640 v krásný zámek. Poněvadž se zámek stal residencí Liechtenštejnů, byl za dalších knížat uvnitř bohatě vyzdoben. Zvláště knížata Josef Jan, Alois I. a Alois II. zařizovali dle vkusu své doby zámecké komnaty, takže se tam setkáme s těžkým nábytkem barokovým, s ozdobnými předměty japonskými i čínskými z doby rokoka i štíhlými stoly a židlemi empirovými. Průčelí zámku je zakončeno věží a emblémy sestavenými ze zbraní, praporů a j. Nad portálem spatřujeme znak rodu a dvě symbolické sochy: Chytrost a Spravedlnost. V přízemí zámku jsou byty služebnictva, kuchyně, knihovna a j.

Průvodce nás ochotně provede prvním poschodím, jež je návštěvníkům přístupno. Z průjezdu po širokém schodišti, jež zdobí velké obrazy kn. Václava a Emanuela Liechtenštejna, vystoupíme do klenuté chodby dlážděné plotnami a procházíme řadou pokojů, které zrovna závodí v nádheře.

Prohlédneme si pokoj, v němž bývaly uloženy příbory, všimneme si starých hodin a skříně se starým vídeňským porculánem a holičskou keramikou zdobenou malbami květin. I sousední pokoj pro služebnictvo je bohatě vyzdoben. Jako všude jinde i tu jsou dveře zasazeny do mramorových rámů, stěny a stropy krášlí skvostně obrazy znázorňující mytologické výjevy. Jména malířů jsou většinou neznáma. Navštívíme “císařský salon”, v němž byl r.1876 ubytován císař František Josef I., když se účastnil manévrů pořádaných v okolí. Portrét jeho i choti jeho Alžběty hledí na nás se stěn potažených damaškem. Mahagonový nábytek v empirovém, slohu, velká benátská zrcadla, vzácná skříň i obrazy nade dveřmi zvyšují nádheru zařízení. Sousední ložnicí projdeme do salonku, který zdobí portréty Liechtenštejnů, obraz císaře Josefa II. v kruhu přátel, velké mramorové poprsí nynějšího vládnoucího knížete Františka I., vytvořené sochařem Weirichem, mahagonový psací stůl perletí vykládaný a vstoupíme do nádherné jídelny. Stěny její jsou obloženy umělým mramorem, tři zářivé lustry z benátského skla, na stropě jemná štukatura bohatě pozlacená. Vedlejší herna má tapety z r.1811, na stolku mnichovské hodiny, uprostřed velký kulečník, příborník obsahující cenný porculán a zajímavé pianino s r.1847; skříň jeho je zhotovena z imitace želvoviny vykládané ebenem a stříbrem. V přilehlém kuřáckém saloně na pestrém perském koberci spočívá těžký, hojně zlacený barokní nábytek, stolky s mramorovými krásně žíhanými plotnami, na nichž vzácné čínské vázy, vykládaná skříň na kuřivo; strop s malbou řeckých bohů. Pak překvapí nás pokoj pro ženské ruční práce. Stěny jsou potaženy hedvábnými ručně vyšívanými tapetami, stolky jemně vykládané bronzí, stříbrem, ebenem a želvovinou, japonské skříně, pozoruhodný psací stolek; mezi okny míšeňský porculán. Potom nahlédneme do ložnice s nástropní malbou “Oslava umění” (Bys), s obrazem sv. Kateřiny (A. Mronzino), Madony (Raphael de Garbo), s vykládanými karetními stolky a j. Roh zámku tvoří mramorový kabinet: stěny a strop obloženy umělým mramorem, nábytek potažen hedvábným sametem zdobeným pestrou ruční malbou, obraz Sidonie z Liechtenštejnů (A. v. Dyck), lustr s klecí a hodinami (když se strojek natáhne, ptáci v kleci zazpívají), skříňka vyložená leštěnými polodrahokamy. Na stěnách chodby vedoucí kolem nádvoří obrovské obrazy Liechtenštejnů na koních i pěších, na jiné chodbě portrét nynějšího knížete Františka I. (Scharf), obrazy s náboženskými motivy (Poslední večeře Páně, Učedníci v Emausích a j.) Přepychově je vybavena zámecká kaple: podlaha z černého a bílého mramoru, stěny obloženy mramorem, na stropě rozměrné fresky z r.1720, nad hlavním oltářem vzácný obraz “Svatá noc” (je to kopie obrazu slavného malíře Quidona Reniho, kterou vytvořil Menardi, inspektor knížecích galerií; originál byl odtud přenesen do Vídně). Při bočních stěnách jsou krásné oltáře Zvěstování P. Marie a sv. Jana Nep., nad zasklenou knížecí oratoří vzácné varhany. Z kaple jdeme dlouhou chodbou, s jejíchž stěn se na nás dívají obrazy četných císařů a císařoven evropských a vstoupíme do obrazárny nizozemských malířů; některé obrazy byly zdařile restaurovány. Jsou to obrovská plátna loveckých scén, genrů, květin a t. d. Uprostřed veliký stůl s překrásnou mahagonovou deskou, stolek ze slonoviny okrášlený velice jemnou tušovou malbou, mramorové poprsí hocha a j. Vedle je ložnice z doby Marie Terezie: nábytek i stěny potaženy vyšívaným janovským sametem, stropní malba: Večer, postele s nebesy, skvostné zrcadlo. Přilehlý pokoj má nástropní obraz: Jitro, portrét Václava Liechtenštejna, empirový nábytek, stěny obložené dubovým dřevem, strop umělým mramorem, na zdech zlacenou štukaturu, mramorové amorety. Veliké bohatství chová gobelinový pokoj: pět obrovských gobelinů (největší 11 x 4 m) s čínskými motivy (svatba, čajovna, přijímání návštěv a j.) Je to vzácná franc. práce z r.1680. Když projdeme chodbou, opět četnými obrazy vyzdobenou, je prohlídka I. poschodí skončena.

