Valtice v době druhé světové války 1938 - 1945

Sobota 8. října 1938 byla vrcholem tragédie české menšiny a dnem triumfu henleinovců ve Valticích. Ještě v ranních hodinách prošly městem poslední československé vojenské oddíly, stráže SOS, finanční stráž a četnictvo.
Zatím na náměstí se shromažďovaly davy německého obyvatelstva, aby uvítaly německé vojsko 71. pěšího pluku, spolu se starostou L. Weissem. Je zajímavé, že jménem SdP promluvil místní farář Wilhelm Tichtl, který nikdy nezapomněl na 31. červenec 1920. V řeči plné devótnosti sliboval věrnost Adolfu Hitlerovi pro celou budoucnost.
Následujícího dne bylo internováno značné množství Čechů v obecním vězení a ve školní budově. Další tvrdá a brutální opatření však měla prokázat, že se Valtice rychle změní v nacistické město. Ostrý kurs proti všemu českému trval. Dokladem toho je i článek ve Feldsberger Zeitung z 20. listopadu 1938, ve kterém se plně schvalovalo zavedení komisařské správy v nemocnici Milosrdných bratří, která byla označena za baštu češství ve Valticích. Komisařem se stal přední exponent nacismu ve Valticích MUDr. Robert Hellmer. Komisařská správa okamžitě provedla důkladnou očistu nemocnice od českého lékařského a ošetřovatelského personálu; český personál byl ihned propuštěn, řádoví bratři-ošetřovatelé byli propuštěni později, když byli nahrazeni ošetřovatelským personálem. Na fanatickou činnost nacistů doplatili zvláště členové Milosrdných bratří, z nichž pět později zahynulo v koncentračních táborech.
České školy zůstaly uzavřeny a všechny české spolky byly z příkazu gestapa v Mikulově z 25. října 1938 rozpuštěny á jejich veškeré jmění zabaveno. Tím měl být všechen český život umlčen. Jaký to byl rozdíl proti roku 1920, kdy německé školy a německé spolky nerušeně pracovaly nadále.
V listopadu 1938 byla znovu otevřena zemědělská škola, ovšem již jako německý ústav, kde se stal ředitelem Johann Stummvogl z Modřic. Akt násilí byl legalizován plebiscitem 4. prosince 1938. Valtice šly příkladem — až na tři neplatné lístky — všichni voliči (1408) německé národnosti dali své ano pro NSDAP a pro připojení k třetí říši.
Ale již v prvních týdnech opojeného nadšení z toho, že se Valtice staly součástí německé říše, se projevily nepříjemné a pro obyvatelstvo tíživé skutečnosti. Koncem měsíce října přijížděli mnozí obyvatelé Vídně, aby skupovali především potraviny, lihoviny, textilie a kuřivo. Proto rychle stoupaly ceny všech potravin a spotřebního zboží, kterého se brzy projevil citelný nedostatek. Poněvadž drahota nadále prudce stoupala, bylo již v listopadu 1938 uveřejněno varování všem, kteří bezdůvodně zvyšovali ceny.
Tyto příznaky zřejmě signalizovaly skutečnost, že značná část výroby se zaměřila na zbrojní průmysl a že výroba spotřebního zboží byla velmi omezována. Nová válka byla na obzoru.
Připojení Valtic k Německu se negativně projevilo i na počtu obyvatel města. Podle sčítání obyvatelstva 17. května 1939 klesl počet obyvatel města jen na 2855 občanů, tedy méně než na prahu století v roce 1900, kdy dosáhly počtu 3036. Srovnáme-li tedy počet obyvatel z roku 1939 s počtem posledního sčítání v roce 1930, pak se jeví pokles o 538 osob, i když k tornu nutno ještě připočíst přirozený přírůstek od roku 1930. Můžeme tedy říci, že se nejméně 600 až 700 obyvatel české národnosti vystěhovalo. Tím ovšem byla česká menšina citelně oslabena, ale zcela nezmizela. Čítala-li při posledním sčítání 1102 obyvatel, pak to znamená, že tu přes druhou světovou válku zůstalo ve městě 300 až 400 českých občanů. Většinou to byli, jako před rokem 1920, zemědělští dělníci a zaměstnanci lichtenštejnského velkostatku, několik málo rodin drobných zemědělců a živnostníků. Jejich život, zvláště v prvních letech nacistické okupace, nebyl lehký, i když k dalším persekucím nedošlo. Místo slibovaného klidu a míru přineslo léto 1939 nové zostření mezinárodní politiky. V srpnu i ve Valticích poznali, že válka, které se obávali v roce 1938, hrozí a stává se akutní. Znovu se město naplňovalo vojskem a značná část valtických mužů rukovala. Ve Valticích byl sestaven pochodový prapor 131. pěšího pluku, který 26. srpna přes Mikulov odjel k polským hranicím. Osobní železniční doprava byla již značně omezena a zavedení systému potravinových lístků v neděli 27. srpna 1939 bylo neklamným znamením, že je válka neodvratná.
