Vývoj města Valtic (1848-1920)

Ohlas bouřlivého roku 1848 byl ve Valticích minimální. Občany města nejvíce rozrušila otázka zrušení roboty. Nespokojenost s robotními povinnostmi byla tak značná, že vedla v některých místech k veřejnému odpírání roboty a k selským bouřím. Tyto bouře přinutily vládu k ústupkům a později k úplnému zrušení roboty. Pod tlakem selských bouří, které ve velkém měřítku zachvátily v roce 1848 Halič a hrozily Malba zachycující Valtice v 19. stoletíse převalit na Moravu a Dolní Rakousy, rozhodla vláda přeměnit všechny roboty i desátky dobrovolnou dohodou v jiné závazky nebo je vykoupit. Sedláci však s tímto řešením nebyli spokojeni a žádali úplné zrušení roboty bez náhrady. Konečně nadešel revoluční rok 1848. Na říšské radě 7. září 1848 bylo zrušeno veškeré poddanství. Půda měla být osvobozena od všech břemen, úkonů a dávek vyplývajících z poddanského poměru a vrchnostenského vlastnictví. Místo nich měla být pouze vyměřena slušná náhrada. Tímto zákonem přestali být poddaní robotníky a stávali se napříště plnoprávnými občany a vlastníky půdy, kterou obdělávali pro sebe. Zároveň byla jejich půda zbavena všech dosavadních naturálních i peněžních břemen (včetně církevního desátku).
Je přirozené, že i ve Valticích bylo zrušení roboty přijato s velkým ohlasem a nadšením. Hned poté odepřeli obyvatelé Valtic vyslat dělníky na žňové práce s poukazem, že nejsou povinni vykonávat žádnou robotu. Ale rok 1848 měl i celou řadu nedostatků. Buržoazní revoluce otevřela bránu kapitalistickým výrobním poměrům a vztahům, které předtím jen nesměle pronikaly do této oblasti.
Bolestnou stránkou byla náhrada za zbavení se robotních povinností. V tom bylo největší zklamání venkova, protože povinnost náhrady přinesla sedlákům na celé desetiletí značné zadlužení. U podruhů a domkářů bez polí byla robota zrušena bez náhrady. Rovněž bez náhrady byly prominuty i povinnosti domkářů, kteří nevlastnili více než tři měřice, a těch, kteří měli více, ale robotovali pouhých 13 dní v roce. Vyvázání ostatních rustikalistů vyžadovalo, aby byla stanovena „slušná náhrada” za povinnosti peněžní, robotní a reluiční platy. Náhrada v penězích byla stanovena na dvacetinásobek dosavadních ročních dávek. Určená částka tak představovala pro zemědělce těžké zatížení, avšak pro velkostatkáře znamenitý přínos. Památné „listy vyproštění” byly pak sedlákům doručovány jako doklady, že splnili své povinnosti.
Rokem 1848 skončila také činnost vrchnostenských úřadů, stejně i městských magistrátů. Vítězstvím osvícenských myšlenek se změnila samospráva natolik, že moc od patrimoniálních úřadů převzala nově zřízená okresní hejtmanství a okresní soudy, jak rozhodl císařský výnos ze 14. června 1849.205 V důsledku vyhlášení a utvoření této nové správní organizace byl ve Valticích zřízen 1. července 1850 soudní okres, k němuž náležely obce: Bernardsthal, Hlohovec, Drasenhofen, Falkenštejn, Valtice-město, Úvaly, Guttenbrunn, Hadersdorf, Hausbrunn (městečko), Herrnbaumgarten, Katzelsdorf, Lichtenwart, Ottenthal, Poysbrunn, Poysdorf (městečko), Ranšpurk, Reinthal (městečko), Schrattenberk, Schweinbarth (městečko), Steinabrunn, Stützenhofen, Poštorná, Charvátská Nová Ves, Walterskirchen, Wetzelsdorf, Wilhelmsdorf; valtický soudní okres měl 25.3322 obyvatel.
Vlastní soudní okres tvořilo Valticko až do roku 1920. V městě od té doby fungoval okresní soud a berní úřad. Politickou funkci vykonávalo do roku 1854 okresní hejtmanství v Poysdorfu, které mělo ve Valticích svou expozituru. V roce 1854 byla soudní a politická moc spojena opět v jeden celek a v sídle každého okresního soudu byl vytvořen smíšený politickosoudní úřad. Ve Valticích byl tento úřad v činnosti do roku 1867. V roce 1868 se správa opět vrátila k rozdělené politické a soudní moci; znovu byla obnovena politická hejtmanství a v soudních okresech okresní soudy. Od této doby připadly Valtice k politickému hejtmanství v Mistelbachu.
Po zřízení hejtmanství v Mistelbachu, sestával valtický soudní okres takto: Herrnbaumgarten, Bernardsthal, Hlohovec, Drasenhofen, Falkenštejn, Valtice, Úvaly, Guttenbrunn, KleinHadersdorf, Hausbrunn, Katzelsdorf, Ketzelsdorf, AltLichtenwarth, Ottenthal, Poysbrunn, Poysdorf, Ranšpurk, Reinthal, Schrattenberk, KleinSchweinhardt, Steinabrunn, Stützenhofen, Poštorná, Charvátská Nová Ves, Walterskirchen, Wetzelsdorf a Wilhelmsdorf.
Podle nové správní organizace byl ve Valticích v roce 1850 zvolen nový městský výbor o 18 členech, s prvním starostou Leopoldem Leimbachem. Z městského výboru pak byly vybrány čtyři osoby, které tvořily městskou radu; reprezentoval ji starosta.
Rok 1848 byli po stránce nacionální velmi živelný a bouřlivý. Město se aktivně účastnilo voleb do frankfurtského sněmu, kde se stal mluvčím této oblasti někdejší mikulovský justiciár Augustin Kromp. Tehdy bylo z Valtic zvoleno pět poslanců.
Klemens Wenzel von Metternich 1773 - 1859Mezitím se ve městě vytvořila národní garda, která měla i v okolí přes 1000 členů; v jejím čele stál do 8. května Georg Duchonetr. Národní garda se opájela manifestacemi sbratření s okolními národními gardami. Tak 29. června odjeli její představitelé do Vídně, 8. července do Břeclavě, 24. července pak jim opláceli návštěvu zástupci Vídně, druhého dne Břeclavě a Mikulova, načež slavnost všeobecného sbratření vyvrcholila mohutným plesem Na střelnici. Pohodu těchto romantických sbratření vzrušily revoluční události ve Vídni 6. října, které se pak vystupňovaly 12. října, kdy uprchla císařská rodina na Moravu. Císařská rodina však neodjížděla přes Mikulov, kde její příslušníci v minulosti tak rádi přebývali, nýbrž volila klidnější znojemskou silnici na Pohořelice. Vbrzku pochodovaly Valticemi a Mikulovem zesílené jednotky generála Windischgrätze, určené k obléhaní vzbouřené Vídně. Také propuštěný a prchající Metternich nalezl na několik dní útočiště na valtickém zámku.
Další události měly nezadržitelný spád: po rezignaci Ferdinandově se ujal vlády 17. prosince v Olomouci František Josef, s nímž nastoupila reakční vláda Bachova. Buržoazní revoluce otevřela bránu kapitalistickým výrobním poměrům a vztahům, které plně pronikly i do Valtic.
Město si houževnatě udržovalo charakter střediska oblasti a letoviska v blízkosti císařské metropole; centrum knížecí rezidence i středisko úřadů velkostatků, okresního soudu přinášely s sebou výhodu, že Valtice zůstávaly spádovou obcí celé oblasti ; působila tu nadále celá řada živností a řemesel.
Nemusíme připomínat, že původní cechy nesdružovaly jen mistry z města, ale i z nejbližšího okolí. Zvyšující se počet mistrů, jejich pomocníků a učňů nasvědčoval, že již dávno minulo monopolní postavení jednotlivých cechovních institucí, které se ostatně již přežily. Proto v roce 1859 byly všechny cechy v Rakousku zrušeny a nastoupila svobodná koncese řemesel.
Její živelnost regulovala od roku 1884 novela, podle níž jednotliví řemeslníci měli náležet k nově se tvořícím společenstvům. Ve Valticích vzniklo společenstvo obuvníků, svobodných a koncesovaných živností, řemeslných živností kovářů, holičů, řezníků a uzenářů, hostinských a výčepníků a Obchodní grémium.
