Osudy města Valtic v období (1648-1848)

Historická pohlednice z období kolem r. 1975Po období těžkých let třicetileté války, zvláště přímé švédské nadvlády, prožívaly Valtice v této epoše léta poměrně většího klidu, i když ani v ní nechybělo několikerého řinčení zbraní a mimořádných útrap, způsobených nemocemi nebo požáry. Ve srovnání s předchozím údobím byla to však přece jenom léta jistého vyrovnání a pokojnějšího budování. To se projevilo jak v životě poddanského města Valtic, tak i v hospodářské produkci valtického velkostatku, jehož byly Valtice jako sídlo vrchnosti středem. - Část území dominia ležela v dnešním Rakousku. Poddané, zejména na venkově v okolí města, stihlo ovšem další utužení vztahů k vrchnosti. Městu přinášely nepochybný kulturní prospěch rozličné podniky vrchnosti v jeho areálu, jako stavby, společenské akce, další budování nemocnice i opatření na úseku správy vlastních nemovitostí. Asi od šedesátých let 17. století až do konce života Jana Adama Ondřeje z Lichtenštejna pracovala ve Val- ticích kromě správy valtického velkostatku oblastní účtárna, která revidovala účty jihomoravských lichtenštejnských panství, v tom i Ždánic a Pozořic, i samého valtického panství. Později tu byla umístěna jednotná spisovna (pro sloučený Karlův a Gundakarův rodový lichtenštejnský fideikomis) i archív. Venkované, přicházející do Valtic, aby tu odevzdávali naturální i peněžní rentu vrchnosti a vyřizovali si tu další své záležitosti jak navzájem, tak i vůči vrchnosti, město oživovali a přinášeli mu i hmotný prospěch. Část obyvatel Valtic se nadále zaměstnávala stále zemědělstvím. O jeho produkci a povaze lze si učinit jistý obraz podle zpráv, které se dochovaly o zemědělství velkostatku, zvláště charakteristického vinařství. Typicky se vyznačovalo a od poddaných odlišovalo velkostatkové hospodaření, rozvinuté rybníkářství, z Valtic spravované, a dodávající proto městu daleko široko za jeho hranicemi chvalné pověsti. Věnujeme proto zprvu svou pozornost hospodářské bázi života města a celého jeho prostředí.
Jak vypadal rozsah panství v popisovaném údobí, můžeme doložit zprávou asi z jeho středu z roku 1725. Tehdy patřily k valtickému velkostatku tyto lokality: město Valtice, městečko Herrnbaumgarten, vsi Hlohovec, Charvátská Nová Ves, Katzelsdorf, Poštorná, Reinthal, Shrattenberk a Úvaly. Některé osedlé mělo panství též ve Walterskirchenu, Schweinbarthu, Poysbrunnu, Stützenhofenu, Guttenbrunnu a ve Falkenštejnu. Dohromady se osedlých na panství čítalo 632. Jmény máme doloženy k některým letům i mnohé představené správy valtického velkostatku, kteří působili ve Valticích. Byli to: Martin Ladislav Hörner (1637, 1641-1649), Filip Kropf (1653-1658), Jiří Hanuš Planenský (1668), Jan Leonhard Schubert (1677), Jan Michal Gabriel Störta (1698 až 1700), Fr. Ig. Dvořáček (1703), Bedřich Městský z Městce (1711), Jan František Heyssig (1715), Ferdinand Ehrenfried z Ehrenthalu (1716, 1719-1720, 1722-1723), Bedřich Vetter (1723, 1724), Ferdinand Romani (1725-1730, 1732, 1734, 1735, 1737), Jan Křtitel Jandick (1740, 1743-1749), František Antonín Walaschek (1752, 1757-1783), Antonín Tomáš Prochaska (1753-1757). Bývali to Češi i Němci.
Valtice leží v pahorkatém vinorodém terénu (výška Valtic 195 m nad mořem, Hlohovce 188, Poštorné 156, Úval 290, Herrnbaumgartenu 204). Půda velkostatku byla jednak písčitá nebo lehká, jednak těžká jílovitá, klima mírné, suché a větrné. U valtického, reinthalského a herrnbaumgartenského dvora byla jílovitá půda hluboká a písčitá; jen na svazích byla mělká a sem tam smíšená s drobným štěrkem, při čemž za podklad měla pískovec a vápenec. Hodila se dobře pro pěstování pšenice, řepy, řepky a dobře sloužila také vojtěšce.
V 18. století hospodařil velkostatek u 5 dvorů. Ovčírny byly u dvorů ve Valticích, v Novém dvoře, v Reinthalu a v Herrnbaumgartenu; poslední tři dvory byly výhradně ovčí. Vrchnostenské ovčírny byly v 18. století tak prosperující, že z nich byly v 60. a 70. letech rozesílány k chovu ovce jiným lichtenštejnským panstvím. Ve Valticích míval velkostatek cihelnu a vápenku, v Poštorné pivovar.
Roku 1725 se dozvídáme, že na panských polích mohlo být ročně vyseto v měřicích: u valtického dvora 587, u herrnbaumgartenského dvora 176, u schrattenberského dvora 305, u reinthalského dvora 206, u Nového dvora 227 – celkem tedy 1501 měřice.Vinné činily ročně 2000 věder; senoseče dávaly ročně 810 fůr. Podle účtů obročního úřadu velkostatku z roku 1726 se valtický dvůr zaměřoval na pěstění pšenice a žita.
Lesy tvořily pět hájenství s názvy: Herrnbaumgarten, Katzelsdorf, Poštorná, Charvátská Nová Ves, pak Obora a Boří les.
Průměrný roční výnos panství byl v roce 1764 ze šestiletého průměru vypočten na 4407 zl. Tehdy se již také mluvilo o pěstování kukuřice u velkostatku.

Obilné desátky vynášely ročně:

Pšenice

385 kop

Žito

729 kop

Ječmen

110 kop

Oves

396 kop

Pohanka

8 kop

Proso

9 kop

Konopí

57 kop

Celkem

1694 kop snopů.

D v o r y

Krav

Býků

Jalovic

Celkem

Ovce

valtický

21

2

11

34

-

schrattenberský

25

1

13

39

-

valtický ovčí

-

-

-

-

1075

novodvorský ovčí

-

-

-

-

1315

reinthalský ovčí

-

-

-

-

1115

herrnbaumgartenský ovčí

-

-

-

-

894

celkem

46

3

24

73

4399

Kopanin asi velkostatku nebylo. Přehled Osevu opět vysvítá z další tabulky:

Dvory

Dobrý

Střední

Celkem

Úhor ročně

valtický

480

-

480

1/3

herrnbaumgartenský

117

80

197

1/3

schrattenberský

6 4/8

283 6/8

290 2/8

1/3

reinthalský

112

61

173

1/3

Nový

160

70

230

1/3

c e 1 k e m

875 4/8

494 6/8

1370 2/8

1/3

O klimatických poměrech, sklizni některých let a zemědělských cenách v té době svědčí některé údaje z blízkého okolí. Tak v roce 1662 vymrzlo na Mikulovsku osení a kolem Hustopečí i Drnholce vinice. V roce 1675 se pro mrazy urodilo kolem Mikulova málo vína a bylo kyselé; v roce 1688 stál máz vína 12 kr. Roku 1693 stihlo krajinu velké krupobití; v roce 1691 a v roce 1720 poškodila vichřice v Lednici a v okolí domy a stodoly. V roce 1695 nenastaly pro veškeré plodiny vhodné vegetační podmínky; od 4. června byly po tři dny mrazy, víno zastihla choroba (stramen), poté pět týdnů pršelo, ale nato bylo zase sucho. Na podzim roku 1702 schvátil vinice mráz (22. září). Tehdy byla velká láce obilí. Měřice přišla jenom na 34 kr., ačkoliv od roku 1695 se pohybovala v ceně 1 /2 -2 zl. Jako úrodná léta pro obilí se obecně chválila léta 1702 a 1704. V roce 1704 se platilo za měřici pšenice 14 gr., v roce 1708 za máz vína 3 kr., za měřici žita 17 gr., za pšenici 1 zl. Na počátku roku 1709 řádily zvlášť silné mrazy, doložené též v Hustopečích a okolo Břeclavě; ublížily vinicím. Levně se kupovalo víno v suchém roce 1712, ‚kdy máz vína stál ½ kr. Pamětní kniha Přítluk zaznamenala v roce 1718 teplé a suché počasí, dokumentované i v okolí Břeclavě; Dyje tehdy dokonce na čas vyschla. V letech 1727-1728 zasáhly zhoubně území kolem Lednice a Břeclavě kobylky. V těch letech bylo tak laciné víno, že nemělo odbyt a nebylo je kam uskladnit. Sud vína se kupoval v roce 1727 za 12 zl., ale prázdné sudy, jichž se projevoval nedostatek, se počítaly po 5-6 zl. Z Hustopečí se zachovala zpráva, že se z nutnosti dávalo tenkrát za starý prázdný sud 10 věder vína. V létě 1731 potlouklo obilí v okolí Lednice strašlivé krupobití, jež zasáhlo i do prostředí Hustopečí a Břeclavě.
Středem všeho zájmu o valtické rybníkářství bývá obvykle rybník Nesyt, zvaný někdy i Sedlecký rybník, jakožto náš nynější největší moravský rybník o plošné rozloze 325 ha a hloubce u hráze až 5 m. Je to v podstatě tzv. nebeský rybník, poněvadž má jen velmi málo přítoků a je odkázán převážně na srážkové vody. Po zvětšení Nesytu, k němuž došlo asi roku 1500, voda rybníka zaplavovala teritorium sousedních panství, což přivedlo valtický velkostatek k dlouholetým sporům s nimi, táhnoucím se až do 19. století. Zvláště tuhý spor se sousedním fünfkirchenským panstvím Steinabrunn (Dolní Rakousy) vypukl roku 1604. Jakých forem zápasy občas nabyly, ukazuje nejlépe pamětní zápis zaměstnance lichtenštejnské ústřední účtárny Ant. Flor. Blumenwitze z roku 1770.
„Vzpomínám si z roku 1719, v kterémžto roce jsem byl ve valtické účtárně jako začátečník, že Sedleckým byl krátce přede žněmi jejich ječmen, nasetý v Nesytu, valtickými poddanými v noční době sežat a odvezen. Tyto dělníky museli chránit všichni gardoví jezdci a granátníci. Jak potom Sedlečtí, když to zpozorovali, zvonili na poplach a v největší zuřivosti učinili výpad s kosami, vidlemi a střelnými zbraněmi, že rozliční lidé byli při tom zraněni. Sedlec patřil totiž k panství mikulovskému.“
Pravdivost tohoto zápisu dotvrzují také vlastnoručně podepsané přípisy tehdejšího představitele lichtenštejnského rodu Antonína Floriána, zaslané valtickému správci Ferdinandu Ehrenfriedovi z Ehrenthalu. V přípise z Vídně ze dne 28. června 1719, došlém do Valtic 29. června, dostal správce příkaz, aby jako před dvěma roky spolu s lednickým hejtmanem a s co největším počtem valtických a lednických poddaných a povozů zorganizoval potají předčasné posečení obilí, nasetého sedleckými a steinabrunnskými poddanými bez lichtenštejnského povolení v Nesytu, i nyní se snažil co nejvíce posečeného obilí získat do své moci. Co nebylo možno odvézt, měl co nejvíce zpustošit. Podle vlastní úvahy měl si vzít na pomoc - k ochraně a na výstrahu - dobrého zkušeného desátníka s několika granátníky nebo gardovými jezdci, avšak vyhýbat se střelbě a krveprolití. Z druhého přípisu z Vídně, z 26. července, vysvítá, že Steinabrunnským bylo jejich obilí nařízeným způsobem sežato 10. července a že rozkazem z 15. července bylo opětovně nařízeno také tak naložit s obilím Sedleckých. Nevíme, kdy se tak přesně stalo, ale zřejmě záhy po rozkazu, neboť v přípise z Vídně z 29. července 1719 se vyslovuje spokojenost nad tím, že čin byl vykonán, jak bylo oznámeno do Vídně z Valtic 26. července. Tak trpěli poddaní za sváry mezi mocnými feudály.
Nesyt, jehož vypouštění trvalo přes měsíc, se lovíval vždy na podzim, třebas menší výlovy se prováděly i během roku. Hlavnímu výlovu býval věnován také skoro měsíc. O těchto faktech svědčí příslušné staré rybní účty. Zajímavá je dochovaná instrukce o lovení Nesytu, vydaná 26. srpna 1661 ve Valticích Martinem Ladislavem Hörnerem z Hornegku:
„Instrukce, jak si má počínat pan hejtman panství Valtic a hospodářští úředníci při lovení rybníka Nesytu.
Za prvé, poněvadž tento rybník, na jehož peněžitý výnos si Jeho knížecí milost Činí milostivě naději, má tento podzim být se zvláštní pílí loven; proto se má s vlastním lovením počíti 1. října a ráno od úsvitu začít, po poledni však ve čtyři hodiny skončit, každého rána brzy dát rybářským pacholkům snídaně a po denním lovu opět jídlo.
K lovení se má použíti každý den 16 osob, jeden týden z Hlohovce, druhý však z Poštorné a Charvátské Nové Vsi.
Pokladní peníze, utržené za dne, mají být vyplaceny každý večer hejtmanem nebo lesním pojezdným důchodním a zaneseny řádně do peněžního rejstříku s označením dne.
Deputátníci mají být uspokojeni podle svých služebních cedulí, ale ne většími brakovými rybami a na škodu Jeho knížecí milosti.
A poněvadž před tímto při lovení rybníka se dějí rozličné nepřístojnosti a dni se tráví v jídle, ryby se rozdělují sem a tam podle libovůle bez úhrady a vylovují ke škodě Jeho knížecí milosti, tedy nařizujíc tímto ona nejmilostivěji, aby se od toho napříště upustilo; a tu v případě, že se zjistilo, že jediná ryba, pod kteroukoliv záminkou by se to mohlo státi, a to věrohodně bylo prokázáno, že se toho opovážil úředník nebo oficír, má ten, kdykoliv tak činí, bez jediné námitky za trest složit za každou rybu 10 říšských tolarů. Nicméně bude každému dovoleno koupit si jednu nebo více ryb za své peníze a brzké jejich vyplacení a s těmito disponovati kamkoliv bude chtít. „Sobotní ryba“ má být podle starého zvyku dána a udělena každému úředníkovi, tj. od hejtmana až k porybnému.
Ryby se nemají dávat podle vážnosti osob, jednomu víc než druhému, za jeho peníze, nýbrž vydávat každému podle výše peněžní částky; a aby však jeden každý to věděl, že se nemůže omlouvat neznalostí, tedy má být sdělen tento nejmilostivější rozkaz Jeho knížecí milosti a mé úřední nařízení úředníkům.“

