Po osvobození (1945-1970)

Osvobození Valtic přišlo od jihu. Bylo ironií historie, že československé pohraniční pevnůstky, vybudované v letech 1936—1938 proti německému nepříteli, se staly na jaře 1945 oporou německé fašistické moci a měly zastavit postupující Sovětskou armádu. Byla to vojska 27. střeleckého gardového sboru, která byla nucena překonat v tomto úseku ve dnech 15.—20. dubna velmi tuhý odpor nepřítele. Několikrát sovětská bitevní letadla napadla a bombardovala postavení německých vojsk ve městě, při čemž bylo poškozeno 42 domů. V sobotu z rána 21. dubna se podařilo tvrdým úderem za silné podpory dělostřelectva zlomit odpor německých útvarů. Ve středu sboru dobyla 141. střelecká divize v ranních hodinách rakouskou obec Reinthal a v dopoledních hodinách vstoupili sovětští vojáci do Valtic. Město bylo osvobozeno téměř bez boje, poněvadž poslední skupiny německých vojáků ustoupily několik hodin před příchodem Sovětské armády. A tak osvobození města proběhlo bez většího odporu. Při bojích padlo 14 sovětských vojáků.
Na levém křídle postupovala 93. gardová střelecká divize, která ve stejný den po silné dělostřelecké palbě dobyla pohraniční rakouské obce Katzelsdorf a Schrattenberg a osvobodila Úvaly. K večeru dosáhly jednotky této divize prostoru jen půl kilometru jižně od Sedlece. Ráno 22. dubna obnovily obě divize boj a ve večerních hodinách osvobodily i okresní město Mikulov.
Krutá válka skončila, potupná okupace se zhroutila. 21. dubna 1945 Sovětská armáda otevřela i Valticím novou cestu v osvobozené Československé republice. Město stálo před obrovskými a složitými úkoly, které nikdy v minulosti v takové šíři nepoznalo.
Ještě v posledních dnech okupace se scházeli čeští občané Valtic u rolníka Jiřího Košuliče v č. 516, aby se poradili o ustavení prvního národního výboru, který pak vznikl těsně po osvobození, 21. dubna, ve večerních hodinách. První ustavující schůze revolučního národního výboru se konala ještě v domě Jiřího Košuliče 24. dubna 1945, účastnila se většina českého obyvatelstva města. Prvním předsedou se stal Josef Baránek, hospodářský správce velkostatku, který se za války obětavě staral o českou valtickou menšinu a byl dobrým odborníkem i schopným organizátorem; patřil k sociálně demokratické straně.
V průběhu měsíců května a června přicházeli ve značném množství noví čeští osídlenci, většinou z blízkého okolí. Poněvadž v prvním revolučním národním výboru nebyli noví osídlenci vůbec zastoupeni, odstoupil dosavadní národní výbor a 27. června 1945 byla provedena nová volba, kde jednotlivé politické strany měly poměrné zastoupení. Novým předsedou Místního národního výboru ve Valticích se stal Ludvík Kovařík, který dobře znal valtické poměry ještě z doby předválečné.
Ale ani ne za měsíc — 25. července 1945 — plénum MNV odstoupilo a dne 29. července byla ustavena správní komise.
Hlavním důvodem této náhlé změny byla snaha po ostřejším zákroku některých negativních stránek živelného osídlování, po zvýšené bezpečnosti a pořádku v obci. Předpokládalo se, že správní komise, v jejímž čele stanul rada politické správy Josef Zavadil, bude schopna se s živelnými nedostatky rázně vypořádat. Brzy se ukázalo, že tento předpoklad se nesplní, a proto 8. září 1945 byla svolána do Besedního domu veřejná schůze občanů, kde byl schválen nově ustavený místní národní výbor s předsedou Ludvíkem Kovaříkem.
Následujícího roku — 25. května 1946 — se konaly parlamentní volby, které prokázaly, že valná část obyvatelstva Valtic je levicového smýšlení. Nejvíce hlasů získala Komunistická strana Československa (509, ti. 38,9 % a 12 mandátů), druhé místo obsadila Československá strana národně socialistická (280 hlasů a 6 mandátů), třetí Československá strana lidová (276 hlasů a 6 mandátů) a poslední Československá strana sociálně demokratická (241 hlasů a 6 mandátů). Na základě těchto voleb zůstalo plénum i rada MNV až na malé změny ve funkcích až do února 1948.
Na bedrech místního národního výboru ležela tehdy řada velkých náročných úkolů. Především to bylo provedení odsunu německého obyvatelstva.Po osvobození zůstalo ve městě na 2200 osob německé národnosti. Naplnil se jejich osud. Ti, kteří s takovým nadšením vítali 8. října 1938 nacistickou armádu, doplatili na fanatický nacistický mýtus.
Ještě před započetím organizovaného odsunu utekla část německého obyvatelstva v průběhu roku 1945 přes hranice do sousedního Rakouska. Organizovaný odsun započal pak v srpnu 1945 a byl v podstatě dokončen v červenci 1946. Po odsunu zůstalo ve městě jen 71 osob německé národnosti. Ještě mnoho nejistot bylo nutno překonávat. Otevřenou otázkou zůstával problém státních hranic. Na jedné straně se těšilo německé obyvatelstvo nadějí, že mikulovský okres bude přičleněn k Rakousku, na druhé straně však z české oficiální strany byla znovu otevřena otázka připojení Moravského pole k ČSR. Sám poslanec J. Nepomucký vyslovil 29. července 1945 v Lednici požadavek, aby Moravské pole se stalo trvalou součástí československého státu. Tomu mělo sloužit memorandum národních výborů jihomoravského pohraničí z 28. října 1945. Tyto požadavky v podstatě navazovaly na jednání o Moravském poli z roku 1919, i když šly ještě dále. Hranice se měla posunout na jih tak, že by opouštěla historickou hranici na řece Dyji u města Lávy, které by mělo připadnout k ČSR. Směřovala by dále na jihovýchod včetně Mistelbachu až po Dürnkrut, kde by prudce odbočila na jih a sledovala by dosavadní hranici na řece Moravě v průměrné vzdálenosti 5—8 km na západ a u Děvína, při soutoku Moravy a Dunaje, by vyústila na původní hranici.