Ještě skvěleji je zařízeno poschodí druhé: ať jsou to vzácné obrazy starých mistrů, nebo akvarely a gobeliny, jež zdobí obývací pokoje knížecí, kabinetní kancelář, velkou jídelnu, pohostinské pokoje i chodby, vše je krásy jedinečné a ceny ohromné.

Potom nás průvodce zavede do zámeckého divadla; vystavěl je a opatřil dekoracemi i bohatou garderobou kníže Alois I. Naposled se v něm hrálo č.1876, kdy sem přijela divadelní společnost z Karlova divadla ve Vídni, aby tu před císařem Fr. Jos. I. a jeho synem Rudolfem hrála po několik dní s vynikajícími herci výpravná představení. Jeviště je velmi rozsáhlé, hlediště malé, určené jen pro úzkou, vybranou společnost. Jaké kusy byly hrávány, o tom svědčí garderoba, plná krojů z doby baroku i rokoka, šatů hýřících barev, zdobených krásným vyšíváním a namnoze vzácnými krajkami.

Za shlédnutí stojí i sbírka vozů, zvláště obrovský pozlacený kočár, jenž byl zhotoven koncem 17. století v Madridu ve Španělsku, Kola jeho jsou o průměru téměř 2 m, kočár sám 7 m dlouhý, 3 m vysoký, zasklená korba visící na řemenech je potažena červeným damaškem. Kočár táhlo šest koní v nádherných postrojích, pobitých pozlaceným mosazným kováním a přikrytých skvostnými přikrývkami, jež jsou zlatem a stříbrem umělecky vyšity. Jak rozměry jednoho vystaveného postroje i pokrývky svědčí, bývali to koně velikého, silného vzrůstu. Obrázky některých jsou na zdi. V tomto kočáře vezl kníže Václav nevěstu pro Josefa II. z Parmy do Vídně. Velkolepý ten průvod ukazuje jeden obraz na zámecké chodbě. Naposled se zaskvěl na ulicích vídeňských r.1908 v holdovacím průvodu na oslavu 60. výročí vlády císaře Fr. J. I. Jiné dva velké kočáry, vystlané atlasem, jely zase v korunovačním průvodě ruského cara Mikuláše II. v Petrohradě, kde byl nynější kníže František I. rakouským vyslancem. Několik dlouhých loveckých kočárů je svědkem hlučných honeb, jež v okolních lesích bývaly pořádány. Všimněme si i uzavřených nosítek z 15. století, ve kterých bývaly od sluhů nošeny vznešené dámy.

V levé budově před zámkem je několik stájí pro 150 koní. Bývaly plny krásných plnokrevných koní. I ty jsou vypraveny knížecím způsobem: koryta z černého mramoru, podlaha ze šamotových cihel vysoko slamou pokrytá, pěkné klenutí, v jedné stáji fontána s delfíny, sloupky přepážek mezi jednotlivými koňmi jsou ukončeny fantastickými hlavami mužů. Bylo to lesku a třpytu, když se četná společnost - panská i dámská - rozjela na vyjížďku do lesů, nebo prováděla své jezdecké umění v kryté jízdárně 65 m dlouhé a 15 m široké! Hudba břeskně hrála, koně bujně řehtali, mladí kavalíři žhavými zraky sledovali své dámy, aby jim galantně přispěli na pomoc. Jízdárnu - dnes jen málo pro šest párů anglických plnokrevníků používanou - dal postaviti kníže Karel Eusebius brněnským stavitelem Ondř. Ernou. V posledních dobách bývaly tu pořádány krajinské výstavy, pašijové hry a 24. srpna 1924 zněly touto místností jásavé tóny Pěveckého sdružení učitelů moravských, kteří tu uspořádali svůj koncert. Celé okolí se sem sjelo, aby se potěšilo krásou Smetanových “Tří jezdců”, Janáčkových “70.000”, národ. písní a j. sborů.