Lovení rybníka nebylo zřejmě smutnou záležitostí a doprovázela je i řada nepravostí, jimž bylo třeba činit přítrž. Také později (1684) se dovídáme, že ryby se při drobném prodeji nesměly prodávat podle odhadu, nýbrž podle váhy, zjištěné vhodnou rychlou váhou, a že důchodní písař valtický měl o tom vésti řádně účet. Jídlo pro lidi, zaměstnané při výlovu, se vařilo nepochybně přímo na místě - u rybníka - a bývalo mu podle slov instrukce značně holdováno.
Koncem 17. století býval hrubý výtěžek z Nesytu kolem 14.000 zl.; tato částka závisela na současné ceně ryb, které se prodávaly hlavně do Vídně, dále též do méně vzdáleného Mistelbachu, do blízkých klášterů, hostinců i jinam. Valtický velkostatek udržoval tehdy obchodní styky s vídeňským obchodníkem s rybami Lukamem a jeho švagrem Tannerem. Mnohdy se prodával i celý obsah rybníka, předem zjišťovaný zkouškovými výtahy. Robotní práce se při lovech obyčejně mnoho nepoužívalo, poněvadž jí bylo třeba jinde. Lukam si musel platit lidi, konající pro něho lovení, sám. Drobné ryby se neprodávaly, nýbrž byly dodávány pro panskou kuchyň; kuchyni přišly levněji, než kdyby byly vykupovány od rybářů, chytajících je pro ni v řekách. Kaprů se v té době vylovilo z Nesytu asi 1500 centů, štik asi 50 centů.
Z roku 1686 pochází zpráva o obsádkách některých hlavních rybníků tříroční kapří násadou. Hameth (u Reinthalu v Dolních Rakousích) se obsazoval 550 kopami, Lesní (dnešní Mlýnský) rybník 250 kopami, Prostřední - Lednický 180 kopami, Nesyt na 3 tepla 800 kopami. Vedle kaprů se chovaly v těchto rybnících především štiky. Sádka se nalézala ve Schrattenberku.
Zajímavé je srovnat osádku Nesytu s osádkou někdejšího největšího moravského rybníka Nesytu u Měnína. Podle ročního účtu měnínského rybního písaře z roku 1659 byl Nesyt v letech 1658 obsazen takto:

 

Kopy

Kusy

hlavní kapři

-

18

velcí kapři

2

42

malí kapři

10

22

výmět

14

-

tříroční potěr

1994

-

celkem

2021

22

 

Kopy

Kusy

štiky z rybníka Žerotína

10

28

štiky z rybníka Kunhuty

5

38

celkem

16

6

Tento stav se během roku 1659 jenom o málo snížil, a to na vykázaných 1999 kop, 49 kusů kaprů a 15 kop, 55 kusů štik. A to prý ještě bývalá možnost obsádky byla 3000 kop; zmenšila se tím, že rybník postupně zarůstal rákosím.
Roku 1725 bylo na valtickém panství celkem 20 rybníků. Z nich bylo pět hlavních, které byly obsazovány tříroční kapří násadou, a to:

 

Kopy

Nesyt

1000

Hlohovecký

327

Prostřední - Lednický

243

Lesní

292

Hameth

527

celkem

2389

Ročně se jeden až tři lovily a výnos z nich činil přibližně 7633 zl. 30 kr. Rybníků výtažních měl velkostatek tehdy osm. Nazývaly se: Svinský (jižně od východní části Nesytu, ještě na půdě Moravy, s odtokem do Nesytu), Horní úvalský, Herrnbaumgartenský (Dolní Rakousy), Potendorfský (nedaleko zaniklé vsi Potendorfu, rybník východně od Schrattenberku nad Vlčím rybníkem v Dolních Rakousích), Vlčí, Katzelsdorfský (oba v Dolních Rakousích), Oborní a Františkův rybníček (tj. Horní). K sedmi třecím rybníkům patřilo pět Alošských rybníků, Dolní úvalský a Dolní Františkův rybníček. Sádka ve Schrattenberku byla schopna pojmout na 2000 kop kaprů a 40 kop štik; nepronajímala se. Z Katzelsdorfu na wilfersdorfském panství v Dolních Rakousích odváděli ročně valtickému panství ze sádek činži 1 zl. 30 kr. Roční výnos rybníků byl vyšší než výnos dvorů s ovčíny. Valtická vrchnost pronajímala rybolov na Dyji nejbližším sousedům, rybolov z „jezera“ na Dyji u Charvátské Nové Vsi za 20 zl. a u Poštorné za 10 zl. 30 kr.
Zmíněný poplatek z říčního rybolovu se platil ještě v roce 1764. Hlavní neboli kaprové rybníky byly tehdy obsazovány takto:

 

Kopy štik

Kopy kaprů

Nesyt

200

900

Hlohovecký

100

300

Prostřední - Lednický

60

150

Lesní čili Mlýnský

100

300

celkem

460

1650

Rybník Hameth, který byl tenkrát s to pojmout 100 kop štik a 500 kop kaprů, byl vysušen, poněvadž příliš zarůstal rákosím a „ztrácel vodu“. Rákosí mělo být odstraněno vháněním dobytka a oboráváním. Kapacitu výtažních rybníků vystihuje přehled:

 

Kop

Kusů

Horní Františkův

150

-

Katzelsdorf ský

300

-

Vlčí

300

-

Schrattenberský (dříve Potendorfský)

300

-

Herrnbaumgartenský

150

-

Alošský2

15

-

Alošský 3

7

30

Alošský 4

15

-

Alošský 5

15

-

celkem

1252

30

Při dvouročním kapřím potěru se počítalo s dvojnásobnou obsádkou (2505 kop). Jako třecí rybníky se jmenovaly Svinský rybník, Horní úvalský, první Alošský rybníček; Svinský rybník býval obsazován 1 kopou, Horní úvalský 54 kusy a prvý Alošský rybníček 18 kusy matečných ryb. Dolní Františkův, Oborní a Dolní úvalský rybník byly zařazovány též k třecím rybníkům, ale poznamenávalo se o nich, že již dlouho jsou ponechány vypuštěné. Vodou naplněné třecí rybníky se obsazovaly celkem 2 kopami, 12 kusy matečných ryb. Za čtyřicet let - od roku 1725 - došlo tedy k dosti značným změnám.
Celkový příjem rybního úřadu se odhadoval v roce 1764 na 7100 zl. podle tehdy podané fase, a to za prodané candáty, štiky, kapry i malé ryby na 7000 zl. a za rákosí 100 zl. V obou příjmových rozpočtových položkách nebyl zahrnut zisk z rybníka Hamethu, poněvadž se předpokládalo, že bude dlouho bez vody a že rákosí v něm bude vyhubeno.
V Nesytu byli pěstováni tehdy hlavně kapři a štiky, ale objevovaly se v něm i okouni, líni, podoustve, karasi a bělice. Rovněž z Nesytu se prodávaly ryby až do Vídně.
Nesyt byl obsazen v letech 1760-1761. Obsádka byla již menší než dřívější, poněvadž rybník též zarůstal rákosím. Výlov v roce 1762 přinesl tyto výsledky:

 

Kopy

Kusy

Centnýře

Libry

Džbery

štiky: větší

56

21

92

67 ½

 

menší

73

25

54

40

-

násada

233

-

-

-

-

kapři: velcí

235

41

583

50

-

střední

416

14

669

-

-

velký výmět

558

15

525

36

-

malý výmět

100

58

71

68 ½

 

okouni

56

57

14

55

-

líni (velcí)

24

57

9

41

-

karasi

13

42

4

30

-

podoustve

-

-

-

 