Ještě v červnu 1946 byla vyslána delegace města Břeclavě k tehdejšímu velvyslanci Sovětského svazu Zorinovi, kterému bylo memorandum předáno se žádostí o podporu na připravované mírové konferenci.
Dalším problémem bylo zabezpečení nedotknutelnosti státních hranic. Jak v roce 1945, především pak v následujícím roce, bylo území hraničního pásma velmi neklidné. Často tu tajně přecházeli občané německé národnosti, kteří prchali do Rakouska, avšak mnozí se zase vraceli zpět. Střelba na hranici, zvláště v noci, nebyla zvláštní událostí. Proto ostraha hranic byla do konce října 1945 posílena přidělením vojenských jednotek. Od 1. listopadu 1945 převzal pak ostrahu hranic útvar Pohraniční stráže národní bezpečnosti.
Další potíže a neklid v pohraničních obcích způsobili banderovci; byly to fašistické teroristické tlupy, které v roce 1947 prchaly z polské Haliče přes Slovensko na západ. V době od července až listopadu 1947 přecházeli tito tajně jednotlivě i v malých skupinách státní hranice na cestě do Rakouska. Dne 25. září 1947 byla spatřena skupina 12 banderovců u Bulhar, 18. října 1947 byli 3 banderovci zadrženi u Lednice a ve stejný den dva ve Valticích.
Velmi obtížnou byla realizace nového osídlení města. Valtice vábily, vždyť byly dobře známy z doby první republiky. Úspěšná práce české menšiny z let 1920—1938 jistě dobře připravila půdu pro nové osídlení. I blízkost slováckých obcí umožnila značný přiliv osídlenců v prvních měsících po osvobození. Nejprve přicházeli osídlenci z blízkého okolí, a když byla 17. června otevřena železniční doprava na trati Břeclav—Znojmo, přijížděli další z Moravy, Slovenska i Čech.
Tento proud zesílil po 29. červenci 1945, kdy za účasti zástupce zemského národního výboru ing. Životského a místopředsedy Jednotného svazu zemědělců Josefa Nepomuckého byl v Lednici slavnostně vydán dekret presidenta republiky o konfiskaci lichtenštejnského panství.
Valná část osídlenců přišla opravdu s upřímnou touhou získat nový lepší a stálý domov, vlastní půdu i dům a také podle toho pracovali a jednali. Ovšem objevili se i někteří, kteří šli bezohledně za osobním prospěchem, nestarali se často valně o svěřený majetek, špatně hospodařili a pak kvapně, s lehce získanými věcmi, opouštěli Valtice. Proto také v průběhu let 1945—1948 přicházelo ke značnému pohybu obyvatelstva. Po roce 1948 se postupně poměry v tomto směru stabilizovaly, lze tedy na základě výsledků sčítání lidu z 1. března 1950 podat přehled o těch, kteří zůstali, setrvali, postupně srostli s novým prostředím a stali se tak základem nového obyvatelstva Valtic.
Počet obyvatel Valtic dosáhl v roce 1948 čísla 2938, sousední Úvaly pak 462, celkem obě obce čítaly 3400 obyvatel. Při sčítání lidu 1. března 1950 byly Úvaly administrativně sloučeny s Valticemi a obě obce dohromady měly tehdy 3432 obyvatel. Z tohoto počtu bylo starousedlíků 422, z nichž 346 české národnosti, 54 německé, 19 slovenské, 2 ruské a 1 polské. Tedy jen 14% obyvatel navazovalo na předválečné obyvatelstvo Valtic. Ostatní, 86 % (2578), tvořili noví osídlenci, nebo se narodili ve Valticích již po 21. dubnu 1945.
Na novém osídlení města se nejvíce podílela Morava. Bylo to celkem 200 obcí ze 48 moravských okresů. Pochopitelně, že nejvýrazněji byl zastoupen okres Břeclav — 593 přistěhovalci, tj. 23 % (k tomu nutno připočítat dalších 41 obyvatel, kteří se přistěhovali do Valtic během druhé světové války, pak dostaneme počet 634, tj. 24,5 %). Tudíž téměř čtvrtina nových přistěhovalců přišla ze slovácké části Podluží, a to převážně z Lanžhota (125 osídlenců). I další obce se podílely vysokými čísly — blízký Hlohovec (84 + 15, kteří se přistěhovali během let 1938—1943), Břeclav (77), Podivín (73), Velké Bílovice (54), Kostice (45), Charvátská Nová Ves (35), Poštorná (33), Hrušky (27), Lednice (23), Moravská Nová Ves (14) a dalších 6 obcí s menším počtem přistěhovalců.
Podstatně méně osídlenců zavítalo z dalšího slováckého okresu Hodonína (159, tj. 6,1 °/o), nejvíce z města Hodonína (36), dále z Čejkovic (31), z Mutěnic (17), z Rohatce (13), z Hovoran (12), z Prušánek (10) a ostatní z dalších pěti obcí.
Okres Uherské Hradiště byl na třetím místě s počtem 100 (tj. 3,8 %), z toho nejvíce Huštěnovice (15), Hluk (13), Polešovice (13) a další osídlenci z 16 obcí. Celkem jen tyto tři slovácké okresy z oblasti Podluží a Dolňácka dodaly 893 přistěhovalců, tj. 34,6 %.
Na dalších místech byly zastoupeny okresy Hustopeče (78), Brno-město (66), Mikulov (49), Veselí nad Moravou (47), Kyjov (37), Brno-venkov (36) a Uherský Brod se stejným počtem přistěhovalých. Pak následovaly další okresy již s menším počtem nových osídlenců.
Výrazně se podílelo na osídlení Valtic Slovensko. Bylo to celkem 147 přistěhovalců z 37 obcí a 15 okresů. Zvláště byl zastoupen okres Kremnica (25), Piešťany (18), Skalica (15), Iľava (15), Trnava (10), Šamorín (12), další okresy potom s menším počtem nových osídlenců. Přistěhovalci ze Slovenska byli zaměstnáni většinou v zemědělství, především na státním velkostatku.
