Město Valtice v Československé republice 1920 - 1938

Je neobyčejně pozoruhodné, jak v poměrně krátké době se ve městě rozvinula česká menšina, přestože její hospodářské postavení bylo krajně nepříznivé. Velkou většinu českého obyvatelstva v roce 1920 tvořili zemědělští dělníci obou lichtenštejnských dvorů, železničáři, domkáři a posléze členové řádu Milosrdných bratří, kteří tak iniciativně zasáhli ve prospěch připojení Valtic k československému státu. Český majetek byl ve městě velmi skromný, nepočítáme-li do toho pochopitelně majetek klášterní. Valtice zůstávaly obcí ryze zemědělskou, bez průmyslu. Českou menšinu tvořily chudé rodiny, hospodářsky zcela závislé. Byl to tedy především jen zemědělský proletariát, který tvořil českou menšinu. Hlavní podmínkou zdárného rozvoje české menšiny byla naléhavá nutnost získání zemědělské půdy. Tato perspektiva se zdála velmi nadějná, tím spíše, že rok 1919 přinesl i zákon o pozemkové reformě.
Mimořádný význam, vpravdě obrozenecký, měla pro rozvoj české menšiny ve Valticích především česká škola, čeští učitelé a další veřejní zaměstnanci, kteří velmi obětavě pracovali v tehdy založeném místním odboru Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, v Sokole a v českých politických stranách. Mimořádné zásluhy v tomto směru si získal tehdejší učitel Václav Grunt, který v roce 1919 učiteloval v sousední Poštorné. Z příkazu okresního školního inspektora Jana Noháče navštívil v srpnu 1920 Valtice, aby zjistil možnosti zápisu českých dětí do české školy. Z náhodného jen setkání s deputátníkem valtického dvora Janem Chudíkem a později i s deputátníkem Bořího dvora Ludvíkem Balgou se podařilo 15. srpna 1920 zajistit zápis českých deputátnických dětí. Tehdy bylo zapsáno 38 dětí. Proto mohla být otevřena počátkem roku česká dvojtřídní obecná škola. Vyučování bylo zahájeno 20. září 1920 v místnostech bývalé německé zemědělské ovocnářsko-vinařské školy. Ředitelem školy se od počátky stal Václav Grunt. Brzy se však muselo jednat o definitivním umístění této školy, poněvadž zemědělská škola měla opět sloužit svému účelu.
Počet žáků obecné školy během podzimu prudce stoupl, a to nejen dětmi přistěhovalých železničních zaměstnanců, učitelů, finančních strážníků a četníků, ale především tím, že se do města tehdy přestěhoval chlapecký sirotčinec města Brna. Ředitelství státních drah nutně potřebovalo správní budovu v Brně, proto po dohodě s městem Brnem převzalo budovu sirotčince a místo toho dalo k dispozici budovy dřívějšího dětského domova (Kinderasylu) Severní dráhy. Sirotčinec byl později rozšířen o dívčí sirotčinec města Brna a přeměněn ve výchovnu. Tím se také počet tříd zvýšil na tři a od 1. února 1921 již na čtyři třídy, v následujícím roce dosáhl počet žáků již čísla 159.
Školní úřady vyhlédly za nový školní útulek pro českou obecnou školu uvolněné místnosti po bývalém okresním soudu a berním úřadu v městské radnici. Městská správní komise, ve které nebyli zástupci české menšiny, vedená komisařem M. Nistlerem, velmi nelibě nesla, že by česká škola měla nalézt své útočiště dokonce na radnici. Proto se správní komisař M. Nistler osobním dopisem obrátil na knížete Lichtenštejna se žádostí o podporu negativního stanoviska správní komise. „Nepotřebuje snad dalšího výkladu,“ praví se ve zmíněném německém dopise, „proč obec musí vše nasadit, aby zabránila zřízení české školy v městské radnici. Naše pyšná stavba, která je ozdobou města, a která vznikla obětavostí občanů, za velkorysé pomoci Vaší Jasnosti, má sloužit české obecné škole, která by musela zde, v srdci prastarého německého města, působit skutečně dráždivě.“ V dopise se žádá o umístění školy v některé z lichtenštejnských budov, vždyť jde, jak se připomíná, „vlastně téměř výhradně o děti knížecích pacholků a nádeníků.“
Odpor obce nepomohl, a tak po nutných úpravách zahájila dne 1. prosince 1920 česká menšinová škola své vyučování v radnici. Avšak i tu běželo o provizórium. Některé místnosti s okny do dvora byly velmi tmavé a za deštivého počasí a v zimě se muselo svítit po celý den. Poměry dostoupily tak daleko, že se děti v lednu 1930 odhodlaly ke stávce pro naprosto nevyhovující podmínky. Týdenní stávka měla klad aspoň v tom, že správa vychovatelny dala k dispozici ve svých budovách jednu slunnou třídu.
Zajímavým dokladem významu českého školství po stránce politické byla historie vzniku české měšťanské školy ve Valticích. Již 10. prosince 1920 se obrátilo okresní hejtmanství v Mikulově na předsednictvo zemské školní rady v Brně se žádostí o urychlené zřízení, a to s platností od 1. ledna 1921, české smíšené měšťanské školy — pro chlapce a dívky — ve Valticích a žádost odůvodňovalo tím, že by tuto školu navštěvovalo na 155 dětí. Pro vleklé jednání se obrátila okresní politická správa v Mikulově 24. ledna 1921 novou peticí, rezolutně žádající nezbytnost měšťanské školy ve Valticích. V ní se upozorňovalo, že čeští občané se stávají netrpělivými, a že Němci toho využívají ve své agitaci před sčítáním lidu s poukazem, že československý stát nemá zájem na zřízení české měšťanské školy, poněvadž Valtice prý budou vráceny Rakouské republice. Proto apelovali, aby valtičtí občané si rozmysleli hlásit se při sčítání lidu k české národnosti.
A tudíž bylo ve státním zájmu urychleně, a ještě před sčítáním lidu, otevřít měšťanskou školu, tím spíše, že místnosti pro ni byly připraveny v budovách výchovny.
Místní činitelé české menšiny si byli toho vědomi, a tak přípisem ze dne 12. února 1921 oznámil okresní školní inspektor Jan Noháč ministerstvu školství, že dne 7. února 1921 byla ve Valticích otevřena menšinová měšťanská škola, do které se přihlásilo 80 žáků. V přípise zdůrazňoval, že zahájení nesneslo odkladu, poněvadž by to mělo nepříznivý dopad na výsledky sčítání lidu (15. února 1921). Škola našla vhodné místnosti, jak zmíněno výše, v budově výchovny města Brna. V následujícím školním roce 1921/22 dosáhl počet žáků výše 132. Do školy dojížděli žáci až z Mikulova a Frélichova (Jevišovky). Tento počet stále rostl a ve školním roce 1924/25 se zvýšil na 208 žáků. Od počátku působil na škole jako ředitel Antonín Čech.