5 1/3

bělice

-

-

-

-

82

Vylovené ryby měly celkovou hodnotu 21.158 zl. 56 kr. 2 d., takže čistý zisk z Nesytu byl (bez personálních nákladů) za léta 1760-1762 vypočten na 16.409 zl. 7 kr.
Je pochopitelné, že za dlouhá desítiletí si získali zaměstnanci valtického velkostatku, zejména rybníkářství, v rybničním hospodářství určité zkušenosti. Měnilo se použití menších rybníků. Pozornost byla věnována hlavně zásadní otázce, jakým asi množstvím potěru osazovat žírné rybníky, aby nebyly přeplněny a nesnižoval se tak jejich výnos. Doklady o tom - nehledě na podané přehledy obsádek - možno předložit například z počátku 18. století. Správce panství Dvořáček psal 6. listopadu 1703 z Valtic do Vídně v hluboké uctivosti knížeti (v překladu z němčiny): „Z přiložené specifikace pod písmenem A ráčí Vaše Vysoká knížecí jasnost nejmilostivěji zhlédnout, kolik totiž bylo dosud vyloveno a odváženo z Nesytu jak štik, tak kaprů, neméně také kolik bylo do dnešního data přesazeno výmětových kaprů už do jiných rybníků: z toho ze všeho lze soudit, že rybník (pokud je již uvolněn od velkých ryb a ještě jich v něm bude značné množství - pročež také zůstaly ryby velmi malé) byl velmi přesazen; proto také nepochybuji, že dostaneme ven rozličné druhy ryb v počtu až 1500 kop. Výmětovými kapry, jichž je až 90 a 95 na cent, byl obsazen Hlohovecký rybník 202 kopami a Prostřední - Lednický 20 kopami, ostatní, které se v množství naleznou, budou nasazeni k přezimování do Horního úvatského rybníka, aby jimi na jaře mohl být opět obsazen Nesyt (se schválením Vaší Vysoké knížecí jasnosti).
Dvořáčkův dopis je zároveň jednou z ukázek, jak si dovedli valtičtí hospodáři poradit s malými rybami - přesadili je znovu do jiných rybníků, které je byly ještě s to vyživit.
Víno se v 18. století pěstovalo ve většině obcí valtického panství. Pouze poddaní Charvátské Nové Vsi a Poštorné se nevěnovali vinařství a také v Hlohovci bylo vinic poměrně málo (hlavně západně od Hlohovce). Četné vinice se prostíraly v tratích jihovýchodně, jižně a jihozápadně od Valtic a severozápadně od Úval.
Valtické vrchnostenské vinice zaujímaly v roce 1725 celkem 131 čtvrtí, takto rozdělených po katastrech obcí: Valtice 35, Úvaly 13, Hlohovec 2, Herrnbaumgarten 24, Schrattenberk 22, Reinthal 19 a Katzelsdorf 16 čtvrtí. Při pozdějším měření se přišlo na to, že vinice u Valtic v jedné trati neměřily 14 čtvrtí, nýbrž jenom 7; bylo tedy číslo u Valtic poněkud přehnáno.
Protokol k dominikální fasi, budující své údaje na průměrném desetiletém výnosu let 1738-1747, přesně vypočítával, kde panské vinice ležely. U Valtic byly obdělávány v tratích o 18 čtvrtích. Pusté byly v tratích o 40 čtvrtích. U Úval byly panské vinice ve dvou tratích: v jedné o 9 čtvrtích obdělávaných a 3 neobdělávaných a v druhé o 4 čtvrtích. U Hlohovce se prostíraly v Nové hoře jen 2 čtvrti vinic. Sama dominikální fase panství z roku 1751 uváděla 226 čtvrtí panských vinic v ceně 6065 zl. (event. 6084 zl. podle Sumárního výtahu z roku 1755). Celková cena vinic byla menší než cena valtických dominikálních luk. Z roku 1764 pochází zpráva, že ze zmíněných 226 čtvrtí bylo 122 čtvrtí obděláno, 104 čtvrti byly osety obilím. Počet obdělaných vinic se blížil podstatě rozsahu vinic připomínanému roku 1725.
Z konce 18. století je známa již přesná výměra valtických panských vinic. Panství mělo tehdy 58 jiter 604 čtverečných sáhů vinic. Z nich nejvíc patřilo k valtickému dvoru (30 jiter 650 čtverečných sáhů) a nejméně k Novému dvoru u Hlohovce v Nové hoře (1 jitro 90 čtverečných sáhů); - u reinthalského, herrnbaumgartenského a schrattenberského dvora ležely již na půdě dnešního Rakouska. Některé vinice ovšem také tenkrát sloužily jako pole, například všechny z Úval, poněvadž vysílené půdě bylo třeba dopřát oddechu obvyklého ve vinařské praxi. Část nepoužívaných úvalských vinic příslušela k reinthalskému dvoru, část k valtickému.
Pokud jde o provozní zařízení, měl velkostatek v roce 1725 velkou novou lisovnu u valtického zámku, vybavenou pěti vinnými lisy i vším dalším potřebným zařízením. Víno bylo ukládáno do dvou sklepů, z nichž jeden s kapacitou až 16.000 věder vína byl v zámku a druhý pojal pouze 1000 věder; valtický zámecký sklep se podobně jako mikulovský chlubil obrovitým sudem (zpráva k roku 1701). V dalších letech sklepů přibývalo, takže v roce 1764 mělo panství k dispozici již tyto sklepy: zámecký na 8000, Křížový čili Nový na 16.000, Žabku na 2000, u cihelny na 1500, v Hlohovci na 250 a ve Schrattenberku na 250 věder. Panské sklepy byly tedy dohromady s to pojmout na 28.000 věder vína (vědro 56,6 1). Sud (bečka) vína míval 10 věder, vědro 40 mázů, máz 4 žejdlíky. Pivní sud ve Valticích býval - jako jinde - jen na 4 vědra. Při šenkovaném víně se odpočítával hned tác a ungelt tak, že vědro činilo 35 mázů. Pro lepší kontrolu valtického úřadu bylo ze zkušenosti počítáno s tím, že týdně bylo třeba doplňovat 10 věder vína v sudech se železnými obručemi polovinou žejdlíku vína, v sudech celodřevěných plným žejdlíkem. Velké nádržky na víno pojaly 30 i více věder vína. O sklepu v Hlohovci a ve Schrattenberku se nevyskytovaly koncem 18. století již zmínky.
V panských sklepech se uskladňovalo nejen víno z vlastní režie velkostatku, ale též poddanská desátková vína, jichž se ročně scházelo počátkem 18. století průměrně na 2000 věder. Ze svobodných vinic se neodváděl desátek, vrchnosti se však platilo viničné právo v moštu. Ročně činilo ve dvacátých letech 18. století u obce Valtic 64 3/8, Herrnbaumgartenu 80, Úval 11 a Reinthalu 7 6/8 vědra, celkem 163 vědra. Z jiných obcí se viničné právo neodvádělo.
Při eventuálním přepočtu viničného práva na peníze se obvykle oceňovalo vědro po 1 zl. 30 kr. Později vynášelo viničné právo podle desetiletého průměru let 1738-1747 u obcí Valtic 63 4/8, Herrnbaumgartenu 101 6/8, Úval 11 5/8 a Reinthalu 7 6/8 vědra. Výše viničného práva u Herrnbaumgartenu rok od roku dosti kolísala, od 93 4/8 až k 109 4/8 vědra, jinde se neměnila. Toto horenské právo činilo podle dominikální fase v penězích ročně 273 zl. 33/4 kr. (176 7/8 vědra po 1 1/2 zl. a 7 6/8 vědra po 1 zl.). Naturální vinný desátek - 2487 7/8 vědra po 1 1/2 zl. a 359 4/8 vědra po 1 zl. - dával průměrně ročně při přepočtu na peníze 4090 zl. 52 ½ kr. (podle Sumárního extraktu 4091 zl. 52 kr. 2 d.). Z protokolu k dominikální fasi i z jiných pramenů je patrno, ze kterých tratí jednotlivých obcí panství se dávaly desátky a které trati byly od desátků osvobozeny. Celkem činily průměrně roční desátky z Valtic 468 7/8 vědra, to je při 1 ½ zl. za vědro v penězích 703 zl. 18 3/4 kr. Z Úval braly desátky také částečně sousední velkostatky Poysbrunn a Steinabrunn. Valtické panství odtud dostávalo průměrně ročně 146 6/8 vědra po 1 1/2 zl., přepočteno na peníze 220 zl. 7 1/4 kr. Hbhovecké vinné desátky z trati Stará hora činily 29 věder po 1 ½ zl., tedy v penězích 43 zl. 30 kr.
Poddaní museli vykonávat robotu na panských vinicích, v lisovně i ve sklepích. Valtičtí vinaři byli povinni pracovat na panských vinicích, pokud jich bylo třeba. Jejich práci měl kontrolovat horenský, který byl zavázán vést rovněž potřebné písemnosti. Později Valtičtí nerobotovali. Byli však podle smlouvy z 28. září 1779, schválené dolnorakouskou zemskou vládou, zavázáni mimo jiné obdělávat za určitou peněžní částku 20 čtvrtí vinic, sklidit z panských vinic hrozny a svézt vinný desátek i rmut z panských vinic. Podobně tornu bylo u Herrnbaumgartenu. Také mezi rozličné drobné povinnosti malodomkářů patřily ročně dva pracovní dny při vinobraní. Měl tedy velkostatek o pracovní síly pro své vinohrady náležitě postaráno.
Poměr vlastní vinné produkce panství k množství vína, získaného ze závazků poddanských, umožňují zjistit zachované záznamy ze čtyřicátých let 18. století (pro léta 1742 až 1747). Vinné desátky dávaly až desetkrát víc než vlastní režie (u Herrnbaumgartenu), u Valtic byl desátek asi dvakrát až třikrát větší, u Úval asi třikrát, u Hlohovce asi jeden a půlkrát větší. Vinné desátky poskytují dále, násobeny desíti, přibližný obraz o rozsahu poddanské vinné produkce v katastru té nebo oné obce. Výsledek zkreslují pochopitelně poněkud hlavně svobodné vinice a desátky odváděné jinam.
V letech 1738-1747 při průměru za deset let daly vinné desátky ve Valticích 468 7/8 vědra, v Herrnbaumgartenu 1153 6/8, v Úvalech 146 6/8 a v Hlohovci 29, tedy všechny obce dohromady daly 2847 6/8 věder; za léta 1778-1787 daly v průměru z Valtic 384 7/8, z Herrnbaumgartenu 1129 6/8, z Úval 111 6/8, z Hlohovce 16 ĺ8, ze všech obcí 2508 /8.
V součtu byly pojaty jen údaje pro obce v ČSR a pro Herrnbaumgarten na srovnání, jelikož v katastru této obce byla největší vinná produkce na celém panství. Dále sluší připomenout, že v desetiletí 1778-1787 nejsou v celkových sklizňových výsledcích ze všech obcí zahrnuty nevelké příjmy z obcí Walterskirchenu a Guttenbrunnu (Dolní Rakousko), které ležely mimo vlastní oblast panství a z nichž přicházel určitý desátek právě tak jako ze Zlabingu. Walterskirchenský desátek byl tehdy pronajat. Tento rozdíl nemohl však přehled výsledků vinobraní v obou zmíněných desetiletích nějak vážně zkreslit. Je jisto, že ve druhém desetiletí byla úroda a výnos vinic patrně menší. Záleželo nepochybně také na tom, které vinice byly ponechány na čas v klidu.
Kolísavé ceny vína způsobovaly, že se někdy neúroda finančně obzvlášť markantně neprojevila. Vína bylo sice méně, ale bylo zato dražší. Svědčí o tom přepočet všech desátků panství z let 1778-1787 na peníze, který obnášel při ročním průmětu 2508 vědra obnos 4339 zl. 39 kr.
Viničné naturální právo bylo odváděno rok co rok poměrně vždy stejně velké - v letech 1778-1787 v ročním průměru 189 věder, 3 čtvrtí a 3 mázů - ale cena vína způsobovala rovněž rozdílný finanční efekt.
Jak asi stará vína valtická zámecké vinařství uchovávalo a prodávalo, prozrazuje především důchodní účet z prvé poloviny roku 1792, náhodně zachovaný. Ukazuje zároveň i vedlejší zisky sklepního úřadu, hlavně pak z výroby vinného octa. Množství prodaného vína účet neuvádí, ale zaznamenané stáří bylo u některých ročníků vpravdě úctyhodné. Víno se prodávalo především do lichtenštejnských výčepů, na jiné lichtenštejnské velkostatky, jako Šternberk, Pozořice, Břeclav, a lichtenštejnským zaměstnancům. Podobně jako cenu mladého vína ovlivňovala jeho úroda, působila na cenu starého vína hlavně jeho léta.
Víno se dávalo na stůl pánovi, personálu jeho dvora, jako deputát hospodářským úředníkům a sluhům i na přídavek úředníkům za řádný dohled na hospodářství, do kaplí ke mším, desátkovým písařům a ohodnocovatelům vína v době vinobraní, lisařům, dále robotníkům, rybářům a stavěčům stohů za žní. Hejtman dostával v první polovině 18. století točně jako deputát 12 věder vína; důchodní, purkrabí a obroční se museli „spokojit« jenom s pěti vědry a nadto jedním vědrem za pečlivý dohled na robotníky. Také na valtické františkány se pamatovalo ročně 20 vědry a na milosrdné bratry 30 vědry. Deputáty vína se později zvýšily, pro hospodářské úředníky se zdvojnásobily. Dostávali staré víno, stejně jako jiní blízcí služebníci pánovi (lesmistři, klíčník atd.). Ostatní hospodářský personál, vyjímaje dva sklepní pomocníky, dostával mladé víno v ceně 2 zl. za vědro, pokud mu vůbec bylo víno v deputátě vyhrazeno. O platových poměrech zaměstnanců vinařství jsou dobře zachovány údaje z roku 1725. Při vybírání vinného desátku se platilo desátkovým písařům a kuchařce denně po 1 zl. 30 kr.; přitom obdrželi desátkoví písaři denně 2 libry masa, 3 mázy vína a 2 bochníky chleba střední kvality, rychtáři, lidé v horách a kuchařka poloviční dávku. Za vyšenkování vědra vína byla ta‘a 7 ½ kr., líhař brával za vědro 1 kr. V druhé polovině 18. století je slyšet ve vinařství (sklepním úřadě) velkostatku hlavně o vedoucím odborníkovi a o dvou sklepních pomocnících. K akcidencím sklepmistra patřily 3 kr. za každé prodané vědro vína cizím osobám, 1 kr. 2 d. za vědro prodané na knížecí panství a polovina sedliny z mladého vína. V celkovém hospodaření valtického velkostatku se sklepní hospodářství drželo svým výnosem na čestném místě, ve středu mezi ostatními úřady.
