Z dějin města Valtic.

J. Fintajsl.

Krajina kolem Valtic byla v dávných dobách majetkem zeměpanským a nikterak se nelišila svým rázem od pomezních krajů moravských. Pokryta byla většinou hustým lesem, v nížině protkaným četnými potůčky. V místech, kde jsou nyní rybníky Nesyt, Hlohovecký a ostatní, byly močály.

Obyvatelstvo bylo tu poskrovnu, i když nablízku na svazích Pavlovských vrchů rozkládala se sídliště lidská, a když Valtice ležely poblíž krajiny, jíž od pradávna vedly obchodní cesty podél Moravy, Dyje a kudy táhla řada lidských sídlišť od Dunaje na Moravu a dále k severu. Hranice mezi Moravou a Rakousy byly dlouho velmi neurčité. Ještě ve století XI. nebyly ustáleny. To bylo příčinou častých půtek mezi oběma sousedy přes to, že území samo nemělo valnější ceny, jsouc jen těžko dostupné a překročitelné. Ovšem s postupující kolonisací hospodářská a strategická cena jeho stoupala.

Valtice jsou osadou velmi starou. Ponejprv se připomínají v roce 1192, kdy tehdejší majetník, biskup pasovský Wolfker, s územím od Herrnbaumgartenu až po hranici moravskou vyměnil Wichardovi ze Seefeldu za panství jiné. Výměnu tuto pak schválil Jindřich VI. z rodiny Hohenštaufské jako majetník panství Babenberského, k němuž i Valtice tehdy patřily. - V listině té z r.1193 připomíná se už i valtický zámek. Z toho možno usuzovati, že Valtice byly založeny pravděpodobně už ve století XI., ne-li ještě dříve. Ležely na severním pomezí bývalé marky Východní. Původně byla krajina kolem Valtic věnována až po Břeclav hraběti Richvinovi, který však svému plánu nezůstal věren a proto mu byla zase vzata a připojena k území biskupa pasovského (1055 a 1056).

Krátce nato byli sem posláni bavorští sedláci (úročníci¨), kteří zatlačivše původní slovanské obyvatelstvo z přilehlých pohraničních míst za moravskou hranici, Valtice založili a na ně jméno své původní bavorské osady (Feldsberg u Pasova) přenesli. - Bude věcí dalšího podrobného studia, nakolik jsou tato tvrzení správná.

Město obehnáno bylo od dávných dob také hradbami s několika branami a hradními věžemi. Zdi hradní byly až 6-8 m vysoké a chráněny hradním příkopem. Avšak u mimo něj zůstalo něco domů. Hrady městské i příkop udržovány byly neustále v dobrém stavu. (Na př. ještě po válkách francouzských v XIX. st. byly opraveny.) Strženy byly teprve v letech 1841 a 1842. Dodnes však se zachoval docela zřetelný zbytek jedné městské brány (v Sobotní ulici pod rolnickou školu) a také kus staré městské hradby s příkopem (u Střelnice).

Jako místo dobře opevněné a zesílené pevnou tvrzí bývaly Valtice od dávných dob sídlem rodůšlechtických, jichž členové zastávali u dvora knížecího, později císařského, význačné úřady a měli tak na události rozhodující vliv. Valtice stávaly se městem důležitým a často vlivné osobnosti je navštěvovaly.

Na př. králové Rudolf II., Matyáš, Ferdinand II. i s manželkou (1625), Josef II. téměř každoročně, Leopold II. i s manželkou (l79O), Frant. Jos. I. (1876) i s kor. princem Rudolfem, - kromě jiných uvedených dále v textu. -

Zejména později v XVII. st. Liechtenštejnové učinily z Valtic své oblíbené sídlo vyzdobivše je zámkem, parkem, okolí pak četnými skvělými letohrádky a pod., lákajícími četné hosty.

V XIII. st. byli majetníky Valtic páni ze Seefeldu, kteří sem své sídlo hned po jejich získání přenesli a po Valticích se psali. Z pánů ze Seefeldu sídlil zde Wichard (+1221), Kadolt (+1244) a Albert, (+1270nezanechav žádného syna, zato 6 dcer). Po r.1270 usadil se na jedné části Valtic Jindřich IV. z Kuenringu,manžel Alheidy, nejstarší dcery Alberta ze Seefeldu, a psal se pak po Valticích. Byl velmi oddán svému lennímu pánu Rudolfovi Habsburskému a vydatně mu pomáhal proti českému králi Přemyslovi Ot. II., zejména v bitvě na Moravském Poli 26. srpna 1278. Rudolf Habsburský jako host svého věrného pomocníka po vítězné bitvě této navštívil Valtice a zdržel se zde několik dnů. Vojsko jeho tu po 3 dny odpočívalo, načež dalo se na pochod na Moravu. Jindřich IV. z Kuenringu zemřel r.1286 a jeho nástupcem a dědicem stal se starší bratr Leutold, manžel jedné z dědiček pánů ze Seefeldu. Ten získal ke své a pak po bratru zděděné části ještě i další díl Valtic, čímž se stal pánem jedné polovice města. Zemřel r.1312, ustanoviv dědici své syny Jana a Leutolda II., kteří však svůj podíl na Valticím prodali pánům z Potendorfu. (Vesnice jz. od Valtic; zanikla někdy koncem 15. st., byvši asi r.1486 zpustošena vojskem uherského krále Matyáše.)

