Venerie

Tato, pro nás tehdy děti tajemná budova, stojí na ulici stejného jména – K Venerii.

S růstem majetku a rozmachu jejich moci, Lichtenštejnové věnovali  neustále větší a větší výdaje na jejich reprezentaci, ale spíše jako noblesní odpočinek po náročných honech, zejména po parforsním honu. Tento způsob lovu pomocí smečky psů a koní přivezl Karel Eusebuis z Francie, kde byl hostem francouzského krále. Počáteční hony byly skromné, protože Karel Eusebius neměl dostatek psů. To všechno zajistili jeho následníci. Jako nadšený myslivec a ještě lepší chovatel koní v Evropě měl však naštěstí ještě dalšího a užitečného koníčka – architekturu a stavitelství. Dnes mnoho obcí na moravské i rakouské straně hranice vděčí tomuto zájmu. Nejenže nechal postavit farní kostel ve Valticích (1630–1670), ale mnohem dříve již v roce 1639 kostel ve Schrattenbergu, 1641 kostel v Poštovné, 1645 kostel v sousedním Katzelsdorfu a zvony pro mnoho obcí. Karel Eusebius zanechal svému nástupci Janu Adamovi Ondřejovi dluh 450 000 zlatých. Při všech možných úsporách, které zavedl, si nedovolil zrušit parforsní hony. Tyto hony nejen, že začínaly být módní, ale vysoká šlechta si je velmi oblíbila.

Teprve za panování knížete Aloise I. Josefa (1781–1805)dostávají hony a život na zámku ve Valticích nový lesk. Stále více je v oblibě parforsní způsob lovu. Početní potřeba psů se neustále zvyšovala. V té době dochází k dalším stavbám pro potřeby panských honů, jako stavba Venerie pro rozšíření chovu psů, podle návrhu Josefa Hardmutha se všemi potřebnými pomocnými budovami, výběhy pro psy a byty pro personál. Podle návrhu od stejného architekta byla v Bořím lese, mezi Valticemi, Břeclaví a Lednicí postavena tzv. Oborová zeď, která uzavírala areál asi 270 ha. Byla dlouhá asi 5 km a vysoká 3 m včetně hlídacího domku. Pro pohodlí příjezdu na loviště byla postavena lednická alej z kaštanů a lip a Ladenská (Lanštorfská) alej byla osázena topoly a modřínem.

Že šlo v uzavřené oboře doslova o štvanici, svědčí čísla z jednoho honu, při kterém bylo uloveno 5 496 králíků, 15 976 zajíců, 718 bažantů a 1 611 koroptví. Samozřejmě, že pro tak velké úbytky musela být zvěř odchycena a dovezena z jiných revírů. Můžeme se dočíst, že kníže zval na tyto hony snad každého, kdo měl nějaké jméno a postavení. WildbretschupfenTak početné úlovky si vyžadovaly stavbu skladu na ulovenou zvěř. Tato stavba stojí ve sklepní ulici s popisným číslem 380, tzv. „Wildbretschupfen“ – šopa na zvěřinu, dnes přestavěná na byty.

Při všech starostech s dluhy po otci, věnoval dosti velkou pozornost Venerii předchůdce Aloise I., Jan Adam Ondřej. Chov psů na Venerii se neustále rozšiřoval, takže v tomto období (za Aloise I.) dosahoval 87 kusů pro různé druhy honů. Pro tak vysoký počet psů, koní a personálu bylo zapotřebí hodně vody. Takže Adam Ondřej usoudil, že najít vodní zdroj bude levnější než vodu dovážet. Zdroj vody se našel v roce 1794 na Rajstně a ještě v témže roce byl do Venerie postaven vodovod a protažen až do zámecké zahrady.

Z Venerie se stává nejen velký, ale hlavně drahý provoz, ovšem potřebný pro reprezentaci. Roční náklady na Venerii činí až 15 000 zlatých. V roce 1805 nechal kníže pro potřeby parforsních honů zakoupit 40 psů z Anglie.

Dalo se předpokládat, že při tak vysoké koncentraci psů může dojít k výskytu chorob. V roce 1806 se vyskytl psí mor. V té době měla Venerie celkem 60 kusů psů. 30 kusů bylo ponecháno a léčeno na Venerii, dalších 30 bylo rozděleno do 30 domů ve městě za 1 zlatý za psa a měsíc. Tato dohoda mezi Venerii a obyvatelstvem neměla dlouhého trvání, protože nájemníci si stěžovali, že jim psi ničí drůbež.

Později za panování knížete Jana byla snaha Venerii přestěhovat do Bořího lesa do tzv. Obory. Současná hájovna se měla přestavět podle plánů knížecího architekta Poppelaka a postavit další potřebné budovy. Přes různé potíže i stížnosti obyvatelstva proti Venerii se tato myšlenka neuskutečnila. Ba naopak. Venerie byla velkoryse přestavěna, byl zrušen 1 byt a tím vznikl prostor až pro 130 kusů psů. Od knížete Esterhazyho bylo zakoupeno dalších 6 koní pro potřeby parforsních honů. Valtický řezník Zischka uzavřel s Venerii smlouvu na pravidelnou dodávku vnitřností pro psí kuchyni.

Velitel osobní gardy knížete, hrabě von Langendonc, se stává současně velitelem Venerie. Velký počet psů si vyžadoval i jejich pravidelné cvičení. To dostal n starost tzv. Hundsmajor, který prováděl pravidelné cvičení jednotlivých skupin psů, které se uskutečňovalo v prostorách dnešní cihelny. Kromě velitele, Hundsmajora, tu pracovalo hodně řemeslníků, ošetřovatelů, 1 kuchař, který připravoval pro psy krmení, 2 hajní – jezdci na koních, zejména pro výcvik psů pro parforsní hony.

Valtická sláva parforsních honů mezi Valticemi a Lednicí trvala až do roku 1876, kdy se uskutečnil poslední parforsní hon. K ukončení těchto honů došlo z několika důvodů. Ten hlavní se však uvádí, že začala sílit nejen v okolí, ale vůbec v Evropě Sdružení na ochranu přírody a zvěře. V témže roce nechal kníže Jan II. Zbořit Oborovou zeď v Bořím lese. Zánikem parforsních honů zaniká pomalu i dřívější sláva Venerie. Stavy psů se snižují na potřebu běžných honů. V roce 1809 postihuje Venerii další kalamita chorob psů, kdy uhynulo 25 starších vycvičených psů pro parforsní hony.

Panské hony jsou uskutečňovány s nemenší slávou jako dříve. Na večerní bály jsou dokonce zváni knížecí hajní s manželkami i s pohlednými dcerami.

V této podobě trvají hony zámeckého panstva a jejich hostů prakticky až do zahájení I. světové války.

Dipl. Ing. Vilém Komoň