Skutečně, v pátek 1. září 1939 přepadla v časných ranních hodinách německá armáda Polsko. S válkou přicházeli první zajatci. 20. listopadu to byli polští vojáci, kteří pak pracovali v Bořím dvoře a od 9. července 1940 francouzští vojáci, kteří pomáhali při žních. K zacházení s nimi kronikář jen stručně zaznamenal: několik z nich zemřelo na následky válečných útrap ; kolik jich tak zemřelo a z jakých důvodů, zda hladem či nelidským zacházením, těžko říci. Jejich jména zmizela a není ani známo místo jejich posledního odpočinku.
Válka, která se zpočátku zdála lehkou, nabyla na intenzitě po přepadení Sovětského svazu v roce 1941. Každý rok přinášel víc a více starostí a neřešitelných problémů. I nepříznivé počasí se přihlásilo; trvaly nejen tuhé mrazy, ale projevil se citelný nedostatek uhlí, který se znovu opakoval též v roce 1941.
Válečný moloch stále víc a více potřeboval také finančních injekcí. Valtičtí Němci se nelekali oběti a projevovali svou obětavost a štědrost, jak dokazovaly četné sbírky, zvláště na německý Červený kříž a na válečnou zimní pomoc (v roce 1940 14.000 RM, v roce 1941 8000 RM, v roce 1942 10.461 RM, pak nastal prudký vzestup 41.746 RM v roce 1943 a konečně 54.459 RM v roce 1944). Výrazné zvýšení finančních sbírek v roce 1943 a 1944 bylo způsobeno tím, že se prakticky konávaly sbírky každou neděli na ulicích i v domech. V soutěži s ostatními obcemi mikulovského okresu získávali Valtičtí často první místo.
Budovy bývalé výchovny se mnohokrát staly místem, kde se formovaly pochodové prapory, které pak odcházely na západní frontu, na Balkán, nebo na frontu nejtěžší — na východ, aby tam také přemnozí ukončili svoji životní pouť.
V tíživé situaci v květnu 1942, tak jako v roce 1917, se sáhlo i na zvony; znovu byly odebrány zvony farního a klášterního kostela, v roce 1925 slavnostně vysvěcené. Byl odmítnut jejich památkový charakter, a proto i zvon z roku 1667 musel být sejmut, aby posílil říšskou armádu. Jedině byl zachován nejstarší zvon z roku 1464. Během roku 1943 nastávalo vystřízlivění. Stalingrad definitivně pohřbil naděje na německou světovládu. Byla vyhlášena totální mobilizace. Kdo nebyl na frontě, musel počítat s pracovním nasazením.
S pokračující válkou se zvyšovala pochmurnost válečného života. V únoru 1944 se město naplňovalo uprchlíky z Vídně, stále častěji letecky bombardované. Avšak městský starosta L. Weiss — působil až do roku 1945 (21. dubna) — horlivý a fanatický podporovatel nacismu, neumdléval, aby posílil nacistického ducha ve městě. Po válce byl zatčen odsouzen za svou nacistickou činnost na 10 let vězení. Jeho spolupracovníkem byl městský tajemník dr. Roisl. V čele NSDAP se vyměnili: místní vedoucí Karl Platzer do roku 1941, pak byl komisařským vedoucím Pochlatko, který přišel z Lince; od roku 1942 převzal vedení dřívější vedoucí propagandy nadučitel Alois Henschel, posléze v roce 1944 převzal vedení místní skupiny hostinský Albin Watzek. Ani tehdy nekončila valná shromáždění.