Kolem zámku rozkládá se na ploše 63 ha anglický park. V něm najdeme několik velkých soch mytologických osob, dvě krásně pracované sfingy, umělou jeskyni a j.

Z náměstí úzkou Vídeňskou ulicí přijdeme na Sobotní ulici a stoupáme vzhůru. Tam je ulice sevřena s obou stran zbytky bývalých městských hradeb a když projdeme zrušenou městskou branou, stojíme před rozsáhlým komplexem budov, jež zaujímá státní rolnická ovocnicko - vinařská škola.

Přední část budov při Sobotní ulici připomíná svou barokovou výzdobou františkánský (minoritský) klášter. Ten tu byl založen už r.1286 Jindřichem IV. z Kueringen, tehdejším pánem na Valticích. Udržel se až do r.1426, kdy Valtic dobylo husitské vojsko a klášter zpustošilo. Znovuzřízen a minority znovu osazen byl r.1487, ale opět r.1529 byl zpleněn vojsky tureckými. Když pak rod liechtenštejnský v 15. století za Hartmana I. přestoupil k luterství, pozbyli mnichové opory a opustili klášter, který se proměnil ve zříceniny. Teprve za knížete Jana Adama Ondřeje (1684-1712) byla pro františkány vystavěna nová klášterní budova, jak ji teď vidíme. Trvale byl klášter zrušen 1803 a proměněn pak v byty. Fresková malba - představující Svatou rodinu - nad někdejším vchodem do kláštera jest ještě částečně zachována. Budov bývalého kláštera použito bylo r.1872 pro rolnickou školu, jež v dalších letech novostavbami, koupěmi budov, polí a vinic velmi vzrostla. R.1877 se stala majetkem zemského dolnorakouského výboru. Zařízení školy a hospodářství při ní bývalo pýchou Dolních Rakous a proto byla nejlépe v celé zemi vypravena. Když bylo rozhodnuto, že Valtice budou připojeny k ČSR, byla ovšem “vybrána” od zemské správy dolnorakouské až do posledního hřebíku na zdi. Co bylo živé, všecko se vyvedlo a mrtvé vyneslo a vytrhalo opravdu až do skob na zdech. Od r.1921 buduje a zařizuje se vše znovu a zase nastává bývalý stav.

Jak již název školy ukazuje, poskytuje škola svým žákům, budoucím samostatným hospodářům, poučení i výcviku ve všech oborech zemědělství. Nejlépe nás o tom přesvědčí prohlídka školy i hospodářství při ní.

Řada budov, v nichž jsou kanceláře, byty, kuchyně, jídelna a j. uzavírá nádvoří, kde stojí jednopatrová školní budova z r.1890. V ní jsou učírny, kabinety, internát a v podsklepí je zřízena stanice na zužitkování ovoce a komora na ukládání ovoce s chladicím zařízením. Nádvoří je parkovitě upraveno a přechází v zahradu s pařeništi a skleníky. Pro praktický výcvik žáků je zřízen vzorný školní statek. Na druhé straně silnice se prostírá t. zv. “františkánská” zahrada; v ní drůbežárna, králíkárna a školní včelín. Zahrada je osáz meruňkami a jako podkultura se pěstuje zelenina; pro zavlažování je zřízeno umělé zadešťování. Zajímavé je i malé alpinum a na terase vinice s tabulovými druhy vinné révy. Proti městské střelnici na mírném svahu táhnou se dvě školní zahrady. V ovocné jsou pěstovány vysokokmeny a polokmeny nejlepších druhů ovocných stromů v zákrskové zahradě podél zdí umělé tvary jabloní a hrušní. Za těmito zahradami leží školky: v ovocné se pěstují osvědčené druhy ovocných stromů (hlavně peckových) vhodných pro již. Moravu (ročně se vysazuje 6000 pláňat); druhá je věnována školkování šlechtěných rév, (r.1930 zaškolkováno bylo přes 50.000 rév). Pro stratifikaci révy je postaven ve školce stratifikační skleník. Pravou pohromou pro zahrady byly strašné mrazy r.1929, kterým podlehly téměř všechny meruňky, většina třešní a značně poškozeno ostatní stromoví, takže bylo nutno četné tabule osázeti. Naproti zákrskové zahradě se prostírá pokusné pole se skleníkem pro rychlení okurek. Na pokusném poli je založena chřestovna a chmelnice, na ostatní části jsou konány pokusy polařské a zelinářské. Aby byly vypěstovány obilniny a okopaniny pro zdejší kraj nejvhodnější, koná škola odrůdové pokusy s obilninami, kukuřicí a brambory.

