Město v době pohusitské (1416-1648)

Husitské události se dotkly města nebývalou měrou. Jak jsme již uvedli, právě v této době město pociťovalo na sobě charakter hraničního města, kdy do města pronikala jak husitská vojska z Moravy, tak zase městem pochodovala vojska Albrechta rakouského - spojence Zikmundova v boji proti husitům.
Lichtenštejnský hrad Valtice, stejně jako moravské hrady Břeclav, Mikulov i Drnholec, měly v průběhu husitských válek silné posádky. Přímou zprávou o vystupování Lichtenštejnů vůči husitům je listina císaře Zikmunda z 6. února 1422, kterou tento potvrdil Hartneidovi V. (Hartmanovi) z Lichtenštejna a jeho strýcům Jiříkovi, Hanušovi, Kryštofovi a Oldřichovi držbu města Podivína a solních cel v Břeclavi, ve Věstonicích a v Drnholci za to, že mu postoupili Buchlov, především však za to, že mu aktivně pomáhali v boji proti „kacířům“.
V jednáních o boji proti husitům král Zikmund město Valtice i Mikulov několikrát navštívil, například 21. března 1422, kdy se ve Valticích setkal s rakouským vévodou Albrechtem. Pobyt Zikmundův na pomezí rakousko-moravském lze snadno vysvětlit: rakouská a uherská hranice byla v tomto prostoru husity bezprostředně ohrožena z tábora u Nedakonic a z Ostrohu a později i z nepokořených pozic v Miloticích. Při ohrožení Moravy husity odevzdal císař Moravu, ve které si vyhradil některé statky, v roce 1423 svému zeti, rakouskému vévodovi Albrechtovi; Albrecht Iavšak Albrecht nemohl asi zabránit mocnému vzplanutí lidového povstání na jižní Moravě. Přesto se však neváhal postavit do čela protihusitského hnutí. A právě v těchto akcích měly Valtice spolu s blízkým Mikulovem význačnou úlohu; vždyť po celé trvání husitských válek byli Lichtenštejnové na rakouských hranicích i na jižní Moravě nejspolehlivější oporou katolické strany. Přitom Valtice trpěly jak silnou posádkou Albrechta, která se zdržovala ve městě, tak i průchody vojsk, zvláště však nájezdy husitů proti Albrechtovým pozicím.
To, že Lichtenštejnové aktivně podporovali císaře i Albrechta, je zjevné z listiny, datované 6. června 1423 na Zbraslavi. Z ní poznáváme, že Hartman z Lichtenštejna se zúčastnil první Zikmundovy křižácké výpravy proti Praze. Touto listinou se totiž císař zavázal, že Hartmanovi uhradí škody, které na uvedené výpravě utrpěl.
Husitská vojska, nově stmelená po Žižkově smrti Prokopem Holým, podnikala později „spanilé jízdy“ do sousedních zemí.
V roce 1426 učinili husité nejen vpád na Albrechtovu jižní Moravu, do Rakous, a zmocnili se Podivína, ale ohněm sežehli Valtice, jak město, tak i kostel a částečně i hrad; současně přitom husitská vojska vtrhla i dále do Dolních Rakous. Jejich postup zastavila jen rychlá koncentrace rakouských sil u Korneuburku. Albrecht pocítil ztráty svých pozic tím, že nesmírně nabyla na síle blízká pohraniční pevnost Břeclav, odkud husité mohli hluboko pronikat do Rakous.
Jakmile bylo po žních, zahájil vévoda v duchu usnesení norimberského sněmu útok na Břeclav; je přirozené, že při této akci se Valtice vojsky jen hemžily. Koncem srpna pak sevřel Břeclav silným vojskem; obléhání se zúčastnila vojska císaře Zikmunda a portugalského prince Petra. Asi po osmi nedělích boj o tvrdou pevnost vyvrcholil. A právě v okamžiku, kdy se Albrecht v domnění, že obránci jsou vyčerpáni, chystal k rozhodnému úderu, na záchranu města se nečekaně přiblížilo velké táborské vojsko. V jeho čele byl Prokop Holý Veliký, jenž zanechal marného obléhání Poděbrad a objevil se v poslední chvíli u Břeclavě s posilami ivančicko-táborské posádky.
To přimělo Albrechta - nejspíše 29. října - k rychlému ústupu; v důsledku toho táborské vojsko zásobilo město potravinami a rozjelo se ještě před začátkem zimy široko daleko do Rakous. Za Albrechtových nájezdů na Břeclav, jakož i při pronikání husitských vojsk do Rakous, byly Valtice průchodním místem vojsk směřujících jak na Moravu, tak i do Rakous. Zejména pak válečné operace u blízké Břeclavě se města dotkly nešťastným způsobem, čímž se zpustošení a zbídačení města zvyšovalo nebývalou měrou.
Otěže lichtenštejnského rodu řídil během husitských válek Hartneid V., který zemřel v roce 1427. Po něm spravovali dědictví bratři Jiří IV. (1418-1444) a Kryštof II. (1418 až 1445).