Řemeslnou výrobu zatlačovaly do pozadí nově vznikající průmyslové podniky. Město ztrátou hlavní železnice dlouho postrádalo větší průmyslový závod kromě tří cihelen a mlýnů. Ve městě byly v činnosti drobné živnosti a drobné provozovny. Největší část provozoven zůstávala v židovských rukou. Valtické výroční trhy se řadily mezi přední rakouské trhy a obesílali je i velkoobchodníci, od nichž nakupovali venkovští kupci zejména textil a jiné průmyslové výrobky. Ačkoli severní dráha neúprosně přenášela obchodní ruch na blízkou Břeclav, udržovala se ve městě čilá doprava osob i nákladů po valtické státní silnici. Toto obchodní spojení však ztrácelo na své intenzitě a nenávratně ustupovalo železničním spojům. V důsledku toho docházelo k zaostávání města. Částečně zlepšil situaci pokus o nápravu v 70. letech minulého století. V roce 1868 se usneslo konsorcium, složené z generálního sekretáře Severní dráhy a četných finančníků, na realizaci dráhy Břeclav–Valtice–Mikulov–Hrušovany nad Jevišovkou–Znojmo, a dokonce ještě v témže roce se započalo s vyměřováním trasy. Stavba rychle pokračovala a první vlak na nové trati projel Valticemi 29. prosince 1872 lokomotivou Thaya. Avšak trať, byť znamenala určité hospodářské oživení města i kraje, zůstala jen druhořadou tratí. Její malá prosperita byla příčinou toho, že akciová společnost, která stavbu financovala, byla zlikvidována a trať přešla do majetku Severní dráhy císaře Ferdinanda.
Ve své většině mělo město charakter zemědělsko-vinařského města. I přes tuto konzervativnost se značně měnil ráz této oblasti; do popředí se dostávalo pěstování cukrovky, jejíž rozšíření na Valticku omezilo setbu některých obilovin a pěstování brambor. Hlad po půdě vedl bohužel i k likvidaci charakteristických valtických rybníků. Zúrodňovaly se i pastviny, neboť pěstování cukrovky skýtalo lepší finanční výnosy. Valtice byly střediskem lichtenštejnského velkostatku; tento velkostatek také obstarával v letech 1883–1885 správu velkostatku Ranšpurk (Havranohrad, Rabensburg) v Dolních Rakousích, a to z příkazu dvorní kanceláře z 1. března 1883, č. 2394. V roce 1884 měla hospodářství spojených velkostatků Valtice–Ranšpurk v čele se správcem velkostatku Karlem Pavelkou 27 zaměstnanců; s valtickým voluptuářem, tj. se zaměstnanci zámeckými, zahradními a zaměstnanci stájového úřadu, celkem 51 osob. Zahradník byl u zámku ve Valticích a u Hraničního zámečku (oba jsou v uvedeném počtu). Poštorenská cihelna a továrna na hliněné zboží, patřící tehdy k velkostatku, zaměstnávala v zimě 60, v létě na 100 dělníků a dva úředníky. V Ranšpurku přímo pracoval pouze Otto Pohley jako luční hospodář a další zaměstnanec v anglické stáji. Od 1. května 1885 byl valtické správě dán do péče i velkostatek Lednice. Ranšpurk byl tehdy spojen s břeclavským velkostatkem. Pozemky bývalé lednické správy byly částečně propachtovány, částečně ponechány ve vlastní režii (Dolní pole) a obhospodařovány podle potřeby společně s valtickým Novým dvorem. Pozemky zvané Plantáže byly pronajaty Kuffnerovi, pozemky ve Středním a Horním poli, nejdecké louky a pastviny Jakubu Czapkovi. Již v roce 1885, po smrti tehdejšího lednického lesního pojezdného Josefa Witaska, došlo na čas k připojení lednického lesního okrsku k valtickému. V roce 1886 byly sice oba lesní úřady osamostatněny, ale v cestě jednou nastoupené bylo pokračováno v roce 1889; dnem 1. května byl lesní úřad ve Valticích zrušen a sídlem společného lesního úřadu pro lesy spojených statků Valtice–Lednice se stala Lednice. Lednickému lesnímu úřadu byly svěřeny i lesy dolnorakouského lesního úřadu Eibesthal (s lesním v Kettlasbrunnu). Lesy valtického statku měly tehdy největší rozlohu – přes 3420 ha, lesy lednického velkostatku zaujímaly přes 2020 ha a eibesthalské přes 920 ha. Koncem 19. století a na počátku 20. století pak býval po dlouhá léta v Lednici exponovaný úředník Otto Pohley, kam přešel z Ranšpurku. Podle Tittla bylo v roce 1908 kromě vrchního správce Františka Skály a účetního Josefa Theinera na správě statků a v důchodním úřadě zaměstnáno ještě sedm úředníků. Otto Pohley měl sídlo v Lednici a titul luční hospodář. Při této příležitosti je třeba připomenout, že Valtice jako sídlo majitele mnoha velkostatků byly v dějinném vývoji i střediskem dalších, zejména ústředních úřadů, jako ústřední účtárny, lesní zařizovací kanceláře aj. V roce 1914 zaměstnávalo valtické a lednické hospodářství celkem 46 osob, voluptuář 16 lidí, v lesním hospodářství celkem 15 osob. Řediteli panství v této době byli: Jan Schübel (1842-1855), Jan Protiwinsky (1864-1882), Karel Pawelka (1883-1889), Rudolf Greiner (1890-1892), Josef Martin (1894-1901), František Skala (1902-1911), Josef Theiner (1913) a Antonín Keminger (1916-1917).
Lichtenštejnské panství náleželo v období před prvou světovou válkou Aloisi II. z Lichtenštejna, synu Jana z Lichtenštejna (1858-1929), který se těšil dlouhému životu. Areál statku v roce 1863 při dvorech Valtice, Nový dvůr, Reinthal, Herrnbaumgarten a v hametské enklávě na místě někdejšího rybníka i s propachtovanými pozemky od cáhnovského a břeclavského statku tvořil celkem 2982 jitra 1026 čtverečních sáhů (s rybníky a vinicemi). Pozemky netvořily u dvorů souvislý hospodářský komplex. Lesy zaujímaly plochu 5899 jiter 851 čtverečních sáhů a byly rozděleny na šest revírů. Se sousedními důležitými vesnicemi byly Valtice pospojovány dobrými silnicemi, zvanými většinou alejemi. Tak s Lednicí alejí Lednickou čili Valtickou s obeliskem, značícím její střed, s Ladnou alejí Lanštorfskou, s Katzelsdorfem alejí Katzelsdorfskou, s Poštornou a Břeclaví alejí Břeclavskou. Na západ vedla od Valtic tzv. Knížecí cesta (Fürstenstraße ) a do bažantnice, severozápadně od Valtic, alej Bažantnice (Fasangartenalee). Jen silnice do Mikulova neměla zvláštní označení. Později se v Bořím lese v 19. století vyskytuje název alej Bořílesská. Kromě toho známe alej Lanžhotskou a Bernardsthálskou.
Těsně před sloučením statku Valtic s Lednicí v roce 1884 bylo u valtického velkostatku 5527,493 ha půdy, z čehož na polní hospodářství připadalo 1991,636 ha a na lesní hospodářství 3265,857 ha. Při dvorech byly tyto areály: u Valtic 1477,07 jiter, u Reinthalu 439,88 jiter, u Hamethu 286,33 jiter. Dvory Herrnbaumgarten (s 342,75 jitry) a Nový dvůr (s 914,94 jitry) byly pronajaty. Lesy tvořilo i nadále šest revírů; tři měl Boří les, další byly Belveder, Katzelsdorf a Herrnbaumgarten.
Nedlouho před první světovou válkou měl velkostatek výměru 5601,18 ha, z nichž připadalo na polní hospodářství 2390,18 ha a na lesní hospodářství 3211 ha. Dvůr Valtice spravoval 552,59 ha, Boří dvůr 575,36 ha, Hameth 241,12 ha, Nový dvůr 112,99 ha, vinařství 28,63 ha, rybníkářství 593,02 ha, zahradní voluptuář 73,75 ha. Z celkové výměry lesníhohospodářství bylo v lesním provozu 2098 ha, 1113 ha bylo věnováno honitbě. Do roku 1862 bylo u dvorů obvyklé ještě trojstranné hospodářství, které bylo vystřídáno střídavým hospodařením. Ve Valticích bylo tehdy vydržováno 18 hospodářských koní a čtyři koně pro kočáry; v roce 1862 přibylo osm párů volů. Hovězího dobytka originální bernské rasy byly 104 kusy, ovcí 2530 kusů. V lesích převládaly tehdy borovice a duby. Ročně bylo možno z nich vytěžit asi 5000 sáhů polenového dříví, nehledě k stavebnímu a nábytkovému dříví. Celková osádka 12 obhospodařovaných rybníků byla vypočtena v roce 1863 podle desetiletého průměru na 1535 kop 43 kusů starších kaprů a 3540 kop 35 kusů kapřího potěru. Osádka candátů činila 96 kop 39 kusů, štik 32 kop 44 kusy. Šlo o rybníky Nesyt, Mlýnský, Hlohovecký, Prostřední, Vlčí, Bernardsthalský, Katzelsdorfský, Žižkovský, Herrnbaumgartenský, Františkův a dva Alahovy rybníky.