Ke škole patří 5 ha školního vinohradu. Je to vlastnpokusný vinohrad pro zjišťování amerických podložek révy jsou našlechtěny na různých druzích amer. rév. Z druhů tu pěstovaných dlužno uvésti: Veltlinské zelené, Rýzlink vlašský a rýnský, Sylvánské zel., Portugalské modré a šedé, Sauvignon a j. Vinný sklep je vybaven vším moderním zařízením potřebným pro vyučování sklepnímu hospodářství.

V produkci rostlinné (řed. J. Zapletal), živočišné (inž. J. Lízler, V. Otisk), v ovocnictví (inž. Ot. Bláha) i ve vinařství (prof. Jak. Košťál) dociluje škola pěkných úspěchů a produktům jejím dostalo se na četných výstavách uznání i čestných cen. (Při celostátním ochutnávání vína ve výzk. úst. zeměděl. v Praze obdrželo r.1929 víno Sauvignon a Veltlinské zel. I. cenu). Pro svou všestrannost je škola četně navštěvována (dosud 156 absolventů) a Čsl. Červený Kříž pořádá v ní zahradnické kursy pro učitelstvo.

Po silnici vedoucí k pohraniční vesnici Úvalům stoupáme po svazích návrší na pahorek zv. Reistenberg (291 m), který téměř o 100 m přečnívá město. Na levé straně táhnou se vinice rolnické školy s typickým domkem hlídačovým, pravo šíří se obzor lemovaný na západě vlnami Pavlovských kopců. Táhlý hřbet Rajstny je zalesněn a na lučinu upravenou pro vyhlášku zasadil kníže Jan I. v l.1817-23 skvělou ukázku stavitelského umění -- Reisten - kolonádu -- jednu z nejkrásnějších staveb, jež krášlí okolí valtické. Na 24 mohutných betonových sloupech ozdobených korintskými hlavicemi spočívá galerie podepřená uprostřed pilíři, které tvoří bránu. Na severní straně stavby čteme věnování: “Syn otci, bratr bratrům! na jižní straně jsou slova: “Památce zemřelých jediný je přeživší syn”. Nápisy tu naznačují, že tímto pomníkem uctil kníže Jan I. (1805-36) památku svého otce Františka Jos. I. (1772-81) a svých dvou záhy zemřelých bratří Alosia I. (1781-1805) a Filipa (+1802). Pískovcové sochy ve výklencích kolonády jsou podoby tří jmenovaných knížat oděných do římských tóg a socha budovatele stavby, Jana I., v odění římského vojevůdce. Jižní stranu kolonády i vnější stěny postranních pavilonů zdobí pěkně modelované náhrobní urny. Plochy nad sochami jsou vyplněny reliefy, jež naznačují záliby a vlastnosti jednotlivých knížat. Vidíme tam vyjádřenu dobročinnost, podporu umění; chytrost, studium, literární činnost; hudbu, sochařství, štědrost; zemědělství, lov, architekturu, válečnictví.

Kolonáda je krásnou rozhlednou. Vyžádáme si proto od hajného (hájovna několik kroků vpravo) klíč a po točitých schodech vystoupíme na plochou střechu vyhlídky. Jsme překvapeni podmanivou krásou pohledu, který se otvírá do šíře a dáli. Pod námi klesá kotlina na všech stranách ohraničená zeleným věncem mírných hor; moře šťavnaté zeleně, rozsáhlé lány polí, zrcadlo lesklého rybníka, nekonečná stromořadí, zahnědlé střechy valtické oživené červení četných novostaveb, pyšný zámek, barvitý park se všemi tóny zeleně: vše to se pojí v rozkošný obraz. Jaký to jásavý, hýřivý tanec barv, když si v květnových dnech hraje slunce s omládlou zemí, jaký to výraz smutku a odevzdanosti, když husté mlhy valí se od ztemnělé hladiny vodní a zastírají celou kotlinu, jaká to nejsladší idyla, když vrchy i okolí odpočívají pod příkrovem oslnivě bílého sněhu!