Z dalších českých škol je nutno uvést mateřskou školu, která byla otevřena 1. srpna 1923. Svůj definitivní trvalý útulek získala tím, že se podařilo zakoupit z peněz Ústřední matice školské domek č. 448 na tehdejší Lednické ulici, který byl pro potřeby školy adaptován. Správcem mateřské školy byl V. Grunt a první učitelkou se stala M. Šubrtová. Zapsaných dětí bylo 25, v roce 1926 bylo dosaženo již počtu 40. Zřízení mateřské školy mělo neocenitelný význam v tom, že již v předškolním věku podchycovala české děti, připravovala je pro budoucí obecnou školu, ale zvláště odrážela snahy o získání českých dětí do německé mateřské školy, a tím i do německé obecné školy.
Celokrajový význam měla česká státní rolnická, ovocnicko-vinařská škola, která byla otevřena v roce 1921, a která navazovala na někdejší německou zemědělskou školu. Měla dva ročníky a moderně vybavený školní statek o výměře 33 ha polí, 1 ha luk a pastvin, 4 ha ovocných a zelinářských zahrad, 1 ha ovocných a révových školek, 4,75 ha vinic a 1 ha stavební plochy. Také se pamatovalo na intenzívní dobytkářství, drůbežářství a včelařství. Při škole byl internát pro 40 žáků. Brzy za nového českého vedení pod ředitelem Josefem Zapletalem škola dosáhla velmi dobrého zvuku. Řada uznání na zemědělských výstavách svědčila o její vzestupné úrovni.
Dalším českým zařízením byla výchovna města Brna. Nejprve to byl chlapecký sirotčinec a od vánoc 1922 se sem přestěhoval i dívčí sirotčinec, později pak i ústav pro opuštěné děti. Jejich počet každoročně vzrůstal, až v roce 1929 bylo ve výchovně již 190 dětí ve věku od 3—14 let. K dispozici měla výchovna tři budovy v rozsáhlém parku u osobní zastávky ČSD Valtice-město. Zařízení výchovny sloužilo mnohým českým spolkům, zvláště divadelním představením a cvičením Sokola. Prvním ředitelem výchovny byl Josef Matějík a od roku 1922 Jindřich Cenek.
České školství mělo nepopíratelný vliv i na rozvoj životní a kulturní úrovně českých obyvatel Valtic, zejména na rodiny zemědělských dělníků.
K českým ústavům náležel klášter a nemocnice Milosrdných bratří. V roce 1930 měla 82 lůžek. Primářem nemocnice byl od roku 1924 MUDr. Josef Hýsek. Převorem kláštera za světové války byl P. Ver. Tvrdý, který se později stal provinciálem řádu v ČSR; na jeho místo jako převor nastoupil P. Bart. Ellner a od roku 1928 pak O. Josue Šalomoun. O nemocné pečovalo 10 bratří. Nemocnice i klášter stála vždy na české straně a získala si nemalé zásluhy o udržení a posílení české myšlenky nejen ve Valticích, ale také v okolí.
Také spolková činnost se velmi brzy úspěšně rozvíjela. Bezesporu nejdůležitějším spolkem české menšiny od roku 1920 se stal místní odbor Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, který sdružoval české občany bez ohledu na stranickou příslušnost. Podporoval hmotně české rodiny, probouzel a udržoval v nich národní vědomí a staral se o zabezpečení národních práv. Neúnavně usiloval o realizaci pozemkové reformy ve Valticích, činně podporoval český stavební ruch ve městě. Tam do roku 1931 bylo postaveno 31 rodinných domů a koupí bylo získáno 24 pro české obyvatele. Úspěšně se staral o zajištění zaměstnání pro své členy. Do roku 1931 vzrostl počet členů na 203. Bylo štěstím, že v čele místní Národní jednoty stál po řadu let obětavý a neúnavný menšinový pracovník, ředitel školy Václav Grunt, který zde aktivně pracoval s agilním Antonínem Čechem a Rudolfem Macháčkem. Brzy se také přihlásil k práci Sokol, založený v roce 1921, zpočátku jako odbočka Sokola Břeclav I, a od ledna 1923 jako samostatná jednota. Počet členů Sokola stále vzrůstal, až v roce 1930 dosáhl počtu 240 členů. V roce 1925 se podařilo získat i místo pro letní cvičiště o ploše 10.000 m2 u silnice vedoucí do Hlohovce. Ve vedení Sokola se vystřídali od roku 1921 jako starostové Josef Matějík, Antonín Čech, Jindřich Cenek, Jakub Fintajsl, František Kadlec, Karel Polách, Jan Páč a v pohnutém roce 1938 pak odborný učitel Josef Dohnal.
Ve Valticích působily i další spolky: Jednota COL (legionáři) s 21 členem, v čele s Janem Melicharem, Františkem Čechem a Františkem Medlíkem, Odbor ochrany matek s 52 členy a od roku 1924 si velmi intenzívně počínala Česká místní osvětová komise, která také spravovala českou veřejnou menšinovou knihovnu. V čele osvětové komise jako předseda stál Antonín Čech, později Jakub Fintajsl.
Svou malebností a krásnou přírodní scenerií vábily Valtice pozornost i českých básníků. Zvláště to byl Petr Bezruč, který jako vášnivý turista ještě v době monarchie nejednou navštívil toto město. Tím spíše sem zavítal po osvobození v roce 1920, kdy ve Valticích působil jako ředitel brněnského sirotčince jeho přítel Josef Matějík. Nejednou lípová alej z Lednice do Valtic byla svědkem jeho putování s přáteli do Valtic a z té doby pochází i jeho známá báseň „Valčice“. — Plným právem jmenoval v roce 1946 Místní národní výbor ve Valticích tehdejšího národního umělce Petra Bezruče svým čestným občanem a Lednickou ulici přejmenoval na Bezručovu a alej vedoucí do Lednice na Bezručovu alej.
Zajímavý byl politický vývoj české menšiny. Sociálně demokratická strana byla po celou dobu první republiky nejsilnější a také politicky nejkonzolidovanější českou politickou stranou. Z ostatních českých stran vystupovaly československá strana socialistická, soustřeďující veřejné a státní zaměstnance, československá strana lidová a strana agrární. Je významnou skutečností, že se všechny české politické strany v konkrétní místní politice vzájemně podporovaly a spojovaly své síly s cílem hospodářského a národního posílení české menšiny a tím se také společná práce dařila.
Záměrně jsme bedlivě popsali vznik českých škol a rozvoj českých spolků i politických stran, poněvadž bez usilovné společné práce by se nepodařilo dosáhnout takových výsledků, jakých v krátké době docílila valtická česká menšina. První úspěch se prokázal při sčítání lidu v roce 1921.
Sčítání lidu se konalo 15. února 1921 a mělo ve Valticích velký význam jak pro německé, tak i pro české obyvatelstvo. Němci chtěli dokázat, že česká menšina je zanedbatelná, uměle vytvořená, v což skládali naději pro eventuální jednání o vrácení Valtic Rakousku. Naopak česká menšina chtěla prokázat, že čísla ze sčítání lidu z roku 1910 naprosto zkreslovala skutečnost, že obyvatel české národnosti je podstatně více, než ukazovala tehdejší statistika, která uváděla pouze 54 obyvatele s českou obcovací řečí.