Počet obyvatelstva ve městě měl zvyšující tendenci. V roce 1763 se napočítalo 2116 obyvatel, v roce 1791 2289 (město 739, předměstí 1550), v roce 1819 2233 (úbytek po požáru v roce 1801), v roce 1824 2383, v roce 1834 515 rodin, 1139 mužů, 1270 žen a 480 školních dětí, v roce 1840 2409 obyvatel, v roce 1848 2600, v roce 1880 2837, v roce 1900 3036, v roce 1910 3402 a v roce 1921 se počet snížil na 3257 obyvatel; v roce 1921 bydlelo ve městě 625 Čechů a Slováků, 2285 Němců, 15 židů, sedm osob jiné národnosti a 325 cizinců. V roce 1795 se ve městě napočítalo 299 domů, v roce 1803 306, v roce 1822 335, v roce 1834 334, v roce 1838 334, v roce 1840 340, v roce 1867 367 a v roce 1881 381 domů. Z toho vyplývá, že počet domů stoupal jen pozvolna; teprve v roce 1921 jejich počet vzrostl na 566 domů.
Kromě uvedeného velkostatku napomáhal rozvoji zemědělské produkce i místní spolek pro zemědělství a vinařství, založený v roce 1855. Byl to jeden z největších a nejdůležitějších zemědělských spolků v Dolním Rakousku. Spolek znamenal nesmírně mnoho pro rozvoj zemědělského podnikání v kraji, ať již četnými zemědělskými výstavami a častými shromážděními, věnovanými akutním hospodářským problémům, nebo i rozličnými teoretickými a praktickými zemědělskými přednáškami, které se střídavě konaly v různých místech okresu. Především se uplatnil v propagaci valtického vinařství, které se v konkurenci dolnorakouských vín těžce prosazovalo do popředí. Spolek také spolupracoval s nejstarším zemědělským spolkem pro zemědělství a vinařství v Mikulově, s nímž společně vydával od roku 1875 hospodářský časopis Acker- u. Weinbauzeitung. Spolek vlastnil révovou školku, pro niž opatřil vybrané sazenice z Klosterneuburku a pečlivě sledoval vzniklé révokazové nebezpečí. Iniciátorem nových myšlenek se stala ovocnicko-vinařská škola, která vznikla v roce 1873 a od roku 1877 měla zemský charakter.
V zemědělství zaujímalo přední místo vinařství. V roce 1900 mělo 152 ha z celkového rozsahu 3415 ha. I když vinařství na Valticku pražívalo v druhé polovině minulého sto-letí krizi vlivem révokazu a perenospory, přesto náleželo i nadále k předním vinařským oblastem. Nebezpečí stagnace, pramenící z konkurence rakouských vín, zabránila zmíněná vinařská škola, která znamenala nový rozmach valtického vinařství; bylo to umožněno novými moderními metodami při ošetřování vinic. Mimořádné vinné produkce bylo dosaženo v letech 1875, 1893, 1901 a 1912. Počátek vinobraní určovala městská rada, která přísně pokutovala každého, kdo by bez ohlášení sbíral víno dříve, než bylo dovoleno. K větší propagaci vín, jakož i k zvýšení prosperity vinic vznikla koncem minulého a počátkem 20. století vinařská družstva, která možno považovat v jistém slova smyslu za předchůdce dnešní proslulé vinařské produkce ve Valticích. Zde bychom se chtěli podrobněji dotknout valtického vinařství, které nejen v minulosti, ale i dnes má mimořádný význam. Na Valticku se víno zřejmě pěstovalo už v dobách, kdy v Dolních Rakousích a na jižní Moravě měli svůj opěrný tábor římští legionáři. První písemné doklady o valtickém vinařství pocházejí až ze 13. a 14. století. Z valtických listin a privilegií je zachována zmínka, že 24. dubna 1344 odprodal Ulrich z Valtic své vinice bratřím z Rauhenštejna. Také četné donace vinic farnímu kostelu jsou svědectvím, že vinařství jak ve městě, tak i v okolí mělo značnou intenzitu. O rozsahu vinic se zčásti dočítáme v lichtenštejnském urbáři z roku 1414. Pěstování vinné révy podléhalo zvyklostem sepsaným ve viničných řádech. Valtický řád z roku 1586 rozděluje předpisy do tří skupin: na předpisy o vzdělávání vinic včetně organizačních norem, na předpisy o práci a na směrnice o sousedských vztazích.
Povinností každého držitele bylo vinici řádně obdělat. Za tím kontroloval perkmistr jednotlivé vinohrady a dbal na to, aby vinohrady nebyly zanedbávány. Prohlídky vinohradů se prováděly po řadě, a shledal-li se některý vinohrad zanedbaný, tam na znamení hanby zarazili kříž a kříž tam musel zůstat tak dlouho, dokud závada nebyla odstraněna. Aby se ve vinohradech zabránilo tvoření nových cest a stezek, platilo nařízení, že jak majitel, tak i dělníci byli povinni docházet svou „rýnou”. Rýna byla ve směru k městu, a po druhém nebo třetím okopání byli dělníci nuceni vycházet nahoře a dole na témže místě. Pracovní předpisy spočívaly v prvé řadě ve tvorbě cen a mezd. Kdo by zaplatil dělníkovi vyšší nebo nižší mzdu, ten měl být potrestán pokutou do výše 6 šilinků, v té době to byla vysoká pokuta. Proto zaměstnavatel byl povinen platit dělníkům stanovenou mzdu ve třech ročních dílech. Samotná práce ve vinohradě se měla vykonávat po celý týden, vyjma soboty odpoledne, neděle a svátky. Nejvíce místa ve valtickém horenském řádu je věnováno předpisům a škodám ve vinohradech. Za největší provinění, které bylo trestáno ztrátou hrdla, tj. ztrátou života, se považovala krádež hroznů. Ten, kdo násilím vnikl do vinohradu a utrhl tam hrozen, měl být potrestán jako škůdce. Soused směl trhat hrozny ve svém vinohradě jenom tam, kde dosáhl „přes rýnu”, nesměl však vkročit do sousedního vinohradu: Učinil-li tak, propadl trestu celým tělem. Z toho je vidět, že udělování trestů ve valtických vinohradech bylo vskutku hrozné.
Také byla trestána ztráta kolů. Jestliže kopáč v době deště vzal kůl, aby se jím podpíral, pak byl povinen odpoledne, nebo pršelo-li, na druhý den kůl vrátit, jinak propadl perkmistrovi pokutou 12 šilinků. Hora, tj. oblast vinohradů, se zavírala na den sv. Vavřince (10. srpna). Nikdo pak nesměl do vinohradu vyjma majitele. Na to dohlíželi hotaři, kteří skládali přísahu, že budou poctivě chránit vinohrady. A v důsledku toho se nesmělo vinobraní zahájit kdykoliv, ale společně, v den, který stanovil perkmistr. Z toho nařízení se dodnes dochovala tradice vinobraní, čili den, kdy se mohly sbírat hrozny. Ten den byl spojen s veselím a s tancem. Perkmistři dozírali na celkový postup prací ve vinohradě; držitelé vinic byli povinni odevzdat vrchnosti po Martinu půl třetího drejlinku vína. Žádný usedlý nebo příchozí nesměl od držitele vinic nakupovat víno. Také se zakazovalo přetahování dělníků. V případě, že by dělníci neplnili své povinnosti, měl to držitel ohlásit perkmistrovi se žádostí o potrestání. Perkmistři a tři přísežní prohlíželi vinice a postup prací na vinicích na jaře o sv. Jiří (24. IV.), v létě o sv. Janu Křtiteli (24. VI.) a na sv. Vavřince (10. VIII.). Mzdy dělníkům se měly určit každoročně o vánocích za přítomnosti rychtáře z Herrnbaumgartenu, Katzelsdorfu a Úval i purkmistra, rychtáře a radních z města. Denní pracovní doba ve vinohradech měla být od 4 hodin ráno do 7 hodin večer. Každoročně o sv. Jiřím a o sv. Vavřinci se konávalo na Reistně zasedání vinařů (Bergtaiding), jehož byli povinni se účastnit všichni vinaři. Při těchto zasedáních se pokaždé pročítal horenský řád, perkmistr skládal účty ze své správy, volili se hotaři apod. Tento horenský řád zůstal v platnosti až do vydání všeobecného horenského řádu v roce 1784. Volby vrchního perkmistra, perkmistrů a též přísežných se původně konaly okolo svátku sv. Vavřince, později kolem svátku sv. Jiří, hotaři i nadále byli ustanovováni na sv. Vavřince. Vrchním perkmistrem byl v letech 1604–1609 Štefan Grafel, v letech 1610-1613 Mathes Eckhart, v letech 1614 až 1615 Hans Perhard, v letech 1616-1618 Georg Stundt, v roce 1619 Hans Schmidt, v letech 1620-1622 Hans Unversayt, v letech 1623–1625 Andre Jägle, v letech 1626 až 1631 Arnold Nikl a v roce 1634 Hans Unversayt.