Na západě vystupují z lesa trosky hradu Falkenštejna a ostře se proti modři nebeské rýsují charakteristické obrysy Pavlovských kopců, dodávajíce celému kraji osobitého rázu. Počínají Sb. kopcem (363 m), jejž korunuje kaplička sv. Šebestiána vystavěná r.1630 Fr. Dietrichstejnem, biskupem olomouckým; stranou stojí věž se zvonem 4312 kg těžkým a roztroušeně se bělají zdi křížové cesty. Za Sv. kopcem tyčí se strmá skaliska Rosensteinu (437 m) s romantickými zbytky Rosenburku, táhnou se rovné hřbety Stolových hor (459 m), zvedá se nejvyšší kopec Děvín (550 m) a zříceniny hradu Děvína. Na již. úpatí jejich malebně se kupí úzké a klikaté ulice Mikulova kolem Dietrichsteinova zámku, jenž ovládá široké, daleké okolí.

Na dně valtické kotliny leskne se střední část Nesytu, rybníka 3 1/2 km dlouhého a 1 1/2 km širokého. Od jeho západních břehů stoupá vesnice Sedlec se sirnatými lázněmi. Mezi nádražím a vsí táhne se území, kde roste květena solných stepí. Na návrší nad ním jest viděti budovy trestnice pro mladistvé provinilce na Mušlově. Severní obzor věnčí svahy Chřibů a z moře stromů lednického parku vysoko ční štíhlý minaret Babylonu. Východ se rozvírá v širokou pláň, čím dále tím širší, nekonečnější, mlhavější, až ji ukončí táhlé hřbety Malých Karpat.

Celý les na Rajstně patří ještě k ČSR; hranice její postupují podél jižního jeho okraje. Tam, kde se rozděluje silnice do naší vesnice Úval a do rakouské vsi Schrattenberku, jest novostavba celního úřadu a několik set m za ním stojí při silnici velký kovový hraniční sloup.

Z Rajstny sestoupíme cestičkou mezi knížecími vinohrady a brzy pozornost naši upoutá velmi pravidelný kupovitý pahorek, který bychom vším právem mohli nazvati “vinnou horou”. Neboť: nejen celý povrch jeho je pokryt krásnou tabulí knížecí vinice, ale i nitro jeho skrývá starý, slavný křížový sklep.

Nezdá se nám ani pravdou, že celý ten kopec byl již v 15. století nanesen pilnýma rukama lidskýma, že je to výsledek těžké práce trvající několik let. Sklep tvoří dvě chodby v podobě kříže, nad jehož středem je nasypána vrstva hlíny 18 m vysoká. Do sklepa i ze sklepa se dříve vozilo víno na vozech, vždyť rozměry jeho jsou obrovské. Chodby jsou 6 m široké a 5 m vysoké, kratší rameno kříže 90 m a delší 136 m dlouhé. Jak se asi zaleskly oči milovníku vína, když o dražbách vína a při slavnostech sestoupil do sklepa a viděl před sebou dlouhé řady velkých sudů plných vína znamenité jakosti, nebo když se postavil do středu sklepa pod ohromný dřevěný lustr plný planoucích svíček a patřil na nekonečné řady světel táhnoucích se do čtyř stran světa, z nichž každé osvětlovalo jeden sud, který svým obsahem by po dlouhou dobu dovedl mu zaháněti smutek ze srdce! Jaká závist se ho asi zmocnila, když přišel konečně k obrovskému sudu 6 m dlouhému a 5 m vysokému, jenž obsahoval v sobě 1000 věder (560 hl.) vína nejlepší chuti! Nyní je tento sud již hodně zchátralý a bohužel prázdný; asi před 25 lety bylo v něm naposledy sjednocováno víno pro známý radniční sklep ve Vídni. R. 1747 byl však celý sklep plný vody; stalo se to za prudké bouře, kdy voda zaplavila úplně všechny chodby a sudy s vínem plavaly při stropě.

Nyní je ve sklepě vína sice méně, ale zato obsah jeho je vzácnější. Sklep totiž najala od knížecí správy firma “Société Vinicole”, která v něm vyrábí pět druhů sektu (šampaňského vína) z původních vín domácích i cizozemských. Postup je týž jako při výrobě šampaňského vína ve Francii.

Ve sklepě, který má stálou teplotu 9-10o C, je uloženo na 120.000 lahví sektu, jež odtud - vyšňořené zlatem a stříbrem - putují na stoly veselých společností, aby tam boucháním zátek, šumem jiskřivých perliček přispěly ke zvýšení slavnostní nálady.