Začátkem 14. st. jsou tedy pány na Valticích Kuenringové, pak Pottendorfští, jakoži Rauhenštejnové. Tehdy vedl český král Jan Lucemburský vojnu s vévody rakouskými (Albrechtem II.). Předmětem sporu bylo Břeclavsko, jehož se r.1331 zmocnil rakouský vévoda Otta. Boje trvaly několik let. V roce 1335 podařilo se Janu Lucemburskému dvakráte po sobě zmocniti se hradu i města Valtic. Valtice držel pak ve své moci asi 3/4 roku; propustil je r.1336, až podle daného slibu vévodové rakouští Albrecht a Otta vyprostili hrad Břeclav z moci Alberta z Rauhenštejnu, který se ho byl krátce před tím zmocnil.

Část Valtic, patřící Bedřichovi z Potendorfu, koupil r.1391 Jan I. z rodiny Liechtenštejsnké. Získal i právo rychty, desátku a jiných různých výsad a práv, pravděpodobně také i práva silničního mýta. (Ještě r.1801 se mýto vybíralo, jak svědčí žádost valtických občanů o osvobození od placení mýta z cihel, dovážených na stavbu požárem zničených objektů v městě.) Tehdy koupili Liechtenštejnové i les, zvaný Boří. Rod Liechtenštejnský byl už dříve významným činitelem v zemi rakouské, zejména jmenovaný Jan I., jenž byl od r.1368 hofmistrem u královského dvora. Vévodové rakouští bývali často odkázáni na peněžitou výpomoc, začež ovšem museli Liechtenštejnům prodávati statky a postupovati různá léna.

Pro nás Čechy je také zajímavé to, že základ k pozdějšímu panství Liechtenštejnů na Moravě dal už v polovici 13. st. králčeský Přemysl Ot. II., který aby si zajistil podporu šlechty rakouské, u níž měl rozhodující slovo rod Liechtenštejnský, daroval před r.1249 Jindřichovi I. z Liechtenštejna panství Mikulov (hrad s příslušenstvím) a dodatečně také část vsi Lednice za věrné služby. Jindřich hned do Mikulova přesídlil.

Řečený Jan I. z Liechtenštejna sňatkem s Alžbětou z Puchhejmu získal ostatek Valtic s pevností. Od té doby byli Liechtenštejnové pány na Valticích. V dalších stoletích bývaly Valtice a okolí často svědkem význačných událostí a dějištěm urputných bojů mezi nepřátelskými vojsky. Proto se také jejich osud často měnil, tu k prospěchu, tu zase ke škodě. Tak hned začátkem 15 st. trpěly Valtice jednak vpády moravské šlechty pod vedením Jindřicha z Kunštátu, jednak válečnými operacemi vojsk husitských a Albrechta V. Rakouského. R.1426 obsadili husité četná pomezní místa moravská (Podivín, Nejdek, Pulgáry, Lednici, Mikulov), vtrhli i do Valtic, které podobně jako Mikulov vypálili. - 19.11.1426 po vítězné bitvě Prokopa Holého nad Albrechtem se 40.000 vojska před hradem břeclavským, jehož vyhladovělá posádka už jenztěžka bránila se útokům mnohonásobné přesily, vtrhli husité poznovu do Valtic a vyplenili pak celý kraj odtud na jih až téměř ke Štokravě. Husité spadeno měli především na statky Liechtenštejnovy, jelikož tehdejší hlava rodu, Hartneid V., byl zapřisáhlým jejich nepřítelem a kde mohl, tam jim škodil.

Tu je nutno zmíniti se o této charakteristické věci: Němečtí historikové líčí tyto události přehnanými slovy, plnými nenávisti a záští ke všemu, co bylo českým. Tak mluví o krvelačných moravských pánech, o strašlivém řádění, o zhoubných loupežích, o neslýchaných surovostech husitských vojsk, o nemilosrdném a násilnickém Žižkovi, o loupežnících českých a pod., jako by zato vojska německá a jejich vojevůdcové byli bývali učinění beránkové, zvláště tehdy, když se dostali na území česká. Vojska německá, i když nepřátelská a stejně si počínající jako vojska česká, byla jen “nebezpečnými”. Zapomínají nebo nechtějí věděti, že války husitské byly především holou obranou zoufalého národa, jemuž statisícové a vždy nové armády německých vládců okolních kladly na hrdlo nůž a na jeho území způsobily nesrovnatelně více hrůzy a škody, než kolik jí vůbec mohla způsobiti několikatisícová vojska husitská svými vpády a obranou. A jestli při tom také rabovala, tož zas toho bylo jen nepatrně proti tomu, co německá vojska v našich zemích vydrancovala a za hranice odvlekla!

Také vojska Jiřího z Poděbrad na zpátečním pochodu z Rakous r.1458 Valtice obsadila. Téhož rokupři nájezdu loupeživých rytířů moravských na Podivín, Břeclav a do přilehlé části Rakous byly Valtice opět vypáleny.