Na rozvoj valtického vinařství upozorňují i horenské dávky. Tyto dávky byly sestaveny z tzv. fenikové povinnosti(uznávací poplatek vrchnosti), z horenské povinnosti (čtvrtina vědra moštu ze čtvrtiny vinohradu) a z desátku (desátý díl sběru). Z mnohých vinic náležela třetina desátku faráři ve Valticích. Feniková povinnost vynášela ročně 8 zl. 38 kr. 11/2 fen., horenská povinnost 137,75 věder a desátková povinnost průměrně 250 věder vina. Zmíněným privilegiem Hartmana a Karla z Lichtenštejna byly dávky i robotní povinnosti měšťanům upraveny a zmírněny, zůstávala však i nadále povinnost práce na vinicích, na sběru hroznů a jejich lisování. Avšak od té doby přiznávala vrchnost za zpracování kvantu vinic (2 čtvrti) mzdu 3 zl. a dvanácti osobám, které lisovaly víno, dávala vrchnost denní mzdu 31/2 zl. Kníže Karel z Lichtenštejna se zřekl i svého práva na vinný šenk o neděli po letnicích, o trhu a svátku Povýšení sv. kříže (14. IX.) ve prospěch města. Zatímco vrchnost šenkovala pokaždé po tři dny o trzích, při čemž vyzískala asi 50 věder, rozšířila městská rada svou výsadu šenku tak, že dvakrát v roce po čtyři týdny nesměl nikdo jiný šenkovat vyjma obec. Valtický zámek s vinicí - dnes součást zámeckého parkuV roce 1716 vlastnila valtická vrchnost 39 čtvrtí osázených vinic. Pro potřeby valtického horenského úřadu dal sestavit v roce 1798 vrchnostenský vrchní Karel Mentz novou horenskou pozemkovou knihu. Tehdy byly vinice rozšířeny na západ a na jih od města a sahaly od trati valticko-sedlecké až k silnici na Reinthal. V horenské pozemkové knize z roku 1798 bylo zapsáno 1175 vinic v rozsahu 2075 achtlů, tj. asi 520 jiter nebo 300 ha (1 achtel vinice se může počítat ke čtvrtině jitra nebo 14,5 aru). Z těchto vinic náleželo vrchnosti 91, konventu milosrdných bratří 22, faráři 18, obci 34 achtelů. Z obecních vinic bylo 5 čtvrtí v trati Vysoká pole, 8 v trati Široká pole a 2 jitra v Nových horách pod tratí Dolní Vysoká pole. Netřeba připomínat, že na správném stavu vinic měla zájem i vrchnost, která z vinic pobírala tzv. desátek – perkrecht – který i ve městě býval velmi tíživý a který byli povinni odevzdávat držitelé vrchnosti. nejpozději osm dní před začátkem vinobraní, a také byli povinni odvodem půl třetího drejlinku vína po sv. Martinu.
Tradici valtického vinařství nasvědčuje i okolnost, že valtický vrchní perkmistr podle instrukcí z roku 1630 náležel k předním představitelům města. Podle zmíněných instrukcí byla péče o vinohrady svěřena viničným mistrům, zkoušečům vína a vinohradnickým sluhům.
Vrchnost používala původně zámeckého sklepa; vedle něho počátkem 18. století byl vybudován Křížový sklep, který je dnes jedním z největších s kapacitou 10.000 hl vína. V roce 1764 zrálo ve valtických sklepích na 28.000 věder vína, jež vrchnost získávala od poddaných z tzv. desátkového vína. V 17. století přiznala vrchnost, že pobírá z města na perkrechtu a desátku 6 drejlinků, 6 měřic a 3 čtvrti vína. V roce 1529 byl z Valtic vinný desátek 40 sudů vína a stejné množství z Katzelsdorfu. Koncem 18. století vlastnilo panství 58 jiter 604 5/6 čtverečních sáhů vinic, z nichž největší část patřila k valtickému dvoru (30 jiter 650 čtverečních sáhů). Pokud jde o provozní zařízení měl velkostatek v roce 1725 velkou novou lisovnu u valtického zámku, vybavenou třemi vinnými lisy a vším dalším potřebným zařízením. Víno se ukládalo do dvou sklepů, jeden s kapacitou až 16.000 věder vína byl v zámku a druhý měl kapacitu pouze 1000 věder vína. V dalších letech sklepů přibylo, takže v roce 1764 mělo panství k dispozici již tyto sklepy: zámecký na 8000 věder vína, Křížový čili Nový na 16.000, Žabku na 2000 a u cihelny na 1500 věder vína. V panských sklepech se uskladňovalo nejen víno z vlastní režie velkostatku, ale také poddanská desátková vína, jichž se ročně scházelo počátkem 18. století průměrně na 2000 věder. Ze svobodných vinic se neodváděl desátek, vrchnosti se však platilo viničné právo v moštu. Ve dvacátých letech 18. století činilo u Valtic viničné právo v moštu 64 3/8 vědra. Poddaní museli vykonávat robotu na panských vinicích, v lisovně a ve sklepích. Valtičtí vinaři byli povinni pracovat na panských vinicích, pokud jich bylo třeba. Při jejich práci měl být přítomen horenský, který práci kontroloval a byl povinen vést rovněž potřebné písemnosti. Později valtičtí vinaři nerobotovali. Podle smlouvy z 28. září 1779 byli však zavázáni mimo jiné obdělat za určitou peněžní částku 20 čtvrtívinic, sklidit z panských vinic hrozny a svézt vinný desátek a rmuť z panských vinic. Dostával-li velkostatek v roce 1778 z Valtic na desátku 184 věder vína, pak bychom předpokládali, že celková produkce činila ve městě – vyjma svobodných vinic – 1184 věder; tento počet však v druhé polovici 18. století podstatně poklesl: v roce 1787 činil 334 5/8 věder, takže produkce vína ve městě by se pohybovala kolem 3340 věder, což by znamenalo sotva jednu čtvrtinu produkce na počátku století.
Jak jsme připomenuli již výše, bylo v polovici 18. století napočítáno v městském katastru 232 jiter vinohradů s 3711 5/8 sudy vína. Z katastru je patrno, že vinohrady vlastnili převážně jen měšťané. Valtické víno těžce konkurovalo lepším druhům rakouských vín, takže vinařství v 19. století prožívalo svou stagnaci, způsobenou nadto ještě šířením perenospory a révokazu. Z této stagnace se nepodařilo valtické vinařství vymanit ani valtické zemské vinařsko-zahradnické škole, založené v roce 1873. Nový rozmach vinařství nastal teprve po připojení Valtic k Československé republice v roce 1920. Po roce 1920 převzala do své správy Křížový sklep vinařská akciová společnost Société Vinicole. Podnik vznikl v roce 1923 z firmy Heidsicek a za spoluúčasti firmy R. Schlumberger, Vöslová a ústřední správa Lichtenštejnů. Firma Société Vinicole se specializovala na výrobu sektu ve velkém podle francouzského způsobu. Společnost přispěla k rozvoji vinařství ve Valticích, které si dnes získává přední místo na světových vinařských výstavách, v mezinárodních soutěžích, což je důkazem, že valtická vína jsou vína stoleté tradice a mimořádné proslulosti.