Pěkné stavby skrývá také Boří les. Vydáme se tam Břeclavskou ulicí, na jejímž konci zahneme mezi novostavby české čtvrti. Tvoří ji dvě řady úhledných domků nebo dvojdomků ze zahradami pěkně upravenými. Stále jich tu od r.1927 působením stavebního družstva přibývá, takže je jich tu nyní už 27. Jinou takovou českou čtvrť spatříme s břeclavské silnice. Je to knížecí statek zv. Boří dvůr, rozsáhlé to hospodářství uprostřed lánu polí, osazené z největší části českými zaměstnanci, kteří tam vlastně tvoří českou osadu i s kaplí a českými bohoslužbami. V lese nedaleko Bořího dvora, při silnici do rakouské vsi Katzelsdorfu, skrývá se hájovna, jež přechází v zajímavou stavbu vystavěnou ve slohu z doby klasicismu. Je to rozlehlá, na tři strany otevřená síň, oddělená řadami pilířů od bočních polokruhovitých prostor a přední dlouhé chodby. Stěny zdobí reliefy s loveckými výjevy. Celý lovecký pavilon je obrostlý divokým vínem, jež jako malebné záclony splývá s říms.

Alejí zadumaných košatých kaštanů (anglickou cestou) ubíráme se do Bořího lesa, který se před námi široko daleko rozprostírá na ploše 2500 ha. Kousek za železniční tratí odbočíme na lesní cestu a zanedlouho se vynoří mezi tmavými korunami borovic a tisů bělostná stavba Rendez - vous. Půvabné její tvary zrcadlí se v hladině malého jezírka a zdá se nám, že bylo sem přeneseno zákoutí ze starého Říma, neboť připomíná stavby triumfálních oblouků, jaké v Římě stavěli vítězným vojevůdcům. Nazývá se také Dianin chrám na počet Diany, římské bohyně lovu, na nějž se vydávala nejraději v noci a proto i bohyně luny.

Vystavěl jej v l.1810-12 arch. Kornheusel dle plánů arch. Jos. Hardtmutha za knížete Jana I. Mistrné skulptury provedl sochař Jos. Klieber. Je to mohutná tříposchoďová stavba. Strop oblouku zdobí řady jemně pracovaných štukových růžic, čtyři sloupy pos stranách nesou alegorické figury představující jednotlivé doby denní. Nad klenutím je zasazena skvělá atika, jež znázorňuje hold Dianě a výjevy s lovu. Plochy mezi korintskými sloupy vyplňuje několik reliefů. Na jižní straně: 1. Faun učí mladého Bakcha hráti na píšťaly. 2. Diana laškuje se psem. 3. Štvanice. 4. Hon na divoké kance. Na severní straně: 5. Spící Endymion. 6. Bakchantka. 7. Diana a Aktaeon. 8. Lov jelenů. Na přední straně je latinský nápis: “Dianě, lovkyni a jejím ctitelům. Jan, kníže z liechtenštejnu 1812”. Na zadní straně pak latinský hexametr: “Chrám tento, jasná ty Fébova sestro, je zasvěcen tobě, bez škody ať roste k poctě tvé háj ten stále!”

Na louce před Rendez - vous bývalo dostaveníčko všeho panstva, které se sjelo na hlučné štvanice. Za pěkného počasí byla prostřena snídaně na lučině, jindy se celá pestrá společnost hostila v sále třetího poschodí. V přízemí bydlí hlídač; ten nás uvede po točitých schodech dovnitř stavby. Celá výzdoba má lovecký ráz. V některých pokojích visí na stěnách obrázky ulovených rarit zvěře, v jiných zrůdy parohů jeleních a srnčích, jinde opět obrázky ulovených dravců a obraz štvanice. Sál zdobí čtyři symbolické sochy (divadlo, spisovatelství, hudba, tanec) pěkné štuky a amoreti. Zde při planoucím krbu se rozjařovali lovci na divokou jízdu.

Po hostině odjížděla celá společnost lesními cestami ke kapli sv. Huberta. Najdeme ji po krátkém hledání v tichém sosnovém lese, kde uprostřed pěkně upraveného prostranství bělá se otevřená gotická kaplička vytesaná z pískovce.

Nad oltářem stojí socha světce, který byl dle pověsti náruživým lovcem až do té doby, kdy uviděl jelena se zářícím křížem mezi parohy. Tím byl tak dojat, že se své vášně - lovu - zřekl. Stal se patronem lovců a na jeho počest vystavěl kníže Alois II., sám nadšený milovník štvanic, tuto kapli. Nad sochou spočívá na třech pilířích klenba zdobená kamennými gotickými kružbami.