V roce 1486 zmocnil se Valtic uherský král Matyáš Korvín, když stál v boji proti rakouskémuvévodovi Bedřichovi III. a obsadil postupně celou jeho zemi.

Rod Liechtenštejnský se časem rozmohl. Proto se roku 1504 podělili jeho členové o statky. Město a zámek Valtice dostal Hartman I. Jeho větev rodu slula pak valtickou. Rozdělení toto ovšem nezůstalo trvalým a měnilo se dalšími dědickými úmluvami mezi jednotlivými větvemi rodu (valtickou, mikulovskou a rakouskou), ovšem také koupěmi a vzájemnými výměnami. Na Valticích vystřídali se po Hartmanovi I. tito:od r.1540 do r.1562 Jiří Hartman I., do 1585 Hartman II., do 1595 Jan Septemius. - Roku 1608 povýšil král Matyáš Karla z Liechtenštejna do stavu knížecího. - Potom byli na Valticích: do č.1627 Karel I., do 1684 Karel Eusebius, do 1712 Jan Adam Ondřej, do 1721 Antonín Florián, do 1732 Josef Jan Adam, do 1748 Jan Nepomuk Karel, do 1772 Josef Václav Vavřín, do 1781 František Josef, do 1805 Alois I. Josef, do 1836 Jan I. Josef, do 1858 Alois II. Josef, do 1929 Jan II., nyní je hlavou rodu František I.

Koncem 15. a začátkem 16. st. byl poněkud klid. Krajina i město mohly se trochu vzpamatovati. Až zase v roce 1529 nové nebezpečí hrozilo. Tehdy Turci podnikali rázné nájezdy do zemí uherských a rakouských a dostali se i do krajiny u Valtic, které téhož roku marně obléhali. Jen okolí Valtic a klášter Františkánský, jenž stál za hradbami městskými, zpustošili.

Nové a trvalejší nesnáze a nebezpečí i bědy a neštěstí stihaly Valtice častěji ve st. 17. Za vpádu Bočkajovců na Moravu trpělo celé moravské Slovácko neobyčejně loupežemi a drancováním uherských žoldnéřů. Ani přilehlé končiny Rakous nezůstaly ušetřeny. Tak v roce 1605 asi v červnu obléhalo vojsko Bočkajovo i město Valtice, leč nedobylo jich. Okolí však velmi trpělo.

Válka 30 letá přinesla i našemu městu mnoho útrap. Hned v polovici r.1619 vojska uherského knížete Bethlena Gábora protáhla krajem valtickým až k Mikulovu, brzy nato pak zaplavila okolí Břeclavě vojska generála Dampiéra. Bylo tedy zdejší území po 3 roky dějištěm počátečních válečných operací vojsk českých protestantských stavů i vojska císařského.

V r.1619-21 zdržovaly se ve Valticích občas různé oddíly vojska: hned čeští jezdci, hned zas husaři, jindy uherštíhajduci, pak zas Tiefenbachovy regimenty, tu menší, tu větší skupiny. Obec byla nucena zásobovati je naturáliemi, i penězi vypomáhati. Také škodu sem tam na úrodě, majetku a zboží domácím způsobili. Výlohy s ubytováním vojsk povstalé byly stanoveny sumou 25.374 zl. 58 kr. Proto Karel z Liechtenštejna listem z 28.6.1625 na Lednici vydaným poskytl obci valtické různých svobod a výsad, a to nejen za sebe, nýbrž i pro věky budoucí. Valtičtí byli osvobozeni od roboty jízdní a pěší, měli místo ní platiti po 12 šilincích z každého domu a 10 krejcarech z každého lánu pole. Zůstala jim však nadále robota na vinicích jako dosud a také práce ve žních a v senoseči.

I když v následujících 20 letech nebylo ani na území Valtic ani v jeho blízkosti nijakých přímých vojenských akcí, tož přece jen město i okolí poměry válečnými trpělo. Císařská armáda požadovala hned dodání proviantu, tu zas ubytování nebo válečnou kontribuci a pod.

Horší doby nastaly, když do kraje přitáhli Švédové. V dubnu 1645 vzdaly se Valtice Torstensonovi, který dobyl tehdy jižní Moravy, vtrhl do Rakous a vítězně protáhl celou jejich severní částí. Zanechal zde menší oddíly a spěchal k Brnu, aby ho dobyl. Od Brna byl nucen vrátiti se s nepořízenou zpět. Valtice téhož roku znovupadly do jeho moci. - Žoldnéři švédští zdržovali se v kraji valtickém ještě i v r.1646, když už jim velel gen. Wrangel. - Opět zaplatily Valtice mnoho peněz kontribuce, opatřovaly vojsku za vysoké sumy potraviny, víno a pod.; celkem za 8638 zlatých. Kontribuce tyto a viktualie odváděli Valtičtí do Falkenštejnu, kde byl hlavní stan švédské armády operující v Rakousích. Leč i potom až do konce války musila býti kontribuce válečná placena a odváděna, ponejvíce do Olomouce: měsíčně 50, potom 40 rýnských dolarů.