Také počet reemigrantů nebyl zanedbatelný — celkem 115— nejvíce pochopitelně z Rakouska (55), zvláště z Vídně (25), z blízkého Bernhardsthalu (7), z Mistelbachu (5). Pak také z Maďarska (17) a stejný počet byl z Jugoslávie, z Rumunska (11), méně než deset z Bulharska, ze SSSR, z Izraele, Francie a Velké Británie.
Teprve na čtvrtém místě byli noví osídlenci, kteří přišli z Čech. Celkem to bylo jen 76 přistěhovalců z 28 obcí a ze 24 okresů. Pouze Praha měla vyšší počet — 27 osídlenců — jinak podíl dalších okresů byl velmi malý, zpravidla menší než pět, jedinou výjimku tvořil okres Litomyšl (8).
Tudíž na osídlení Valtic se účastnilo 265 obcí z 87 okresů z celého území republiky, a to od okresu Cheb na západě, až po okres Lučenec a Liptovský Mikuláš na východě. Sedmdesát procent nových osídlenců přišlo do Valtic především v letech 1945—1946. Reemigranti zavítali pak o něco později, v letech 1946—1949. Byla to tedy přepestrá směs té nové slovanské krve, která dala život poválečným Valticím. Podíl obcí z Podluží a Dolňácka byl však rozhodující.
Důležité je také zjištění, odkud přišli noví zemědělci, kteří převzali konfiskované zemědělské grunty německých sedláků. Podle dekretu č. 28 mohl konfiskovanou půdu získat buď deputátník a zemědělský dělník, nebo zemědělec s dosavadní výměrou zemědělské půdy do 13 ha, nebo členové rodiny takového zemědělce, pokud byli výkonnými zemědělci a dosáhli věku 18 let. Tak tomu bylo i ve Valticích.
Tito noví zemědělští osídlenci se tak měli stát vlastně trvalou základnou obce. I ta největší část přistěhovalců přišla a získala nové grunty v letech 1945—1946. Ze starousedlíků české národnosti to bylo 11 rodin (42 osob) a 1 rodina slovenská se 6 členy. K tomuto počtu 12 rodin přišlo 64 nových přistěhovalých zemědělských rodin. Největší podíl poskytl znovu okres Břeclav (29 rodin se 122 členy z 10 obcí). Nejvíce byly zastoupeny Velké Bílovice (9 rodin — 38 osob), dále Lanžhot (5 rodin — 23 osob), Kostice (4 rodiny — 22 osob), Hrušky (3 rodiny — 8 osob), Podivín (3 rodiny — 9 osob), Břeclav (2 rodiny — 14 osob), pak po jedné rodině z Hlohovce, Charvátské Nové Vsi, Poštorné a Lednice. Dále ještě pět moravských okresů se podílelo na tomto zemědělském osídlení. Především to byl sousední okres Hodonín — celkem 6 rodin s 23 členy, a to z obce Čejkovic (5 rodin — 19 osob), jedna rodina se 4 členy z Prušánek. Pak okres Uherské Hradiště (6 rodin s 20 členy), odkud byly zastoupeny obce Hluk (3 rodiny — 10 osob), po jedné rodině z Blatnice, Boršic a Kunovic. Z Veselí nad Moravou přišlo 5 rodin se 16 členy, z Radějova 2 rodiny s 6 osobami a po jedné rodině z Nové Lhoty, Súchova a Boršic. Z okresu Vyškov zavítala jedna rodina ze Želče a jedna rodina z okresu Přerov z obce Čelčice.
Na zemědělském osídlení Valtic se nepatrně podílelo i Slovensko, a to třemi okresy: Skalica obcí Gbely (2 rodiny — 10 osob), okres Piešťany obci Vrbové (3 rodiny — 11 osob) a konečně okres Malacky jedna rodina.
Také reemigranti se podíleli na zemědělském osídlení Valtic, nejvíce z Rakouska (4 rodiny se 17 členy — Gänserdorf, Mistelbach a Vídeň), po jedné rodině přicházeli z Jugoslávie a z Maďarska a jeden zahraniční voják západní armády.
Tedy celkem i se starousedlíky tvořilo nové zemědělské osídlení Valtic 76 rodin s 292 členy. Z celkového přehledu nových osídlenců i z přehledu nového zemědělského osídlení je zřejmé, že i při velké pestrosti okresů a velkého počtu obcí, odkud všichni pocházeli, přece jen byl výrazný podíl nejbližších podlužáckých obcí.
Jak závažné to byly změny, dokazují to i čísla o konfiskovaném majetku. V květnu 1945 byl ve Valticích zkonfiskován veškerý majetek Němců a kolaborantů, a to 3178 ha z celkového počtu 3415 ha (tedy 93 %) dále 84 domů podle dekretu 12145 Sb. a 422 domů podle dekretu 108/45 Sb., celkem tedy 506 čísel z celkového počtu 732. Byl utvořen Fond národní obnovy a Národní pozemkový fond. Tyto instituce prostřednictvím místního národního výboru přidělovaly rodinné domky i zemědělské usedlosti novým českým a slovenským osídlencům, či reemigrantům. Koncem roku 1947 bylo již osídleno 80 zemědělských usedlostí. Z lichtenštejnského velkostatku byl vytvořen v roce 1945 státní statek.
Údobí od roku 1945 do února 1948 bylo ve Valticích, stejně jako v celém pohraničí, velmi složité. Vždyť v tak krátkém období musel místní národní výbor řešit velmi náročné úkoly: zabezpečení zásobování obyvatelstva, zajištění klidu a pořádku, odsun obyvatel německé národnosti, tedy podstatné části všeho obyvatelstva. Ve stejné době se město postaralo o velký příliv nových osídlenců a pokusilo se postupně vytvořit z tak pestré mozaiky různorodého nového obyvatelstva skutečný základ Valtic. V neposlední řadě bylo nutno provést odpovědný příděl konfiskované zemědělské půdy i domů novým osídlencům.
Tyto závažné a obtížné úkoly byly vyřešeny, ovšem ne bez problémů a bez nedostatků. Vždyť i noví občané Valtic byli lidé se všemi kladnými, ale i zápornými lidskými vlastnostmi.