Až do sedmdesátých let minulého století bývala tu 3. listopadu sloužena mše, jíž se zúčastnila celá lovecká společnost. Nato nastala štvanice. V uzavřeném voze byl na příhodné místo přivezen jelen a na znamení vůdce lovu byl vypuštěn. Ulekaný jelen mrštným skokem vyřítí se z vozu a pádí proti větru. Raduje se ze svobody, ale jen nakrátko. Když zmizel z dohledu, dá “master” znamení trubkou a štvanice počíná. Psi, k tomu účelu dlouho před tím cvičení, větří z dálky jelena a prvý, když najde stopu, radostně zaštěká. Klubko strakatých psů se rozvinuje v dlouhou pestrou šňůru. Nejsilnější vedou. I koně potahují uzdy, nabírají do skoku, jezdci v červených kabátech letí cestou necestou, polem nepolem, vodou, ničemu se nevyhýbají, aby se nepozdili, neboť vítězem je ten, kdo dostihne jelena první. Ten prchá polem. Doháněn psy vrazí do vsi i do města, skáče přes ploty do zahrad, psi i jezdci za ním. (Při štvanici r.1867, když běžel ulicí Břeclavskou, skočil do lékárny Milosrdných bratří a tam klesl u stolu. Přítomný lékárník prý se hrozně tohoto neočekávaného zákazníka ulekl, takže byl tři dny bez chuti.) Když byl jelen uštván a dostižen, ozvalo se jásavé “halali”. Při prvém honu nechávali jej psům na pospas, aby po druhé běželi s větší chutí. Psi hltavě rvali a trhali chycenou kořist a za chvíli jen krvavá tráva a velké kosti zůstaly tu jako němí svědkové strašných hodů. Při dalších honech chycená zvěř byla spoutána, odvezena a když se poněkud zotavila - běžela znovu. Kníže Jan II. však tyto štvanice pro jejich surovost zastavil.

Několik kroků od kapličky stojí v lese malá dřevěná chaloupka, jako by ji sem někdo z pohádky posadil. Není proto divu, že ji obyvatelé blízkých obcí obestřeli pohádkovými kouzly.

Cestičkou vedle chaloupky přijdeme na lanštorfskou cestu, po níž se vrátíme do Valtic. Mineme kapličku sv. Anny a kráčíme cestou přímou jako šňůra, kterou později vroubí štíhlé, rozervané koruny starých topolů a modřínů. U trati odbočíme k novému hřbitovu, před jehož branou je pomník věnovaný obětem světové války. Na druhé straně Lednické silnice je sokolské cvičiště, stíněné s jedné strany hájem zv. Belveder.

Uprostřed na kopečku skrývá se v něm zámeček zvaný rovněž Belveder. Ten byl r.1894 požárem značně poškozen, ale nyní je nákladem půl mil. Kč znovu upraven. Zvláště zajímavě je zařízena střední osmiboká místnost jako čínská síň: uprostřed sedící Číňan kývá hlavou, dokola na uměle řezaných sedátkách jeho druhové s ještěrkami nebo ovocem, při zdech černě lakované židle perletí vykládané, na stěnách nádherné porculánové lampiony, s kopule visí skvostný lustr s čínskými draky, stěny zdobí šest velkh obrazů s čínskými motivy malovanými na hedvábí. Rozsvítí-li průvodce lustr a lampiony, jsme překvapeni živými barvami soch i obrazů. K tomuto salonku se připojují po obou stranách pokoje, jichž stěny a stropy krášlí ruční malby, provedené empirovým stylem. V některých jsou sbírky vzácného porculánu, Dvůr zámečku obklopují rozsáhlé klece, v nichž dříve bývali chováni bažanti. Kol dokola je les s příjemnými cestičkami a la-vičkami a když zavoní střemchy a slavíci zpívají roztouženě svoje milostné písně, je tu pobyt velice milý.

Pod Belvederem mezi tratí a silnicí rozkládá se pěkně založený i upravený park, z něhož se červenají střechy tří rozsáhlých budov, v nichž je nyní umístěna výchovna města Brna. Budovy tu postavila r.1901 severní dráha císaře Ferdinanda pro výchovu dětí zřízenců dráhy a především pro “výchovu” dětí zřízenců českých, aby za několik let této “výchovny” byly úplně zgermanisovány. Každý zřízenec z Vídně až do Bohumína mohl sem dáti své dítě úplně zdarma. A ze tří čtvrtin byly to děti české. Po připojení Valdicky stal se “Kinderasyl” majetkem ministerstva železnic, které celý tento objekt propůjčilo městu Brnu k účelům výchovným. Dnes je výchovna ústavem opravdu humanitním pro brněnské děti od 6 do 14 let obou národností, kterým se tu dostává veškerého zaopatření. Zde navštěvují obecné i měšťanské školy svého jazyka a pak odcházejí do učení nebo odborných škol. Od r.1920, kdy sem ústav byl přeložen, vyšlo již 317 chovanců. O prázdninách bývá v něm ubytována zdravotní kolonie z Brna, i Pěvecké sdružení učitelů moravských mělo zde několikrát své zkoušky. První patro prostřední budovy zaujímá státní měšťanská školy, tělocvičny používá i zdejší Sokol a v jednom sále třetí budovy bývají divadla českých spolků; tak je výchovna střediskem kulturního života české menšiny.