Po ukončení války 30 leté zbyla i zde jen holá pustina, spálené a opuštěné domy, obyvatelé bez peněz, bez dobytka, bez pomoci.

Pak byl po několik desítiletí klid, porušený jen v době, kdy Turci obléhali Vídeň a kdy bylo se nutno připraviti. Tehdy, r.1683, když Poláci spěchali na pomoc Vídni, tábořila zde ve Valticích část vojska jejich, ba sám král polský Jan Sobieský ve Valticích se zastavil.

Živější opět události odehrávaly se v kraji valtickém na počátku st. 18., kdy do Rakous a na Moravu vpadli kuruci (povstalci) uherského šlechtice Fr. Rákoczyho. K tomu ještě řádily tu cholera a mor, rychle se šířily a bylo nutno přerušiti styk města s okolím. Byly proto na čas uzavřeny brány města. Celkem zemřelo ve Valticích 34 osob.

V 2. polovici 18 st. vpadlo na Moravu a dále do Rakous vojsko pruské.

Roku 1763 stihla Valtice živelní pohroma. Vypukl tu veliký požár, při němž 88 domů lehlo popelem. - Nová podobná katastrofa byla v r.1801, kdy shořelo 87 domů a lisoven očíslovaných, 4 lisovny bez čísel, 14 stodol a několik jiných ještě objektů. Škoda odhadnuta na 77.988 zl.

Sotva se město z neštěstí vzpamatovalo, byly zde spojenecké vojenské oddíly rakouské a ruské, po jejichž ústupu na Moravu vtrhlo do Valtic vojsko francouzské. O něco později bylo ubytováno ve Valticích přechodně po 70 dnů 11.622 mužů a 5101 koní rakouského vojska. - Valtice byly vojenským táborem a nemocnicí. Nemocnice Milosrdných bratří nestačila pro všecky raněné a nemocné rakouské, ruské i francouzské vojíny, mnozí byli proto ošetřováni v soukromých domech.

Z pozdějších událostí stojí za zmínku: Když v r.1848 propuštěn byl kníže Metternich, tu na útěku z Rakouska poskytl mu ochranu a přístřeší tehdejší majetník Valtic Alois II. z Liechtenštejna a ukrýval jej po několik dní na svém zámku ve Valticích. Rovněž prchající vídeňský starosta Czapka našel prý ve Valticích v soukromém bytě jednoho ze zámeckých zřízenců několikadenní útulek.

V roce 1848 jevili také valtičtí občané živý zájem o politické události a zejména o osvobození lidu z roboty.

Pohnutější opět doby přišly v roce 1866, kdy zde byly ubytovány četné vojenské oddíly, a to jak rakouské a saské, tak potom i pruské, které přitáhly dne 15. července t.r. přes Úvaly do Valtic pod vedením prince pruského Albrechta. Nato ještě přibyly sem oddíly prince Bedřicha Karla, gen. Schmieda, Steinmetze, Mitiuse, Roseho a j. - V celku se vystřídalo v 2. polovici července 1866 ve Valticích na 46.012 mužů vojska s 1587 důstojníky a 13.329 koňmi. To byl hotový vojenská tábor. - Občas bylo zde viděti i německého císaře Viléma I., korunního prince pruského Bedřicha, kancléře Ottu Bismarka a gen. Moltkeho, kteří měli svůj hlavní stan v Mikulově. Brzy po odchodu vojsk vypukla v městě cholera, jíž podlehlo 72 občanů valtických.

Od těch dob žily Valtice celkem klidným životem. Rušnějších událostí politických už potom nebylo, aspoň ne takových, které by se byly Valtic blíže dotýkaly, proto pracováno pilně na zvelebení města a na vybudování institucí a zařízení, jež jsou znakem pokročilého a dobré správě se těšícího města. -V tom ohledu valtičtí občané nelenili a nešetřily nákladů, aby pobyt v městě sobě i každoročním četným letnímhostům zpříjemnili. - Valtice vyvinuly se v příjemné letoviště, hojně vyhledávané.

Tu a tam pohnula se hladina klidného života nějakou patriotickou akcí, nesoucí se za větší slávou a ctí vládců z boží milosti....

Vlastenecké nadšení německého obyvatelstva Valtic znova se vypjalo ve světové válce a živě sledovalo zápas, odehrávající se na frontách. Kolísalo, kleslo nebo se vzpružilo, podle válečné situace a došlých zpráv. “Vše na oltář vlasti!” Proto horlivá byla také účast na válečných půjčkách. A leckterý z obyvatel poslední hřivnu vsadil na kartu rakouských zbraní a úspěchů - až byl by málem vykrvácel stálým nadšeným upisováním poslední hřivny....

Ale zprávy z mírové konference Saint - Germainské jako řeřavé uhlí padaly na rozpálené hlavy.Železná nutnost osudu neznala úchylky. Valtice připadly k ČSR.