Výsledky z 15. února 1921 skutečně ukázaly, že Valtice ležely přímo na národnostní hranici a že německé obyvatelstvo bylo hodně promíšeno Čechy, kteří se tam již dříve usazovali. Na základě sčítání lidu bylo ve městě 3257 obyvatel, z nichž připadalo na Čechy a Slováky 625 občanů, tj, 19,1 %, na Němce 2285 občanů, tj. 70,1 %, na židovské obyvatelstvo 15 občanů a na jiné národnosti 7 občanů. K rakouské státní příslušnosti se přihlásilo 325 občanů, tj. 10 %. Sčítání znamenalo první velké vítězství české menšiny, která z 1,6 % se zvýšila po 11 letech na 19,1 % obyvatel. Je samozřejmé, že k prudkému zvýšení napomáhalo i přistěhovalectví v období po 31. červenci 1920, ale i přesto bylo nemálo těch, zvláště ze smíšených manželství, kteří se při změně státu rozpomenuli na svou českou národnost.
Tím skončilo období, které prokázalo, že Valtice mají rostoucí agilní českou menšinu. Vliv české menšiny na radnici se ve správě města projevil až v roce 1923, neboť se do té doby obecní volby nekonaly.
8. září 1923 se konalo poslední zasedání správní komise obce Valtic, protože 16. září proběhly první volby městského zastupitelstva v novém státním svazku. Ve volbách získala většinu německá jednotná strana 23 mandátů a 1187 hlasů; KSČ 62 hlasů a 1 mandát (byl zvolen Ludvík Balga, kočí velkostatku), německá sociálně demokratická strana dělnická 46 hlasů a 1 mandát, spojení čeští voliči 231 hlasů a 5 mandátů (zvoleni ředitel školy Václav Grunt, dělník Jan Chudíček, přednosta ČSD Spytihněv Krejčí, pekař Josef Pánek, ředitel školy Antonín Čech). Tudíž celkem získaly české strany 6 mandátů, tj. 20 %. 29. září 1923 za účasti okresního hejtmana z Mikulova dr. Dejmala se konala ustavující schůze městského zastupitelstva, kdy za starostu byl zvolen zemědělec Matthias Nistler, prvním náměstkem se stal učitel Franz Kippes, druhým náměstkem ředitel školy Karl Höss. Poprvé v dějinách města zasedli v radě vedle německých radních i zástupci české menšiny, Antonín Čech a Spytihněv Krejčí.
Česká menšina po úspěchu v obecních volbách se pustila do nejdůležitějšího a nejobtížnějšího úkolu, totiž do úsilí o své hospodářské zabezpečení a svou hospodářskou nezávislost; to předpokládalo získání zemědělské půdy. Proto s takovou energií prosazovali realizaci pozemkové reformy, neboť v jejím důsledném provedení právem viděli skutečné zabezpečení českého života Valtic; proto také s mimořádnou tužbou upírali Valtičtí svůj zájem na zákon z 16. dubna 1919 o pozemkové reformě. Pozemková reforma ve Valticích měla tudíž vedle významu hospodářského a sociálního také mimořádný význam národní a státní.
Leč právě zde naráželi na četné překážky. Do počátku roku 1926 bylo docíleno jen skrovného úspěchu. Z lichtenštejnského valtického dvora bylo pro drobný příděl získáno jen 120 ha, z nichž obdrželi 7 ha němečtí podílníci a zbývajících 113 ha získala česká menšina (z toho 3 přistěhovalí čeští kolonisté po 16 ha, státní rolnická škola 12 ha a 20 místních drobných uchazečů obdrželo 18 ha, české stavební družstvo 10 ha, z toho 9 ha na stavební místa, pachtovní a kolonizační družstvo 19 ha — pronajato 46 českým pachtýřům, 1 ha získal Sokol na stavbu hřiště a 5 ha občané blízkého Hlohovce).
Ve druhé etapě se měla realizovat pozemková reforma Bořího dvora, kde se mělo rozparcelovat 449 ha, které pak měli v prvé řadě získat čeští zemědělští dělníci z obou valtických dvorů; tím se měla vybudovat v těchto místech zcela nová česká osada. Leč tomu bránila zcela nová vnitropolitická změna. Zástupci německých stran vstoupili do československé vlády, což negativně ovlivnilo probíhající jednání o parcelaci Bořího dvora. Mimo to působily i snahy Lichtenštejnů o udržení své moci. Lichtenštejnové získali přední vládní činitele na svou stranu. Přesto, že již bylo smluvně dojednáno, že uvedený dvůr bude dnem 1. října 1927 převzat Státním pozemkovým úřadem, se tak nestalo. Smlouva byla zrušena a nahrazena novou, podle které se Boří dvůr ponechával původnímu majiteli až do roku 1940.
Marné byly protesty české menšiny ve Valticích a v okolí. Úsilí o důsledné provedení lesní reformy na lichtenštejnských statcích se minula účinkem. Také bez účinku zůstala manifestace svolaná 14. září 1930 městskou radou v Břeclavi do sálu Grandhotelu s požadavkem provedení lesní reformy na jižní Moravě, kde řada řečníků téměř všech politických stran se jednomyslně postavila za postátnění lichtenštejnského komplexu na jižní Moravě. Lesní hospodářství zůstalo — ve výměře 5737,2 ha — i nadále Lichtenštejnům.
Přes to, že nejen v širokých vrstvách českého obyvatelstva, ale i mezi odborníky právníky, historiky a národohospodáři převládl požadavek na rozdíl od hodnocení některých českých šlechtických rodů, aby se převzal lichtenštejnský majetek bez náhrady, přece se tak nestalo. Postupem času se Lichtenštejnům podařilo získat stoupence i na nejvlivnějších místech republiky. Vyvinuli úsilí a úspěšně podnikli různé diplomatické kroky na záchranu svých statků, a to rozhodlo. Na této skutečnosti se během první republiky již nic nezměnilo. Spojený velkostatek Valtice-Lednice spolu s Břeclaví čítal ve prospěch Lichtenštejnů celkem 7500 ha. Vedle lesního hospodářství poměrně značná část připadla na zemědělskou půdu: u valtického dvora bylo 406,58 ha, u Bořího dvora 550,33 ha, u Nového dvora 329,66 ha. Rybniční hospodářství mělo 652,87 ha, vinařství 34,32 ha. Také plochy voluptuáře, určené pro potěchu vlastníka, byly poměrně velké: u valtického statku 42,12 ha, při zahradním ředitelství v Lednici 123,27 ha a u stavebního voluptuáře 4,41 ha.
Tudíž v tomto směru pozemková reforma ve Valticích splnila jen ve skromné míře naděje, které se do ní vkládaly. Úspěšnější byla činnost české menšiny ve stavebním podnikání. Poněvadž ve Valticích nebyl dostatek stavebních míst, ustavilo se v roce 1926 české stavební a bytové družstvo, které pro české zájemce zajišťovalo potřebná stavební místa. A tak již v letech 1927—1928 bylo postaveno 25 domků a v následujících letech se počet domků zvýšil na 62. Pro zabezpečení nemajetných — ve smyslu přídělu půdy — bylo při Národní jednotě ve Valticích založeno Pachtovní a kolonizační družstvo.