Karel Eusebius z LichtenštejnaAž do roku 1684 byl valtickou vrchností Karel Eusebius z Lichtenštejna, vzdělaný v cizině, zvláště v Paříži. Valtice se v jeho době staly opravdovým rezidenčním městem Lichtenštejnů. Karel Eusebius se tu rád zdržoval. Proto zde dal budovat značnou část dnešního zámeckého objektu, pro nějž zajistil potřebnou plochu koupí několika městských domů, a v letech 1631-1671 nový farní kostel. K jednotnému řízení všeho svého majetku ustavil dočasně ve Valticích zvláštní hospodářské kolegium. Nádheru dvora zvyšovala tělesná garda o 50 jezdcích, zvláštní kapela i ušlechtilí koni, k zábavě šlechty přispívalo divadlo i hony. Karel Eusebius se živě zajímal i o alchymii. Tohoto jeho zájmu však využil ke svému hmotnému prospěchu dobrodružný svobodný pán Volfgang Ferdinand ze Schellenbergu. Z příkazu Karla Eusebia z Lichtenštejna byl také od roku 1660 zakládán východně od Valtic Boří les přesadbou jedlí a smrků z jiných moravských panství rodu, z Rudy nad Moravou a ze Zábřehu, na dosavadní pastviny a pole. Ve vlastnictví Valtic následoval otce syn Jan Adam Ondřej. Když jím roku 1712 Karlova rodová větev vymřela, přešlo panství na větev, založenou Gundakarem, a to na Gundakarova vnuka Antonína Floriána (1712 až 1721), někdejšího císařského diplomata v Římě a poté ve Španělsku. Jeho syn a následník Josef Jan Adam (1721 až 1732) valtický zámek dále ještě rozšiřoval. Při jeho smrti byl jeho jediný pozůstalý syn Jan Nepomuk Karel teprve devítiletý. Když však v roce 1748 mlád skonal, zdědil valtické panství synovec Antonína Floriána Josef Václav (+ 1772), jenž býval dříve císařským vyslancem v Berlíně a v Paříži a zasloužil se později o vytvoření rakouského dělostřelectva podle zahraničních vzorů. Po něm patřily Valtice jeho synovci Františku Josefovi (t 1781). Rezidenční Valtice navštěvovaly i v 18. století významné osobnosti tehdejšího veřejného života. Mezi nimi byli pochopitelně příslušníci vysoké šlechty, příbuzní i hosté. V roce 1731 dlel ve Valticích mohučský kurfiřt, v sedmdesátých letech sem často zavítal císař Josef II. Kníže František Josef tu dokonce v roce 1771 vystrojil sňatek své dceři Leopoldě, když si brala prince Karla Hessenského.
Tak tedy vypadalo hospodářské prostředí města a vystupovala jeho vrchnost v období let 1648-1781. Za této situace se Valtice vyvíjely a utvářely se životní osudy jejich obyvatel, z nichž někteří patřili přímo k vrchnostenským zaměstnancům. Rovněž nejedny politické a vojenské události, které v těch letech stihly rakouské soustátí, nezůstaly bez ohlasu v životě města, v němž se roku 1763 napočetlo 2116 osob. Byla to skoro třetina všeho obyvatelstva patrimonia, majícího tehdy 7097 lidí.
UNTITL~4.jpgTak roku 1663 museli Valtičtí pomáhat budovat příkopy proti tureckému vpádu u Ranšpurku. Přes Valtice poté táhla v roce 1683 koncem srpna část pomocného polského vojska, vedeného králem Janem Sobieským, odlehčit Vídni, obležené od Turků. Téhož roku v červenci se snažili Valtičtí zajišťovat dělníky na stavby náspů u Ranšpurku. V letech 1704 a 1705 ohrožovali město uherští kuruci, proti nimž muselo postavit muže se zbraněmi a zásobami do Marcheggu. Za bojů v první válce slezské pronikli Prusové koncem zimy roku 1742 přes jižní Moravu až do Valtic; město jim zapravilo tehdy určenou kontribuci 500 tolarů.
Morový sloup na náměstí ve ValticíchV letech 1679-1680 neušetřil ani Valtice zhoubný mor. Dosud na něj upomíná barokní morový sloup od vídeňského sochaře Gunsta, stojící na valtickém náměstí; čtyři jeho sochy označují světové strany. Černá příšera navštívila město opět roku 1714. Za čas řádil v roce 1726 ve Valticích tyfus. Červený kohout děsivě přeběhl valtické střechy 11. října roku 1763. Zanechal po sobě v popelu na 90 domů, včetně radnice, již si však hned v příštím roce Valtičtí postavili znovu.
Město té doby chránily ještě hradby s typickou městskou branou u lázní. Na náměstí stávaly masné krámy. Své mrtvé pochovávali obyvatelé města na hřbitově při františkánském klášteře a při klášteře milosrdných bratří. Ve Valticích byl za Josefa Václava z Lichtenštejna zřízen vrchností sirotčinec pro 20 chlapců. V majetku města byl rovněž hostinec, čas od času pronajatý. Svá privilegia, získaná od vrchnosti, dávalo si město vždy potvrzovat od nově nastoupivšího vládnoucího člena lichtenštejnského rodu.Tak schválil dosavadní městské výsady 9. července 1685 ve Valticích Jan Adam Ondřej, další podobné pergameny vydali Antonín Florián 22. března 1714 a Josef Jan Adam 1. března 1723 ve Vídni. Na konfirmaci Josefa Václava, vydanou 22. ledna 1756 v Bratislavě, připsal své placet 4. dubna 1778 ještě František Josef z Lichtenštejna. V nich se ve všech jako nejvýznačnější privilegium vždy konfirmovalo zmíněné privilegium Karla z Lichtenštejna z 28. června 1625, dané v Lednici Valticím o robotách, městské správě, sirotcích, sirotčích účtech, městských trzích, lázni a o židech. Styky s vrchností nebyly však jen příjemné. Město si muselo proti ní nejednou hájit svých práv. Zvlášť dlouhodobé spory vedlo s Lichtenštejny o šenkování vína a svou jurisdikci.
V letech 1648-1781 se celkový vzhled města velmi zřetelně změnil. Stavba zámku, farního kostela i nového objektu kláštera a nemocnice milosrdných bratří dodaly městu dominanty, jež mu typicky vévodí dodnes. Někdejší renesanční valtický zámek z třetí čtvrtiny 16. století se postupně změnil v třípatrový barokní objekt. Vítal svého návštěvníka čestným dvorem, dříve vpředu mezi bočními křídly uzavřeným. Vlastní zámecká budova utvořila svými čtyřmi trakty menší nádvoří. Při zámku zůstávala dlouho ještě stát stará čtyřboká věž někdejšího hradu, dokumentárně zpodobená na vyobrazení Matouše Vischera z roku 1672 u západního traktu valtického zámku.
Prostorný jednolodní farní kostel Nanebevzetí Panny Marie dostavěl roku 1671 brněnský stavitel Ondřej Erna.
Klášter milosrdných bratří ve Valticích, založený roku 1605, se stal během let mateřským konventem konventů rakouské provincie. Svou činnost však plně rozvinul teprve v klidnějším údobí po třicetileté válce, až došlo za podpory Lichtenštejnů k výstavbám rozsáhlejšího klášterního objektu a nemocniční budovy. Se stavbou se započalo v červenci roku 1662, v letech 1662-1663 byl zvětšen klášterní areál o parcely některých sousedních domů a v roce 1668 bylo vyzvednuto prvé poschodí. 27. srpna 1668 přenesli bratří do nemocnice o 12 lůžkách prvé choré. Klášterní kostel, stavěný na místě dřívější kaple Sv. Barbory, byl hotov v roce 1671. Dvě věže byly k němu přibudovány v roce 1673. Vnitřní výzdoby se však tomuto baroknímu kostelu dostalo až v druhé polovině 18. století. Roku 1757 namaloval pro hlavní oltář obraz, zpodobující patrona chrámu Sv. Augustina, Jan Cymbal, člen řádu milosrdných bratří; vnitřní plastickou výzdobu provedl Ignác Lengelacher. V roce 1720 byla nemocnice Klášterní kosteladaptací rozšířena, v letech 1751 a 1762 však novými dvěma trakty náležitě zvětšena. V březnu 1763 se otevřel bratřím vstup do klášterní knihovny.
Jako odborníci prosluli z valtických členů řádu hlavně dva. Dobrým lékařským působením si získal jméno Lazar Nöbel (t 1748), který léčil i Josefa Jana Adama z Lichtenštejna, když se vážně poranil v roce 1713 pádem do příkopu v lednickém parku. Výborný botanik Norbert Boccius (+ 1806 ve Valticích) působil v městě od května 1763. Roku 1766 se stal poprvé valtickým převorem, 1784 provinciálem. O hospodářské povznesení Valtic a okolí se svého času zasloužil pěstováním ušlechtilého ovocného stromoví. Postaral se též o vznik rozsáhlého botanického obrazového díla, jež zůstalo v rukopise. Skládá se z řady 14 foliantů rozměru 52x31 cm, obsahujících 2750 obrazů rostlin. Poslední svazek tohoto díla, nazvaného Liber regni vegetabilis, byl datován rokem 1804. Ke spolupráci si pro dílo získal Boccius několik malířů, nejvíce mu však prospěli bratří Bauerové, valtičtí rodáci. Již jejich otec Lukáš býval lichtenštejnským dvorním malířem. Boccius si bratry Bauery, Josefa Antonína, Františka Ondřeje i Ferdinanda Lukáše, k malířské činnosti předem sám potřebně vyškolil. Ve svém dalším životě se oba bratři později i jinde znamenitě osvědčili svými malířskými výtvory a uměleckou činností. František Ondřej se dostal až do Anglie a působil tu dokonce jako dvorní malíř anglického krále Jiřího III. Ferdinad Lukáš proslul zejména ilustracemi rozličných botanických tisků. Boccius nebyl však jenom odborníkem v botanice, nýbrž i zdatným chirurgem, který od roku 1778 řídil ve Valticích pro členy řádu dvouleté chirurgické kursy. Tyto kursy trvaly až do roku 1854. Do každého běhu se přijímalo vždy po 6 řádových členech. V kursu se přednášelo o anatomii, nižší chirurgii, botanice a o ošetřování nemocných. K snazší výuce měla tato chirurgická škola k dispozici i vhodnou sbírku cenných anatomických preparátů. Vlivem dobrého působení Bocciova byl ve Valticích v letech 1772-1781 na čas umístěn i řádový noviciát.
Po dlouholetých pokusech se zdařilo koncem 17. století uchytit se tu pod ochranu a s podporou šlechtických příznivců, v příznačné symbióze feudalismu, ještě jednomu řádu. Byli to františkáni, kteří roku 1692 obnovili ve Valticích svůj klášter. Jejich činnosti však stejně jako mnohému jinému, čemu se v této epoše života města dařilo, byť nebylo jeho obyvatelům zrovna na prospěch, učinilo rychleji či pomaleji konec následné údobí, plné výrazných hospodářských přeměn a volnějších životních náhledů.
Z doby po třicetileté válce, z roku 1654, se dovídáme o 84 pustých domech a domcích ve Valticích. Ze soupisu valtických domů, z nichž se v roce 1661 neplatilo za robotu pro jejich zpustošení nebo osvobození, vysvítá především, že ze svého úředního titulu nebyli dávkou povinni úředník vrchnosti Martin Ladislav Hörner z Hornegku, valtický purkmistr Samuel Martin a městský rychtář Michal Greiss. Tři domy padly na stavbu farního kostela, 50 domů bylo ještě pustých, patrně v důsledku událostí třicetileté války, a 11 vlastníků domů nedávno vyhořelo 9. března 1661. 1. ledna 1675 byl pořízen seznam valtických měšťanů, aby se zjistilo, jakými zbraněmi jsou jejich domy vybaveny. Zbraně patera druhů přiznalo 184 usedlých, většinou německých jmen. Takřka výjimkou byla jména česká nebo dokonce jména francouzská (Louis Moreaux). Francouze přilákal nepochybně do Valtic knížecí dvůr Lichtenštejnů. Jeho početné stavby, prováděné ve Valticích, si čas od času vyžádaly za oběť i leckteré domy nebo stavební objekty (lisovny) místních obyvatel. Od 16. století až do roku 1753, do roku dominikální a rustikální fase, zaznamenala správa města úbytek 40 domů a 73 kusů polí. Musely být k dispozici pro stavby vrchnosti, například pro jízdárnu (1715), pro volnější vjezd do zámku (1723, zbourání krámů na náměstí), park (1727), valtický dvůr, pro stavby kostelů a klášterů. Roku 1760 stálo ve Valticích 199 měšťanských domů a 48 domků.