Z dětí Hartneida V. s jeho manželkou Dorotou z Capelle známe jen syna Matouše, který asi zemřel dříve než jeho otec, neboť v roce 1427 nemáme o něm žádných zpráv. Z obou dcer se provdala Kateřina za Reinprechta z Wallsee, zatímco její sestra Anna byla manželkou Ludvíka z Eckartsau. V roce 1427 navštívila morová rána nejen město, ale i lichtenštejnskou rodinu, neboť v tomto roce zemřeli vedle Hartneida V. také jeho syn Matěj a oba synové Jana II. Jan IV. a Oldřich.
Spolu se strýcem Hartneidem V. se podařilo Jiřímu IV. a Kryštofu V. udržet rodový majetek v husitských válkách bez vážnějších škod.
Město se z válečných útrap Jen pomalu zotavovalo. Ještě v roce 1444 nebyly všechny škody zahlazeny, neboť zpráva z toho roku nás zpravuje, že hradní kaple nebyla ještě opravena, takže bohoslužby pro hrad se musely konat ve špitále; nedivíme se tomu, neboť zaručeně v roce 1426 byl při vypálení města také značně poškozen i hrad. Z bratří Kryštof byl dovedným hospodářem, jehož iniciativě a energii nutno přičíst zásluhu, že jak městu, tak i hradu se podařilo tyto tvrdé zkoušky překonat.
Friedrich IIIKryštof se v té době přiklonil na stranu císaře Fridricha III. - jako rakouský vévoda Fridrich IV. - jehož přízeň vynesla Lichtenštejnům získání poplatků z Mistelbachu a Lávy na dobu tří let; spočívala v nápojové dani, kterou bylo možno zvýšit až do prodejní výše 10%; ve vinorodém kraji Dolních Rakous znamenaly tyto poplatky značný příjem. O rok později dostal lénem statky v Gaunersdorfu (dnes Gaweiastal) a ve Schricku; v roce 1445 získal nadto zástavou město Pohořelice za obnos 5000 zlatých.
Jak možno pozorovat z těchto zisků se rodový majetek po husitských válkách značně zlepšil a zkonsolidoval. Bylo to především zásluhou Albrechta V., který v roce 1437 se stal německým císařem jako zeť císaře Zikmunda se jménem Albrecht II. Bohužel zemřel velmi záhy v roce 1439 na válečném tažení do Uher. Jeho nástupcem - i jako rakouský vévoda - se stal Ladislav Pohrobek. Je přirozené, že toto období znamenalo dobu nejistot, kdy opět zavládlo pěstní právo a období loupeží.
K neurovnaným poměrům přispívala i stálá „válka“ mezi mocnými feudály rakouskými a moravskými, která těžce doléhala na pohraniční Valtice. Moravské tlupy vpadaly přes Mikulov a Valtice do Rakous, kde hubily a plenily zem, a na druhé straně zase Rakušané opláceli nájezdy na Moravu. V těchto pohraničních šarvátkách vystupovali Lichtenštejnové nejednou na rakouské straně, Jak je možno soudit z mírového jednání v roce 1445, kdy Kryštof z Lichtenštejna se představil mezi členy rakouské delegace.
Totiž pokud byl císař Albrecht na živu, spojovaly v sobě půtky na moravsko-rakouské hranici boj proti jeho vládě tu s většími či menšími přepady a úchvaty. Když Albrecht 27. října roku 1439 zemřel, přihlásili se všichni, kterým vévoda zůstal dlužen za jejich služby při sledování expanzívní politiky Habsburků, a proto se záhy v celých Dolních Rakousích rozvinula drobná loupeživá válka feudálních kořistníků. Pohraniční šarvátky tak pozbyly svůj původní politický význam, pokračovaly však dále a po korunovaci Vladislava Varnenčíka 17. července 1440 za uherského krále se zvolna vracely na politické kolbiště podporou královny Alžběty a jejího syna Ladislava Pohrobka proti Vladislavovi a jiným Pohrobkovým odpůrcům. Je přirozené, že přitom nebyly ušetřeny ani Valtice.
Nájezdy byly podnikány jak z Moravy, tak i z Rakous. Rakušané vypravovali proti moravským kořistníkům svá vojska, ale to vše nepomáhalo. Kromě lidí označených za zemské škůdce páchali nejrůznější úchvaty rotmistři a feudálové, kteří seděli na svých hradech, aniž by jim hrozil zákrok veřejné moci. Konflikt zasahoval stále větší a větší počet osob a rozsáhlejší území, až se nakonec rozšířil po celých severních Rakousích a jižní Moravě a měl za následek nemalé ztráty na životech i statcích poddaných měst a šlechty. To způsobilo, že z původního sporu pánů z Lichtenštejna a některých jejich spojenců zvolna vyrůstal v konflikt Moravy s Fridrichem III.
Nemusíme připomínat, že v těchto bojích Valtice i nadále zůstávaly průchodním místem jak pro rakouské, tak i pro moravské vojsko, až do uzavření míru mezi Moravou a Rakouskem v roce 1446, a zejména do ukončení vpádu zmíněných loupeživých výprav do roku 1450; byly to velmi zlé chvíle pro severní Rakousy; nejsme sice zpraveni o útrapách Valtic, ale musíme je bohužel předpokládat; způsobené škody byly určitě také příčinou, že v této době celá řada obcí v severních Rakousích zanikla. Válečné útrapy nadto doprovázel mor.