Po únorových událostech v roce 1948 byl jako všude jinde v Československu zřízen Akční výbor Národní fronty, který měl nastolit vládu komunistů. Zpočátku třicetičlenný Akční výbor byl několikrát reorganizován tak, aby vyhovoval komunistům a přivedl je k neomezené moci. Členové akčního výboru, kteří této jeho úloze nevyhovovali byli postupně odvoláváni a od 7. listopadu 1949 konečné složení Akčního výboru s předsedou F. Vrbňákem bylo už plně komunistické. V té době byli nekomunisté z veřejného života odstraňováni, někteří dokonce vysídleni z Valtic. Ve volbách v roce 1948 hlasovali občané Valtic vesměs pro jednotnou kandidátku Národní fronty, jen 17 občanů se odvážilo vhodit do urny bílý lístek. V důsledku událostí roku 1948  se změnilo také složení Místního národního výboru, v roce 1949 odstoupil předseda L.Kovařík a předsedou MNV,který byl po dalších 40 let zcela ovládán komunisty, se stal J. Veselý.V padesátých letech se vyměnilo šest předsedů místního národního výboru. Jaroslav Veselý, za kterého se začalo s budováním JZD, stál v čele obce jen do 17. srpna 1950, kdy ho vystřídal do 12. září 1952 Rudolf Daněk. Krátkou dobu stál v čele města Josef Dvořáček, do 7. května 1953, a pak až do 20. ledna 1956 František Schejbal. Po něm byl předsedou MNV Fr. Jehlička a od 12. června 1960  jeho nástupce František Brandštetr, který po celé údobí 60. let stál nepřetržitě v čele obce a za něho se město skutečně rozvinulo po všech stránkách.

MNV začal v roce 1949 s přípravou založení JZD. Od roku 1950 přípravný výbor s předsedou Josefem Foukalem získal známými metodami do konce srpna 33 členů a ti začali společně hospodařit. Důrazným „přesvědčováním“ se v roce 1951 všichni zemědělci z Valtic stali členy JZD.Už v prvním roce existence JZD se ukázaly velké problémy. Vedle nedostatků v řízení a v organizaci se projevily komplikace získat nové družstevníky pro práci ve společném hospodaření. Nejen zemědělci starousedlíci, ale i někteří osídlenci, přistěhovalí v letech 1945—1946 s dekrety na přidělenou půdu, se těžce smiřovali s myšlenkou, že se jejich pozemky mají stát součástí nového družstva. Je pravda, že poměrně v krátké době, během několika měsíců, řada soukromě hospodařících zemědělců se přihlásila do JZD, ale často se tak bylo spíše pod vlivem nátlaku, než věcným přesvědčováním. Z toho také vyplývala i jejich nechuť a malý zájem o práci v JZD. Rada schůzí městského zastupitelstva a rady MNV v letech 1950—1957 se zabývala otázkou pracovní morálky v JZD a často bez brigád občanstva a zvláště školní mládeže by se nepodařilo zachránit ať žňovou úrodu nebo podzimní sklizeň.
Tyto nedostatky se výrazně projevovaly již v prvních letech existence družstva, což mělo samozřejmě vliv i na výplatu nízkých pracovních jednotek, a proto po žních v roce 1953 podalo 39 členů družstva odhlášky z JZD. Tím také v dalších letech výměra půdy JZD značně poklesla; celková struktura tehdy vypadala tak, že z celkového katastru obce 1685,81 ha vlastnil státní statek 733,07 ha, školní statek pak 119,36 ha, šlechtitelská stanice 64,60 ha a na JZD připadlo 316,03 ha půdy. Soukromě hospodařících bylo 26, kteří obhospodařovali celkem 275,99 ha zemědělské půdy, drobní držitelé půdy do 2 ha měli 178,56 ha zemědělské půdy.
I když v některých letech (1955) se pracovní morálka členů, a tím i celkové hospodaření zlepšily, přece jen trvalá konsolidace nenastala, jak to ukázal i rozbor v roce 1957, kdy počet členů JZD byl 74. K 31. prosinci 1957 ukončilo JZD ve Valticích svoji existenci a družstevníci se stali zaměstnanci Šlechtitelské stanice, která převzala i veškerý majetek JZD. Tyto výrazné změny se pochopitelně projevily ve značných přesunech v držbě půdy. Koncem roku 1958 dosáhlo oddělení Státního statku ve Valticích celkem 809 ha zemědělské půdy (633,55 ha orné půdy, 74,92 ha luk, 4,95 domácích zahrad, 12,31 ha ovocných sadů, 23,93 ha pastvin, 60 ha v rekultivaci a 16 ha nových vinic). Podstatný vzrůst se pochopitelně projevil u Šlechtitelské stanice — celkem 406 ha — z nichž 48 ha připadalo na šlechtění a 358 ha bylo na provozní plochy. Také Školní statek zvýšil svou výměru na celkem 209 ha, z nichž bylo 11 ha vinic.
Největším zemědělským závodem Valtic se stal v roce 1945 státní statek. Tehdy statek tvořila hospodářství Valtice, Boří dvůr, Nový dvůr s přibližnou výměrou 1000 ha. K tornu patřil i komplex rybníků, které při reorganizaci státních statků přešly pod správu nově vytvořeného samostatného státního rybářství.
V následujících letech se rozsah zemědělské půdy státního statku velmi podstatně rozšířil, jednak tím, že převzal pozemky bez majitelů a pozemky soukromníků, kteří likvidovali své hospodářství a zvláště tím, že získal veškerou výměru JZD Úvaly a Klentnice; tak na počátku šedesátých let obhospodařovalo podnikové ředitelství Státního statku ve Valticích na 4600 ha zemědělské půdy v provozních jednotkách Valtice s farmami Boří dvůr, Nový dvůr, Úvaly, Sedlec, Mušlov, Mikulov a Klentnice. Na katastru Valtic hospodařil státní statek na počátku roku 1970 na výměře 1018,56 ha, z nichž připadlo na zemědělskou půdu 983,95 ha (orná půda 827,96 ha, vinice 105,08 ha, zahrady 0,43 ha, ovocné sady 38,99 ha, trvalé louky 0,30 ha, pastviny 11,19 ha), plocha nezemědělské půdy činila 34,61 ha.