Vladimír Voldán


Město na konci 18. a na počátku 19. století těžce strádalo požáry v letech 1773, 1801 a 1807 i napoleonskými válkami, ale přesto neztrácelo svou životaschopnost. Podle soupisu domů z roku 1784 bylo ve městě 92 měšťanských domů, na předměstí 191 domů a 62 podruhů.
K vrchnostenským domům patřil v prvé řadě residenční zámek, jemuž byla věnována pozornost dříve.
Na stavbě zámku se podílel nejen zmíněný Karel Eusebius z Lichtenštejna, ale především Jan Adam a zejména Antonín Florián a Josef Jan z Lichtenštejna.
V letech 1713-1715 došlo ke stavbě nové jízdárny na předzámeckém nádvoří a tato budova, s jedním sálem 72 m dlouhým a 17 m širokým, vyplnila prostranství při severní straně zámku. Téhož roku byly také přebudovány španělské stáje s řezanými groteskami koňských hlav na sloupech stájí a vybudována lisovna. Roku 1719 byly postaveny dvě remízy kočárů, rok nato bylo odstraněno křídlo mezi oběma věžemi v předzámčí a Půdorys Valtického zámkuroku 1721 již za Josefa Jana z Lichtenštejna byla upravována již vlastní zámecká budova. Téhož roku byla dokončena stavba brány, jíž se procházelo z valtického zámku.
Novostavba zámku na starém zámeckém vrchu byla posunuta směrem k bráně a čtyřkřídlá dvouposchoďová budova obestavěná kolem podélného obdélného nádvoří zabírala celou plochu staveniště. Venkovní zdivo sahalo až na samý okraj bývalého hradního příkopu. Původní středověký hrad je kolem 1630 rozbourán, kromě dvou věží dodnes dochovaných, a místo něj bylo založeno nové sídlo podle projektu Giov. Giacoma Tencally. Náhradou za zrušenou kapli stojící před vchodem do zámku byla zřízena prostorná zámecká kaple v zadním jižním zámeckém křídle, zabírající dvě poschodí. Konsekrace kaple v roce 1726 naznačuje, že dochovaný inventář pochází z doby před tímto rokem. Součástí vybavení kaple jsou především hlavní oltář a dva boční oltáře; obraz na hlavním oltáři je kopií obrazů Quida Reniho „Klanění Sv. tří králů“. Iluzívní nástropní freska z roku 1720 spolu s varhanami na oratoři proti hlavnímu oltáři dotvářejí monumentální jednotnou slohovou výzdobu.
Martinelliho přestavba, která ponechala původní členění fasád a obohatila ji v dekorativní detail oken a dveří, předcházela úprava přízemí zahradní fronty zámku podle návrhu Jana Bernharda Fischera. Průčelí zdobí plastiky Moudrosti a Spravedlnosti nad branou vrcholící věží ukončenou zlatou helmicí se sochami Štěstí a Udatnosti při patě věže, bohatá ornamentální a figurální výzdoba architrávu nad střešní římsou symbolizující válečnou udatnost Lichtenštejnů, měla důstojně reprezentovat mocenské postavení rodu s jeho velkým bohatstvím.
Na výzdobě se podíleli sochař František Biener a šJízdárna Valtického zámkutukatér Alberti.
První poschodí zámku bylo vyhrazeno potřebám reprezentace. Pokoje s mramorovými obklady stěn, hedvábnými tapetami, ornamentální štukovou a zlacenou výzdobou byly přizpůsobeny svému speciálnímu účelu. Ve východním křídle k jídelně přiléhala ložnice, biliárka, hudební, čínský a mramorový sál. V jejich těsném sousedství byl tzv. císařský pokoj, upomínající na návštěvu císaře ve Valticích, uskutečněnou v roce 1790.
V západním křídle byly určeny skvěle vybavené společenské místnosti pro nejvznešenější hosty, po nichž pokoje nesly také svá jednotlivá pojmenování, například Václavský sál nebo Metternichův pokoj (podle jeho návštěvy v roce 1848). Významný a pozoruhodný četnými závěsnými obrazy s loveckými scénami byl i sousední pokoj, zvaný Obrazový a na něj navazoval tzv. Gobelínový pokoj s mnoha cizozemskými vzácnými gobelíny. Odtud se pak procházelo do Zadní zahrady. Reprezentativní ráz pokojů prvního poschodí je uchránil před rušivými zásahy jiného slohového zaměření pozdějších let. Tomu se ovšem nevyhnuly obytné a pohostinné pokoje druhého poschodí, jejichž postupné vylepšování interiérů se protáhlo až do druhé poloviny 18. století. Projevilo se to nejen v sochařské výzdobě, ale i v bohaté dekoraci tapetami s ornamentálními motivy čínského a japonského umění, dřevěným ostěním, nástropními malbami a stylovým nábytkem.
Bezprostřední okolí zámku bylo rozšířeno za Aloise I. Josefa kolem roku 1790 o budovu rokokového divadla, v němž se hrávala představení pro šlechtickou společnost. Tehdy došlo k postavení remíz kočárů. V ní byly umístěny historické povozy Lichtenštejnů. Nejstarším povozem byl „zlatý vůz“ z let 1737-1738, v němž přijel do Paříže Josef Václav Lichtenštejn jako vyslanec Karla VI. a dále kočár, ve kterém František z Lichtenštejna jel v roce 1894 jako rakouský vyslanec ke korunovaci posledního ruského cara Mikuláše II. do Moskvy.
Valtický zámek, provedený a vybavený jako reprezentační sídlo, měl i v budoucnosti mnohem větší finanční hodnotu než zámek v Lednici; plně to charakterizuje i odhadní řízení po smrti Jana II. z Lichtenštejna v letech 1929-1930, kdy bylo provedeno odhadní řízení a cena lednického zámku byla stanovena na 830.000 Kč, zatímco cena valtického zámku obnášela 1,478.000 Kč.
Na zámek navazuje zámecký park. Valtický zámecký park se však zdaleka nemohl rovnat lednickému parku ani rozlohou, která postupně dostoupila rozsahu 83 ha, a tím méně vybavením. Zakladatelem valtického parku byl Josef Václav z Lichtenštejna. V přírodním parku, s řadou pískovcových plastik představujících výjevy z řecké mytologie, vybudoval architekt Kornhäusel celou řadu zámečků, jak seznáme níže.
Budova patrimonijního úřadu, umístěná vedle farního kostela, sousedila se zámeckou budovou, která do roku 1848 byla nejen ředitelstvím velkostatku, ale především politickým, soudním, pozemkovým a sirotčím úřadem pro poddané jednotlivých vesnic valtického patrimonia, tj. pro obyvatele Poštorné, Charvátské Nové Vsi, Úval, Hlohovce, Reinthalu, Herrnbaumgartenu, Katzelsdorfu, Schrattenberku a Valtic - předměstí.
Vedle této budovy se zde nacházel i lesní úřad. Vrchnosti patřil ve městě dům Freymanů a služební dům, na předměstí pak dům vrchního myslivce, vrchního velitele knížecí gardy, starobylý komediantský dům, dům vrchnostenského důchodního, dům grenadýrů, strážce parku, vrchnostenský dvůr, vrchnostenské bednářství, ovčíma, kovárna, drůbežárna, dům cihláře, porybného a dvě staré vrchnostenské budovy (eremitáž). Další budovou, která reprezentovala náměstí, byl farní kostel, dokončený svou stavbou v roce 1671. Do konce minulého století měl chrám dvě ploše ukončené věže, teprve tehdy upravené v dnešní podobu. Je to orientovaná jednolodní stavba s transeptem, pravoúhle ukončeným kněžištěm, sakristií při evangelní straně kněžiště a kaplí božího hrobu při epištolní straně, oratořemi nad sakristií a kaplí, zděnou kruchtou a dvojící věží v západním průčelí. Kněžiště je zaklenuto valenou klenbou se štukovou výzdobou, transept kopulí, loď dvěma poli valené klenby, sakristie i kaple valenou klenbou s vytaženými hřebínky; oratoře jsou jednopatrové.
Franí kostelVybavení interiéru pochází převážně ze 17. století. Kazatelna se znakem Lichtenštejnů je patrně dílem Itala Francesca Farneho. Oltářní obraz Nanebevzetí Panny Marie je zdařilou kopií Rubensova obrazu od malíře Fantiho. Rubensovou prací je pak obdélný obraz v nástavci hlavního oltáře, představující nejsvětější Trojici. Od Jana Křtitele Gidoniho jsou dva obrazy bočních oltářů Klanění tří králů a Obřezání Páně. Oltářní obraz svaté rodiny pochází od Franse de Neveho. Dřevěné a zlacené svícny na hlavním oltáři i na bočních oltářích pocházejí z druhé poloviny 18. století a z téže doby je i postava sv. Jana Nepomuckého pod baldachýnem, jejímž autorem je Ignác Lengelacher.
Před kostelem upoutává pozornost zmíněný morový sloup, zhotovený sochařem M. Gunstem. Zajímavě situované jsou čtyři plastiky světců v nárožích, přesně ukazující na čtyři světové strany.
Jak jsme se již zmínili, náměstí zdobila nově postavená radnice, která bývala symbolem svobod a výsad města.V radnici vedle kanceláře městského písaře a purkmistra budila pozornost soudnice, kde zasedávalo městské právo. Po stranách se zvedaly lavice pro konšely, v prostřední lavici na stupínku sedával primátor a purkmistr. U stolu s křížem, svícnem a psacími potřebami zapisoval obecní písař radní jednání. V části položené níže, před šraňkem, stávaly strany. Přestupky se trestaly na pranýři, který stál před vchodem do radnice. Pohled na radnici s morovým sloupem v popředíVedle radnice město vlastnilo několik šenkoven a sklepů, z nichž jedna šenkovna sousedila přímo s radnicí.
Vnitřní město se mohlo pochlubit mnohými výstavnými domy ať předních cechovních mistrů, nebo předních rodin zámeckého úřednictva. Dodnes upoutávají pozornost domy č. 4 a č. 6 na náměstí Svobody. Dům č. 4 pochází z první poloviny 17. století a druhý dům č. 6 pochází z 18. století, dále dům č. 216 na ulici Rudé armády z 18. století s pozdějšími úpravami, kašna na náměstí z roku 1896 se sochou ženy se džbánem od J. Beyera a kašna Neptuna ve Sklepní ulici z doby kolem roku 1800.
Vnitřní město obklopovaly hradby 6-8 m vysoké z přelomu 15. a 16. století, vylepšené pak v 17. století. Přístup do města umožňovaly dvě brány. Koncem 18. století k nim přibyla tzv. Mikulovská brána. Nejpevnější branou byla brána u františkánského kláštera, směřující na Reinthál. Zbytek někdejších hradeb se dochoval na jihozápadní a severní straně města dodnes.
Každá ze zmíněných bran měla svého strážce, který nad ní bděl dnem i nocí. Strážcové bran - branní - patřili k nejdůležitějším městským služebníkům. U bran se vybíralo mýto. Klíče od bran míval primátor, který současně vykonával funkci velitele města. Večer po uzavření bran byli mu branní povinni odevzdat klíče. Otvírání a zavírání bran nebylo jednoduchou záležitostí. Obyčejně se brány zavíraly v první ho dinu na noc, tj. hodinu po západu slunce podle staročeského času. Zavírání bran se oznamovalo šerhovským zvoncem. Opozdil-li se chodec, pak to bylo všelijakých pochůzek za primátorem a všelijakých okolků a domluv, protože bez prirnátorova svolení nesměl branný nikomu bránu otevřít.
Za branami města bylo předměstí. Vlastní město bylo velmi malé, neboť zahrnovalo jen zámek, farní kostel, náměstí, radnici a dnešní Sobotní ulici.
Na předměstí již stál zmíněný kostel a klášter milosrdných bratří. Kostel milosrdných bratří, dokončený výstavbou v roce 1671, pochází interiérem z druhé poloviny 18. století.
Historická budova která byla součásti Františkánského klášteraNa protější straně města u hořejší brány stála pak budova františkánského kláštera a kostela. Pozůstatkem těchto budov je dodnes budova zemědělské školy v Sobotní ulici č. 116. Františkánský klášter se nacházel v blízkosti brány a měl podobu neúplného obdélníku. Tehdejší kostel, podle rytiny z roku 1740, zachovával podobu tehdejších františkánských kostelů s věží u vchodu. Měl pět oltářů. Hlavní oltář měl titul Michala archanděla, jemuž byl tento kostel dedikován. Na evangelní straně zdobily kostel oltáře Panny Marie, Antonína Paduánského, na epištolní straně sv. Františka a sv. Kříže. Kostel byl konsekrován 6. června 1699. 14. července 1714 byl ozdoben oltář sv. Kříže ostatky sv. Justa, jenž byl také prohlášen za ochránce města. V roce 1734 byl kostel nadto doplněn sochami Judy Tadeáše a Jana Nepomuckého.
Klášterní budovu tvořily dva trakty, jeden přiléhající ke kostelu a druhý boční směrem k zahradě. V obou traktech v polovině 18. století bydlelo na 32 osob. K nim náleželi vedle kněží a bratří ještě posluchači tzv. filosofického studia, kteří se tu po dva roky věnovali průpravě na svou životní dráhu. Ke klášteru přiléhala ještě rozsáhlá zahrada, která koncem 18. století byla přeměněna ve hřbitov.
Klášter dostával od vrchnosti 14 věder piva z pivovaru v Poštorné, 20 věder vína, 36 měřic žita, 10 měřic pšenice, 30 sáhů dříví a 300 zlatých na penězích.
Zmíněná zahrada byla přebudována na hřbitov, kde se pohřbívalo až do roku 1903, kdy byl nahrazen dnešním hřbitovem za městem. Zbytkem starého hřbitova je brána s dvěma oválnými freskami a upoutává tam pozornost nápis připomínající Mořice Zeiningera, císařského rady, pohřbeného v roce 1801.
Na dnešní Mikulášské ulici č.166 stál od počátku 19. století špitál milosrdných sester, věnujících se činnosti v někdejší