Jak jsme již připomenuli, Lichtenštejnové v té době stáli na straně Fridrichově. Kryštof Vilém z Lichtenštejna také doprovázel císaře s 24člennou družinou na jeho korunovační cestě do Říma. Ladislav PohrobekPozději se Kryštof ve službách Ladislava Pohrobka zúčastnil válečného tažení proti Turkům. Když před Bělehradem došlo k zavraždění Oldřicha Velského a k rozporům v křižáckém vojsku, pověřil jej zpátečním převedením vojsk do vlasti. Za tyto služby stvrdil Ladislav Kryštofu Vilémovi konfirmací léna na všechny jeho moravské statky a o dvě léta později mu konfirmoval všechna privilegia nabytá za Přemysla Otakara II., Václava IV., jakož i všech dalších panovníků. V roce 1456 se svářil Vilém s kounickým klášterem o zadržení platů a desátků z pozemků na Nové hoře a pod Valtickou branou v Mikulově; o tři léta později ukončila jeho život tragická nehoda; když se totiž vracel do Mikulova z brněnského zasedání zemského soudu, kde císař Fridrich veřejně uznal Jiřího Poděbradského za českého krále, byl u Židlochovic přepaden tlupou loupežných rytířů a zabit. Zohavená mrtvola byla dopravena do Mikulova k poslednímu odpočinku.
Jan z Lichtenštejna (1459-1473) se v bojích o českou korunu přiklonil na stranu českého krále Jiřího z Poděbrad - jak seznáme níže. Dostalo se mu četných privilegií.
Bratr Kryštofův Jiří IV. se účastnil mnohem méně veřejného života, přesto jej nacházíme v mnohém politickém dění. V roce 1444 souhlasil se svým bratrem s modernizací tehdejšího špitálu ve Valticích, který známe z doby předhusitské. O rok dříve si zakoupil dům ve Valticích, položený na městské zdi, od Leonarda Golda. Avšak Jiří umírá již v roce 1444. Tehdy přiměl Kryštof jako poručník pozůstalých dětí vdovu Hedviku, roz. z Potendorfu, aby se přestěhovala do Mikulova, nevdávala se a věnovala se výchově dítek. Rozhodnutí vyplynulo asi ze snahy o zvětšení rodového majetku; z toho důvodu Lichtenštejnové činili většinu svých záměrů ve 14. a 15. století.
Po časné smrti Ladislava Pohrobka v Praze v roce 1457, posledního z habsbursko-albertinské linie, se politická situace opět zhoršila. Tehdy se postavili proti sobě rozvášnění bratři vévoda Fridrich IVFridrich IV. císař, a jeho bratr vévoda Albrecht VI. v boji o Rakousy a Štýrsko; bojovali proti sobě nevybíravými prostředky a hledali pomoc, kde se jen dalo. Tak na podporu Fridrichovu přispěchala vojska českého krále Jiřího z Poděbrad, která všechno obracela v poušť. V prosinci roku 1461 se posléze podařilo bratrovražedný boj ukončit dohodou, kterou došlo k dělbě moci na dobu osmi let nad rakouskými državami. Sotva se však situace uklidňovala, zemřel Albrecht VI. - asi na mor - 2. prosince 1463. Fridricha sice nyní v boji o moc žádný neohrožoval, ale země přesto zkoušela i nadále nejistotou a pěstním právem.
Pohleďme, jak se v této době dařilo Valticím a Lichtenštejnům. Jiří z Lichtenštejna zemřel v roce 1444 a jeho bratr Kryštof II. v následujícím roce; zcela nová generace pak převzala vládu nad lichtenštejnským dvorem. Novými představiteli se stali syn Kryštof Vilém II. (1446-1459) a čtyři synové Jiřího IV. Jan V. (1446-1473), Jindřich VII. (1446 až 1483), Kryštof III. (1446-1506) a Jiří V. (1447-1484).
Společná správa byla zrušena a majetek byl rozdělen ve dvě linie na základě smlouvy v roce 1452 po zprostředkování nejmocnějšího rakouského rodu Ulricha z Cetje a Ulricha Eyceingera. Jednu část tvořil hrad a město Mikulov se všemi k tornu přináležejícími místy a městy Podivínem a Pohořelicemi, panstvím Břeclaví, Herrenbaumgartenem, Wilfersdorfem a Gaunersdorfem, které připadly synu Kryštofovu Vilému, druhá část, sestávající z hradu a města Valtic, hradu Steiereggu, panství Mistelbachu, Hagenbergu, Ranšpurku a Drnholce naležela synům Jiřího IV.
Kryštof Vilém z Lichtenštejna, který byl v té době nejvýraznější osobností mezi Lichtenštejny, stál na straně Ladislava Pohrobka a rakouského vévody Albrechta VI. Jak již bylo řečeno, při svém návratu z Brna v roce 1459 byl v blízkosti Židlochovic přepaden a zabit. Poněvadž zemřel bez dědice, jeho polovina se opět vrátila na valtické příbuzné.
Tehdy projevili Lichtenštejni svou nestálost a postavili se poté spolu s dolnorakouskými stavy proti císaři Fridrichu III. a zůstali v odporu i po smrti rakouského vévody Albrechta (1463). V Čechách byl zvolen po smrti Ladislava Pohrobka za českého krále Jiří Poděbradský. Lichtenštejni byli s Jiřím Poděbradským v dobrém přátelství, ovšem to nebránilo, aby česká vojska nepronikla přes jejich území do Rakous, když byla volána císařem o pomoc v bojích Fridricha s Albrechtem VI.; tehdy byla celá severní část Dolních Rakous v těžkém válečném boji, a celá řada míst - zvláště Valtice a Mistelbach - se ocitla v plamenech. Při obrovském požáru padla za oběť valná část vnitřního města.