-------------

ČSR získala Valtice podle článku 27., odst.6 mírové smlouvy, podepsané dne 10. září 1919 v Sant - Germain - en - Laye. Podle ní byla státní hranice kolem Valticka vymezena doslovně takto: ......proti proudu Moravy a Dyje až k bodu ležícímu asi 2 km jihovýchodně od křižovatky cesty z Ranšpurku (Rabensburg) do Poštorné (Themenau) a železnice z Ranšpurgu do Břeclavě; odtud na západoseverozápad až k bodu, který leží na staré správní hranici mezi Dolními Rakousy a Moravou asi 400 m jižně od křižovatky této hranice se železnicí s Mikulova do Valtic (Feldsberg); čára, která bude určena na místě samém a prochází kotami 187 (Dlouhý vrch), 221 (Rosenberg) 223 (Wolfsberg), 291 (Raistenberg), 249 a 279 (Kallerhaide); odtud k západoseverozápadu stará správní hranice”.

Státní hranice byly pak v letech 1920-1923 na místě určeny, zaměřeny a vymezníkovány.Zmocněncem ČSR byl ing. Václav Roubík, komisař pro stanovení státních hranic, zmocněncem rakouským odborový přednosta ve spolkovém úřadě kancléřském p. Albert Mell. O provedeném stanovení hranice státní byl pak sjednán hraniční statut československo - rakouský, podepsaný oběma zmocněnci v Praze dne 12. prosince 1928.

Celé území měří 8726 ha, z čehož připadá na katastr valtický 3415 ha, úvalský 1252 ha, hlohovecký 895 ha, poštorenský 1572 ha, charvatsko - novoveský 1592 ha. - Počet domů: Valtice 566, Úvaly 156, Hlohovec 252, Poštorná 586, Charv. N. Ves 295. Dnešní počet domů je ovšem o něco vyšší. - Počet obyvatel podle sčítání z roku 1921: Valtice 3257, Úvaly 702, Hlohovec 1313, Poštorná 3860, Charv. N. Ves 1803. Dohromady 10.936.

K připojení Valticka došlo jednak z důvodů historických a národnostních, jednak komunikačních a strategických. Valtickem probíhá důležitá železnice Břeclav - Znojmo, jejíž část vedla územím Dolních Rakous. Bylo nutno, aby celá trať šla územím jednoho státu. Národnostní důvody byly ovšem také závažné: Poštorná. Charv. Nová Ves a Hlohovec jsou osady veskrz - až na mizivé procento - slovácké, kdysi charvatské. Důvody strategické uplatněny zejména u Valtic a Úval. - Jmenované 3 slovácké osady se samy hned po 28. říjnu 1918 dobrovolně a cestou vlastní revoluce spontánně přihlásily k ČSR a byly také naším vojskem (Slováckou brigádou) obsazeny. Nečekaly ani na mírové smlouvy. -

Formální obsazení a převzetí Valtic do správy ČSR stalo se docela nenápadně a v tichosti dne 31. července 1920, tehdejším místodržitelem moravským Janem Černým.

Bylo vydáno tištěné provolání k obyvatelstvu na letácích po jedné straně v řeči české, po druhé v řeči německé. Provolání znělo:

“Spoluobčané! Mírem dne 10. září 1919 v St. Germain podepsaným přivtěleno bylo území Valčic k československému státu.

Československá armáda počíná právě s obsazováním území Valčického; československá civilní správa se současně zavádí.

Československý stát přináší Vám všem bez rozdílu národnosti a náboženství republikánskou svobodu a demokratickou rovnoprávnost s ostatními obyvateli státu.

S druhé strany žádá československý stát od Vás nezlomnou věrnost státu, svědomité šetření stávajících československých zákonů a nařízení a bezpodmínečné zachování klidu a pořádku.

Stejná práva - stejné povinnosti.

Každé porušení klidu a pořádku, každé nedbání československých zákonů a nařízení, jakož i nařízení československých úřadů bude dle platných zákonů přísně a neúprosně trestáno.

Československá civilní správa území Valčického.”

K vlastnímu obsazení Valtic a Úval došlo bohužel hodně pozdě po podepsání mírové smlouvy. Úřady dolnorakouské měly tedy dosti času v klidu odvléci vše, co se vůbec odvléci dalo. Tak na př. inventář rolnické školy odvezly dočista celý i s dobytkem, podobně v bývalém sirotčinci severní dráhy (asylu) zůstalyjen holé zdi.

Je ovšem jisto, že pro Valtice znamenalo připojení k ČSR určitou hospodářskou ztrátu, která je dosudcitelná. Valtice byly od r.1849 do r.1920 sídlem okresního soudu a berního úřadu. K okresu patřilo 18 obcí včetně Poštorné, Charv. Nové Vsi a Hlohovce. Tyto 3 obce byly hned v r.1918 (po obsazení naším vojskem) připojeny k Břeclavsku, Valtice přestaly býti okresním městem a spolu s Úvaly přičleněnyk Mikulovsku, ostatní osady valtického soudního okresu zůstaly v Rakousku. - Z okolních osad má dnes spád do Valtic jedině Hlohovec, ačkoliv i ten nyní značně inklinuje k čilejší a hospodářsky významnější Břeclavi. Tak jsou Valtice odkázány ponejvíce samy na sebe. Malý pohraniční styk s obcemi bývalého okresu je však stále velmi úzký a živý.