Po stránce hospodářské — jak již bylo řečeno — i v době první republiky zůstala hlavní ekonomická základna města v zemědělství, i když tam nastaly určité změny. Vinařství, které ve městě prožívalo před první světovou válkou krizi, neboť se obtížně prosazovalo v konkurenci kvalitních rakouských vín, po připojení k ČSR značně zlepšilo svou pozici. Zvýšený zájem o produkci vína se projevil v tom, že v roce 1923 vznikla vinařská akciová společnost „Société Vinicole“, která převzala do své správy Křížový sklep a specializovala se na výrobu sektů.
Ve městě vznikla řada drobných závodů: závod na obuv firmy Busi, v roce 1927 firma Hejtmánek vybudovala u železniční stanice Valtice okurkárnu, v roce 1921 byla založena konzervárna Emila Bluma, závod na výrobu kovového zboží R. Weisse v roce 1935, od roku 1936 pracovala výroba lihovin A. Bittnera, výroba sodové vody Smidta v letech 1927—1945; vedle toho byly v provozu tři cihelny, dva mlýny, městská elektrárna a tiskárna Josefa Výšky, kde vycházel Feldsberger Zeitung. Všechny tyto závody zanikly v roce 1945.
V polovině dvacátých let pamatovala správa města na další rozšíření vodovodního potrubí a kanalizace až do Břeclavské ulice na Josefskou horu a realizovala druhou vodárenskou nádrž s obsahem 100 m3. Při silnici do Úval vyrostly další hospodářské budovy státní zemědělské školy.
Město Valtice si uchovávalo postavení, které velmi výrazně ovlivňovalo život města, a kterým se město lišilo od ostatních německých obcí jihomoravského pohraničí. Bylo rezidenčním městem — sídlem knížat Lichtenštejnů. Jejich duch a jejich bohatství ještě v době první republiky ovládal celkový život města a vtiskoval svůj ráz nejen jemu, ale i okolí. Je třeba ocenit, že Lichtenštejnové byli nejen dobrými hospodáři, ale že nešetřili prostředky na uměleckou výzdobu zámků a zámečků v okolí a že také město při svém rozvoji získávalo od nich velmi účinnou podporu. Kromě toho značná část obyvatel byla existenčně závislá na tamním velkostatku. Ve dvacátých letech nadále stál v čele panství Jan II. z Lichtenštejna (nar. 1840, vládl od roku 1858—1929), který trvale sídlil ve Valticích a měl tam i svou kabinetní kancelář. Zvláště pečoval o úpravu staveb, které dále rozmnožoval, takže valtický zámek se stal střediskem umění.
To se odrazilo v hrdosti valtického německého obyvatelstva, které při významných slavnostech vyvěšovalo spíše lichtenštejnské prapory (červené a zelené) místo německých praporů. Markantně se to projevilo při oslavách 70. výročí vlády panujícího Jana II. v listopadu 1928; leč ten brzy nato, ve vysokém stáří 88 let, uprostřed třeskuté zimy 11. února 1929 zemřel. (Té noci bylo dosaženo nejnižších teplot, —32°C). Jeho nástupcem se stal nepříliš mladší bratr František (nar. 1853, vládl 1929—1938), který se ve své činnosti zaměřil především na hospodářské problémy. Po jeho smrti 25. července 1938 nastoupil pak vnuk bratrance Jana II., František Josef.
Za první republiky jak Jan II., tak i František, zaujímali loajální postoj k československému státu. I když, jak jsme již ukázali, z hlediska své třídní příslušnosti, se bránili realizaci pozemkové reformy na svých statcích. Na druhé straně však Lichtenštejnové ovlivňovali politické klima Valtic. Na rozdíl od jiných německých obcí na jižní Moravě se dlouho u valtických Němců nezapustily kořeny nacionálního šovinismu, neboť téměř až do poloviny třicátých let ovládala město německá křesťansko-sociální strana. V průběhu třicátých let však došlo k výrazné politické změně.
I vzájemný vztah českého a německého obyvatelstva se ve Valticích vyvíjel velmi složitě. Je přirozené, že v prvních letech nebyl to stav příliš přátelský. Dlouho nemohli valtičtí Němci zapomenout na 31. červenec 1920. Mnohé záležitosti musela česká menšina obtížně prosazovat — například umístění české obecné školy na radnici — či zavedení dvoj jazyčných nápisů ulic, veřejných budov, nebo výstražných tabulek v letech 1926—1927. Přitom však nutno zdůraznit, že tyto dvojjazyčné tabulky se ve městě zavedly jako v první obci na okrese. U německého zemědělského obyvatelstva se především uplatňoval charakter dolnorakouských sedláků, to znamená, že jejich hlavní zájem se soustřeďoval na hospodářství. O politiku se příliš nezajímali, i když v polovině třicátých let došlo k opaku. Lze říci, že do poloviny třicátých let se vzájemný styk vyvíjel bez větších problémů a měl i mnohdy přátelský charakter. Zajímavou byla v tomto směru postava tehdejšího starosty M. Nistlera; pocházel ze smíšené rodiny (matka byla Češka z Kyjovska) a v první řadě byl vyhlášeným vinařem, politicky křesťanským sociálem, silně inklinujícím k Lichtenštejnům. V průběhu svého působení našel rozumný vztah k české menšině a lze proto říci, že byl k ČSR loajální.
Skutečnou strukturu německých politických stran ve dvacátých letech nám nejlépe osvětlují výsledky parlamentních voleb z 15. listopadu 1925. Z německých stran naprosto suverénně zvítězila německá křesťansko-sociální lidová strana (684 hlasů, tj. 58,5 %), na druhém místě byl Svaz zemědělců (Bund der Landwirte) se 193 hlasy, na třetím místě pak německá sociálně demokratická dělnická strana se 138 hlasy a teprve až čtvrté místo zaujala německé nacionální strana (Deutsche Nationalpartei) se 128 hlasy. Zcela zanedbatelný byl tehdy podíl německé nacionálně socialistické dělnické strany s 21 hlasem (2 %) .
Tehdy byl zvolen za německou křesťansko-sociální stranu poslancem Národního shromáždění odborný učitel z Valtic Erwin Zajicek.
Také parlamentní volby z října 1929 nijak výrazně nezměnily dosavadní rozložení německých politických stran ve Valticích. Jen ještě pevněji posílila své pozice německá křesťansko-sociální lidová strana, která dokonce dosáhla počtu 880 hlasů, tj. 68,2 % hlasů z německých politických stran. U německých nacionálních stran se neprojevil žádný vzrůst, spíše jen přesun do strany německé nacionálně socialistické strany.
I druhé obecní volby 16. října 1927 ukázaly další posílení české menšiny, která proti roku 1923 získala o 46 hlasů víc, tedy celkem 339 hlasů. Z českých politických stran dosáhla největšího počtu znovu československá sociálně demokratická dělnická strana — 184 hlasů — 3 mandáty (Václav Grunt, ředitel školy, Alois Blahoš, zemědělský dělník a Spytihněv Krejčí, přednosta stanice), československá strana lidová získala 91 hlasů a 2 mandáty (Ondřej Hlaváček, rolník a Josef Bělohlávek, katecheta), třetí byla československá strana národně socialistická se 64 hlasy (1 mandát — František Kadlec, úředník ČSD). Německé strany, tak jako v minulých volbách, získaly 24 mandátů.