V roce 1962 přikročil státní statek ke specializaci hospodářství. Tak farma Boří dvůr se specializovala na živočišnou výrobu. Obdobně značnou pozornost věnoval vinařství, pro které se vytvořily zvláště příznivé podmínky. Svědectvím je podstatné zvýšení ploch vinic na státním statku ze 136 ha v roce 1961 na 220 ha v roce 1964. Také vinný sklep státních statků, tzv. Křížový, byl převzat od vinařského družstva v Mikulově v roce 1946. V roce 1950 byly v něm provedeny rozsáhlé stavební úpravy s odpovídající mechanizací a automatizací, čímž se dosáhlo, že Křížový sklep získal kapacitu 207 vagónů, na rozdíl od zámeckého sklepa s kapacitou 65 vagónů.308
V letech 1945—1970 se v řízení statku vystřídalo osm ředitelů: Štěpán Drápal 1945—1949, Arnošt Škarda 1949 až 1951, Vojtěch Škoda 1951—1952, Jan Doubek 1952—1954, Vojtěch Jirků 1954—1960, Josef Bena 1960—1962, Jan Pánovec 1962—1970 a od roku 1970 ing. Jiljí Barouš.
Rozsáhlosti státního statku odpovídá i značný počet pracovníků, který činil v roce 1968 808 osob.
Druhým velkým zemědělským závodem Valtic byla Šlechtitelská stanice, umístěná u silnice do Mikulova, nedaleko valtického nádraží. Vznikla po roce 1945 ze skromných začátků. 3. března 1947 přišli čtyři zaměstnanci ze Šlechtitelské stanice Velké Pavlovice, aby začali pracovat na ploše 20 ha. Tato plocha se postupně rozšiřovala až na 60 ha, čímž se zvýšil počet zaměstnanců na 50. Podstatný vzrůst nastal, jak jsme již uvedli, na počátku roku 1958, kdy celková plocha půdy překročila 400 ha a počet zaměstnanců stoupl na 150. Stanice se specializovala na šlechtění zeleniny (znojemské okurky odrůda Znojmia, mrkev, cibule Moravanka, Všetatská, česnek Polaban, meloun Lednický cukrový), na šlechtění květin (50 odrůd), kořeninových aromatických rostlin (majoránka, paprika atd.), na specializaci kukuřice, ovoce (broskovně, mandloně a ořešáky). K dispozici byly skleníky o ploše celkem 1800 m2 a pařeniště 700 m2.
I přes nedostatečnou kapacitu budov patřila valtická Šlechtitelská stanice k největším v kraji a dosáhla během dvaceti let velmi pozoruhodných výsledků. Proslula vypěstováním ječmene Valtického, okurek Znojmia, Hodonínské papriky, fazole polní. Také v ovocnářství dosáhla pozoruhodných výsledků — broskví Moravia a ořechu Hraničář.
Tyto úspěchy potvrdily i mezinárodní výstavy. Tak v roce 1961 na I. mezinárodní zahradnické výstavě v Erfurtu získala valtická šlechtitelská stanice řadu uznání a medailí (tři zlaté za papriku „Hodonínskou“, cibuli „Moravanka“ a za kukuřici „cukrovou“, stříbrnou za meloun „Lednický cukrový“ a uznání za vlašské ořechy a květiny letničky).
Stanice úzce spolupracovala i se střední zemědělskou technickou školou, neboť v ní žáci vykonávali i část své praxe. Ve vedení šlechtitelské stanice se vystřídali: Vladimír Polák 1947—1950, ing. Václav Ovečka 1951—1958, pak Ladislav Zvolánek.
Záslužná činnost šlechtitelské stanice se projevila i na rozvoji vinic a ovocných sadů. Tak na počátku roku 1968 bylo na katastru Valtic 102 ha ovocných sadů (především meruněk a broskví) a 209 ha vinic; Valtice jsou tak třetí největší vinařskou obcí na okrese.
Dlouho po roce 1945 zůstalo město bez jakéhokoliv průmyslu. Teprve v roce 1960 byla založena pobočka lidového výrobního družstva Dřevospoj z Břeclavě, jehož provozovny jsou umístěny na Sobotní ulici. Koncem roku 1960 poskytl tento závod pracovní příležitost 25 ženám.
V objektech dřívější konzervárny okurek u železničního nádraží byla v padesátých letech zřízena strojní traktorová stanice. Nejen vyspělé zemědělství je charakteristické pro Valtice, ale starou dobrou tradici má rovněž valtická veřejná nemocnice. Byla ve skutečnosti jediným ústavem, který svou činnost pro zdraví člověka nepřerušil ani v době frontových bojů v dubnu 1945. Ještě před příchodem fronty byli sice lehcí pacienti propuštěni domů, ale 26 těžce nemocných Zůstalo v nemocnici. Obětavě se o ně starali 4 řádové sestry a jeden lékař, kteří odmítli evakuovat. V době od 8. až 21. dubna 1945 bylo přijato do nemocničního ošetření dalších 23 těžce zraněných, takže celkový počet nemocných stoupl na 49. Péče o ně byla znesnadňována nejen ničivostí frontových bojů, ale především tím, že ustupující Němci vše, co nemohli odvézt, zničili. 1. července 1945 nastoupil do vedení chirurgicko-gynekologicko-porodnického oddělení primář MUDr. Jan Králík, a také přijel převor konventu Milosrdných bratří P. Ladislav Tharsicius Král. Na interně působil stále ještě MUDr. Josef Hýsek. Od 1. října 1945 nastoupil na uprázdněné místo interního primáře MUDr. František Sluka z Třebíče, který se ujal těžké a odpovědné práce. V té době bylo například na oddělení 74 případů břišního tyfu. Koncem roku 1945 hospitalizovalo v nemocnici na 205 pacientů, o které se starali jen dva lékaři, neboť teprve po čtyřech měsících byli zemským národním výborem v Brně přiděleni dva sekundární lékaři. Pro ošetřující personál byly to doby téměř nadlidské práce.312 Provoz ústavu byl stálým provizóriem. Od roku 1950 se stal primářem gynekologického oddělení MUDr. Emil Jelínek. Vrchní sestrou ošetřovatelkou byla ustavena Marie Šustrová. Řádových sester, které obsluhovaly nemocné, bylo 14. Instrumentářem chirurgie byl převor Milosrdných bratří P. Generos Krejčí. Dalších 6 bratří se zabývalo nemocniční obsluhou. Působili v nemocnici až do roku 1958.