VALTICE - prvá polovina 19. století

  1. Dnešní státní zámek
  2. Zámecký park
  3. Farní kostel
  4. Radnice
  5. Farní úřad
  6. Klášter Milosrdných bratří
  7. Klášter Milosrdných sester 
  8. Františkánská zahrada
  9. * Městské brány

městské ženské nemocnici. Tato městská ženská nemocnice bývala umístěna v dnešní budově samostatného pavilónu nemocnice.
Jinak předměstí vyplňovaly domy a hospodářské budovy zemědělského obyvatelstva a vinařů města.
Povšimli jsme si pozorněji města, abychom názorně osvětlil jeho situaci před rokem 1848.
Valtice se v té době vyznačovaly neobvyklým ruchem, jak o všedních dnech, tak i o nedělích; ve všedních dnech tento ruch zvyšovala činnost řemesel, ale nejhlučněji bývalo ve městě o trzích. V neděli se pak scházeli ve městě nejen obyvatelé z města, ale i z přilehlých obcí náležejících k valtické farnosti.
Řemeslníci prožívali ve městě období svého rozkvětu. Mimořádně dobré tržbě a značné prosperitě napomáhala rezidence Lichtenštejnů s velkým počtem úřednictva a zaměstnanců, s neustále vylepšovanou výstavbou zámeckého areálu a celého jeho okolí.
Řemeslníci byli soustředěni v ceších, které však pozbývaly svůj vliv, jakým ovládaly řemeslnickou výrobu v minulých stoletích. Ve Valticích existoval cech kovářský (potvrzení cechovních výsad je doloženo z roku 1662 a 1715), cech tesařský, cech kolářský (konfirmace cechovních výsad z roku 1626, 1716, 1752 a 1757), cech řeznický, cech pekařský, cech mlynářský, cech zlatnický, cech trubačský, krejčovský, ševcovský, soukenický a bednářský (potvrzení cechovních výsad z roku 1754). I když reformami v roce 1731 a 1739 byla autonomie cechů podstatně omezena, přesto jejich význam zůstal v podstatě nedotčen až do poloviny 19. století.
Všechny uvedené cechy nebyly vždy úplně samostatné, ale soustřeďovaly se s cechy v okolí, hlavně s významným cechovním střediskem v Mistelbachu, kde například v mistrovské knize z roku 1764ĺ95 je zaznamenáno ve Valticích 42 řeznických mistrů a na počátkú 19. století 3 zpracovatelé kůží. Přesto, že byli soustředěni do Mistelbachu, měli své sídlo ve Valticích, jak se v roce 1776 výslovně připomíná.1
Z toho je zřejmé, že Valtice, jako rezidenční sídlo Lichtenštejnů, tak i sídlo valtického velkostatku měly mimořádně příznivé podmínky pro rozvoj cechovního podnikání. Je to vidět i z výčtu řemeslníků v 80. letech 18. století. První místo drželi obuvníci, jichž se napočítalo 9. Dále tu působilo 5 krejčích, 4 stolaři, 4 řezníci, 4 bednáři, 4 punčocháři, 3 zámečníci, 3 holiči, 2 koláři, 2 kloboučníci, 2 zpracovatelé kůží, 2 kováři, 2 sedláři. Ve městě dále pracoval 1 chirurg, 1 výrobce mýdla, I mědikovec, 1 zednický mistr, 1 kamnář, I rukavičkář, I kožešník, 1 provazník, I řemenář, 1 hodinář, 1 soustružník, 1 sklenář, 1 barvíř, 1 obchodník moukou, 1 studnař, 1 pokrývač, 1 obchodník rybami, 1 pláteník a 1 mechanik. Celkem v roce 1782 se ve městě napočítalo 54 řemeslníků.
Vedle cechů se soustřeďoval obchod v městských obchodech, zejména v pekařských a řeznických krámech, které měly svá místa na náměstí.
Řemeslníci a představitelé cechů náleželi i nadále k městskému patriciátu a jejich domy bývaly většinou umístěny na náměstí.
Další část obyvatel tvořili úředníci patrimonijního úřadu a lesního úřadu. Vedle vrchního - hlavního představitele patrimonijního úřadu - to byl důchodní, purkrabí, obroční a na lesním úřadě vrchní myslivec. K nim patřila další část úředníků, kočích, komorníků, služebných a zámeckého personálu.
Ostatní obyvatelstvo města i předměstí se zabývalo zemědělstvím a vinařstvím, jak nasvědčuje okolnost, že ve městě v druhé polovině 18. století se přihlásilo 98 osob k vinařům.
Abychom poznali tehdejší katastr města, obrátíme pozornost k tzv. tereziánské fasi.198 Podle tereziánské fase vlastnil rustikál ve městě 212 jiter polí (s průměrným výnosem Žita 19.949 6/8 měřic a ovsa 19.950 7/8 měřic), 134 jiter luk (s výnosem 1177 centnýřů sena a 348 2/8 centnýřů otavy), 212 jiter vinic (s výnosem 3264 7/8 sudů), 44 jiter zahrad (s průměrem 381 2/8 centnýřů sena, 115 centnýřů otavy), 96 jiter pastvin (s výnosem 122 6/8 centnýřů sena, 2/8 centnýřů otavy); dominikál měl 225 jiter polí (s výnosem 1396 2/8 měřic pšenice, 1938 3/8 měřic žita, 41 měřic ječmene, 3051 /8 měřic ovsa), 30 jiter luk (s výnosem 315 /8 centnýřů sena, 194 centnýřů Otavy), 98 jiter zahrad (404 centnýřů sena, 160 ovsa), 34 jiter rybníků - luk (131 centnýřů sena, 2 otavy), 74 jiter pastvin (s výnosem 69 2/8 centnýřů sena) a 1463 jiter lesa (s výnosem 487 sáhů tvrdého a 4878 měkkého dříví).
Celkový výnos představoval 2437 jiter polí (s výnosem 1396 2/8 měřic pšenice, 21.888 1/8 měřic žita, 48 měřic ječmene, 23.001 1/8 měřic ovsa), 509 jiter luk (s výnosem 2738 1/8 centnýřů sena, 837 2/8 otavy), 232 jiter vinohradů (s výnosem 3711 7/8 sudy) a 1463 jiter lesa.
Z celkového soupisu je patrno, že na tehdejším valtickém katastru vlastnili vinohrady jen měšťané a že vrchnost neměla ve Valticích vlastní vinice.
Město odvádělo vrchnosti ročně z obecní hospody 143 zl. (při odhadu zisku 2860 zl.), ze staré hospody 15 zl. (odhad 300 zl.), z kupeckých krámů 12 zl. (odhad 240 zl.), z masných krámů 15 zl. (odhad 300 zl.), z městské brány 18 zl. 36 kr. (odhad 372 zl.), z obecní cihelny 14 zl. 12 kr. (při odhadu 284 zl), na naturálním desátku 18 měřic žita - při reluici 1 zl. 48 kr., ječmene 45 měřic - při reluici 7 kr. a 30 měřic ovsa, tj. 1 zl. 30 kr. Celková povinnost k vrchnosti obnášela 251 zl. 25 kr.
V Ottenthalu vlastnily Valtice pět poddanských domů. Při reorganizaci veřejné správy a městského zřízení v rámci josefinských reforem byly Valtice v roce 1785 prohlášeny ochranným městem s regulovaným magistrátem. Vřazení města mezi města s regulovaným magistrátem znamenalo pro Valtice údobí nového rozmachu, protože závislost těchto měst na vrchnosti buď vůbec neexistovala nebo byla minimální. Magistráty vykonávaly funkci nejen správní a politickou, ale byly i soudními instancemi města. Vedle patrimoniálních úřadů - jimž nadále podléhalo valtické předměstí - znamenaly nejnižší článek v soudní instanci. Vykonávaly politickou, hospodářskou a soudní správu nad obyvateli města. Dokladem vlastní kompetence jsou vleklé spory města s vrchností o jurisdikci, roboty a mýto. Také spory, v nichž město houževnatě bránilo své výsady, jsou významným svědectvím samostatné činnosti valtické městské správy.
Regulovaným magistrátem bylo zrušeno dosavadní městské zřízení. Regulace magistrátu znamenala radikální změnu v dosavadním řízení městské správy. Čestné funkce radních byly zrušeny, a proto byl změněn i dřívější způsob městské správy, udržovaný po staletí. Veškerá správa se octla v rukou úředníků - byrokratů. Nastoupení zkoušených placených úředníků, i když jejich počet a výběr byl omezen, přineslo pokrok, který znamenal i změnu v dosavadním způsobu úřadování. Regulace magistrátu umožnila i podstatný vliv státních úřadů na výběr purkmistra a zkoušených radních, a tím i na finanční správu města, což nepřímo vedlo i k oslabení vrchnostenského vlivu.
Právně vzdělaný syndik se stal vůdčí osobou městské rady, i když formálně představeným zůstával i nadále purkmistr.
Vliv syndika se zvýšil právě proto, že měl hlavní slovo při vyřizování soudních, politických a hospodářských záležitostí. Ze syndiků ve Valticích jmenujeme Františka Antonína Weisse v roce 1780, Antonína Nehmera v roce 1790, Aloise Gangu v roce 1791, Jana Breitera v roce 1807, Václava Hamppeho v roce 1810 a Aloise Berana v roce 1836. Později někteří ze syndiků dosáhli hodnosti purkmistra.
Jednotliví úředníci při správě města obdrželi vymezenou kompetenci, za kterou pak odpovídali. Takto se u měst vytvořil byrokratický aparát rozrůstající se ještě více při pozdějších správních změnách. Byrokratizace přirozeně zasáhla i hospodářskou správu městského majetku.
Městské obyvatelstvo ve Valticích řídil nově vytvořený městský magistrát. Pro obyvatelstvo poddanských městeček a vesnic, tj. Valtice-předměstí, Herrnbaumgarten, Hlohovec, Charvátská Nová Ves, Katzelsdorf, Poštorná, Reinthal, Schrattenberk a Úvaly byl v činnosti ve Valticích vrchnostenský úřad. Úřad vykonával jak agendu správní, politickou a soudní, tak i hospodářskou.
Město si bylo vědomo svých výsad obdržených v minulosti a proto znovu a znovu si je dávalo ověřovat, jako kdyby „daným slibům“ nevěřilo. Tak se jim dostalo výsadou z 1. června 1784 od knížete Aloise Josefa z Lichtenštejna stvrzení všech privilegií udělených předchůdci, především onoho významného privilegia uděleného Karlem Eusebiem Z Lichtenštejna 28. června 1625.
Císař František pak listinou z 20. ledna 1793 stvrdil výsadu trhů čtyřikrát v roce, a to v pondělí po Květné neděli, po Trojici, v den Leopolda (15. listopadu) a Tomáše (21. prosince) s týdenním trhem v pátek. Výsada trhů byla pro město nesmírně důležitá, protože znamenala velký zdroj obchodu a pro řemeslníky zvyšování jejich prosperity.
Trhy znamenaly pro město skutečný hospodářský rozvoj a pomáhaly městu i k jeho rozmachu společenskému.
Včele města stával purkmistr, jehož funkce se koncem 18. století ustálila, že se jeho postavení každoročně nestřídalo, ale trvalo nepřetržitě několik let. V čele města stáli v roce: 1662 Karel Pisecky, 1665 Martin Weigbauer, 1666 Jan Jiří Schebe, 1668 Baltazar Franczky, 1669 Pavel Eckelhartl, 1670 Šimon Regner, 1671 Jiří Schmidt, 1674 Tomáš Šalomoun, 1675 Jiří Schmidt, 1679 Baltazar Franczky, 1681 Tomáš Šalomoun, 1683 Jiří Klubel, 1684 Kristián Hager, 1732 Anton Müller, 1737 Samuel Hübel, 1763-1766 Jan Michael, 1766-1769 Hans Linger, 1769-1774 Josef Glas, 1776-1784 Matouš Piunger, 1786-1789 František Zacker, 1790-1800 František Fabrici, 1808-1815 Jan Berger, 1818-1821 Karel Weith, 1821-1830 Jan Berger, 1831-1835 Josef Zacker, 1836-1838 František Schlep, 1838-1844 Jan Nehmer a 1845-1848 Alois Huber.
Vedle purkmistra býval v čele obce rychtář. Ten býval vlastně zástupcem vrchnosti ve městě, střežil její zájmy, předsedal městské radě a soudu a řídil jejich jednání, ale byl vázán usnesením přísežných, a byl výkonným orgánem konšelů v soudních, právních, bezpečnostních a jiných záležitostech. Z valtických rychtářů známe: v roce 1650 Michal Preiss, v letech 1651-1652 Thoma Strobel, 1653 Martin Samuel, 1659-1660 Jiří Gothard Gueth, 1661-1662 Michal Preiss, 1663 Jiří Gothard Gueth, 1666 Toma Šalomoun, 1668 až 1671 Jiří Kliebel, 1674-1675 Šimon Rigner, 1679 Pavel Lunk, 1681-1683 Kristián Hager, 1684 Vavřinec Templ, 1737 Samuel Saltzer, 1769-1774 Matěj Pisringer, 1776 až 1780 František Lössler, 1783-1784 Josef Kremer, 1789 Antonín Nehmer.
Městský rychtář se odebíral vždy o Štědrém dnu v šest hodin večer v doprovodu dvou konšelů k vrchnostenskému vrchnímu, aby mu odevzdal rychtářskou hůl, pečeť, městský soudní protokol a současně i návrh na jmenování nového rychtáře. K osmé hodině se pak dostavil vrchní k městskému rychtáři spolu s dráby, nesoucími odznaky rychtářské moci, aby odevzdal jmenovací vrchnostenský dekret současně s rychtářskými insigniemi dosavadnímu rychtáři, nebo nově navrženému. Ihned po svátcích 28. prosince se na radnici shromáždila městská rada, městský písař i vrchní, aby uvedli nového rychtáře v jeho úřad.
Podle městské instrukce byl povinen rychtář v závažných případech před vynesením rozsudku se poradit s purkmistrem, městským písařem a konšely. Do kompetence rychtářovy náležely přestupky utrhačných řečí, polního pychu a dlužní záležistosti.
Byla-li podána u městského soudu žaloba, byl povinen městský rychtář stanovit přelíčení, pozvat žalobce, obžalovaného i svědky a přivést zasedání k patřičnému závěru. Odvolání proti rozhodnutí městského rychtáře se mělo vyřídit během tří dnů. Odvolání bylo k městské radě, k vrchnosti, resp. ke knížeti.
Byl-li obžalovaný odsouzen k peněžité pokutě, pak byl povinen pokutu zaplatit do 14 dní. Neučinil-li tak ve stanovené lhůtě, byl mu zabaven majetek v dané peněžní hodnotě a majetek byl do čtyř týdnů vydražen ve prospěch žalovatele. Nebyl-li obžalovaný schopen pokutu uhradit, byl uvržen do vězení.
Každý žalobce při podání žaloby musel zapravit městskému rychtáři poplatek 6 kr. Za vyhotovení výnosu, smlouvy nebo dražebního výměru pobíral městský písař 30 kr., městský rychtář pak 15 kr.; za odvolání odvolatel zaplatil 1 zl.
Rychtář také dohlížel na policejní řád města, dbal na dodržení zavírací hodiny v šencích, cizí podezřelé osoby mohl z města vykázat. Do jeho kompetence rovněž náležela kontrola masných a pekařských krámů, dozíral na správnou váhu jejich výrobků, aby pečivo bylo dobře vypečeno a odpovídalo svému druhu za prodejní cenu 6 kr., 3 kr., 2 kr., 1 kr. Tytéž kontroly prováděl ve mlýnech, u řezníků a jiných řemeslníků. Závažné přestupky řešila komise sestavená z městského rychtáře, písaře a dvou konšelů.
Při týdenních trzích prodávající byli povinni se dostavit v zimě do 9, v létě do 8 hodin. Během cesty se nedovoloval prodej zboží a přestupek se trestal odnětím veškerého zboží.
V hostincích se nedovolovaly karetní a lichevní hry. Provozovací doba v šencích končila v létě (tj. od Jiřího do Michala) v 10 hodin, v zimě pak v 9 hodin. Přestupky trestal rychtář pokutou 1 zl. 30 kr.
Městský rychtář a osm čtvrtníků také dávalo pozor, aby během žní a vinobraní se odváděl desátek, plnily se robotní povinnosti, aby nikdo z měšťanů, vinařů nebo podruhů se nevyhýbal robotní povinnosti. Ti, kteří byli povinni ruční robotou, a nevyslali v pravý čas robotníka, byli trestáni pokutou 30 kr., u potažní roboty znamenalo nevyslání potahu pokutu 1 zl. 30 kr. Jak je vidět, vystupoval rychtář jako činitel vrchnosti.
Zachovaný protokol městského soudu obsahuje jednání z let 1732-1760. Z projednávaných záležitostí uvedeme jako ilustraci několik příkladů:
30. března 1732 městský rychtář odňal Pavlu Steinerovi 5 bochníků žitného chleba, Šimonu Brandtnerovi 4, Jiřímu Kellnerovi 4 a Michalu Gambertovi 2, tj. celkem 15 kusů, poněvadž bochník vážil o 24 lotů méně, než stanovené 4 libry 28 lotů.
13. února 1735 rozhodl městský soud, že obžalovaný Martin Frohl z Valtic se dopustil nactiutrhání vůči hospodskému Jiřímu Lauschovi z Hlohovce a tudíž byl povinen vedle odvolání složit do osmi dnů pokutu 1 zl. 30 kr.
Na udání rukavičkáře Štěpána Lewitsche z Poysdorfu projednával soud stížnost proti Polyxeně Westnerové, vdově po rukavičkáři ve Valticích, že vdova vyrábí vedle rukaviček i kožené kalhoty. Vdova obhájila svou výrobu, neboť zemřelý manžel nabyl výrobu kalhot na základě získaného privilegia.
Paní Wielandová si stěžovala, že ji manželé Pitschovi nařkli, že jim tajně odcizila mouku a jiné předměty a tyto prý odnesla vojákům. Poněvadž své nařčení nemohli dokázat, byli nuceni v doprovodu dvou měšťanů Wielandovou odprosit a odebrat se na tři dny do vězení.
Z uvedených příkladů je vidět, že před rychtářským soudem se vyřizovaly nižší delikty. Nezvyklou funkcí pro české a moravské země je úloha čtvrtníků, kteří měli na starosti dohlížecí a policejní stránku ve své oblasti. Jejich působnost známe ve Valticích až do první světové války.
Jak jsme již několikráte připomenuli, město dovedlo těžit z výhod sídelního města Lichtenštejnů. Na valtickém zámku sídlil v té době Alois Josef hrabě z LichtenštejnaAlois Josef hrabě z Lichtenštejna (1759 až 1805), jenž se nejdříve věnoval vojenské dráze. Prodělal válku o dědictví bavorské, od roku 1783 se však věnoval správě svých ohromných statků. Hlavní pozornost obracel na lesnictví a chov dobytka. Jeho vídeňský palác se mohl pochlubit podstatně rozmnoženou knihovnou a velkými poklady uměleckých sbírek.
Po jeho smrti řídil osudy panství jeho bratr Jan I. Josef z Lichtenštejna (1760-1836). I Jan I. Josef se věnoval původně vojenské dráze; v roce 1782 vstoupil do armády a zúčastnil se v letech 1787-1790 tureckých válek, v letech 1792-1797 pak francouzských válek, v nichž vynikl svou odvahou a bravurní udatností. Za válek získal řadu válečných vyznamenání: stal se držitelem rytířského kříže vojenského řádu Marie Terezie, v roce 1794 byl povýšen na generálmajora, v roce 1796 obdržel komturský kříž Marie Terezie, v roce 1799 se vyznamenal v bojích v Itálii, v roce 1800 vynikl v bitvě u Hohenlinden a Antheringu. V roce 1805 si udatně počínal v čele armádního sboru v bitvě u Slavkova a pak se zúčastnil jednání s císařem Napoleonem. V roce 1806 se stal držitelem řádu zlatého rouna a v roce 1808 byl povýšen na generála jízdy. V roce 1809 se znovu vyznamenal v bitvách u Aspern a Wagramu a přejal dokonce na krátkou dobu velení armády, účastnil se Vídeňského míru v roce 1814 a byl mezi těmi, kteří tento významný dokument podepsali. Od té doby spravoval své statky. Z doby jeho působnosti dodnes zdobí okolí města celá řada zámečků, jimž věnujeme v další části pozornost.