Česká vojska pronikla až k Dunaji, tam však místo boje byl v roce 1461 uzavřen mír, kterým se Albrecht zřekl nároku na Moravu a současně Jiřímu nahradil část válečných výdajů. Česká vojska se vracela nazpět několika proudy, a to znovu přes Valtice, Mikulov, Lávu, Světlou a Znojmo. Oddíly táhnoucí přes Valtice způsobily městu a celé oblasti nové škody, zejména novým vypálením města Valtic a popleněním samotného města Mikulova.
Je pravda, že při tom Jiří Poděbradský potíral loupeživé bandy, které přepadl v ostrém boji u Drnholce.
V době válečných nepokojů se přidal držitel Mikulova Kryštof Jan z Lichtenštejna k tlupám loupeživých rytířů a stal se postrachem celého okolí, neboť byl drsné a hrubé povahy; jeho počínání těžce snášela manželka Perchta z RožmberkaPerchta z Rožmberka, proslulá pozdějším přídomkem „bílá paní“. Byla dcerou bohatého velmože, jenž spřízněním s Lichtenštejny se snažil posílit své mocenské postavení; z toho tedy je zřejmo, že sňatek nevyplynul z citové náklonnosti, ale byl prostředníkem k politickým cílům. Ve světle těchto momentů se nedivíme, že manželství Perchtino s Kryštofem Janem z Lichtenštejna, uzavřené v roce 1447, proměnilo život Perchtin v nepřetržitou řadu utrpení a strádání. Její příkoří stupňovala navíc na mikulovském hradě hašteřivá tchyně. Ve své bídě, kterou dlouho trpělivě snášela, žádala Perchta o pomoc a zastání svého otce, své bratry, nejstaršího a jí nejmilejšího Jindřicha (1457), vratislavského biskupa Jošta (1467) a Jana (1472) a posléze i synovce Jindřicha (1464). Její dopisy, zasílané z Mikulova v letech 1450-1474, jsou upřímným projevem její ušlechtilé, mírné a láskyplné povahy. Poněvadž u manžela nepomáhaly ani zákroky Perchtiných příbuzných, ba ani intervence předních moravských a rakouských feudálů, Perchta z Mikulova ujela a žila ve Vídni, kde zemřela v roce 1476. Je pochována v lichtenštejnské hrobce u Skotů ve Vídni.
Boje rakouských a moravských feudálů i nadále pokračovaly v těchto rozbouřených desetiletích. Mezi loupeživými rytíři, kteří řádili na jižní Moravě, ale i na Valticku, především vystupují do popředí Čeněk Papák z Mošnova - vášnivý odpůrce Jiřího Poděbradského- a Vaněk z Rachmanova, jinak zvaný Mladvaněk; tento obsadil v roce 1458 svým vojskem Valtice, Neubach, Cáhnov, Ranšpurk a Jedenspeigen; jmenovitě Mladvaněk neuznával žádného pána, i když se klonil více na stranu Matyáše Korvína, s nímž také navázal styky. Spolu s Papákem plenili Valtice a ostatní hrady v celém okolí; avšak jejich počínání netrvalo příliš dlouho, neboť krátce nato rakouský kníže Albrecht získal toto území nazpět. Avšak Mladvaněk se nevzdal a učinil nový výpad se svými žoldnéři ke Korneuburku, a Jiří z Potendorfu, maje u vojska lidi znalé českého jazyka, se zmocnil lstí Valtic a Cáhnova, kde zajal 34 lidí. Po pádu tvrze Ulrichskirchenu - západně od Cáhnova - opustili Mladvaňkovi žoldnéři Mistelbach a Valtice. Poté rakouská výprava dobyla Ranšpurk a naposledy i Jedenspeigen, hájený Talafúsovým příbuzným Janem z Říčan, který však v bitvě padl. Pešina k tornu poznamenává, že Mladvaněk se tehdy zdržoval na Jedenspeigenu. Také Mladvaňkova jízda byla potřena v kterémsi údolí. Tažení v létě 1459 zbavilo zemi vlivu loupežníků na rakouské půdě, a tím také nastal určitý klid i Valticím. Ale jen zdánlivý.
V šedesátých letech 15. století stáli v čele Lichtenštejnů Jan V., sídlící v nedalekém Mikulově, a Jindřich VIII., kteří byli v odboji proti císaři a snažili se co nejvíce z těchto rozbrojů vytěžit pro posílení své moci.