Rozvoji hospodářského života ve Valticích napomáhal i rozvoj peněžnictví. Valtická městská spořitelna byla založena 7. května 1868 a schválena dolnorakouským zemským výborem 25. května 1870. Městská spořitelna si brzy dobyla vedoucí místo v hospodářském podnikání Valticka. Její růst značně zabrzdil rok 1920, kdy Valticko jako obchodní středisko ztratilo velkou část svého zázemí, které zůstalo v Rakousku. Valtice prosluly také dvěma nemocnicemi. Nemocniční trakty z roku 1668 a 1751 již nevyhovovaly jak kapacitou, tak i svým zařízením, a proto po delším jednání byla koncem století, značným nákladem knížete Jana II. z Lichtenštejna, vybudována nová nemocnice se 100 lůžky. Základní kámen byl položen 31. července 1890. V roce 1894 byl postaven i pitevní sál a výkropní kaple. Vedle této nemocnice existovala i ženská nemocnice, spravovaná řeholními sestrami Kongregace milosrdných sester. Ženská nemocnice měla šedesát lůžek.
Kromě vinařské školy působily ve městě také další školní ústavy. Nový školský zákon z roku 1869 přinesl pronikavé změny v tehdejší školské organizaci. Stát převzal dozor nad školstvím tím, že zrušil dosavadní farní školy a přeměnil je ve státní, zavedl osmiletou školní docházku a rozšířil dosavadní učební osnovu obecných škol o zeměpis, dějepis, přírodopis, přírodozpyt, kreslení a tělocvik. Pro děvčata byly zavedeny ženské ruční práce. Místo hlavních škol vznikl nový typ měšťanské školy, která měla poskytovat vyšší vzdělání než obecná škola a měla za úkol připravit žactvo pro praktická povolání. Nová chlapecká škola byla místo farní trojtřídní školy. Poněvadž se ve městě pociťoval značný nedostatek školních budov, byla v roce 1896 otevřena budova chlapecké školy v boční zámecké budově, když již v roce 1877 byla postavena nová budova obecné školy a v roce 1885 budova mateřské školy. Rozvoji města v druhé polovině 19. století – rezidenčního města Lichtenštejnů – značně napomohl iniciativní starosta Karel Haussner, který v roce 1885 jako valtický zvěrolékař byl zvolen městským starostou. Jeho přičiněním byla postavena na náměstí budova pro účely okresního soudu spolu s městskou radnicí. Dosavadní městská radnice z roku 1764, která stávala v parku naproti dnešní radnice, byla zbořena. Náklady na novou radnici obnášely kolem 125.000 zl. a přispěl na ně Lichtenštejn částkou 50.000 zl., městská spořitelna částkou 20.000 zl. Budovu městu předal 7. září 1887 stavitel Jan Drechsler.
Po zániku feudalismu se vytvářel v našich zemích měšťácký státní aparát, který za Bachovy éry měl reakční zaměřeníprospěšné bohaté buržoazii. Městský výbor nebyl v období absolutismu obnovován a ve skutečnosti o důležitých záležitostech rozhodoval starosta. Život města byl rozrušen rakousko-pruskou válkou v roce 1866, kdy blízký Mikulov, po nezdaru válečných akcí, se stal po několik týdnů středem světového zájmu – přípravy předběžného mírového jednání mezi oběma válečnými mocnostmi. Původní demarkační čáru mezi oběma armádami v této oblasti z rakouské strany tvořila místa Kancléř Otto von BismarckHerrnbaumgarten–Valtice–Bernardsthal, kde se zdržovala II. rakouská armáda. Avšak pruská vojska se tlačila neustále vpřed směrem na Vídeň. 20. července se totiž pruská vojska pohybovala v místech Unter-Gänserndorf-Weikendorf-Oberweiden-Baumgarten; tehdy se již usadila ve Valticích pruská vojska, a to velitelství prince Alberta pruského, který měl rezidenci v zámku a štáb prince Fridricha Karla a později generála Schmieda. Ve městě se objevili i německý císař Vilém I., kancléř Otto Bismarck a generál Moltke. V bouřlivých červencových dnech prošlo městem 1557 důstojníků a 46.000 vojáků s 13.329 koňmi. Válečnou rekvizicí utrpělo město 1000 zl. škody. Rychlý odchod pruského vojska nezpůsobilo jen uzavřené příměří na mikulovském zámku 25. července, ale odsunu napomáhala i cholera, která se rozšířila mezi vojáky v nemalé míře. Cholera si vyžádala i značné oběti mezi domorodým obyvatelstvem. Sotva se pruská vojska přiblížila k Dunaji, začaly se v několika místech Dolních Rakous objevovat případy cholery. Onemocnělí pruští vojáci z oblasti mezi Dyjí a Dunajem byli ihned odtransportováni do brněnských lazaretů, pokud byli schopni transportu. Pro vojáky z ostatních míst – například z Valtic, z Mistelbachu, Wilfersdorfu, Zistersdorfu byly zřízeny zvláštní lazarety. Tím se však nepodařilo řádění cholery zastavit. Jaký vliv mělo přibývání cholery na pruské vojáky a na další pokračování války vysvítá z toho, že sám Bismarck v pamětním spise z 23. července císaři se o choleře zmiňoval a vyslovil názor, že vzhledem k vypuknutí cholery by bylo nejrozumnější přistoupit k ukončení války. Tato připomínka nebyla přehnaná. Ztráty u pruského vojska, i při vší zdravotní pečlivosti, byly opravdu velké. Na různé nemoci zemřelo 6427 a padlo 4450 vojáků, čili počet zemřelých převyšoval počet padlých. Ze 6427 zemřelých vojáků bylo obětí cholery 3139. Je přirozené, že i rakouské vojsko nebylo cholery ušetřeno. Cholera ovlivnila rychlý odchod pruských vojsk; její řádění dosáhlo vrcholu v měsíci srpnu a září. Ze postihlo také místní obyvatelstvo, je samozřejmé. 17. srpna vydalo dolnorakouské místodržitelství provolání ke všem lékařům, aby dobrovolně nastoupili do boje proti choleře. V Rakousích bylo cholerou postižena 45 okresů se 490 obcemi, v nichž ze 403.753 obyvatel onemocnělo cholerou asi 23.000. V Dolních Rakousích zemřelo na choleru v roce 1866 asi 8000 obyvatel, většinou chudiny. Ve Valticích zemřelo na choleru 72 občanů. Uvědomíme-li si tyto momenty, pak teprve pochopíme, co znamenal pro město odchod pruských vojsk. Takto život města se dostal znovu do kolejí všedního dne.
Důsledky mikulovského příměří byly velmi závažné jak pro zahraniční, tak i pro vnitřní politiku Rakouska. Vytvořily se příčiny, které vedly k první světové válce a posléze k rozpadu Rakousko-Uherska. Vzrůst německého nacionalismu se v 80. letech minulého století ve městech zvětšoval. Jeho nositelem byl Bund der Deutschen Südmährens, který vznikl v roce 1899 ve Znojmě, a ve Valticích měl odbočku. Bund der Deutschen Südmährens propagoval nacionalismus extrémního ražení, byl propagátorem antisemitismu a představitelem oportunismu. Jeho vliv byl tak silný v tom směru, že se neomezoval na určitou politickou nebo třídní vrstvu, nýbrž obracel se ke všem třídním skupinám, a tím vyvíjel mnohem větší vliv než jednotlivé politické strany. Přes toto nacionální vyhrocení si uchovávaly Valtice ráz klidného města. Jeho rozvoji přispělo i zřízení městského vodovodu a kanalizace. Městská rada se rozhodla k realizaci vodovodu 26. dubna 1899 a 10. října 1900 došlo od okresního hejtmanství schválení vodního projektu pro vedení vodovodu z blízkého Drasenhofenu. Kanalizace byla provedena v roce 1901.
Nemalý vliv na kulturní rozmach města měla okolnost, že Valtice zůstávaly rezidenčním městem Lichtenštejnů. V zámeckém sále stejně i v zámeckém divadle byly hrány četné divadelní hry, pořádány koncerty a plesy, jež připomínaly blízkou předválečnou Vídeň. Naposledy se zámecký divadelní sál zaskvěl ve své slávě v roce 1876, kdy za přítomnosti císaře Františka Josefa I. byly ve slavnostně vyzdobeném sále inscenovány opery a operety. Hudbu mělo na starosti hudební těleso vídeňského dvorního divadla. K důstojnému provedení her byli pozváni i přední sólisté z Vídně. Slavnostní koncerty a plesy byly pořádány ve valtickém zámku až do první světové války. Rozvoji kulturního života napomáhala i řada spolků; z nich jmenujeme alespoň mužský pěvecký spolek, který patřil k jednomu z nejstarších spolků v Dolních Rakousích – vznikl v roce 1857. Tento spolek řadou koncertů zařadil město mezi místa s významnou kulturní činností. Na svých koncertech hostil řadu významných umělců, které zval z Vídně. Vystupovali často i v sálech valtického zámku. Hasičský spolek působil ve městě od roku 1878. Střelecký spolek, vzniklý na konci 17. století, vyvíjel nepřetržitě svou činnost až do první světové války. Město si až do nedávna – a některé zůstaly podnes – udrželo názvy určitých ulic podle míst, kam směřovaly. Dodnes je známa ulice Mikulovská a Břeclavská. Ještě do nedávna existovala ulice Lednická a do roku 1920 Reintálská a Katzelsdorfská – později Polní. Polní cesta ke Křížovému sklepu měla označení Schrattenberkská. Jednou z nejstarších ulic je Sobotní ulice, která původně tvořila nejstarší část města. Sahala od Horní brány k Dolní bráně, dnes sahá jen k Mikulovské ulici. Druhou nejstarší ulicí je Růžová ulice. Na východní straně města byla Mikulovská ulice, Břeclavská, Lednická, k nimž pak přibyla Klášterní ulice. Náměstí členila Kostelní ulice, Zámecká, která později tvořila průchod mezi Sobotní ulicí, mezi náměstím pak Poštovská ulice. Směrem ke střelnici, která si udržela tradici více než třistaletou, vedla cesta Na střelnici. Z toho je patrno, že základní pojmenování ulic ve Valticích se zachovalo do dnešní doby.