Starostou se opět stal M. Nistler, prvním náměstkem Franz Kippes a druhým Hubert Wenzel. Z českých politických stran zasedli v městské radě Spytihněv Krejčí a Josef Bělohlávek.
Následujícího roku — 20. června 1928 — slavnostně uvítalo občanstvo jak české, tak německé národnosti, ve městě poprvé presidenta republiky T. G. Masaryka.
Ve volbách do okresního zastupitelstva v prosinci 1928 se stal jeho členem dosavadní starosta města M. Nistler, který v důsledku toho svou funkci v obci složil. Novým starostou se stal 18. února 1929 dosavadní první náměstek učitel Franz Kippes. Franz Kippes byl schopným pokračovatelem svého předchůdce, dobrým hospodářem a projevil velkou péči o město, a zachoval si rozumný, loajální vztah k Čechům, snad proto, že jeho manželka byla Češka.
Kulturní a společenský život Valtic vykazoval značnou aktivitu. Občané německé národnosti se scházeli ve 22 spolcích, z nichž některé vykazovaly velký počet členů, například Podpůrný spolek bývalých vojáků — 246. Nejstarším spolkem ve městě byl mužský pěvecký spolek, který byl založen v roce 1858, Spolek dobrovolných hasičů vznikl v roce 1878 a německý tělovýchovný spolek z roku 1882.
Také český spolkový život se po roce 1920 rychle rozvíjel. Do roku 1938 vzniklo 12 spolků, z nichž nejsilnější byla Národní jednota s 308 členy, s předsedou Václavem Gruntem. Velmi početným byl i Spolek absolventů státní rolnické školy se 104 členy, dále Tělocvičná jednota Sokol, Český hospodářský spolek, Místní skupina Unie železničních zaměstnanců, Sportovní klub, Jednota československého Orla, Místní domovina domkářů a malorolníků, Místní jednota československé obce legionářské, Místní organizace Odborové jednoty republikánských zaměstnanců, Jednota zřízenců ČSD a Spolek chovatelů drobného zvířectva.
Poměrně klidný vzájemný poměr mezi oběma národnostmi Valtic narušil rok 1930, kdy zástupci české menšiny navrhovali v městské radě uspořádání oslav desátého výročí připojení města k ČSR. Tento návrh však městské zastupitelstvo zamítlo většinou hlasů. Přesto se podařilo velkým úsilím české menšiny uspořádat oslavy, a to ve dnech 5. a 6. července 1930. Za veliké účasti nejen místních českých občanů, ale také hostů z daleka a široka, zvláště z Břeclavě, Mikulova, ale i Brna, bylo v předvečer 5. července vzpomenuto památky velkého Čecha — M. J. Husa. Na druhý den, 6. července dopoledne, se konal krajský sjezd odborů Národní jednoty mikulovského kraje, kterému předsedal starosta Máša. Odpoledne směřoval velký průvod 4000 účastníků na náměstí, kde měl slavnostní projev generál Raše z Prahy, který mimo jiné připomenul, že německé spoluobčany neutiskujeme, ale jsou jim dávány všechny možnosti, aby se plně rozvíjeli jak kulturně, tak i hospodářsky a politicky. Projevil naději, že příštích slavností, dvacátého výročí připojení města k ČSR, se účastní nejen čeští, ale i němečtí občané. Po starostovi města Brna Tomešovi promluvil na závěr dr. Mrázek, místopředseda Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, který požadoval splnění palčivých potřeb menšin, totiž: důslednou realizaci pozemkové a lesní reformy a výstavbu nové budovy pro českou obecnou a měšťanskou školu. Přesto, že se občané německé národnosti oslav neúčastnili, měla slavnost plný úspěch, neboť to byla vlastně první velká veřejná manifestace české valtické menšiny.
I na prahu třicátých let se nijak podstatně nezměnila sociální a třídní struktura obyvatel české menšiny. I nadále sestávala převážně ze zemědělských dělníků, z nichž většina pracovala na velkostatku, několik pak v klášterním hospodářství. Další část tvořili dělníci u ČSD a v létě sezónní dělnice v okurkárně. V některých německých rodinách pracovala i česká služebná děvčata a u sedláků čeští čeledíni. Samostatných zemědělců se napočítalo jen 14, včetně drobných domkářů, a z nich pouze tři větší sedláci-kolonisté. Posléze jen malou skupinkou byli živnostníci, zato velmi početní byli státní a veřejní zaměstnanci. Jinak vypadala struktura u obyvatel německé národnosti. V první řadě to byli zemědělci, kteří s rodinnými příslušníky tvořili jádro německého osídlení Valtic, dosti početná byla i skupina živnostníků a pak značná část německého obyvatelstva byla spjata s Lichtenštejny. Nejvýše stálo zámecké úřednictvo, které si nadále udržovalo výsadní postavení i nad starými valtickými měšťany. Kus feudálního vztahu zámecké nadřazenosti se tu stále udržoval.
Na počátku třicátých let se i ve městě začaly projevovat důsledky hospodářské krize — nezaměstnanost a bída. Provoz v obou valtických cihelnách se nevyplácel, proto byl zastaven. Dokladem tíživé situace byly i žádosti a pokorné petice škol, adresované knížeti Františku L, s prosbou o příspěvek na nákup šatstva a nutných potřeb pro děti nezaměstnaných rodičů v Lednici a ve Valticich. Kabinetní kancelář povolila přípisem ze dne 25. listopadu 1931 částku 24.000 Kč na nákup obuvi a šatstva. Pozdější subvence se snižovala a o vánocích v roce 1932 dosáhla jen výše 13.000 KČ.
Tíživost problémů té doby ještě více se zračí ze zápisů rodičovského sdružení z let 1932—1933. Každoročně se pro české děti pořádala mléčná akce, při které 52 dětí pobíralo denně v zimě 1931/32 mléko zdarma. V tomto směru pomáhala subvence zemské péče o mládež ve výši 900 Kč. Následujícího roku byl příspěvek snížen na 600 Kč, ale počet přihlášených dětí se zvýšil na 65, to znamená, že zabezpečení těchto dětí bylo téměř neřešitelné. Dalším smutným dokladem tehdejší situace valtické menšiny jsou i záznamy o každoročním poskytování šatstva a obuvi školním dětem. Tehdejší česká obecná škola měla 269 žáků, z nichž 96 pocházelo z Valtic, 16 z Bořího dvora, 5 ze samot, 3 z Úval a 149 z výchovného ústavu. Nepočítáme-li žáky z výchovného ústavu, přicházelo by v úvahu 120 žáků a z nich 73 žádalo o šatstvo nebo o obuv. To znamená, že 60,8% žáků pocházelo z rodin sociálně velmi slabých.