Události se ještě více přiostřily, když proti vládnoucímu českému panovníku Jiřímu Poděbradskému se zvedl neméně nebezpečný a válkychtivý soused uherský král Matyáš Korvín, mladší syn velkého Jana Hunyadiho. Matyáš, podporovaný papežskou kurií, vyvinul mimořádné úsilí, aby její po mocí dosáhl české koruny. V roce 1468 vpadl Korvín na Moravu, kde jeho vojska obracela jednotlivá místa v plen. Jeho vojska však směřovala i do Rakous, takže oblast mezi Dyjí a Moravou tvořila pravidelné bojiště mezi oběma soupeři. A jestliže se nebojovalo, pak přítomnost vojsk postačovala, aby vysála z obyvatelstva poslední, co tu ještě zůstalo. Podle obvyklé praxe vše pálili, loupili a zabíjeli. Po smrti Jiřího z Poděbrad v roce 1471 boj nadále pokračoval; došlo k svárům o českou korunu mezi polským nástupcem Vladislavem Jagelonským, zvoleným českými stavy za českého krále, a zmíněným Matyášem Korvínem. Matyáš získal alespoň zčásti Moravu (1469) a byl v roce 1471 v Olomouci zvolen katolickými feudály za českého krále a v Jihlavě byl dokonce korunován, avšak nebyl s to, aby získal i vlastní české území. Po četných potyčkách opět v Olomouci v roce 1478 se dospělo k názoru, že oba mají podržet královský titul, ale Vladislav že má vládnout v Čechách, kdežto vedlejší země, to jest Morava, Slezsko a Lužice měly připadnout Matyášovi.
Mezitím nastaly třenice mezi císařem a Matyášem Korvínem, neboť Fridrich nesouhlasil s Matyášovou intervencí v Rakousích. Proto v srpnu 1477 Matyáš vpadl do Rakous a během krátké doby obsadil téměř celou zem, zatímco větší města, jako Vídeň, Hainburg, Kremže a Stein, mu kladly houževnatý odpor, při jejichž obléhání utrpěli Uhři četné ztráty. Císař již předtím uprchl do Gmündu a ponechal Rakousy svému osudu. Kvůli nesmírným ztrátám byli Uhři svolni k mírovému jednání a v prosinci došlo skutečně k dohodě, podle níž měl císař vyplatit Matyášovi Korvínovi jako náhradu 100.000 zlatých; avšak při známé císařově prázdné pokladně byl tento požadavek neuskutečnitelný; proto o rok později vpadli Uhři znovu do Rakous, při čemž Matyášův velitel Zelený si počínal příliš ostře a tvrdě. Boje s Uhry se protáhly až do roku 1485, avšak Matyáš nebyl s to vojskem prosadit svou převahu, musel totiž bojovat i v Uhrách proti Turkům, kteří pod vedením bojechtivého sultána Mohameda II. vpadli do Uher a teprve po Mohamedově smrti (1481) mohl učinit ostřejší nápor na Rakousy. Když se v roce 1485 vzdala i samotná Vídeň, stal se Matyáš faktickým vládcem země. Na svolaném sněmu v červnu 1485 holdovala mu většina rakouských stavů. Sever země se však dosud Matyášovi nevzdal, a tak byl v roce 1486 donucen i k získání této oblasti mocí. Rychle se mu podařilo dostat Valtice a Čistějov do svých rukou; Láva, Retz a Eggenburg dlouho vzdorovaly, ale musely proti přesile kapitulovat. Nevíme, zda tehdy byly Valtice znovu rozbořeny, i když je jisto, že tu po předchozích náporech nezůstalo mnoho k boření a ničení; tak dezolátně vypadalo město v té době. Také v tomtéž mezidobí znovu ožily nájezdy loupeživých rytířů, z nichž vynikal v této části země Vilém Tetour z Tetova. Matyáš Korvín zemřel 6. dubna 1490 a jeho smrtí nastal na Valticku částečný klid.
Podrobněji jsme si všimli válečných událostí, abychom poukázali na hrůzy, které muselo zakusit obyvatelstvo našich Valtic; průchody vojsk, jejich řádění, běsnění a ničení bylo na denním pořádku. Ani Valtice s okolím nezůstaly ušetřeny těchto hrůz a běd; svědectvím plenění je zánik celé řady osad v blízkosti Valtic, jako byly Aloch, Kelčín (jihovýchodně města), Potendorf a Königsbrunn. Z řady nájezdů do této oblasti připomínáme alespoň útok jednoho z polních hejtmanů Matyášových zmíněného Viléma Tetoura z Tetova. Tento zpronevěřilý český feudál se pokusil v roce 1468 náhlým nočním útokem - stejně jako v Mikulově - dobýt hradby Valtic, byl však odražen a s nezdarem se vrátil nazpět.
Svou věrnost Jiřímu z Poděbrad uchovávali Lichtenštejni neochvějně. Avšak na české straně nesetrvali, neboť později je nacházíme v táboře Matyášově; zvláště energickým počínáním vynikal mladší bratr Jindřicha V. Jan z Lichtenštejna, který pro sebe získal hrad s městečkem Bernardsthal i s jinými statky v roce 1470 od Volfganga z Rogendorfu.
Jan Jindřich VII. zemřel v roce 1483; měl za manželku Anežku, dceru Jana ze Stahremberka, o které máme zprávy, že ještě v roce 1501 žila ve Vídni jako vdova.