Alois II. Josef z LichtenštejnaJeho syn Alois II. Josef z Lichtenštejna (1796-1858) usiloval o zvelebení zemědělství. Od roku 1827 byl členem a od roku 1849 předsedou Zemědělské společnosti, reorganizoval ji a přispěl k jejímu nebývalému rozkvětu. V roce 1835 se zúčastnil císařského poselství do Londýna.
Neblahý vliv na vývoj města měly na počátku 19. století napoleonské války, spojené s průchody domácích i nepřátelských vojsk tímto územím a doprovázené peněžními i naturálními rekvizicemi jak pro císařská, tak i pro francouzská vojska. Již v prosinci 1798 táhly přes město do Itálie ruské sbory vedené generálním vojevůdcem Al. V. Suvorovem, jež na pomoc Rakousku poslal ruský car Pavel. Po místním přechodu Alp připravil Suvorov v čele spojené armády rusko-rakouské Francouzům několik rozhodných porážek. Když však pro neupřímnost rakouského spojence vítězství zůstalo nevyužito, byl Suvorov carem odvolán nazpět do vlasti. Valtičtí měšťané byli povinni přípřežemi i dodávkou sena. Jen na proviantu mělo město v období od 1. srpna 1798 do 31. března 1799 škodu 1358 zl. 56 kr.
Po rakouské kapitulaci u Ulmu vtrhl Napoleon přes Valtice a Mikulov v roce 1805 na Moravu; 15. listopadu pochodovala jeho vojska Valticemi na Mikulov a Brno, kam se stahovaly spojené armády Rakušanů a Rusů. 2. prosince 1805 zvítězil Napoleon ve slavné bitvě tří císařů u Slavkova.
6. prosince byl smluven klid zbraní, načež započala na blízkém mikulovském zámku mírová jednání, která vedl z rakouské strany kníže Jan I. Josef z Lichtenštejna, z francouzské strany pak obratný diplomat Talleyrand. V dlouhých řadách pochodovaly Valticemi kolony rakouských a ruských zajatců ze slavkovské bitvy. Francouzská vojska se ubytovala v Mikulově, kam se odebral sám císař Napoleon a byl ubytován v mikulovském zámku. Šířící se tyfus však přiměl Napoleona k odchodu z města, mírová jednání byla přerušena a ukončena pak v Bratislavě.
Přízemní místnosti valtického zámku, františkánského kláštera i kláštera milosrdných bratří byly upraveny na provizorní lazarety pro raněné vojáky. Tyfové nákaze podlehla nejen valná část raněných vojáků, nýbrž epidemie si vyžádala i mnoho obětí mezi místním obyvatelstvem.
Události v roce 1805 zanechaly ve městě následky. Vždyť město se nevzpamatovalo ještě z útrap požárů v roce 1801 a již se přiblížila nová pohroma. Válečné rekvizice byly neúměrně vysoké a mimoto přípřeží pro ruská nebo francouzská vojska znamenalo často ztrátu dobytka. Francouzské válečné úřady nařídily například dodávku 4000 pecnů chleba o váze ½ libry, 5 kusů dobytka, 30 měřic ovsa a 100 otepí sena o váze 15 liber. Velké množství kvitancí v městském archívu ukazuje na krutost žádaných rekvizicí.204 V městském archívu je i kvitance na 250 párů obuvi. Škody způsobené průchody vojsk obnášely 17.135 zl. 54 kr. a můžeme si je představit alespoň údajem, že v údobí od 23. září 1805 do 8. ledna 1806 bylo ubytováno ve městě 11.622 mužů a 5101 koní - tj. 70 dní!
Válečné události se znovu přiblížily k Valticím v roce 1809; blížící se nebezpečí bylo doprovázeno vyhlášením domobrany. Vítězství rakouských vojsk u Aspern způsobilo na chvíli nadšení v rakouských zemích, které se projevovalo zasíláním štědrých darů do Vídně. I Valtice zaslaly vojsku množství věder vína, stejně tak učinil i Mikulov. Vrtkavá válečná štěstěna se znovu přiklonila k Napoleonovi v bitvě u Wagramu, po níž 9. července francouzský generál Davout obsadil Valtice. K posledním bojům v této oblasti došlo na návrších severně od Znojma. Pro raněné byl opět upraven lazaret v nemocnici u milosrdných bratří a ve františkánském klášteře. Rakousko, opuštěné spojenci, znovu požádalo o příměří, k němuž Napoleon svolil pod podmínkou, že Francouzi do uzavření definitivního míru obsadí třetinu Rakouska. Francouzská vojska ihned obsadila severní část Dolního Rakouska spolu s Valticemi, na Moravě znojemský a brněnský kraj spolu s Mikulovem. Francouzská okupace trvala téměř čtyři měsíce a znamenala pro obyvatelstvo velkou pohromu po stránce hospodářské, protože vojáci vymáhali nesnesitelné peněžní a naturální dávky. Podle archívních záznamů obnášela škoda, kterou město při této invazi utrpělo, 36.475 zl. Okupace území skončila teprve uzavřením Vídeňského míru 14. října 1809.
Pohled na Valticko v té době byl vskutku zoufalý. Škody ještě zvýšil již uvedený požár v roce 1807. Celá řada obcí v okolí města byla zpustošena. Byla zničena úroda a kontribuce, která dosahovala v Dolních Rakousích pro francouzská vojska výše přes 50 miliónů zlatých, úplně vyčerpala obyvatelstvo. Ve valtické nemocnici u milosrdných bratří leželo 104 francouzských vojáků a v měšťanských domech pak odpočívalo 126 vojáků.
Napoleonské války přinesly s sebou celou řadu neblahých průvodních zjevů, zejména vzrůst bídy a drahoty. Při státním bankrotu v roce 1811 klesla hodnota papírových peněz z 500 na 100 a v roce 1820 z 250 na 100 korun. Státní bankrot současně znamenal podstatné zdražení všech životních potřeb: například 1 měřice pšenice stála po bankrotě 50 zl., máz sádla 14 zl., bečka vína 700 zl., kůň 1400 zl.
Po bitvě u Lipska a po pádu Napoleona zasedal ve Vídni v roce 1814 kongres evropských mocnářů a státníků, jenž nově upravoval mapu Evropy. Mezi podepsanými na mírových ujednání byl sám majitel Valtic Jan I. Josef z Lichtenštejna.
Obyvatelstvo si opravdu oddechlo, protože očekávalo, že nastane období skutečného míru a klidu. Proto i ve Valticích byl uspořádán slavnostní průvod na ukončení napoleonských válek. Večer byly ozářeny jednotlivé domy svíčkami a radnice zářila nesčetnými světly.
Hospodářský vývoj po napoleonských válkách byl ve znamení nástupu kapitalismu. Zemědělství po dobách vysávání, rekvizicí a válečných zkoušek mělo příznivé možnosti odbytu. Dvacátá léta však přinesla pokles cen obilí, hlavního zemědělského tržního produktu. Naopak příznivě se vyvíjely odbytové možnosti pro vlnu, a tak rostl v této době v Dolních Rakousích i na Moravě chov ovcí, zvláště na velkostatcích. Výnos z chovu ovcí dosáhl v průměru čtvrtiny celkového výnosu velkostatků. Například na počátku 40. let bylo v českých zemích 2,5 miliónu ovcí, zčásti vysoce kvalitních. Chov ovcí spolu s nedostatkem hnojiv ztěžoval přechod k důslednému a promyšlenému střídavému hospodářství, které i na velkostatcích začínalo až ve 30. a 40. letech. Pokrok v zemědělství se projevoval spíše v jednotlivých směrech, jako byla dokonalejší orba a chov lepšího hovězího dobytka zásluhou dovozu kvalitních plemeníků z alpských zemí. Pokusy o zavádění strojů do zemědělství nebyly příliš úspěšné, protože na venkově byl stále nadbytek levné pracovní síly. Předpokladem k dalšímu vzestupu zemědělské výroby bylo hnojení průmyslovými hnojivy, k němuž teoretické předpoklady vytvořilo pak dílo německého chemika Justuse Lubiga až na prahu 40. let. Revoluční změnu přineslo zavádění pěstování cukrovky.
První polovina 19. století nebyla revoluční jen v nových myšlenkách, ale revoluční i po stránce zemědělského vývoje, zejména však - což nebylo nejvýhodnější - též i po stránce vzrůstající drahoty. K srovnání uvedeme několik příkladů; tak v roce 1800 stálo ve Valticích vědro vína 95 zl., v roce 1803 85-100 zl., v roce 1805 150 zl. (starší 200-300 zl.), v roce 1807-1808 150 zl. (staší 250 zl.), po zvýšení v témže roce 150-200 zl., v roce 1826 42 zl., v roce 1834 8-9 zl.; měřice žita stála v roce 1802 4 zl. 30 kr., pšenice 5 zl., ječmene 3 zl., v roce 1805 pšenice 13-14 zl., v roce 1806 libra hovězího masa 15 kr., měřice pšenice 8 zl., žita 7 zl., v roce 1807 pšenice 10 zl. 30 kr., žita 9 zl., ječmene 6 zl. 36 kr., v roce 1826 pšenice 6 zl., žita 5 zl., ječmene 2 zl. 24 kr., ovsa 2 zl., v roce 1827 pšenice 7 zl., žita 6 zl., ječmene 3 zl., ovsa 3z1. 15kr.
Pokud běží o úrodu, byla velmi slibná jak obilí i vína v letech 1811, 1822 a 1834; léta 1820, 1821, 1829 a 1830 byla neúrodnými obdobími.
V té době počalo upadat valtické vinařství. S tímto zjevem se setkáváme i jinde. Byl podmíněn především nízkou a stále klesající cenou vína. Jeho spotřeba klesala v širších lidových vrstvách, byla zatlačována kořalkou, vyráběnou z uhu získaného převážně z brambor. Oproti dřívějšku, kdy se pálenka vyráběla z obilí, byla kořalka mnohem levnější. Svou úlohu sehrálo také pivo, jehož výroba se převáděla postupně do pivovarů už strojově zařízených. Ve Valticích se počaly vinice rušit v třicátých letech 19. století a přestaly tvořit souvislé celky.
Druhou příčinou, proč ubývalo vinic, byl nástup cukrovky, která v třicátých letech 19. století zaujala přední místo v zemědělském podnikání.
S rostoucí drahotou vzrůstalo i zadlužení; proto měšťané odprodávali své domy, živnosti a vzpamatovávali se z dluhů až v třicátých a čtyřicátých letech 19. století. Záplava znehodnocených peněz, bankocetlí, vedla k drahotě stále větší. Pro Valtice bylo v této krizové době výhodou, že Lichtenštejni budovali řadu zámečků v okolí města, čímž se naskýtala možnost práce, výdělku i obživy. Zvláště pro řemeslníky byly tyto stavby zdrojem velmi pěkných a slušných výdělků, které jim umožnily znovu vyrovnat své neutěšené hospodářské poměry. Lichtenštejnové totiž v tomto období velmi pečovali o zvelebení města i okolní krajiny. Byli k tomu vedeni svými architekty Josefem Kornhäuslerem a Josefem I Hartmuthem a sochařem Martinem Fischerem, Leopoldem Kienslingem a Josefem Klieberem. Lichtenštejnové nejenže zkrášlili valtický rezidenční zámek, ale věnovali pozornost i zámeckému okolí stavbou charakteristických zámečků, které dodávají ráz celkové scénerii lužního lesa a blízkých lednicko-hlohoveckých rybníků.
Kolonáda na ReistněV letech 1817-1823 vznikla na Homoli (Reistně), kde se dařilo dobrému vínu a kde byl krásný rozhled na všechny strany, kolonáda. Byla svým způsobem imitací známého vídeňského Schönbrunnu. Práce vedl lichtenštejnský valtický stavitel Josef Poppelack. Kámen ke stavbě byl odebírán z úvalského lomu, cihly a vápno z panských podniků. Stavební práce vykonávali většinou řemeslničtí mistři a lidé z okolí. Materiál na stavbu vozili převážně poddaní. O jejich pilných rukou svědčí nejen kolonáda, ale i celá řada dalších zámečků. Na severní straně kolonády můžeme číst nápis:
Der Sohn dem Vater, der Bruder den Brüdern (syn otci, bratr bratrům), na jižní straně pak Den Manen der Unvergesslichen, der einzige überlebende Sohn (nezapomenutelným předkům jediný zůstávající syn). Budova měla připomínat slova otce Františka Josefa I. a jeho bratry Filipa a Aloise. Střed budovy tvoří oblouk se dvěma bočními křídly, která jsou podpírána 24 korintskými sloupy; celek uzavírají dva pavilóny. Zadní strany zdobí náhrobky, v ostatních částech jsou reliéfy a vlysy, připomínající charakteristické vlastnosti knížete. Od kolonády je kouzelný pohled nejen na město Valtice, ale i na Úvaly a Schrattenberk (dnes Rakousko) a také na bohaté lužní lesy, pole a vinice se siluetou Pavlovských kopců.
V zeleni Bořího lesa se zvedá chrám Dianin, jmenovaný taky Rendez-vous. Je to honosná stavba podobná římskému triumfálnímu oblouku, stojící uprostřed lesa na pěstěném palouku nad rybníkem. Na první pohled působí neskutečným, až pohádkovým dojmem. Pochází z let 1810-1813. Vystavěl jej pro Jana I. architekt Kornhäusel podle plánů lichtenštejnského stavitele ředitele Josefa Hartmutha, zakladatele světoznámé českobudějovické tužkárny. Výzdobu provedl sochař Josef Klieber. Strop průchodní brány je ozdoben štukovými růžicemi. Sochy představující jednotlivé denní doby, reliéfy většinou lovecké výjevy. Nad vchodem je latinský nápis:
Chrám Dianin, jmenovaný taky Rendez-vousHas tibi, blanda soror Phoebi, sacravimus aedes, intactus semper crescat tibi lucus honori (tobě jsem, milá Fébova sestro, zasvětil chrám, kéž bez poskvrny roste ti vždy k poctě háj). Z druhé strany se z nápisu dozvíme, že stavbu věnoval Dianae venatrici ejusque cultoribus Joan. Princeps e Liechtenstein 1812 (lovkyni Dianě a jejím ctitelům Jan kníže z Lichtenštejna v roce 1812). Místo sloužívalo k odpočinku při knížecích honech.
Nedaleko v lese, v blízkosti Nového dvora, vybudovaného v roce 1809 (krásným průčelím vstoupíme do kruhové místnosti, z níž se vcházelo do stájí, kde se chovaly španělské ovce „merinos“, v 80. letech 19. století byl tam hřebčinec), je zámeček Tři grácie, zbudovaný v letech 1824-l 825 lichtenštejnským stavebním ředitelem Engelem podle jeho plánů. Stavba je půlkruhovitá a stojí na 12 jónských sloupech. Klieberovy sochy ve výklencích představují jednotlivé vědní a umělecké obory. Sochy byly sem dopraveny ze zrušeného, tzv. Chrámu mús, v lednickém parku. Sousoší Tří grácií, Athény, Artemidy a Afrodity, které stojí uprostřed palouku, bylo vytesáno z jednoho balvanu Martinem Fischerem. Mramor, potřebný ke stavbě, byl dopraven z budovy zrušeného kláštera na Vranově. Práce s mramorem a mozaika je dílem tří bratří Martinettiů z Itálie. Vzadu k obvodní zdi je přistavěn valeně sklenutý a malovanou architekturou zdobený sál s tříosou toskánskou lodžií.
Snad nejkrásnější prostředí je u Mlýnského rybníka. Na pahorku jižně od rybníka se zvedá nad vodní hladinou v zeleni stromů empirový tzv. Apollonův chrám, zbudovaný v letech 1817-1819 podle plánů lichtenštejnského stavebního ředitele Kornhäusela. Osm dórských sloupů před průčelní zdí chrámku, tvořící uprostřed široký půlkruhový výklenek, nese kladí a atiku, na níž uprostřed v Šíři čtyř sloupů spočívá čelní zeď nástavby zaklenuté půlkopulí navazující na půlkruhový výklenek v přízemí. Nástavba je pak ukončena terasou s klasicistním zábradlím, na níž se vystupuje po točitém schodišti přistavěném k zadní straně výklenku. K němu přiléhá ještě přízemní přístavek s bytem stráže. V horní části průčelní zdi jsou v obou dvojicích krajních mezisloupí lunetové reliéfy, výklenek zdobí široký plastický vlys s výjevy z řecké báje o Apollonovi. Reliéfy jsou dílem sochaře Josefa Kliebera z Tyrol (1775-1850). Autorem skupiny amoretů s Apollonovou lyrou uprostřed čelného oblouku výklenku a čtyř soch mús na atice je pravděpodobně týž umělec. Střecha zámečku slouží jako rozhledna. Lze odtud shlédnout hladinu tří rybníků a všechny okolní stavby, obklopené temně zelenými korunami stromů. Na břehu rybníka je písčitá pláž, ponenáhlu se svažující do vody, umožňující bezpečné koupání.
U Hlohoveckého rybníka je Hraniční zámeček - kdysi na hranicích Moravy a Dolního Rakouska (nápis Grenzmal zwischen Osterreich und Mähren) z roku 1816. I z dálky lze dobře rozeznat skupinu tří altánů stojících uprostřed a na koncích dlouhé přízemní, terasou kryté budovy, vzadu chráněné slepou zdí s toskánskými pilastry. Větší, prostřední altán je zdůrazněn výstupkem s trojosou toskánské lodžie, boční altány mají jen velká francouzská okna s dvojicemi vložených toskánských sloupů. Tato stavba je komponována jen jako architektonická kulisa a měřítko monumentálního přírodního prostředí. Práce na stavbě se zúčastnili mistři: Kern, Erk, Gratzl, Hausner, stolař Martin Edel z Valtic a zámečník Lang. Při dokončení stavby byl po Kornhäuselovi lichtenštejnským stavebním ředitelem Karel Engel, který po revizi také stavbu 5. dubna 1819 schválil.
Na sever břehu Prostředního rybníka stojí malý Rybniční zámeček, v němž je ornitologická stanice. Elegantní jednopatrová stavba zámečku z roku 1816 s kuželkovou balustrádou a rizality s tympanóny v obou průčelích je dílem architekta Kornhäusela. K rybníku obrácené průčelí, bohatěji vyvinuté, má tři francouzská okna v patře. Středním, v rizalitu umístěným oknem, se vstupuje na balkón podklenutým širokým obloukem. Celé okolí je totiž ptačí rezervací, v níž jsou četné druhy vodního ptactva. Na rybnících byly pro jejich nerušené hnízdění zřízeny i umělé ostrovy.
Posléze nedaleko města nás upoutá zámeček Belveder, položený u železniční stanice Valtice-město. Byl vybudován v roce 1818 pro chov a lov bažantů. Velké množství staveb v okolí města dodalo Valticím nejen nový ráz, ale bylo také pracovní příležitostí pro celou řadu řemeslníků ve městě. Je to zřejmé i z toho, že v roce 1822 se ve městě napočítalo 47 řemeslníků. Na náměstí byly znovu obnoveny masné krámy, existující již v předchozích staletích, stejně jako pekařské krámy, které stávaly vedle sochy Jana Nepomuckého.
Těmito zámečky uprostřed rybníků a bujných lužních lesů dostalo okolí Valtic vskutku čarokrásný, ba téměř pohádkový rámec.
Hospodářská struktura města se nám zračí z městského hospodářství. Jak toto městské hospodářství vypadalo vyplývá z průměru městských účtů z let 1833-1840.