20. července 1944 se shromáždili téměř všichni obyvatelé města na náměstí, aby vyslechli projev člena NSDAP Brucknera, který odsuzoval pokus o atentát na Adolfa Hitlera. Leč proklínání, nenávist a fanatismus nepomáhaly, neboť fronta se neustále blížila a bylo zapotřebí uskutečnit nouzová opatření. 18. října 1944 odešla první skupina mužů na opevňovací práce jihovýchodního obranného pásma, které mělo zabezpečit obranu Vídně. Byl to systém protitankových příkopů a zákopů na území Maďarska. Z mikulovského okresu odešlo na tyto práce okolo 5000 osob, z nichž polovinu tvořili dělníci a dělnice zavlečené ze Sovětského svazu a druhou polovinu tvořili Češi z Břeclavska. Jen u Mörbisch nedaleko Neziderského jezera bylo soustředěno na 1200 osob.
25. září 1944 byl vydán v celé říši rozkaz o povolání všech zbraněschopných mužů ve stáří od 16—60 let k Volksturmu. Proto v listopadu i ve Valticích ustavily dvě setniny v síle 200 mužů, které měly pomáhat při obraně města. Jejich vedením byli pověřeni nadučitel Alois Henschel a učitel Hubert Keck.
Bombardování Břeclavě 20. listopadu 1944 poznaly Valtice na přílivu raněných, kteří byli ošetřeni a léčeni ve valtické nemocnici. V prosinci se město již zcela změnilo ve frontové město. Na radnici byl umístěn štáb vojenského zásobovacího oddílu a 18. prosince byly uzavřeny a vyklizeny všechny místní školy, jichž bylo využito pro polní lazarety.
I z valtické nemocnice se z části stal polní lazaret. V městských ulicích bylo vybudováno 7 protitankových barikád a ještě se usilovně pracovalo na výkopu protitankových příkopů na okraji města. Události roku 1945 měly již rychlý spád. Fronta se nezadržitelně blížila.
Území mikulovského okresu bylo rozděleno do tří pásem pro případné hospodářské vyklizení nebo zničení. Jednu část tvořila východní oblast včetně Pavlovských vrchů až po Mikulov, druhou část prostor od Mikulova k Dyji u Drnholce, třetí část ostatní území okresu.
Dunění děl počátkem měsíce dubna zřetelně oznamovalo konec nacistického panství i ve Valticích, vždyť Sovětská armáda již bojovala o přechody přes řeku Moravu. Ve dnech 7. a 8. dubna byl dán městskými úřady pokyn k dobrovolné evakuaci obyvatelstva. Rozkaz k hospodářskému vyklizení prvního pásma udělilo vojenské velitelství v noci na 13. dubna. Bylo však již pozdě, a tak se podařilo odehnat jen část dobytka, tj. na 500 kusů. Obyvatelstvo bylo znovu a znovu vyzýváno k evakuaci. Ve Valticích uposlechlo tohoto rozkazu jen úřednictvo a část městského obyvatelstva, pokud mělo vlastní dopravní prostředky, v počtu 600 až 700 osob. Starousedlíci, především zemědělci, zásadně evakuaci odmítali. Pouze židovští dělníci z valtického velkostatku v počtu asi 60 osob byli v době mezi 8. až 14. dubnem za četnické asistence odsunuti směrem na Hrušovany nad Jevišovkou. 15. dubna valtičtí zástupci, vedoucí NSDAP Koch a starosta Weiss, dojednali s představiteli okresu z Mikulova zajištění posledního evakuačního vlaku z města. Byl to vlastně poslední počin nacistického vedení obce před zhroucením německé okupace. Bylo to v den, kdy první sovětské jednotky osvobodily levobřežní část Břeclavě.

Jaroslav Školl, upravil ing. Jaroslav Sobotka
Čerpáno z knihy "Valtice", vydané r. 1970 Muzejním spolkem v Brně