I přes tyto hospodářské a sociální potíže česká menšina ve městě neustále sílila. O tom svědčí i sčítání lidu 1. prosince 1930. Výsledky, zvláště ve srovnání s posledním sčítáním lidu v roce 1921, byly opravdu velmi pozoruhodné:

  1921 % 1930 %
celkový počet obyvatel 3257 100 3393 100
české národnosti 625 19,1 1102 32,4
německé národnosti 2285 70,1 1924 56,7
židovské národnosti 15 0,4 21 0,6
jiné národnosti 7   4  
cizinci*) 325 9,9 342 10,0

*) Především rakouští státní příslušníci.

Příkladná veřejná i drobná práce české menšiny se výrazně projevila v tom, že se počet obyvatel české národnosti podstatně zvýšil z 1,6% v roce 1910 na 32,4% v roce 1930. Je samozřejmé, že vznik ČSR měl na tomto vzestupu hlavní podíl. V žádné jiné obci mikulovského soudního okresu — s výjimkou blízké Lednice (25,7 %) — nedosáhla česká menšina tak výrazného vzestupu. Velmi vysoký zůstával počet cizinců — 342 — tj. 10,0 %, který většinou tvořili rakouští státní příslušníci, ponechavší si rakouské státní občanství i po roce 1920.
Vzrůst hlasů českých politických stran se projevil i při obecních volbách 27. září 1931, kdy dosáhly celkem 403 hlasů a sedm mandátů. Nejsilnější byla opět československá sociálně demokratická dělnická strana — 213 hlasů — 4 mandáty (Václav Grunt, ředitel školy, Josef Matula, zemědělský dělník, Spytihněv Krejčí, přednosta stanice a Ludvík Kovařík, zaměstnanec ČSD). Vzrostla i československá národně socialistická strana, vykazovala 103 hlasů a 2 mandáty (František Kadlec, zaměstnanec ČSD a Jindřich Cenek, ředitel výchovny). Československá republikánská strana dosáhla 87 hlasů — 1 mandát (Jakub Košťál, profesor).
Z německých stran si uchovala prvenství opět německá křesťansko-sociální strana lidová se 614 hlasy a 12 mandáty. Proti parlamentním volbám z roku 1929 vykazovala značný pokles, a to proto, že německá živnostenská strana samostatně kandidovala v roce 1931 a dosáhla 249 hlasů a 5 mandátů. Německá sociálně demokratická strana si uhájila své místo se 119 hlasy. Je pozoruhodné, že nejvýraznější pokles zaznamenala německá nacionálně socialistická strana, která klesla na pouhých 35 hlasů a nezískala proto žádný mandát. Tudíž v roce 1931 byli němečtí nacionálové stále ještě ve městě zanedbatelnou politickou silou.
8. listopadu 1931 se stal opět starostou Franz Kippes, prvním náměstkem Georg Mudrich a druhým Hubert Wenzel. V městské radě zasedli i zástupci českých stran: František Kadlec, Spytihněv Krejčí a po jeho odchodu z Valtic v roce 1932 byl místo něho zvolen radním Václav Grunt.
Město se v té době skutečně rozvíjelo. Především se podstatně rozšířila nemocnice Milosrdných bratří výstavbou nového traktu na Břeclavské ulici v roce 1931. Později na Lednické ulici nákladem 400.000 Kč byl postaven obytný dům pro lékaře, úředníky a nemocniční sestry. V roce 1934, se souhlasem městské rady, došlo ke sloučení městské veřejné nemocnice (bývalé ženské) s provozy nemocnice Milosrdných bratří, takže v roce 1935 se počet lůžek zvýšil na 310. Jádro hlavně tvořilo interní a chirurgicko-gynekologické oddělení. Z významnějších lékařů působil ve Valticích primář chirurg MUDr. Josef Rindl. V roce 1936 měla nemocnice 2 primáře, 3 sekundující lékaře, 4 úředníky, 12 ošetřovatelů a 17 ošetřovatelek; k nemocničnímu ošetření bylo přijato 4347 pacientů. Po odchodu převora Josua Šalamouna v roce 1934 do Letovic, stal se novým převorem konventu R. Petronius Válek z Vizovic.
Také zemědělská škola ve třicátých letech projevovala výraznou aktivitu. Ministerstvo zemědělství štědře pamatovalo na další vybavení školy moderním vnitřním zařízením a pomůckami. Pozemkovou reformou získala pro školní statek 9,76 ha pozemků, takže před okupací obhospodařovala školní statek na 50 ha půdy.
Zvláštní péče byla věnována vinicím. Sortiment pěstovaných odrůd byl rozšířen o Neuburgské, Sauvignon a Miller-Thurgau. Zpracované víno se nejdříve odprodávalo v sudech, kvalitní druhy později v lahvích. V roce 1924 byly nově založeny ovocné školky, kde se každoročně vyškolilo 4000—5000 stromů, hlavně meruněk, třešní a švestek.
Škola každoročně pořádala řadu speciálních kursů z vinařství, ovocnářství a též o chovu zvířat, čímž ovlivňovala zemědělství v širokém okolí. Ve spolupráci s dr. Frimlem, v tehdejší době vedoucím šlechtitelské stanice Mendeleum v Lednici, pracovala škola na výzkumu mezidruhové hybridizace kukuřice. Svými výsledky se proslavila v celé Československé republice. Proto měla žáky z celého státu. Mladí němečtí zemědělci navštěvovali roční přípravný kurs českého jazyka jako přípravu pro vlastní školu.
Škola dostala řadu uznání, jak v republice, tak i v zahraničí. Její vysokou úroveň zvýšili schopní ředitelé, Josef Zapletal a potom od roku 1922 významný odborník ing. Josef Lízler a profesor Jakub Košťál.
Čilé vinařství bylo ukazatelem úspěšné činnosti německých vinařů jak místních, tak i přespolních. Oblíbeny byly každoroční degustace vína v prostorách Německého domu, spojené s trhem vína i z vinařských obcí okresů Mikulov a Hustopeče.
Poněvadž se ukázala nerentabilnost městské elektrárny, byla v červenci roku 1934 s celým zařízením i rozvodem odprodána správě Západomoravských elektráren, která od 1. září 1934 zajišťovala město elektrickým proudem již z vlastní sítě.
V té době se také občané dočkali zřízení zvukového kina, které bylo otevřeno 5. července 1933.
Výrazem snášenlivého národnostního poměru byla okolnost, že na slavnostním zasedání městského zastupitelstva 7. března 1935 byl president T. G. Masaryk u příležitosti svých 85. narozenin jmenován čestným občanem města. Současně městská rada založila Masarykův podpůrný fond částkou 9000 Kč, z jehož úroků měla být každoročně poskytována podpora nejlepšímu a nejpotřebnějšímu studentu z Valtic.
Nadějné perspektivy klidného soužití se počaly kalit od roku 1933, kdy v Německu se dostal k moci exponent brutálního nacismu, Adolf Hitler. Poklidná hladina města byla poprvé vzrušena v únoru 1934, kdy došlo k boji sociálně demokratických příslušníků Schutzbundu ve Vídni; tehdy na Reistně zřetelně zaznívalo dunění děl z Vídně. Státní hranice z československé strany byly obsazeny silným oddílem četnictva, které zde zadrželo několik prchajících příslušníků Schutzbundu. Utečenci byli pak odsunuti do Mikulova.