Po smrti Jindřichově byl vedoucím rodu jeho mladší bratr Kryštof III.; byl odpůrcem císařovým a horlivým stoupencem krále Matyáše, který jej v roce 1487 ozdobil hodností zemského maršálka. Kromě toho za prokázané vojenské služby jemu a Lichtenštejnům Matyáš listinou datovanou na Retzu 30. října 1486 udělil lénem Valtice a Břeclav a Kryštofa vyznamenal výsadou uvedeného titulu zemského maršálka Rakous. Přitom potvrdil Lichtenštejnům držbu všech markraběcích lén, a to Mikulova, Sirotčího hradu, Děviček, Drnholce, Břeclavě, Podivína, Týnce a Valtic, a konfirmoval jim všechny zápisy a privilegia na tato zboží. Když pak v roce 1491 vpadli Rakušané - přes Valtice - k Mikulovu, k Břeclavi a k Hodonínu, byla proti nim postavena zemská hotovost v čele s Kryštofem z Lichtenštejna a jeho příbuzným Heraltem a Vladislavem z Kunštátu. Tato hotovost nepřítele nejen zastavila, ale pronásledovala ho nazpět až k Marcheku. Je přirozené, že těmito přechody vojsk město znovu velmi citelně trpělo.
Kryštof z Lichtenštejna se těšil stejně přízni krále Matyáše i císaře Fridricha III. Matyášův nástupce Vladislav II. Jagelonský udělil listinou datovanou v Bratislavě 30. listopadu 1490 Kryštofu a jeho synu Volfgangovi léno a táž panství, udělená zmíněným Matyášem v roce 1486.‘ Za války o uherskou korunu mezi Vladislavem II. a Habsburky se Kryštof postavil na stranu Vladislavovu. Leč Lichtenštejni nebyli v té době tak věrni uherské straně a brzy nato počali se více přiklánět na stranu Habsburků, až posléze se stal Kryštof jejich věrným stoupencem, zejména s nástupem Fridrichovým císařem Maxmiliánem.
Kryštofovi se podařilo zvětšit rodové statky. Tak získal ještě za života svého bratra Jindřicha panství Ulrichskirchen; po vymření rodu Potendorfů dostalo se mu hodnosti knížecího truksasy. K tomu ještě od Matyáše Korvína získal dům s vinicemi v Nussdorfě a městečko Novosedly na Šajavě, které bylo braniborským lénem a pocházelo od starobylých purkrabí norimberských.
Ještě jednou v devadesátých letech se Valticko třáslo před hrozbou žoldnéřských skupin a loupeživých rytířů, zvaných černá rota, kteří posléze v počtu 600 byli pobiti a ve výši 800 zajati, čímž skutečně zavládl toužebný klid.
Kryštof III. zemřel ve vysokém věku v roce 1506 a byl také pochován v Mikulově. Jeho manželkou byla Amálie, dcera Jana ze Stahremberka.
10. února 1504 rozdělili Lichtenštejnové své dosavadní državy v několik částí. Podle dílčích cedulí si Kryštof z Lichtenštejna podržel staré rodové panství, tj. Mikulov s hradem a městem, s Růžovým a Sirotčím hradem, s Děvičkami, tvrzí Břeclaví s příslušenstvím, s hradem Cáhnovem, Ulrichskirchenem a Wilfersdorfern; kromě některých statků získali na Moravě Jindřichovi bratři Erasmus a Jiří panství Drnholecké a město Podivín a posléze syn Jiřího Hartmana z Lichtenštejna obdržel za podíl hrad a město Valtice i zboží ranšpurské vedle této moravské a valtické linie existovala ještě linie šteireggská.
Tedy Valtice podržel syn Kryštofova bratra Jiřího V. Hartman I. (+ 1540), který zanechal syny Jiřího Hartmana (+ 12.
VI. 1562) a Jana Kryštofa. Syn Jiřího Hartmana nabyl po vymření moravské a šteireggské větve i statky obou těchto větví.
Hartman byl znamenitým hospodářem a organizátorem; jemu se podařilo upevnit valtické panství po stránce hospodářské i finanční, zatímco mikulovská větev se dostávala do vleklých finančních nesnází. Přitom i značně rozšířil své rodové državy; v roce 1518 zakoupil od bratří Truchsesových na Stázu Katzelsdorf, v roce 1520 získal od svého strýce Leonarda I. statek Cáhnov s tamním městečkem, mlýnem a dvěma dalšími vesnicemi; v roce 1525 získal lénem od Ferdinanda I. Poysdorf s desátky ve Wilhelmsdorfu a posléze v roce 1537 odkoupil od svého strýce Jana VI. a Wolfa Kryštofa z mikulovské větve horenské právo s vinným desátkem z proslulého Falkenštejnu a Hohenruppersdorfu. Valtickému špitálu před svou smrtí odkázal 4000 zl. Byl dvakrát ženat: poprvé v roce 1507 s Amálií, hraběnkou z Hohenlohe, podruhé v roce 1511 s Janou, dcerou Bernarda z Mainberku.
Jiří Hartman z Lichtenštejna, který se ujal panství po smrti otcově v roce 1540, začal řadu Lichtenštejnů, udatných bojovníků, kteří vynikli zejména v bojích proti neustále se zvyšující turecké expanzi, pronikající až směrem k Vídni; jeho manželka Zuzana, dcera strýce Jiřího VI. z Lichtenštejna, mu porodila 13 dětí. Z nich přežilo otce jen pět. Nejstarší, Hartman II., se stal hlavou rodu po vymření větve, jak jsme už uvedli, mikulovské a šteiereggské, Jiří Hartman spojil po smrti Jana VI. (1552) a Wolfa Kryštofa (1554) ve své osobě větve valtickou a šteiereggskou. Od svého synovce Kryštofa IV. odkoupil v roce 1555 dům ve Vídni a krátce před jeho smrtí (1562) statek Drnholec. Zemřel 12. července 1562 ve Valticích, kde byl také pochován, neboť v této době již Lichtenštejnové ztratili Mikulov.