Valtičtí Němci nebyli přirozeně s připojením k ČSR spokojeni a využívali všech příležitostí, aby agitovali a pracovali pro opětovné navrácení Valtic a okolí k Rakousku, také ovšem aby způsobovali hojně nesnází a nejistoty, jakož i napjetí mezi lidem českým. Neposledním účelem těchto jejich počinů bylo zdržovati počáteční organisování a jakés vzchopení se českých lidí, dosud zastrašených. Byli při tom podporováni mimoděk různými okolnostmi, na př.: že obsažení Valtic bylo provedeno hodně pozdě, že komise rozhraničovací ještě v únoru 1921 neprovedla podrobné stanovení státní hranice; i z jiných ještě úkazů valtičtí Němci vyvozovali, že připojení je provisoriem a že o definitivním přičlenění bude rozhodováno hlasováním lidu. Leč rychlé zorganizování národní české práce ve Valticích, rychlé budování českého národního školství, jakož i provedené sčítání lidu v roce 1921 vyvedlo je brzy z klamu.

-------------------

Živel český na území valtickém. Roku 1880 bylo v okrese Valtice napočítáno 4551 Čechů a 24.304 Němců, v roce 1890 pak 6023 Čechů a 25.133 Němců. - Patřily sem ovšem Poštorná, Charv. Nová Ves a Hlohovec. - Ve Valticích byli napočítáni r.1880 jen 3 Čechové, v r.1890 však 133, roku 1900 už zase jen 34. Sčítání dělo se podle “obcovací řeči”. Ve skutečnosti byl živel český daleko silnější. Uvedených číslic bylo dosaženo známým způsobem násilnickým, kdy byl za Němce zapsán každý, kdo se výslovně nebránil. Po ulicích valtických mohlo se slyšeti vždy dosti českého hovoru. Valtičtí obyvatelé byli hodně promíšeni Čechy, ne jen přistěhovalými, nýbrž rodinami dávno tu usedlými. Dodnes znají starší Němci česky. Nenajdete pomalu jediného domu, kde byste se česky nedomluvili. A to nebyla jen čeština naučená! Leckterý dnešní vůdce valtických Němců měl českou matku nebo otce, nebo rodiče či prarodiče. Jděte jen ulicemi města a dívejte se po nápisech, nebo se informujte v seznamech obyvatel; najdete jména Hawlitschek, Komarek, Dadak, Petzina, Badalik, Fialka,Adamek, Urbanek, Martinek, Borowitschka, Czapka, Nejedlik, Kuril, Letafka, Trahanowski, Hubitschek,Kubiczek, Jerschabek, Plaschka, Djobal, Tichatschek, Stawaritsch, Vsetitschka, Zehak, Swoboda, Nawratil,Domschitz, Schimoncic, Domkowitsch, Krischanitz, Saleschak, Polzik, Gartschitz, Roschka, Ribitsch,Hlawatsch, Cihlar, a j. I ve starší době zjistiti lze česká jména: 1590 Gramatsch, 1714 Kurka, 1801 Zischka,1841 Duschonetz aj. - Možno opravdu říci, že český živel valtický, tím spíše okolní a na Mor. poli,nepozůstává jen z přistěhovalců z posledních desítiletí, nýbrž že je data hodně, hodně staršího. Nedá se přecemysliti, jak by němečtí národopiscové rádi tvrdili, že by české menšiny na půdě bývalých Dol. Rakouspočínajíc u hranice moravské a končíc Vídní, ba i za ní ještě, byly z božího dopuštění zčista a jasna sem spadly s nebe. Bližší rozbor vedl by nás k poznání, že nejde o ojedinělé obce s českými menšinami, nýbrž žese české menšiny vpravdě vyskytují souvisle na celém severním území dolnorakouském a to v procentu dosti značném, nejvíce ovšem při hranicích moravských a podél toku Moravy; že tu tedy Čechové byli kmenem trvale usedlým už od nepaměti. Ani úporná germanisace jich nevyhladila zcela.

Národnostní stav obyvatelstva pomezních míst dolnorakouských ukazuje připojená tabulka. Čísla v ní jsou podle úředních sčítání lidu, ve skutečnosti byl ovšem stav jiný, české věci příznivější.

Č e c h ů

N ě m c ů

  1880 1890 1900 1910 1921 1880 1890 1900 1910 1921
Valtice 3 133 34 54 649 2804 2830 2967 3291 2608
Poštorná 1536 2430 3118 2545 3564 132 128 221 1059 285
Ch. N. Ves 990 1108 1152 1452 1752 53 49 74 216 44
Hlohovec 822 947 990 1066 1299 36 28 5 152 12