Alena Zimáková


 Město na počátku 20. století nemělo kromě dvou malých cihelen a vinařského závodu žádný průmysl. Obyvatelé se z osmdesáti procent zabývali intenzívním zemědělstvím, jmenovitě pěstováním ovoce, méně již vinařstvím, které se ještě dostatečně nevzpamatovalo ze ztrát způsobených na vinicích v 70. letech 19. století. Zbývajících dvacet procent byli nejrůznější řemeslníci a početné úřednictvo a zaměstnanci správy statků a lesů knížete Lichtenštejna, úřednictvo okresního soudu a berní správy a učitelé místních škol. Valtice zůstávaly střediskem lichtenštejnského panství a obecní rada dovedla z tohoto faktu mnohé vyzískat pro rozmach a výstavbu města, tím spíše, že většinou nacházela u knížete pro tuto činnost porozumění. Tomu nasvědčuje i výstavba města v prvním desetiletí nového století. Město se modernizovalo. Vedle vybudování městského vodovodu se pamatovalo na zřízení kanalizace, která si vyžádala obnos 238.000 K. Hlavní kanál měřil 824 m a vedlejší potrubí 2714 m.218 Brzy nato, v roce 1908, bylo nákladem 166.000 K provedeno odvodnění zamokřených pozemků Valtic, Hlohovce a Úval. V roce 1909, při příležitosti 50. jubilea knížete Jana II. z Lichtenštejna, byla na jeho náklad postavena a obci předána jubilejní nemocnice a izolační dům (nyní nemocnice infekčního oddělení) v Modřínové aleji. Obec pamatovala i na zřízení městských lázní v letech 1911–1912, a to vanových, sprchových i bazénu o rozměrech 17 X 9 X 1,8 m pod širým nebem. Koncem ledna roku 1914 rozhodlo obecní zastupitelstvo zřídit městskou elektrárnu; k realizaci bylo třeba uzavřít půjčku ve výši 250.000 K.
V té době se město dočkalo i telefonního spojení se světem. 1. dubna 1910 se uskutečnil první telefonický rozhovor. Rozvoji města napomáhalo, že v lednu 1914 bylo v zahradním sále hostinství Hage otevřeno i kino. Z toho je zřejmé, že obecní zastupitelstvo města za vedení dlouholetého starosty zvěrolékaře Karla Haussnera věnovalo značnou pozornost zvelebení města. Valtice byly již tehdy střediskem škol. Vedle německé obecné a měšťanské školy, jak jsme se již zmínili, zaujímala mimořádné postavení dvouletá rolnicko-ovocnicko-vinařská škola, která byla založena v roce 1873. Svým významem již tehdy přerostla široké okolí a byla navštěvována žáky z celé monarchie, ba nescházeli ani zahraniční studenti z Turecka a z tehdejšího Ruska. Na počátku 20. století byla již skutečným střediskem zemědělského pokroku, hlavně pro otázky speciální zemědělské výroby, vinohradnictvi a ovocnictví. Většina učitelů vynikala svou odborností, zvláště ve vinařství a ovocnictví (Sikora a Kožešník). Pro svou praxi obhospodařovala škola statek s výměrou 40 ha, z nichž připadalo více než 25 0/0 na vinice, školky a ovocné sady. Od roku 1905 byly zakládány a postupně vysazovány nové vinohrady, a to sazenicemi na podložkách ve vhodných odrůdách, na výměře 4,5 ha.
Meteorologická stanice II. stupně, zřízená při škole v roce 1876, byla v roce 1909 přeměněna na stanici I. stupně. Až do roku 1920 absolvovalo tuto školu na 12.000 posluchačů, kteří se zdárně uplatňovali v zemědělské praxi.
Krátce před vypuknutím I. světové války – v dubnu 1914 – bylo rozhodnuto obecním zastupitelstvem vybudovat ve městě i hospodyňskou školu. Ještě jedna škola, vzniklá se speciálním posláním, zaujímala tehdy zvláštní postavení. V prosinci 1901 otevřela správa Severní dráhy moderní dětský domov se školou, v blízkosti silnice vedoucí do Lednice, určený pro děti zaměstnanců dráhy. Poněvadž náklady s výchovou a celé zaopatření hradila správa dráhy, znamenal tento počin značnou pomoc pro železniční dělníky a zřízence české a polské národnosti. Jejím stínem byla násilná germanizace chovanců, což bohužel vedlo k odnárodňování svěřeného dorostu.
Z významných oslav tehdejší doby je třeba uvést únor 1905, kdy nemocnice Milosrdných bratří slavila 300 let svého vzniku. Město ocenilo přínos tohoto zdravotního ústavu pro obec i široké okolí tím, že provinciál Heribertus Kalný a převor Anastasius Zelenka byli jmenováni čestnými občany města Valtic. V roce 1910 bylo provedeno sčítání lidu poslední před I. světovou válkou. Proti roku 1900, kdy se napočítalo ve městě 3036 obyvatel, se jejich počet během deseti let značně zvýšil a dosáhl v roce 1910 již počtu 3342, z nichž se přihlásilo k německé národnosti 3291 a 54 k české národnosti; byli to většinou zemědělští dělníci na lichtenštejnských dvorech. Zkreslenost těchto údajů ukázal však rok 1921, kdy se přihlásilo k českému obyvatelstvu 625 obyvatel. Výstřely v Sarajevě 28. června 1914, smuteční bohoslužby za nástupce trůnu Františka Ferdinanda ve valtickém farním kostele 4. července 1914 signalizovaly momenty, které si současníci v náhle vzrušené atmosféře té doby ani nemohli dostatečně uvědomit. Dlouhá desetiletí doby poklidu, postupného ekonomického rozmachu končila. Svět a obyvatelé monarchie vstupovali do údobí nejen válečného zápasu, ale také do období těžkých sociálních a politických otřesů, které se měly tak významně dotknout tohoto města.
Závěr měsíce července přinesl ukončení těchto nejistot a obav, ale i nadějí; vyhláška na poštovním úřadě města Valtic 31. července 1914 ohlašovala to nejhorší – všeobecnou mobilizaci. Válka byla neodvratná. V neděli 2. srpna 1914 se loučily rodiny se svými syny a muži. Na počátku války rukovalo z Valtic na 200 mužů. Pravda, řeč starosty Karla Haussnera na rozloučenou s těmi, kteří odcházeli do pole, byla plna vlasteneckých slov a nadějí brzkého jejich vítězného návratu. Ale již první srpnové dny ukázaly, že počínající zápas dolehl zvláště těžce na ty rodiny, které zůstaly bez živitele, a tak se octly bez prostředků ve velké nouzi. Organizovaná peněžní sbírka 9. srpna 1914 svou částkou 900 K přispěla jen nepatrně v rostoucí těžké nouzi. Válka zcela změnila způsob života obyvatel města. Nastaly nové starosti a problémy, neboť válka si žádala přísun nových a nových vojáků. Neminul snad měsíc, kdy by nerukovali noví odvedenci. I počáteční nadšení pokleslo. Brzy se ukázalo, že slibované brzké vítězství se ztrácí v nedohlednu. Nejenže v roce 1915 se povolávaly již i mladistvé ročníky, ale v září a říjnu stáli před odvodní komisí již i prošedivělí muži ve stáří 43-50 let, z nichž ze 106 bylo odvedeno 57, a nápor na nové síly neustále vzrůstal.