Hartman II. (* 1544, + 1583) náležel k věrným stoupencům císaře Maxmiliána II. a Rudolfa II. Na základě dělby statků vlastnil podle smouvy v roce 1570 panství Valtice s Úvaly, Poštornou a Charvátskou Novou Ves a Hlohovec, které před svou smrtí rozšířil o Herrenbaumgarten a Lednici. Jeho manželka Anna hraběnka z Ortenburgu mu porodila devět dětí, z nichž opět přežilo otce jenom pět. Hartman II. osídlil charvátským obyvatelstvem, prchajícím ze své vlasti před tureckým nebezpečím, pusté vesnice na svém panství: Poštornou, Charvátskou Novou Ves a Hlohovec, jak se můžeme přesvědčit z valtického urbáře z roku 1570; část obyvatelstva se usadila v těchto místech již dříve, tj. po roce 1539, jak je zřejmé z listiny, kterou Hartman I. předal svému mladšímu synu Kryštofovi mezi jiným i ves „Under Krabattem“ - Dolní Charváty - dnešní Poštornou. 
Podle urbáře z roku 1570 náležely k valtickému statku Valtice, Charvátská Nová Ves, Poštorná, Úvaly a pusté vsi Königsbrunn, Aloch a Kelčín. Urbář obsahuje podrobný popis hranic těchto poustek: Aloch sousedil s pustým Hlohovcem, lednickými rybníky, Charvátskou Novou Vsí, Týnem (Bořím lesem) a Valticemi, Königsbrunn s pustým Hlohovcem, Valticemi, Úvaly, dále s rybníkem Nesytem, Kelčínem (Geltsching) s Valticemi, Kútzelsdorfem a Bořím lesem.
Poddanské poměry se podle urbáře v obcích na panství od sebe nelišily. Například v Charvátské Nové Vsi platili poddaní podle urbáře z lánu 1 zl., z podsedku 15 kr., za dřevo 12 zl. z domu; z pastvin neodváděli nic, z luk nestejně, podle jejich velikosti. Z naturálních dávek dávali husy, slepice, jehňata, sýr (část z toho za vykoupenou odúmrť). Není však uvedeno, jaké množství jednotlivec přesně platil. Dále odváděli vrchnosti desátky ze všeho obilí (ta z něho dávala jednu třetinu faráři v Poštorné, jemuž kromě toho byli poddaní obou charvátských obcí povinni obdělávat svobodný lán v Poštorné), desátek ze zeleniny a některé poplatky Také byli povinni obyvatelé z Charvátské Nové Vsi obdělávat jednu část rolí patřících k valtickým dvorům podle potřeby, a to za stravu. Při senoseči na panských lukách dostávali podle potřeby vedle stravy také malou peněžitou odměnu. Z každého domu platili 6 denárů na vydržování kata. Všechny poplatky odváděli ve dvou termínech (o Jiřím a Michalu). Kromě toho byli povinni odebrat od vrchnosti desetivědrový soudek panského vína.
Celkem měli obyvatelé obou charvátských obcí proti valtickým měšťanům - jak si všimneme níže - a poddaným úvalským některé malé výhody; nebyli totiž povinni vinohradní robotou, neplatili za hlásku ani ji nekonali, a také na tom byli lépe s šenkem panských nápojů, neboť Valtičtí a Úvalští museli odebrat tolik panského piva a vína, kolik se jim poručilo.
Kromě toho drželi obyvatelé obou vsí v nájmu malou část pozemků v Alochu - tehdy tam byly obdělány jen dvě třetiny pozemků, ostatní ležely pusté. V Königsbrunnu měl pole „jeden Charvát“, ostatek samí Němci z okolí, zato v Kelčíně měli v nájmu pozemky téměř všichni usedlíci z Charvátské Nové Vsi, a to ze 483 1/2 jitra celkem 303 1/3 jitra, ale většinou jen z jedné trati obrácené k vesnici. Z jednoho jitra platili 1 kr., avšak drželi tato pole jen do vůle vrchnosti. Ve vlastní režii měla vrchnost tři dvory s jejich příslušenstvím, mnoho vinohradů, pivovar, mlýn, cihelnu, lom, panskou hospodu a výrobu ledku ve Valticích, dále jí patřila mýta ve Valticích a v Poštorné. Lesy na panství a právo honební náleželo jen vrchnosti, rovněž všechny rybníky. O část území kolem Dyje u charvátských obcí trval pohraniční spor s Janem z Žerotína na Břeclavi, který byl ukončen přátelskou úmluvou a přesným vymezením hranic 14. srpna 1571.161 Části pozemků z Alochu se používalo jako pastvin poddanými z Valtic, Charvátské Nové Vsi a Hlohovce.
Město v té době odvádělo vrchnosti roční činže 23 liber 6 solidů 12 denárů, z vinohradu perkrechtu 4 libry 4 solidy 3 denáry, z pastvin 2 libry 3 solidy 6 denárů, z mýta 12 liber, z polních lén a klučovin 14 liber 6 solidů 33 denárů, za dříví 27 liber.