Valtická nemocnice, zvláště její ošetřující personál, několikrát prokázala své kvality a pohotovost. Zvláště při velkém železničním neštěstí 22. prosince 1950 v Podivíně, kdy rychlík najel v plné rychlosti na zcela obsazený autobus. Tehdy bylo do valtické nemocnice dopraveno 54 žen a 16 mužů, z toho 51 osob těžce zraněných, většinou velmi těžce. Všichni lékaři pracovali na operacích plných 13 hodin. Byla to velká zkouška vyspělosti a pohotovosti a valtická nemocnice ji se zdarem splnila.
Rozvoj nemocnice nastal až po roce 1948, kdy tato byla převzata státní správou. Adaptace se prováděly nejdříve na interním oddělení, kde byla vybudována interní ambulance a biochemická laboratoř. Dále byly provedeny adaptace mezoseptického sálu, operačního sálu, sádrovny a sálu pro urologii, a to nákladem několika miliónů korun staré měny. V letech 1950—1953 byly provedeny další rozsáhlé adaptace na porodním a gynekologickém oddělení.
Samostatné dětské oddělení bylo zřízeno v roce 1954, později, v roce 1956, bylo přemístěno do samostatné vily na Bezručově ulici. Od roku 1954 se pak uskutečnily rozsáhlé úpravy v horní nemocnici. V I. poschodí bylo osamostatněno plicní oddělení. Dva roky nato bylo i infekční oddělení vyčleněno z interního oddělení jako samostatný primariát. Na počátku šedesátých let přibylo nové krční, ušní a nosní oddělení. Pro rozsáhlý nemocniční komplex bylo nutno vybudovat nákladem 1,7 miliónu korun novou kotelnu, prádelnu a sušárnu.
Z přehledu je zřejmé, že péčí státu se zmodernizoval celý rozsáhlý nemocniční areál. Velkou zásluhu na tom mají ředitel nemocnice MUDr. František Sluka a primáři MUDr. Jan Králík a MUDr. Emil Jelínek. V té době měla nemocnice 355 lůžek a ošetřující personál tvořilo 26 lékařů a 97 zdravotních sester. Některá oddělení vedle své léčebné práce pracovala i na státním plánu výzkumu. V roce 1960 a 1961 došlo k objevení dvou nemocí způsobených viry, které přenášejí komáři, z nichž jedna byla nazvána „valtickou horečkou“.
Valtice jsou také i městem mládeže. Významné místo v životě obce mají školy. Ihned po přejití fronty začalo se s přípravami k zahájení vyučování. Iniciativně, bez pokynů a příkazů z Brna či ministerstva se začalo již měsíc po osvobození vyučovat v národní škole a v měšťanské škole, kde bylo 22. května zahájeno vyučování. V obecné škole byly otevřeny prozatímně tři třídy. Zatímním řídícím učitelem byl jmenován Tomáš Beránek, a od 4. září převzal vedení školy řídící učitel Jindřich Trčka, který velmi dobře znal místní poměry, vždyť ve Valticích působil od roku 1921—1938.
Na měšťanské škole byl pověřen prozatímní správou odborný učitel Cyril Beneš. Po návratu bývalého ředitele školy, významného veřejného pracovníka z doby první republiky ve Valticích Josefa Dohnala, se tento ujal vedení měšťanské školy, a to od 1. června 1945. Do prázdnin navštěvovalo školu 73 žáků. Vyučování v obou školách trvalo do 13. července 1945. Velkou obětavostí učitelů a péčí obce se podařilo i ve složitých pofrontových obdobích obnovit řádné vyučování. Je pochopitelné, že počet žáků během let prudce stoupal, a tak v průběhu padesátých let dosáhl průměrně ve školním roce 500—600 žáků, ba v šedesátých letech překročil počet 600. Trvalým problémem zůstalo to, že se nepodařilo, vzdor naprosto nezbytné potřebě, postavit od roku 1945 novou školní budovu, a tak stejně jako v době první republiky muselo být šest tříd ZDŠ opět umístěno v budově MěstNV. Ve vedení školy se vystřídalo několik ředitelů — Josef Dohnal (do 31. srpna 1953), František Schejbal, poté Oldřich Klanica (1. září 1958 až 31. srpna 1961) po nich Vítězslav Palásek.
Od 25. června 1945 se začalo vyučovat i v mateřské škole, která byla nejprve umístěna ve školní budově na náměstí, později v Lednické ulici č. 446. Správkyní školy byla učitelka Božena Suchánková.
Ke slovu se znovu přihlásila zemědělsko-ovocnicko-vinařská škola. Ničivá zvůle německého fašismu (od prosince 1944 do dubna 1945 byl ve školních prostorách i vojenský lazaret) a fronta tu zanechaly trpké dědictví. Škody vzniklé jen na školním majetku činily podle předválečných cen cca 2 milióny korun. S urychlením byly provedeny nutné opravy školních budov, a tak již 16. října 1945 mohl být zahájen školní rok při počtu 29 žáků. Bylo štěstím pro školu i Valtice, že se těžkého a obtížného úkolu, uvést znovu tento znamenitý zemědělský ústav se starou tradicí do nového života, ujal výborný odborník, pedagog i schopný organizátor, ředitel ing. Josef Lízler, který před válkou působil na škole od roku 1922 až do roku 1938.
Od roku 1945 byla škola několikrát reorganizována, aby svojí náplní co nejlépe vyhovovala potřebám zemědělství. V roce 1953-54 byla zařazena k dvouletým mistrovským zemědělským školám, specializovaným pro vinohradnictví a ovocnictví. Od roku 1945 do roku 1962 absolvovalo školu již 530 posluchačů. V roce 1960 byla při škole otevřena také pobočka ZTŠ v Modré pro dálkové studium absolventů mistrovských škol směru vinohradnicko-ovocnického. Při valtické Střední zemědělské škole byla od roku 1961 zřízena dvouletá nadstavba na učební obor zahradník ve vinohradnických oblastech, která končí maturitou. Od 1. září 1970 byla otevřena také první třída čtyřleté střední zemědělské technické školy obor vinohradnicko-ovocnický. Vedle dálkového studia SZTŠ bylo při škole i zemědělské odborné učiliště. Vlastní školní budova byla velmi dobře vybavena i odbornými laboratořemi pro chemii a pro biologii.