Předválečný český živel ve Valticích pozůstával ponejvíce už jen z rodin deputátníků a zemědělských dělníků na denní plat při velkostatku ve Valticích a na Bořím dvoře. Byly to rodiny odjinud z okolí a ze vzdálenějších krajů (i Valašska) přistěhovalé. Došly sem za chlebem. Našly ho zde, ovšem byl tvrdý a hořký. Zaměstnavatel chtěl za skrovný plat vedle práce i duši a jazyk svého robotníka. Tak krok za krokem už v druhém pokolení tento malý, naprosto od libovůle zaměstnavatelovy a jeho úřednictva odvislý český člověk podléhal germanisaci. Uzavírání smíšených manželství přinášelo zpravidla prospěch věci německé. Děti chodily do školy německé, neboť české nebylo.A kdyby, za tehdejší nesvobody nebyl by se k tomu snad nikdo odhodlal z obavy o ztrátu chleba. V německé škole prožívaly české děti mnoho ponížení, ústrků - ne, to nebyly děti jako jiné, tyto děti byly méněcenné, pro ně nebylo přívětivější tváře a laskavějšího slova, to byly jen děti - krobótů. Tak už v mládí mívaly na čele Kainovo znamení, už od dětství ubita v nich lidská důstojnost, už v mládí okoušely hořkosti svého původu. Tak začínaly působiti germanisační prostředky, zejména nejhorší z nich: naprosté duševní a mravnízanedbávání dítěte, což vedlo v 2. pokolení určitě k cíli. - Ubohému českému člověku, starému i dítět bylopotom lhostejno všecko. Vyhovoval vůli pánově, přijímal jeho řeč, hledě se mu tím zavděčiti a tak svůj osudaspoň zdánlivě ulehčiti. Úsměv pánův byl mu hřejivou odměnou, i když to byla jen rouška, zakrývající dosavadní a v ničemu nezměněný jeho poměr k českému robotníku. -

Z českých lidí stávali se tak janičáři a časem nepřátelé svých druhů. Řečí panskou byla němčina; kdo jí mluvil, byl lepším člověkem, kdo německy smýšlel nabýval milosti u představených - a otříti se aspoň o kabát svého nadřízeného bylo nejvyšším blahem nejednoho z českých malých lidí, zejména už v tomto prostředí vyrostlých.

I když rodiče germanisaci vzdorovali a nepodlehli, jistě se poněmčily jejich děti. - Pravda, jíst se musí, těžko bylo žádati od českých malých lidí, aby stáli věrně při své mluvě a národnosti zde na půdě rakouské, a tedy německé, bez vůdce a organisátora, bez opory a pomoci. Je částečně i naší starou českou chybou, že jsme dopouštěli, aby tito naši soukmenovci žili tu bez práv a aby mizeli v propadlišti dějin...

Je pravda, že tu germanisace dovršena nebyla, ani už býti nemohla. Byla přerušena zabráním Valtic a brzděna už dříve tím, že příliv českého živlu byl trvalý a že stále nové rodiny české se sem stěhovaly, jiné zas odcházely. Živel fluktující.

Kromě dělnických rodin usazeno bylo ve Valticích i před převratem několik rodin státních zaměstnanců, železničářů, nepatrný počet lidí ve službách soukromých a také několik samostatných českých rodin. Leč i tyto všecky, sice pomaleji, ale přece, podléhaly krok za krokem germanisaci a neznamenaly tedy také celkem ničeho. “Čí chleba jíš a u koho v službě stojíš, toho píseň nauč se zpívati”, tlačilo se všech stran nemilosrdně a vytrvale i na tyto zdánlivě samostatné příslušníky českého národa v zahraničí.

Po zabrání Valtic oživl tu český člověk a posílen byl novou mízou českých lidí, sem, potom došlých. Menšina vzrostla. Přistěhovaly se sem četné rodiny státně zaměstnanecké (úřednicí dráhy, pošty, pohraniční finanční stráže, učitelé, zaměstnanci ústavů, samostatní živnostníci, kolonisté aj.) Výchovna města Brna pak především rozmnožila počet českých obyvatel.

Podle sčítání lidu z r.1921 čítá česká menšina valtická 649 osob.

-------------

Po bitvě bělohorské nastal překotný vzrůst panství a bohatství rodiny Liechtenštejnů. Karel I. z Liechtenštejna požíval neobmezené důvěry panovníkovy, které si byl vědom, že jej bývalý Český bratr, nyní pravověrný katolík a nepřítel všeho českého, nezklame a nezradí a proto byl k němu štědrý plnýma rukama. Darováním nebo koupí za nepatrný jen peníz získala tehdy rodina Liechtenštejnská obrovských ploch zemědělské půdy a lesů. Byly zde statky Mor. Třebová, Hanušovice, Ruda n. M., Šumperk, Unčov, Krnovsko, Opavsko, Šilperk, Mor. Krumlov, Uh. Ostroh, Louka, Kunovice, Hluk, Koldštýn, Lovčičky, Ždánice a j. menší.

Se vzrůstem této hmotné moci rostla sláva a pýcha celého rodu. Císařský věrný služebník se tužil. Jako byl císař nepřítelem lidu, tak i Liechtenštejn. Musil se zavděčiti. Co české, to nenáviděl a utiskoval. Jako on, tak i jeho potomci a tím více jeho správa, úřednictvo.

Vlivem Liechtenštejnovým poněmčována jižní Morava. On a jeho věrní služebníci to byli, kteří šířili a násilím panství němčiny a kteří pohrdali vším, co česky mluvilo a cítilo, i když z mozolů těchto lidí pramenila jejich moc a sláva.