Fronta ovšem nejen potřebovala, ale i vracela, ovšem jen zmrzačené, raněné a nemocné. Nemocnice Milosrdných bratří byla přeplněna raněnými vojáky. Již 13. září 1914 přijel do Valtic první lazaretní vlak s 95 raněnými, a jejich počet neustále rostl. Jen do konce roku 1914 přijelo v pěti transportech 285 raněných a v roce 1915 v sedmi transportech 276 raněných. Brzy se staly vozy bolesti a stenů v ulicích města běžnou všední událostí šedého válečného dne. Také pamětní kniha města Valtic je toho dokladem, i když od roku 1916 přestala zaznamenávat lazaretní vlaky. Nemocnice se dále plnila a místní hřbitov se stával často již jen poslední štací mladých zmarněných životů.
Druhou bolestí, kterou se nepodařilo vyřešit, byla otázka zásobování potravinami. Velkou chybou státní správy se ukázala ta skutečnost, že potravinové lístky byly zavedeny pozdě, prakticky až tehdy, když se projevil kritický nedostatek potravin. První potravinové lístky na chléb a mouku byly až 11. dubna 1915. Popud k tomu dala i ta skutečnost, že při kontrole zásob u 3490 obyvatel Valtic bylo u 984 osob (tj. 28,1 %) zjištěno, že nemají žádné zásoby, nebo menší množství než 20 kg mouky. Zásobovací situace se měsíc od měsíce zhoršovala a v roce 1918 se ukázala přímo kritickou. Nadto ještě přede žněmi, 4. května 1918, bylo město nuceno urychleně vypomoci katastrofální vyživovací situaci Vídně mimořádnou dodávkou 250 q oblí. Proto se jevil od 2. června do konce srpna naprostý nedostatek obilí a hrozil hlad.
Nacionálně uvědomělá část německého obyvatelstva nadšeně podpořila stát ve válečném zápase, především upisováním válečných půjček, na něž obyvatelé města celkem upsali 5,054.900 K, což představovalo i na tehdejší dobu částku vskutku úctyhodnou. Vedle peněžní pomoci se pomáhalo i sběrem kovů, vlny a kaučuku. I zde činnost během dalších let ochabovala. Válečný moloch potřeboval vše - proto se také 21. února 1917 naposled rozezvučely všechny zvony města a pak dva zvony (393 kg a 210 kg) z farního kostela a dva z klášterního kostela byly sejmuty a dopraveny do slévárny ve Vídeňském Novém Městě. Vedle ztrát na životech byli dalším průvodním znakem války uprchlíci a zajatci, kteří přicházeli do Valtic. Tak 31. května 1915 bylo ubytováno v bažantnici 48 italských uprchlíků z Terragnole z okresu Rovereto, kteří se do svých domovů vrátili v témže roce v listopadu; tentýž měsíc bylo dopraveno do Valtic 50 ruských zajatců na zemědělské práce velkostatku; kromě toho od září 1916 do listopadu 1917 tu bylo ubytováno 56 rusínských uprchlíků. I v údobí válečné lítice město usilovalo o další zvelebování. S obtížemi byla realizována výstavba městské elektrárny. Její provoz byl zahájen 15. ledna 1915. Rozvodová síť zpočátku měla délku 11.600 m a zapojovala 507 světelných přípojek; od 23. ledna 1915 osvětlovalo již elektrické světlo valtické ulice. Správcem elektrárny se stal Hynek Pachta. František Josef I.Černé prapory na domech a smuteční vyzvánění všech valtických zvonů po tři dny od 22. listopadu 1916 oznamovaly, že stařičký mocnář císař František Josef I. ukončil své víc než půl století trvající vladaření spojené s krutou válkou. Starosta města Karel Haussner se již nedočkal konce války. Zemřel 10. listopadu 1917 ve věku 74 let. Vedl vzorně město od roku 1885, tj. plných 32 let. Novým starostou byl 3. ledna 1918 zvolen první radní Johann Swoboda. Koncem října 1918 skončila světová válka s výsledkem, jaký nikdo před lety nečekal - nejen porážkou, ale úplným rozpadem celé Rakousko-Uherské monarchie. Nejistota doby vedla obecní zastupitelstvo 5. listopadu 1918 k rozhodnutí založit oddíl občanské stráže, která se skládala ze 123 mužů, 10 poddůstojniků a 4 důstojníků. Prvním velitelem byl odborný učitel poručík Josef Fischer. Oddíl byl ubytován v budově hospodyňské školy. Během měsíce byl oddíl přebudován v lidovou obranu (Volkswehr) a vedení převzal kapitán Anton Remminger. Jak se vyvíjelo město po skončení války, se dozvíme v následující kapitole.
___________________________________________________________
Skončila krutá světová válka, rozbil se starý svět. Valtice s okolím, donedávna v hlubokém zázemí uprostřed monarchie, se náhle ocitly v těsné blízkosti hranice. Několik kilometrů na sever odtud vedla demarkační čára a za ní nový stát - Československá republika. Severní obce v blízkosti Valtic - Poštorná, Charvátská Nová Ves i Hlohovec - přesto, že také patřily k Dolním Rakousům, a které již před světovou válkou se neohroženě hlásily k českému národu, se již 10. listopadu 1918 revolučně přihlásili k nově vzniklému československému státu, aniž očekávaly rozhodnutí mírové konference. A také 30. listopadu 1918 zabrala Slovácká brigáda z Břeclavě Hlohovec, Charvátskou Novou Ves a Poštornou. Koncem listopadu se pak vytvořila prozatímní demarkační čára, která se těsně přiblížila k Valticím. Mírová konference na svém zasedání 18. ledna 1919 v Paříži měla stanovit mimo jiné i hranice nástupnických států, někdejšího Rakouska-Uherska. Byl to velmi obtížný problém a byl zdrojem vážných sporů. Podnět k němu dalo i samo Německé Rakousko, které podporovalo snahy německého obyvatelstva na jižní Moravě, které si vytvořilo oblast Deutschsüdmähren (německá jižní Morava) 3. listopadu 1918 a prohlásilo se za část nově se tvořícího Rakouska. Tím se mělo od Moravy odtrhnout území o rozloze 2170 km2 se 190.000 obyvateli. Bylo to území národnostně smíšené, kde nejdůležitější města Znojmo, Mikulov a Břeclav ležela na národnostní hranici. Tato oblast však byla v průběhu listopadu a prosince 1918 obsazena československým vojskem. Proto mocnosti dohody se na počátku roku 1919 usnesly, že zachovají historické hranice. Při mírové konferenci však československá vláda vystoupila s požadavkem úpravy moravsko-dolnorakouské hranice a žádala větší území na Moravském poli s plochou 560 km2 a se 78.000 obyvateli, a to z důvodů etnografických a zvláště komunikačních. Především se uváděl národnostní důvod, neboť jižně od řeky Dyje, na západním břehu dolní Moravy, žily ještě na sklonku 19. století početné české a slovenské menšiny, zvláště v Cáhnově (Hohenau), Bernhardsthalu, Ranšpurku a v dalších obcích. Tak měla být československá státní hranice na jihovýchodní Moravě posunuta na jih, a měla postupovat od řeky Dyje 4 km severovýchodně od Lávy nad Dyjí směrem na východ až ke St. Lichtenwarthu a pak dále přímo na jih až po obec Petronely na Dunaji.
Nejprve tento uvedený požadavek československé vlády schválilo 2. dubna 1919 pět ministrů zahraničních věcí dohodových velmocí, avšak několik dnů nato navrhované úpravy historických hranic byly zamítnuty. Je přirozené, že ve Valticích byl průběh jednání sledován s velkou pozorností. Představitelé obce se snažili všemožným způsobem zabránit hrozícímu připojení k československému státu. Již 7. dubna 1919 protestovalo velké shromáždění obyvatel města v dětském útulku proti plánovanému připojení. Na schůzi obecního zastupitelstva 12. dubna 1919 podal obecní radní Johann Hage zprávu o výsledku jednání, které se starostou města J. Swobodou vedli ve Vídni se zástupci státního úřadu pro zahraniční politiku a se zástupci státního úřadu pro vojenství a zemského velitelství. Jan II. z LichtenštejnaZatím však při jednání v Paříži původní požadavky byly značně okleštěny a z Moravského pole v podstatě zůstala jen část valtického soudního okresu. Proto obecní zastupitelstvo Valtic uspořádalo 5. června protestní shromáždění německého obyvatelstva na náměstí. 23. července se zastupitelstvo rozhodlo o dalších krocích, které by zamezily přivtělení Valticka k ČSR. Následujícího dne vyslalo delegaci ke knížeti Janu II. z Lichtenštejna se žádostí o podporu. V tentýž den odjela další delegace do Vídně k zemskému hejtmanovi Severovi a ke státnímu podtajemníku Pflügelovi, kde žádala, aby město Valtice zůstalo při Rakousku i za cenu ztráty železnice. Je zajímavé, že vedení tamní nemocnice Milosrdných bratří spolu s dělnictvem žádalo připojení k Československé republice, stejně jako obce Poštorná, Charvátská Nová Ves a Hlohovec. Uprostřed této vzrušené doby, na základě výsledku obecních voleb z 22. června 1919, byla provedena volba nového obecního zastupitelstva. Starostou města se stal zemědělec Matthias Nistler (za stranu křesťansko sociální) a náměstkem učitel Franz Kippes.