Při škole byl zřízen internát na náměstí pro 140 žáků.
Během let se také velmi značně rozšířil půdní fond školního statku. Ten v roce 1945 měl jen 52 ha, v roce 1954 činila jeho výměra zemědělské půdy již 91 ha a v roce 1958— po rozpadu JZD — se dále výměra zvýšila na 213 ha a v roce 1962 dokonce na 315 ha zemědělské půdy. Školní statek se specializoval na chov skotu (302 kusů), na ovocnictví (meruňky, broskve) a vinařství (zastoupen celý sortiment, zvláště Miller-Thurgau, Sauvignon, Neuburg, Veltlín, Sylván). Veškerá sklizeň hroznů se zpracovává ve vlastním sklepním hospodářství, ve sklepě Veneria s kapacitou 35 vagónů hroznů. Rozsáhlá  investiční výstavba školního statku  v těch letech: v roce 1961 byl postaven čtyřřadový kravín pro 166 dojnic, v roce 1962 byla vybudována volná stáj pro 100 kusů mladého dobytka, v roce 1964 získal školní statek převodem kmenového jmění sklep Venerii kde byla vybudována lisovna, stáčírna, kanalizace, vodovod a nové vybavení sklepa, v roce 1965 byl dokončen teletník pro 100 kusů telat a porodna pro 36 kusů krav, v roce 1966 kolna na stroje, výstavba garáží mechanizačního střediska a administrativní budovy, v roce 1969 byla dokončena výstavba šesti bytových jednotek pro zaměstnance školního statku.
Nutno přitom připomenout, že uvedená výstavba, která si vyžádala nákladu více než 10 miliónů korun, byla financována z vlastních prostředků, z každoročních zisků školního statku.
Těchto opravdu pěkných výsledků se mohlo dosáhnout dík tornu, že po roce 1945 stáli v čele školy opravdoví odborníci, výborní pedagogové, ředitelé prodchnutí životním optimismem, láskou k práci a dobrým vztahem ke spolupracovníkům. Byl to zvláště, jak jsme již uvedli, ing. Josef Lízler, který se mimo jiné zasloužil o rozvoj a znovu vybudování vinohradnictví na jižní Moravě a zvláště pak o školení nových osídlenců, neznalých pěstování vinné révy. Po jeho odchodu do důchodu v roce 1960 převzal vedení školy další talentovaný pedagog, čelný vinařský pracovník v ČSSR ing. Josef Menšík, který působil na škole až do 31. prosince 1963. Třetím ředitelem po osvobození se stal od 1. ledna 1964 ing. Jaroslav Šťastný, za jehož vedení školní statek se dále podstatně rozšířil a zmodernizoval rozsáhlou investiční výstavbou.
Další střední škola ve Valticích byla založena na podzim roku 1947. V objektech bývalé brněnské výchovny byla ministerstvem školství a osvěty zřízena státní dopravní škola jako první a jediná škola toho druhu v republice vůbec. Ve svých začátcích se škola setkávala s řadou těžkostí a problémů, zvláště s nedostatkem inventáře. 3. listopadu 1947 byl otevřen první ročník, do něhož bylo přijato 72 žáků. Studium bylo čtyřleté a končilo maturitou. Škola připravovala studenty pro potřeby železniční služby, zvláště výpravčí vlaků; vedle toho byl na škole zastoupen i směr ekonomický. Školu navštěvovalo průměrně ročně 320—350 žáků, z nichž většina (až 260) bydlela ve školním internátě. Na průmyslovou železniční školu ve Valticích přicházeli studenti z celé Moravy, ale také ze Slovenska.
V průběhu šedesátých let vzniklo železniční odborné učiliště. Poněvadž budovy patřily ČSD, které usilovaly o převzetí školních budov i internátu pro vlastní odborné učiliště, bylo rozhodnuto, aby střední průmyslová železniční škola byla přemístěna do Břeclavě a byla spojena s tamější střední průmyslovou školou strojnickou, což se realizovalo v roce 1967.
Ve vedení této školy se vystřídali: ing. Florián Pacák (3. listopadu 1947 až 30. května 1949), ing. Josef Kincl (1. září 1949 až 30. listopadu 1954) a ing. Jan Formánek (1. prosince 1954 až 1968).
Po odchodu železniční střední průmyslové školy převzalo budovy železniční odborné učiliště s odborem elektrotechnik a mechanik motorových lokomotiv a motorových vozů. Náčelníkem učiliště byl od roku 1966 ing. Miroslav Svržek. Uvedený přehled ukazuje, jak se město stalo po roce 1945 významným školským střediskem. Školy I. a II. cyklu každoročně navštěvovalo více než 1000 žáků, to znamená, že každý třetí valtický občan byl školákem nebo studentem.
Po osvobození, v roce 1945, se ve Valticích plně rozvinul i spolkový život. Již 4. května 1945 začal pracovat hasičský sbor se svým prvním starostou Jiřím Košuličem.
Dále ve městě působil i Sokol, jehož činnost byla obnovena schůzí 15. června 1945; v čele přípravného výboru byl Josef Dohnal. K činnosti se přihlásilo 133 členů. Vedle činnosti tělocvičné vykazoval Sokol, zvláště vletech 1945—1947, velmi intenzívní činnost dramatickou. V pozdějších letech převzaly tělovýchovnou činnost sportovní organizace Dynamo, Svazarm a Lokomotiva.
Dobře pracovala ve Valticích i Rada žen, Včelařský spolek, Spolek chovatelů drobného zvířectva a Československý svaz zahrádkářů. Mládež našla svou organizaci v Československém svazu mládeže, který vedle brigádnické výpomoci v zemědělství pořádal, zvláště v šedesátých letech, zájezdy do divadel, konal přednášky a pochopitelně i oblíbené svazácké hrátky s programem a tancem.
Významný podíl na kulturním rozmachu obce měla také městská knihovna, umístěná v budově radnice. V roce 1945 čítala již 1600 svazků; její správu vedla Marie Lízlerová. Správou městského muzea byl od 13. června 1945 pověřen ředitel měšťanské školy Josef Dohnal; muzeum bylo v padesátých letech sloučeno s mikulovským muzeem. Mnoho také pro kulturní rozmach znamenala hudební škola, umístěná v budově MěstNV.