TTento rok byl i ve Valticích počátkem nástupu fanatického nacismu. Je sice pravda, že ještě počátkem třicátých let byla ve Valticích jen hrstka německých nacionálů, ovšem změněné poměry v zahraničí, vítězný, nikým nebrzděný rozmach nacismu v Německu, povzbudil i vůdce německých nacionálů ve Valticích. V jejich čele stál nejen obvodní lékař MUDr. Hellmer, tesařský mistr Wenzel, rodina Weissova, ale také farář Tichtl, většina lichtenštejnských úředníků a městský tajemník JUDr. Franz Roisl; ti všichni se scházeli v Německém domě ve spolku Kasino a horlivě podporovali Konráda Henleina. Je nesporné, že mnozí spolupracovali i se zahraničím. Redaktor Feldsberger Zeitung Norbert Wrana byl významným stoupencem irredentistické organizace „Sudetendeutscher Freiheitsbundu“, která vyvíjela svou aktivní činnost v Rakousku a pracovala pro nacistické cíle i u nás v republice.
V silně nacionalistickém duchu dokonce působil i poslanec Národního shromáždění za německou křesťansko-sociální stranu a pozdější ministr Erwin Zajicek, učitel německé měšťanské školy ve Valticích. Zastával plně nekompromisní nacionální stanovisko a spolu s farářem Tichtlem měl hlavní zásluhu na tom, že i ve Valticích v březnu 1938 pohltila henleinovská strana německou křesťansko-sociální stranu.
Parlamentní volby v roce 1935 jasně prokázaly, že nacisté i ve Valticích získali první místo mezi tehdejšími německými stranami.
Největší ztrátu tehdy zaznamenala německá křesťanskosociální strana, která docílila jen 379 hlasů, tj. 30,2 %, německá sociálně demokratická strana si v podstatě uchovala své hlasy - 101. Naprostým vítězem se stala strana SdP, která získala 712 hlasů, tj. 56,7 Předsedou SdP ve Valticích se stal tehdy rolník Karl Platzer.
České strany si v podstatě uchovaly počet hlasů z roku 1931: Agrární strana 90 hlasů, československá národně socialistická strana 125 hlasů, menší pokles vykazovala československá sociálně demokratická strana 178 hlasů, poněvadž část zemědělských dělníků volila KSČ — 11 hlasů. Československá strana lidová získala 79 hlasů a dokonce 19 hlasů bylo odevzdáno pro českou fašistickou stranu.
Volby v roce 1935 se staly prvním vážným mezníkem rozchodu obou národností. Byl konec poklidného života ve městě, postupně se trhaly ještě nedávno velmi přátelské styky mezi českým a německým obyvatelstvem. Neviditelná zeď narůstala mezi oběma národnostmi, nenávist a pocit německé nadřazenosti nabýval vrchu. Temné mraky nejistoty, později i obav z budoucnosti se staly od té doby již průvodním každodenním jevem života české menšiny. Národnostní nesnášenlivost u německých obyvatel Valtic se také projevila tím, že kategoricky odmítali snahy zástupců Národní jednoty pro jihozápadní Moravu o zřízení politického okresu v Břeclavi. Obávali se, že by se město stalo součástí nového okresu, který byl z velké části českým.
Rok 1936 byl rokem hospodářských neúspěchů, projevujících se ztrátami na sklizni okurek a značnou perenosporou u vinic; stejně i v následujícím roce ztráty na víně se opakovaly a ani sklizeň obilí nebyla valná.
Mnohem svízelnější byla situace pro české drobné zemědělce, zvláště pro členy Pachtovního družstva, kdy jim hrozilo úplné hospodářské zhroucení.
V roce 1936 prožilo město dvě významnější politické události. První byla návštěva presidenta republiky dr. Edvarda Beneše 14. června 1936.
Druhá událost se těšila pozornosti především občanů německé národnosti. 2. července 1936 byl jmenován poslanec Erwin Zajiček ministrem československé vlády.
Mezinárodní situace se nadále zostřovala. Československé pohraniční území se vojensky zabezpečovalo, a tak ve Valticích a v blízkém okolí se horečně začaly budovat malé a střední pevnůstky. To ovšem politické klima Valtic nemohlo uklidnit.
Přesto, že SdP ve Valticích získala ve volbách v roce 1935 56,7 %, přece jen nebylo snadné získat všechno německé obyvatelstvo pod prapory Henleinovy strany. Ukázala to i veřejná schůze SdP v obecním hostinci ve Valticích dne 25. dubna 1937, které se účastnilo jen 38 německých zemědělců z města. Řečníky byli Hans Binder, rolník z Dolních Dunajovic a Anton Sogl, rolník a poslanec SdP z Drnholce. Poslanec Sogl se zvláště pozastavil nad tím, že účast veřejnosti na schůzi, na rozdíl od jiných obcí, je tak mizivá.
Ostře nacionalistickému cíli plně sloužil i Svaz Němců (Bund der Deutschen), který zdůrazňoval svou nadstranickost, ale ve skutečnosti svou veřejnou činností se plně přikláněl k SdP. Tak 1. září 1937 měli pod jeho prapory pochodovat všichni Němci bez rozdílu politického smýšlení, aby prokázali, že Valtice nejen německými byly, ale že německými zůstanou. Výzva ke všem Němcům končila výhrůžkou českému obyvatelstvu. Přes toto vyhrocení ještě naposled se sešli němečtí a čeští obyvatelé Valtic na smuteční tryzně za zesnulého presidenta T. G. Masaryka na náměstí 21. září 1937. Tímto aktem byla téměř symbolicky pohřbívána možná, dříve i nadějná, společná cesta obou národností. Za této stále se zostřující situace vstupovaly Valtice do osudného roku 1938, do období plných převratných změn.
Vážnost doby se projevila na zvýšené činnosti Národní jednoty ve Valticích, kolem níž se soustředilo všechno obyvatelstvo české národnosti všech politických stran. Při poslední valné hromadě Národní jednoty v únoru 1938 poukázal Alois Smolík z Loděnic na vzrůstající nebezpečí hrozící ze strany henleinovců nejen české menšině, ale československému státu vůbec.
Bylo to již v době, kdy sousední Rakousko prožívalo jedno z nejdramatičtějších údobí své historie. Tyto události byly velmi pozorně sledovány jak německým, tak i českým obyvatelstvem Valtic.
Anšlus Rakouska neměl jen tragické následky pro samotný rakouský stát, ale přímo katastrofálně se projevil především v pohraničních oblastech, a to znamená i ve Valticích. Henleinovci triumfovali, mezinárodní vývoj jim dával za pravdu, vsadili na říšskoněmecký nacismus a ten svou brutalitou vítězil. Neuplynulo od 11. března ani deset dnů a Svaz zemědělců (BdL), německá živnostenská strana a dokonce i německá křesťanskosociální lidová Strana vstoupily do SdP.
Přes tuto kritickou situaci české obyvatelstvo Valtic nezmalomyslnělo a odolávalo zesílenému až brutálnímu tlaku henleinovců, kteří mimo jiné nutili německé obyvatelstvo, aby nenakupovalo v českých obchodech. Německé obyvatelstvo v drtivé části propadlo henleinovskému fanatismu, žilo ve vzrušené náladě, především mladší generace, která se houfně hlásila za členy SdP.