Zatím v Paříži se blížila vleklá jednání ke svému zakončení. Již 3. září 1919 telefonoval z Vídně státní podtajemník dr. Erwin Waiss, že město je pro Rakousko ztraceno. Následujícího dne zaslala městská rada protestní telegramy do Vídně. Ve stejný den přesídlilo četnictvo do Poysdorfu, což bylo neklamným znamením, že se Valtice při Rakousku víc neudrží. Podpisy na mírové smlouvě, kterou schválily obě bývalé válečné strany 10. září 1919 v Saint Germain en Laye u Paříže, potvrdily tuto skutečnost. Rozplynula se vidina získání Moravského pole s místy tak dobře známými z českých dějin pro československý stát. Z Německého Rakouska byla připojena jen dvě malá území o rozloze 197 km2 s 10.803 obyvateli, a to Valticko a tzv. Moravsko-dyjský trojúhelník, jižně od Břeclavě, bohatý na dřevinu, avšak bez obyvatel. – Připojení Valticka s obcemi Poštornou, Charvátskou Novou Vsí, Hlohovcem, Valticemi a Úvaly bylo zdůvodněno komunikačně a národnostně. Avšak ani po podepsání saintgermainské mírové smlouvy neskončily spory o Valticko. Otázka Poštorné, Charvátské Nové Vsi a Hlohovce byla pro naprostou převahu obyvatel české národnosti jasná, ale u Valtic a Úval se jednání nadále protahovalo. Rakouská státní správa se jenom postupně smiřovala s daným stavem, jak svědčí i okolnost, že po četnictvu přesídlil do Poysdorfu v říjnu i berní úřad. Na příkaz státního úřadu spravedlnosti o vyklizení valtického okresního soudu odpověděla obecní rada proti tomu protestem. Ve svých námitkách uváděla nejen nemožnost přestěhování rozsáhlého inventáře soudu za špatného zimního počasí, ale i zdůvodňovala, že přestěhování soudu z Karl RennerValtic, a odstoupení města československému státu, by znamenalo citelné poškození obce. Obecní rada nadto připomínala, že podle rozhodnutí mírové smlouvy musí zůstat všechny písemnosti a listiny města na místě 225 Uvedený protest ukazoval, že obecní rada Valtic se dosud nesmířila s osudem. Všemi způsoby a se vší rozhodností usilovala o změnu. Naznačuje to také zápis o jednání obecního radního Matthiase Artholda se státním kancléřem dr. Rennerem v záležitosti Valtic s příslibem nového projednání záležitosti. Obecní rada vypracovala 22. 12. 1919 pamětní spis pro udržení Valtic u Německého Rakouska, který pak odevzdala státnímu sekretáři Stöchlerovi a sekčnímu šéfovi dr. R. Davymu, vedoucímu komise hraničních záležitostí pro připravované jednání s ČSR. V pamětním spise zdůrazňovala, že odstoupení Valtic se neděje z národnostních důvodů a projevovala ochotu výstavby nové železnice z Lednice do Sedlece a do Mikulova. Současně připomínala, že připojením města k československému státu se Valtice stanou hospodářskou ruinou, poněvadž ztratí své území a své trhy. Zvláště však v pamětním spise zdůrazňovala – pro tehdejší dobu to bylo pochopitelné – důležitou otázku zásobování hlavního města Vídně potravinami a poukazovala, že lichtenštejnský velkostatek patří k nevýkonnějším velkostatkům v zemi. Dodával měsíčně 40.000–44.000 1 mléka, ročně 60–70 vagónů obilí, 160 kusů hovězího dobytka, 500 vagónů cukrovky, ale také velké množství vína, zeleniny a ovoce. Také se upozorňovalo, že ve městě jsou dvě významné instituce: zemědělsko-ovocnářsko-vinařská škola, významně se podílející na rozvoji zemědělské produkce a dvě větší nemocnice, které vskutku byly pro celou severovýchodní hraniční oblast Rakouska nepostradatelné.
Ve dnech 10.–12. ledna 1920 jednala v Praze rakouská delegace v čele s kancléřem dr. K. Rennerem o hraničních otázkách. Rakouská delegace znovu žádala vrácení obcí Valtic a Úval, při čemž jako hlavní argument sloužilo uvedené valtické memorandum a připomínala, že mluví jménem veškerého obyvatelstva Valtic. Proti tomu československá delegace oponovala peticí českého obyvatelstva města zaslanou ministerstvu vnitra konventem Milosrdných bratří z Valtic. Pro neshody bylo jednání odsunuto a v jednání bylo pokračováno ve dnech 5.–7. března 1920 přímo ve Valticích. Vedoucí československé delegace dr. B. Bobek poukázal při jednání, že změna hranic by byla možná jedině kompenzací za jiné území a tudíž místo Valtic a Úval požadoval obce jižně od Břeclavě: Reinthal, Bernhardsthal, Ranšpurk, což rakouská delegace odmítla. K dalšímu jednání již nedošlo. Poněvadž Saintgermainská mírová smlouva nabyla platnosti 16. července 1920, tj. po roce, po napsání prvního protokolu uvedené smlouvy, přiblížila se doba definitivního řešení záležitosti Valtic a Úval. Národní shromáždění jak u nás, tak i v Rakousku uvedenou smlouvu ratifikovalo, a tak doba nejistot, neklidu a obav pro obyvatele Valtic skončila. Definitivně bylo rozhodnuto. Ještě zbývalo rozloučení – v zasedací síni radnice 30. července 1920 se rozloučili zástupci obcí Valtic a Úval s ostatními obcemi někdejšího valtického soudního okresu, které zůstaly součástí Rakouska. Je pochopitelné, že nejen ve slovech zástupců Dolních Rakous, ale také zástupců Valtic starosty M. Nistlera i náměstka Fr. Kippese zazněla trpká slova na nepříznivý osud, ale i slib, že Dolní Rakousy zůstanou jejich skutečnou vlastí. Jejich řeč, stejně jako proslovy dalších řečníků ředitele M. Artholda a faráře Wilhelma Tichtla – vyjadřovala naději na brzké spojení se starou vlastí.
Následujícího dne – 31. července 1920 dopoledne – se konalo převzetí města Valtic a obce Úvaly orgány československé státní správy. V 8 hodin se shromáždilo obecní zastupitelstvo v zasedací síni. K 9. hodině vstoupila do města četa čs. četníků v síle 30 mužů a zaujala postavení před radnicí. Pak byla vztyčena na radniční věži československá státní vlajka. Československá přejímací komise v čele s okresním hejtmanem z Mikulova Navrátilem se dostavila do zasedací síně radnice. Ústy okresního hejtmana bylo sice obecní zastupitelstvo rozpuštěno, ale současně byl dosavadní starosta Valtic M. Nistler jmenován vládním komisařem města. Obdobně se také starosta Úval Simon Wenzel stal vládním komisařem a členové obecní rady se stali členy správních komisí. Tak československá státní správa ukázala svoji velkorysost a demokratickou snášenlivost. Oba nově jmenovaní vládní komisaři složili slavnostní slib o zachování předpisů a zákonů Československé republiky. Tím byl celý akt skončen. Odpoledne zavítal do města zemský hejtman, sekční šéf Černý z Brna, aby se přesvědčil o průběhu převzetí, a zástupcům města přislíbil, že se zasadí o hospodářský rozmach města.
Tím skončila jedna historická éra Valtic. Město a jeho obyvatelé vstupovali do nového státního svazku. Všude vládl klid, i když mnozí z německých občanů s obavami i s pocitem křivdy očekávali budoucí dny. Česká menšina vítala další události s nadějí a přesvědčením, že v Československé republice bude moci lépe prosazovat svá přirozená práva a rozvíjet svůj politický a kulturní život.

Jaroslav Školl

Čerpáno z knihy "Valtice", vydané r. 1970 Muzejním spolkem v Brně