Rok Příjem Vydání
1831 6477 5532
1832 6888 5749
1833 6545 5606
1834 5998 5217
1835 6340 6087
1836 6817 6255
1837 8035 5355
1838 8966 5634
1839 8035 5874
1840 8552 6731

Obecní účet v této době vždy vykazoval poměrně značná aktiva.
Hospodářský rozmach města brzdily městské hradby a městské brány, které byly strženy v letech 1850-1852.
Tím nastal nástup k nové hospodářské etapě města, kdy již nebyl rozdíl mezi vnitřním městem a předměstím. Po stránce myšlenkového vývoje přechod k novému podnikání nastal v roce 1848. Duchovní správu města vedl farní kostel, jehož duchovní správcové i nadále pobírali desátky nejen z města, ale i z přifařených vesnic.
Farář pobíral z města na obilním desátku 2 muty pšenice, 1/2 mutu žita, 2 muty ovsa; ze Schrattenberku 3 /2 mutu pšenice, stejně ovsa, z Katzelsdorfu 56 měřic pšenice, 10 měřic žita, 2 /2 měřice ovsa, na vinném desátku dostával 40 věder vína, z Katzelsdorfu 40 sudů, dále byli povinni dávkou 6 slepic a 3 sýry. Farář obhospodařoval 6 čtvrtí vinohradu ve Schrattenberku, 2 čtvrti v Katzelsdorfu a 2 čtvrti vinic ve Valticích.
Valtickou farnost řídil po obnovení katolické duchovní správy v letech 1635-1656 Kašpar Götz, v letech 1656 až 1662 Jan Entholzer, 1662-1671 Alois Otho, 1671-1684 Jiří Holzmann, 1684-1706 Maxmilián hrabě Althan, 1706 až 1728 Jakub Schimerl, 1729-1742 Maxmilián Vilém de Jodoči, 1742-1757 Kazimír Stoik, 1757-1775 Karel Schabrunn, 1775-1797 Šebestián Veigl, 1797-1803 Leopold Todt, 1803-1822 Adolf Schmötzer, 1822-1828 Adam Wolfgang Zott, 1828-1847 Karel Hartl, 1847-1858 Josef Langer, 1858-1890 Karel Wegricht, 1890-1914 Jan Feltl, 1915 až 1916 Artur Liebenwein a v letech 1917-1945 Vilém Tichtl.
Hudební život při farním kostele byl opravdu na výši. jak ukazuje sbírka hudebnin farního kostela. Vedle klasiků J. a M. Haydna, Mozarta, Vaňhala a Vranického se setkáváme se jmény autorů, jako byli Hummel, Kafka, Lickl, Mašek, Müller, Rieger, Škroup, Vitásek atd. Kromě farního kostela byl ve Valticích hudebním střediskem též klášter milosrdných bratří. Tento řád měl mezi svými členy řadu schopných hudebníků a skladatelů, z nichž někteří přímo působili ve Valticích. V letech 1776-1785 byl zde regenschorim Concordius Pirstinger (nar. 1753), v letech 1788-1800 Theofil Šrámek (nar. 1750) a v letech 1792-1794 zde působil Seucheho žák Werner Hymbr (nar. 1734). Zvláště Šrámek a Hymbr byli ve své době uznávaní skladatelé. Analogicky podle inventáře jejich konventů lze soudit, že i na kůru milosrdných bratří ve Valticích zněla díla Josefa a Michaela Haydna, kteří měli k řádu zvláště těsný vztah a díla řádových skladatelů Seucheho, Abundia, Mikysche, Šrámka, Hymbra a dalších. Je pravděpodobné, že zde občas byla provozována i samostatná instrumentální hudba.
Dosavadní městský hřbitov byl v roce 1789 zrušen a přeložen na Josefov. Také františkáni se rozloučili s městem; sice přečkali bouřlivou dobu Josefinských reforem, ale 27. října 1803 byli zrušeni prý pro nedostatek řeholních osob. Potřebám nemocných sloužila nemocnice u Milosrdných bratří a kromě této nemocnice byla ve městě ještě ženská nemocnice, kterou známe již z druhé poloviny 18. století.
V letech 1819-1821 byla postavena nová školní budova, která sloužila potřebám školy až téměř do konce století.
Z valtických řídících učitelů jmenujeme alespoň Michala Zurniga (1736), Františka Beckera (1790-1821), který pro své charitativní zaměření dosáhl císařského vyznamenání, Antonína Sindla (1821-1849), a pomocného učitele Jana Liedla (1837) a Antonína Franka (1846).
Učitel měl ve Valticích jakési přednostní postavení i když míval rozličné existenční starosti. Odměnou za práci ve škole byl mu kromě zmíněné dávky žita jen plat 15 kr. z jednoho dítěte. Býval v úzkých vztazích k vrchnostenským úředníkům a k vrchnosti samotné a k vedoucím osobnostem ve městě.
Kulturní Život v té době ovládalo ve Valticích tzv. zámecké divadlo, které prožívalo období svého vrcholného rozkvětu v druhé polovině 17. a 18. století. Pro blízkost Vídně bylo vlastně odrazovým můstkem tehdejšího vídeňského divadelního života na knížecím lichtenštejnském dvoře. A právě Valtice, vedle Lednice, si získaly prvenství v našem regionu. Zámecké divadlo dovršovalo s bombastickou architekturou teatrálnost tehdejší nabubřelé feudální společnosti. Jak ve Vídni, tak i ve Valticích byly oblíbeny příležitostné slavnosti v exteriéru, stejně i představení v interiéru zámeckého divadla.
Vrcholem zámeckých představení ve Valticích byly opery. Ty byly pěstovány především na císařském dvoře. Byly ovlivňovány italskými operami a italskou hudbou. Proto se nedivíme, že operní představení byla tak mocně kopírována zámeckým divadlem ve Valticích.
Prameny se zmiňují k roku 1708 o velké divadelní události k poctě Jana Adama Ondřeje z Lichtenštejna. Ke knížecímu obydlí se dostavily dva nádherně vyzdobené vozy (Triumphwagen), z nichž každý byl tažen osmi koňmi - čtyřmi a čtyřmi vedle sebe - vyzdobenými přepychovými čabrakami s chocholy z per. Vozy byly okrášleny prapory a rozličnými triumfálními odznaky. Na vozech byl shromážděn orchestr pod taktovkou vrchního ředitele hudby Printzense Pia a celý divadelní ansámbl oblečený v operní kostýmy, který na vozech provedl serenádu Alchimisti.
Po režijní stránce nás nejvíce zajímá, jak vypadalo jeviště, na němž byla ona serenáda provedena. Hrálo se na vozech, které nám připomínají divadelní představení, obrazy i celé provedení známé z triumfálních italských vozů z údobí italské renesance. I pouliční operu „Caro di fidelta d‘amore“, jednu z prvních římských oper, známe také z jejího provedení na divadelních vozech.
V roce 1734 v létě byla ve Valticích uvedena pastýřská hra „Coronide, favola pastorale, per musica da representarsi in Feldsberg nell‘estate dell‘anno 1734. La poesia e di un‘ Pastore arcade. La musica e dell‘signore Francesco Peh Modenese e compositore dehl‘serenissimo di Modena“.
Tato skladba je zajímavá tím, že ukazuje, že se zámecké divadlo ve Valticích neřídilo jen Vídní, ale že mělo i čilé styky s biskupskou Kroměříží, kde se tato hra hrála o tři léta dříve, tj. v roce 1731.
Jak na jiných zámcích, i ve Valticích zámecká představení ať exteriérová nebo též interiérová dosahují svého vrcholu v první polovině 18. století, totiž v údobí Karla VI., když rovněž vrcholí i teatrálnost barokní epochy. Po nástupu Marie Terezie nastává pozvolné ochabování a zeslabování barokních podnětů. Císařovna vystupuje proti italské dvorní opeře, která v údobí Karla VI. byla hlavním reprezentantem dvorského divadelního života. Marie Terezie vytlačuje z Vídně tendence italské opery a místo nich podporuje směry s německým charakterem. To se nápadně odráží i ve Valticích, kde se objevují skladby tak charakteristické pro tuto dobu - skladby Albertiniho, Albriciho, Bertoliho a Carassima.
Zámecké divadloTřeba máme o valtickém divadle málo zpráv, přesto bezpečně víme, že to byl Karel Eusebius z Lichtenštejna, který jako příznivec umění, sám literárně činný, vybudoval z Valtic místo, které si nemělo zadat s císařským dvorem nedaleké Vídně. A v tomto směru mu mělo sloužit i divadelní umění. Tělesná jízda, knížecí garda, složená z padesáti oděných mužů na vzácných koních a množství pážat tvořila třpytný rámec společnosti herců, zpěváků, komediantů a alchymistů ve valtickém sídle Lichtenštejnů. To také byla doba vrcholného rozkvětu valtického zámeckého divadla.
Naposledy se divadelní sál zaskvěl ve své slávě v roce 1876, kdy za přítomnosti císaře Františka Josefa I. byly ve slavnostně vyzdobeném sále dávány divadelní hry, a to opery i operety; hudební část mělo na starosti hudební těleso vídeňského dvorního divadla. I přední sólisté z Vídně byli pozváni k důstojnému provedení her.
S divadlem byla živě spjata i hudební kultura, která, jak bylo řečeno, musela kvést v lichtenštejnském zámku. Svědectví o tom podává jeden ze zámeckých sálů, který je vyzdoben štukami na výhradně hudební náměty. Snad zde působil v polovině 18. století skladatel Johann Georg Orschler, který prý byl zaměstnán v lichtenštejnských službách.2 Nelze vyloučit, že zde nabyl první hudební zkušenosti i valtický rodák Johann Matthias Sperger (nar. 23. 3. 1750), proslulý virtuos na kontrabas a skladatel, jehož prvních třicet let zatím není objasněao. Roku 1779 vstoupil Sperger do kapely kardinála Batthyányiho v Bratislavě, podnikl několik koncertních cest po Německu a od roku 1789 působil až do své smrti 13. 5. 1812 ve dvorní kapele meklenbursko-šverinského vévody Friedricha Franze I. v Ludwigslustu. Z jeho skladeb byly nejvíce ceněny koncerty pro kontrabas. K slavným valtickým rodákům patřÍ podle většiny hudebních slovníků také Georg Arnold, který byl v první polovině 17. století varhaníkem v Innsbrucku a Bambergu. Jeho přesná životní data nejsou známa. Ví se jen, že pocházel z Valtic, protože na titulních listech svých skladeb přidával k svému jménu přívlastek Veldspergensis.
Z valtických rodáků, kteří se nějak proslavili, jmenujeme Josefa Antonína Bauera, jeho bratra Františka Ondřeje a nejmladšího Ferdinanda.
Nejstarší z nich, Josef Antonín Bauer, se narodil 5. března 1756 ve Valticích. Dostalo se mu uměleckého vzdělání na vídeňské akademii a pak v Římě. Jeho zajímavé kopie římských obrazů i portréty kardinálů se dochovaly v lichtenštejnských obrazárnách. Po svém návratu z Říma působil v lichtenštejnských službách a stal se pak ředitelem lichtenštejnské galerie, kde působil až do své smrti v roce 1830. Zachoval řadu listů, kreslených podle Rubense, Dietricha a jiných mistrů.
František BauerJeho mladší bratr František Ondřej Bauer se narodil ve Valticích 14. března 1758. Za své vzdělání vděčil známému převoru milosrdných bratří Bocciovi. Stal se malířem květin a působil od roku 1772 u Ditrichštejnů v Mikulově. Poté se odebral do Anglie, kde se stal malířem botanických zahrad v Kewo. Pak působil jako dvorní malíř krále Jiřího III., kde také zemřel 11. prosince 1840. Jeho hlavním dílem je Hortus Kewensis, or a catalogue of the plants cultivaled, in the Royal-Botanic-Garden at Kew. Enlarged by Townsend Aiton, London, 1810-1813, v pěti svazcích.
Nejvíce vynikl jejich nejmladší bratr Ferdinand Lucas, narozený ve Valticích 20. ledna 1760. Dlouho se také těšil instrukcím zmíněného převora Boccia. Naučil se nejen dobře vnímat barevné odstíny, ale především dovedně je přenášet štětcem. Této praxi zůstal věrný po celý svůj život. Později pomáhal vídeňskému botanikovi Mikuláši Jacquinovi, pak upoutal pozornost anglického botanika Jana Sibthorpa (1798), Roberta Browna a Josefa Bankse (1800). Po letech působení v Londýně se v roce 1812 vrátil nazpět a zůstal v Hitzingu u Vídně až do své smrti 17. března 1826. Jeho umělecké výtvory nacházíme v dílech Joannes Sibthorp: Flora graeca etc. London (1806-1840), Lambert, Description of genus Pirnus etc. London (1803-1824), pak Illustrationes plantarum florae Hollandiae (1811) ve třech sešitech, Lindley, Digitalium monographia, London (1821) a Mikan Delectus florae et faunae Brasiliensis, Vídeň 1820.
Jak vidět, okruh Bocciův byl vskutku mimořádně velký, a jeho zásluhou se stalo, že tito tři valtičtí rodáci proslavili tehdejší Valtice po celém světě.


Alena Zimáková
Milena Horňanská

Vladimír Voldán-Alena Zimáková-Milena Horfianská

Čerpáno z knihy "Valtice", vydané r. 1970 Muzejním spolkem v Brně