Zvláštní pozornost si zasluhuje valtický zámek, který dominuje celému městu. Je to skutečný skvost barokního umění, který patří k nejvýznamnějším stavbám raného baroka ve střední Evropě. Do roku 1945 byl v majetnictví rodu Lichtenštejnů, po konfiskaci majetkem Státního kulturního fondu. Svým vnitřním zařízením, zvláště bohatou sbírkou obrazů, mědirytin, gobelínů, ale i rozsáhlou knihovnou, předčil ve čtyřicátých letech i lednický zámek.
Na sklonku války, v roce 1944, odvezl původní majitel nejcennější movitosti interiéru do Vaduzu v Lichtenštejnsku. Po válce byla provedena konfiskace celého lichtenštejnského majetku Fondem národní obnovy. Nutno konstatovat, že v prvních letech, po roce 1945 převládal zájem ekonomický, a tak zámecký prostor používalo vojsko, později Bazar pro své sklady a rozsáhlá jízdárna sloužila jako sušárna tabáku státního statku. V únoru 1951 dokonce rada MNV projednávala návrh, aby zámeckých prostor bylo použito pro umístění lehkého průmyslu. Bylo štěstím, že se tento záměr nerealizoval. Bohužel necitelný vztah k tak významné architektonické památce způsobil v krátké době velké škody, jak na samotné budově, tak zejména v jeho interiéru.
Významným mezníkem v budování zámku byl jeho převod z Fondu národní obnovy na Národní kulturní komisi, který znamenal první předpoklad pro jeho záchranu. Státní památkovou komisí byl pak zámek určen za reprezentaci moravského barokního umění, pro vybudování barokového muzea, a byl zařazen mezi stavitelské památky první kategorie.
Proto velmi pozitivně nutno hodnotit snahu MěstNV na konci padesátých let o to, aby bazar vyklidil zámecké místnosti, a aby se realizovaly rozsáhlé restaurační práce v zámeckých prostorách. Mnohé se tehdy změnilo k lepšímu, jakmile převzal správu zámku v roce 1966 Miroslav Šipr, který s velkou iniciativou a energií se staral o urychlenou adaptaci zámeckých místností v prvém patře zámku, kde bylo nutno značným nákladem provést opravu štuk, nástropních obrazů, dřevěných obložení a zlacení. Autorem reinstalace zámeckého interiéru je dr. Miloš Stehlík.
V přízemí zámecké budovy byla umístěna mateřská škola, pionýrský klub a jesle. Byla opravena v předzámčí jízdárna na víceúčelové kulturní zařízení pro město a pro výstavy valtického vinařství. Východní křídlo bylo adaptováno nákladem 7,5 miliónu korun pro hotelové účely. je vskutku zásluhou Okresní památkové správy v čele s Miroslavem Šiprem, že počet návštěvníků již v roce 1969 dosáhl výše 28.182 osob. Po úpravách zámeckého parku, obklopujícího zámecké budovy ve výměře 23 ha, po opravě fasády a úpravy interiéru druhého poschodí s připravovanou expozicí moravského baroka, se tato budova stala skutečným skvostem moravského baroka.
Město a jeho obyvatelé v rušných poválečných letech byli nuceni v prvé řadě řešit řadu naléhavých a často velmi obtížných úkolů politických a ekonomických. Proto také otázka zvelebení a budování města byla odsunuta na pozdější dobu. První snahy o úpravu města se sice začaly projevovat již v lednu 1951, kdy v akci „budujeme vzornou obec“ občané brigádnicky bourali a rozebírali u státní nemocnice domy, určené k demolici.
K intenzivnímu úsilí občanů na úpravě a výstavbě města docházelo až od roku 1956, kdy se končila konzolidace hospodářských a politických poměrů. Bylo to již v době, ve které se noví osídlenci sžívali s novým domovem, se svým městem, v němž sami začali projevovat zájem o jeho zkrášlení a jeho rozkvět. Valtice začaly ztrácet typický vzhled pohraniční obce, mizela hrbolatá dláždění, vymleté silnice, hliněné chodníky, neupravené domy, neladná zákoutí a četná zbořeniště.
Dílo brigádnického úsilí občanů je opravdu úctyhodné a rozsáhlé. Od roku 1954 do roku 1967 se na brigádách odpracovalo 352.804 hodin a vytvořilo se dílo v celkové hodnotě 7,838.800 Kčs za finančního nákladu 2,819.000 Kčs. Z významnějších akcí bylo položeno vodovodní potrubí na Josefské a Sobotní ulici v celkové délce 1300 m a byla zavedena kanalizace na ulicích Mikulovské, České a Břeclavské nákladem 538.000 Kčs. Po dlouhých jednáních se správou státních drah byla postavena nová čekárna na zastávce ČSD — Valtice město. Dále byl vybudován nový vodojem a čtyři nové studny v Bořím lese.
Přitom se pamatovalo na zařízení pro mládež; byla opravena školní budova, zbudována mateřská škola a jesle v místnostech zámku, byly zřízeny nové polytechnické dílny ZDŠ v prostorách předzámčí a vystavena nová prostora pro družinu mládeže, podobně i hřiště pro děti. Věnovala se péče také tělovýchově: bylo upraveno hřiště Dynama, byla vybudována nová kuželna, tenisové hřiště v parku pod zámkem a kluziště. Také městské ulice se rozzářily zářivkovým a výbojkovým osvětlením (130 těles). Byly vydlážděny chodníky na 28 ulicích a bylo vysázeno 780 kusů ovocných a okrasných stromů a 2300 kusů růžových keřů. Nové parčíky a travnaté plochy vznikly na ploše 24.191 m2. Bylo také přikročeno k výstavbě nových bytů, na sklonku 60. let byla bytová výstavba zvlášť intenzivní. Jednalo se o výstavbu družstevní i státní. Výstavba bytových jednotek v podobě mnohabytových domů vyřešila potřebu bytů, ráz města však byl výrazně změněn.

Jaroslav Školl - ing. Jaroslav Sobotka