Své sídlo vyzdobili Liechtenštejnové nádherně. Do jeho rámce ovšem pak souladně zapadal celý honosný život panstva. Valtice staly se místem, kde si šlechta celého Rakouska a daleké ciziny dávala dostaveníčka a kde pořádány nákladné a dlouhé zábavy její. Hostina stíhala hostinu, hony, štvanice na zvěř a j. pořádány pravidelně každoročně, závody, radovánky byly na denním pořádku. Nešetřeno penězi a ničím; valtické a okolní statky poskytly dost prostředků peněžitých, lesy skýtaly dostatek zvěře pernaté, nízké i vysoké, aby stůl byl bohatší, sklepy byly plny jiskřivého moku, jehož hojně rodí zdejší kraj.

K obsluze panstva roje lokajů v stejnokrojích, plno sluhů, a komorníků. -

Boří les byl eldorádem pozvaných hostů. Tu po slavné mši u kaple Hubertovy často rozproudila se lovecká vášeň panstva, k jehož radosti a kratochvíli zněly řinčivé fanfáry knížecích trubačů. Les pln lidí, kavalírů malých i velkých, rány duněly krajem, ubohá zvěř štvána jezdci a smečkami loveckých psů až k smrti. Jindy zas jezdecké závody a projížďky panstva poskytovaly příležitost viděti, jaké nádherné koně chovali Liechtenštejnové ve svých stájích. Nejeden z jejich teplokrevných koní měl lepší příbytek a žlab, než dělník. Po lovech a zábavách byly bohaté hostiny a pijácká shromáždění šlechty. Hudba vybraných umělců slavných jmen byla dekorem všemu tomu, jindy hráno divadlo v zámeckém divadelním sále, bohatě vybaveném. K tomu okolí zámku valtického a lednického skvělo se nádhernými květy růží, oleandrů, rhododendronů, skleníky napěchovány vzácným zbožím zblízka i dáli.

Tak plynul rok za rokem, desítiletí za desítiletím, století za stoletím.

A malý člověk byl při tom a měl také oči a uši, které viděly a slyšely. On byl nadhaněčem zvěře, pacholkem, kočím, on byl tím parobem, pro nějž byla jen hrubá slova a pohrdlivý pohled honosného panstva - a doma k večeři trocha polévky s bramborem a prosnou kaši...

Tu ze zlého příkladu panstva rodila se jeho mravní bída a zkáza. I on měl přece žaludek, který si žádal potravy, i jeho oko bažilo po lepším soustě. Ano, jak odolati svodu, jak nedostati chuť na kousek zvěřiny, když tam, tam na zámku, tolik toho bylo! Tož pytlákem se stával na panském poli a v panském lese, tož v noci a skrytě. Taky pak žil a hodoval a zapíjel bídu a nedostatek a kořalkou zakrýval ponížení a lidskou méněcennost, do níž jej uvrhl společenský řád, panstvo a poroba. A časem i karbanil. A neměl-li po ruce prostředků, tož vypůjčoval, však žid byl vždy tu a ochotně půjčil... Tak z lidu porobeného bohatl šlechtic a žid, oba získávali lán za lánem, sedlák i robotník stávali se odvislými, stávali se nevolníky a byli vyssáváni bez milosti.

To byl rub přepychu a rozmaru šlechty, to byl rub její slávy a moci; a nezodpovědnosti.

Lid tonul v nevědomosti a byl držen na uzdě i duševně; “Péči o život vezdejší ponechej vrchnosti, ta je od boha, sluší jí poslouchati, co ona činí, všecko dobře činí, plať jí řádně a včas dávky, měj ji v uctivosti, aby tě nestihl trest věčný, nehromaď majetku, je to pramen hříchu, nereptej na to, co tu v světě máš, nečti knih, leč jen dovolených, lépe však žádných!” - A tak místo dobrých škol, knihoven a čítáren stavěny kořalny a hospody, především panské, pak obecní - a na nich zpravidla žid, knížecí důvěrník.

Pravda, i lidu uchystány zábavy a radosti. Jak jinak? Aby zapomenul na svou bídu a ponížení, musil se povyraziti: tož hody a hodky třikrát do roka, procesí, pouti, muziky, kostelní slavnosti, jindy zas svatby, křtiny, pohřby, kněžské primice, svěcení křížů, soch, ornátů, zvonů; dost všeho kdykoli pro krobóta a robotníka.

Tak ubíjel poddaný své tělo a zdraví ve stálé dřině nad síly, svoji duši a majetek. Nevědomý a odstrkovaný chátral a upadal...

Tu na Valticku splnila se na sto procent známá skutečnost, že bída a nedostatek je pramenem mravní zkázy a úpadku.

V tom prostředí nemohl se povznésti malý český člověk. Na to musil přijíti rok 1918, aby jej časem vyzvedl z bídy a ponížení k vědomí lidské důstojnosti. Teprve budoucí generace ocení, kolik užitku přinesl českým Valticům, Hlohovci, Charv. Nové Vsi a Poštorné státní převrat!