Budovy jsou zasazeny do rozkošného parku, jenž je vzácnou ukázkou zahradní architektury. Ať na jaře, kdy čistá, svěží zeleň bříz, lip, javorů září jásavě v paprscích slunečních a tím výrazněji se odráží od skupin temných smrků, nebo v létě, kdy kvetoucí lípy a olivy naplňují celé okolí jemnou vůní - je park místem, kde rád prodlévá každý milovník krásy.

V parku před lesíkem urostlých smrků stojí poprsí J. A. Komenského. Odhalení tohoto prvního českého pomníku v připojeném území 8. května 1920 bylo spojeno s velkou národní slavností, na kterou se dostavilo celé české okolí. Před pomník zasadili chovanci 7, března 1930 lípu na paměť 80. narozenin p. pres. T. G. Masaryka. Podpis jeho v pamětní knize ústavní je pěknou vzpomínkou na jeho návštěvu ve Valticích.

Celý ten kraj, který jsme shlédli, ještě více nás zajímá, známe-li dávnou jeho minulost. V době třetihorní odehrály se v této rozsáhlé nížině velkolepé převraty. Svrašťováním chladnoucí kůry zemské vznikaly tehdy Alpy a Karpaty. Část karpatské půdy i s mohutnými vrstvami korálového vápence přesunula se postranním tlakem přes celou již. Moravu až k Mikulovu; vápencové ony kry - dnešní vrchy Pavlovské - jasně ukazují na svých romantických skaliskách stopy těch úžasných změn geologických. Tehdy i středozemní moře opustilo své břehy a přelilo se k nám na Moravu a náš kraj stal se dnem mělkého, teplého moře. V něm se proháněly ryby, mezi nimi i žraloci, rostly korálové útesy i vápnité řasy a tvořily se rozsáhlé ústřičné slapy. Z moře vyčnívaly Pavlovské vrchy jako řada skalnatých ostrovů. Vlny mořské rozbíjely skály jejich v útesy, jak je vidíme u Klentnic a ohlodaly hřbet nynější Stolové hory v rovný stůl. Dosud v těch místech nalézáme lastury, ulity, zuby, mořské ježovky jako svědky těchto událostí. Když pak moře opět ustupovalo, jeho uloženiny tvrdly a kameněly a Morava i Dyje je pokrývaly za každoročních povodní písečnými nánosy.

V době čtvrtohorní opět se kraj náš velice změnil. Dyje tekla již od Pavlovských kopců, tam, kde postupuje řada rybníků. Rovina při Moravě i Dyji pokryla se nekonečnými lesy, v nichž pobíhala stáda mamutů, potulovali se lvi, medvědi - a když se podnebí značně ochladilo - i zvěř polární jako sobi, losi, polární lišky a j. Ledová období vystřídala se několikrát s mírnějšími obdobími stepními, kdy silné západní větry přinášely do našeho kraje vrstvy cihlářské hlíny - spraši, v níž jsou uloženy zbytky vyhynulých zvířat i stopy po člověku.

I květena, jež patří k nejzajímavějším z celé Moravy, dosvědčuje geologickou minulost kraje. Ustupující moře zanechalo četné slané bažiny, kde se udržely dosud rostliny slanomilné; slanorožec bylinný, solničky a j. Naleziště jich je u Sedlce (poblíž stanice) a u Hlohoveckého rybníka. Rybník Nesyt leží na tak slaném podkladě, že voda jeho je slanosladká; rostou v něm některé nižší rostliny mořské. Dalším zbytkem geologické minulosti v květeně jsou stepní rostliny, jež se tu zachovaly z diluviálních období stepních: kavyl pérovitý (vousy sv. Ivana), koniklec luční, pipla osmahlá a j.

Na procházce okolím valtickým neustále přitahuje zrak náš výrazná linie Pavlovských kopců, jež poskytují nám malebných obrazů, zvláště když nebe zahoří západem. Od krvavé oblohy ostře se rýsuje modravá silueta mikulovského zámku i všech kopců, proudy zarudlých šípů slunečních v tisícerých záblescích hrají na zrcadle rybníka, jehož lesklá hladina svítí v rámci temných břehů, ozařují namodralou mlhu v dolině, hasnou pozvolna v dálce a nad ztichlým krajem snáší se tajemná nos.