Oslavy 1. máje se sice ve Valticích nekonaly, ale značná část členů SdP se účastnila májových oslav v Mikulově. Při svém návratu do města demonstrativně pochodovali v sevřených řadách a zdravili německým nacistickým pozdravem. Situace byla den ze dne napjatější.
Štvavá propaganda z blízkých rakouských obcí vrcholila; tam se zvyšoval počet vojska, na hranicích byli pozorováni vojenští odborníci, kteří prováděli zaměřovací dělostřelecké práce, zvláště v úseku Valtice—Schrattenberg. Německá vojenská letadla často přelétávala hranice a německá vláda podporovala tento psychologický nátlak, a tak v druhé polovině května soustřeďování německého vojska u československých hranic vrcholilo. Energická opatření československé vlády v květnu přinesla na chvíli do pohraničí uklidnění, jež bylo pochopitelně přivítáno českým obyvatelstvem s velkými sympatiemi. Ale i část německého obyvatelstva docházela k určitému vystřízlivění.
Za této situace se konaly ve Valticích dne 29. května 1938 obecní volby, při nichž se nešetřilo nátlaku, aby každý německý občan odevzdal hlas pro jednotnou kandidátku SdP.
Skutečně, německé strany postavily ve Valticích pouze jednu kandidátku — sudetoněmeckou stranu — a tato získala 1326 hlasů a 22 mandátů. České strany dohromady obdržely 516 hlasů a 8 mandátů, tedy opět více než v roce 1931. Znovu se ukázala pevnost české menšiny. Přes obrovský protičeský politický tlak tato neustoupila, vydržela a dokonce své pozice rozšířila.
Tragickou postavou té doby byl dosavadní starosta Franz Kippes. Pro svůj rozumný a loajální postoj k českému obyvatelstvu nebyl kandidován a ve vzrušení pocitu nevděku a křivdy náhle, ve věku 64 let, 5. června 1938 zemřel následkem srdeční mrtvice. Ironií bylo, že ten, který ještě 30. července 1920 na smutečním rozloučení s ostatními obcemi soudního okresu valtického projevil hlubokou víru a naději, že není daleko doba sjednocení všech Němců, zemřel v době, kdy se zjevně rýsovalo toto naplnění. Ovšem Fr. Kippes během své dlouhé působnosti poznal, že ve smíšené obci jedině k blahu pomáhá vzájemná spolupráce obou národností.
Při ustavení nového městského zastupitelstva 17. června se stal starostou Leopold Weiss, rolník, typický představitel SdP, arogantní, nepřátelský ke všemu českému, který málo rozuměl obecním problémům a městskému hospodářství. Prvním náměstkem byl zvolen Fridrich Bittner, druhým vůdce české menšiny Václav Grunt. Členy rady byli Jakub Fintajsl a Josef Bělohlávek.
Volební úspěch SdP se projevil i ve značném přílivu nových členů do Henleinovy strany, jejichž počet se ve městě zvýšil na 1087.
Franz Josef II.Franz I.V rušných politických dnech jen krátce na sebe soustředil pozornost zámek, kde 25. července 1938 zemřel kníže František I. z Lichtenštejna ve vysokém stáří 85 let. Pohřeb, za velké účasti i vysoké šlechty z ciziny, se konal 29. července 1938. Rakev byla převezena do knížecí hrobky ve Vranově u Brna. Rodové vlády se ujal František Josef II. z Lichtenštejna.
Události měsíců srpna a zvláště září byly již vyvrcholením politické krize československého státu. Znovu se soustřeďovala německá vojska na našich hranicích. V Hollabrunnu bylo zřízeno nové vojenské letiště a v polovině září byly zahájeny manévry německého vojska v síle dvou divizí v prostoru Cáhnov—Drasenhofen. V druhé polovině září měly již události rychlý spád, zvláště když došlo k zákazu SdP.
Mnozí valtičtí Němci na to reagovali útěkem přes hranice do Rakouska. V blízkosti města a zvláště v Bořím lese pokračovaly s velkým spěchem opevňovací práce, usilovně se kopaly zákopy u Úval a vozil se štěrk k opevnění Sedlece. Vše nasvědčovalo nebezpečí válečného konfliktu. Většina žen a dětí českých občanů odjížděla do vnitrozemí, ve městě zůstali jen muži. Také ženy a děti Němců, dříve rakouských státních občanů, odjely přes hranice do Rakouska.
19. září byl vyhlášen výjimečný stav a následujícího dne znovu nastoupila družstva SOS, aby zajistila prostor u státních hranic. 21. září se přestěhoval také celý brněnský výchovný ústav do Tišnova-Předklášteří. Ve dne byl ve Valticích i v okolí celkem klid, ale v noci se často u hranic střílelo; tak v noci 22. září henleinovci přepadli ve městě tamní celní úřad.
Do této vzrušené nálady byla v pátek 23. září 1938 ve večerních hodinách vyhlášena novou vládou generála Syrového všeobecná mobilizace. Zatím co Češi nastupovali s nadšením, valná část Němců prchala přes hranice. Mnozí sedláci převáželi své koně a vozy do Schrattenbergu. V mobilizační noci byli zatčeni přední exponenti Henleinovy strany ve Valticích — starosta Leopold Weiss, radní Alois Hage, ing. Adolf Kühnel a Karl Platzer; po své internaci se vrátili nazpět až 6. října. Správu města vedl druhý náměstek Václav Grunt.
Nálada německého obyvatelstva byla velmi stísněná, neb s neklidem očekávala vývoj dalších událostí.
Mnichovský diktát z 30. září 1938 znamenal katastrofu pro československý stát a pro českou menšinu Valtic skutečnou tragédii. U velké většiny Čechů zbývala jen jediná možnost — evakuace. Majetek českých škol, česká veřejná knihovna, loutkové divadlo, promítací přístroje, klavíry, vše bylo odvezeno do Břeclavě. Zásluhu o to měl vedoucí městských úřadů v Břeclavi Jaroslav Durdík, který ochotně vypomohl v tísni nákladními auty. Bohužel zabráním Břeclavě bylo i toto ztraceno. Tělocvičná jednota Sokol Brno-Královo Pole se postarala o odvezení veškerého majetku valtického Sokola. Učitelé a ostatní státní zaměstnanci odjížděli vlakem, auty, či pěšky, zpravidla naposled až v pátek 7. října. Téměř všem se podařilo odstěhovat své bytové zařízení do vnitrozemí. Zatím co Češi opouštěli své domovy sklíčeni, s trpkostí, často se slzami v očích, nadšení Němců neznalo mezí. Od 5. října se vraceli ti, kteří uprchli před několika dny do Rakouska. Horečně šili prapory s hákovými kříži a odstraňovali všechny české nápisy na obchodech a ulicích.
Nastal definitivní rozchod obou národností.

Jaroslav Školl, upravil ing. Jaroslav Sobotka
Čerpáno z knihy "Valtice", vydané r. 1970 Muzejním spolkem v Brně