Na naturáliích bylo povinno město odevzdávat ročně 2 telata, 2 jehňata, 1 sud omastku a 3 libry vajec, na perkrechtu pak 6 drejlinků, 4 urny a 3 čtvrti vína. Na obilním desátku dávalo město vrchnosti 7 mutů 3 měřice pšenice, 5 mutů 5 měřic ovsa, 2 muty 7 měřic žita, 5 mutů 5 měřic ječmene a 7 měřic hrachu. Kelčín byl v té době pustý a jen za trávu z něho vrchnost pobírala 4 libry 25 denárů; ve městě bylo 37 čtvrtí vinic.
Rybník Nesyt u Sedlece zasahoval částí do katastru města Valtic a z celkového osazení 800 liber připadlo na Valtice 400 liber; stejně tornu bylo se Středním rybníkem, z 200 kop připadalo na Valtice 100 kop a se Spodním rybníkem u Lednice z 220 kop připadalo na Valtice 110 kop ryb. Tamní městská valtická fara pobírala z města na desátcích 7 liber 4 solidy 29 denárů, z Katzelsdorfu 5 liber 1 soud
18 denárů, ze Schrattenberku 6 liber, 4 denáry, z Úval 5 liber 4 solidy, z Gumpersdorfu 1 libru 4 solidy, z Macklersdorfu 4 libry 12 denárů, z Pausprunnu 4 libry 7 denárů, z Hausprunnu 7 liber 22 denárů, z Baumgartenu 2 libry 24 denárů. Na obilním desátku fara pobírala z Valtic 2 muty pšenice, /2 mutu žita a 3 muty ovsa, ze Schrattenberku 3 ? mutu pšenice, stejně ovsa, z Katzelsdorfu 56 měřic pšenice, 10 měřic žita a 2 měřice ovsa, na vinném desátku pak dávalo město 40 sudů vína, stejně jako Katzelsdorf, na malém desátku 6 slepic, 3 sýry. Farář vlastnil ve Schrattenberku 6 čtvrtí vinic, v Katzelsdorfu 2 čtvrti a stejné množství vinic ve Valticích.
Takto jsme si osvětlili alespoň zčásti strukturu valtického panství a množství povinností, kterým město bylo povinno v 16. století vůči vrchnosti. Struktury vlastního města si všimněme níže.
Výraznou postavou, která znamenala novou etapu města, byl Karel z Lichtenštejna (1569-1627), z počátku protestant, od roku 1599 konvertoval ke katolicismu.
Karel z Lichtenštejna uzavřel 29. září 1606 se svými bratry Gundakarem a Maxmiliánem smlouvu, podle níž měli všichni bratři spravovat valtické zboží společně a vladařem měl být vždy prvorozený z primogenitury; z majetku byl takto vytvořen fideikomis. Statky Valtice, Herrenbaumgarten, Ranšpurk, Cáhnov, Mistelbach, Rengelsdorf, Lednice, Plumlov a Prostějov se všemi zámky, městy, městečky a vesnicemi měly tvořit tento společný majetek; vladař měl pak používat titulu „vládce rodu“. Karel nadto byl povýšen do knížecího stavu, čímž získal titul knížete.
Počátek 17. století nezačínal pro město příliš šťastně; v roce 1605 bylo město marně obléháno vojsky císařova nepřítele, uherského magnáta Bočkaje. Karel I. stál tehdy na straně pozdějšího císaře Matyáše a odměnou za to byl později povýšen do knížecího stavu na první místo mezi rakouskými knížaty.
Na počátku třicetileté války v roce 1619 táhla Valticemi vojska uherského knížete Bethlena Gábora a v srpnu téhož roku císařského generála Dampierra, který byl 5. srpna 1619 poražen Moravany na loukách mezi Dolními Věstonicemi a Strachotínem. Vojenské oddíly se v krajině objevovaly i v letech 1620-1621. Starost o jejich zásobování mocně doléhala i na město. Mimoto škody na úrodě i na polích, způsobené vojenskými přechody, byly značné.
K osvětlení válečných škod si všimněme několika údajů z valtického městského archívu.
5. května 1619 se zdržely ve městě tři dny 3 setniny českého vojska; škoda se odhadovala na 100 zl.
2. ledna 1620 se ubytoval na tři týdny regiment vojska Tiefenbachova, jemuž byli měšťané povinni jak potravinami, masem a pivem; byla způsobena škoda za 1343 zl. 42 kr.
V téže době se tu usadil Jiří z Landau - škoda 5 zl. 55 kr.
5. března roku 1620 zavítal do města praporčík Keysser se svým praporem a zdržel se do 3. dubna - škoda 550 zl.
Od 23. dubna do 5. prosince tu prodléval poručík Osvald Khansseisen se svými 50 druhy - škoda 5625 zl.
17. května 1620 připochodovali do města komisaři z Landau, Steger z Ladendorfu a Meltzer s 789 husary a zdrželi se po tři dny; ztráty způsobené s ubytováním, masem, ovsem, vínem se odhadovaly na 500 zl.
3. srpna téhož roku zavítal do města poručík Petr Khotasch se 700 dobrovolníky a ubytoval se na předměstí; škody činily 4200 zl.
14. listopadu vpadlo do předměstí 6 praporů a způsobily škodu 300 zl.; 17. listopadu pak 6 praporů uherských rej tarů přišlo do města a zůstalo zde 5 týdnů; způsobená škoda se odhadovala na 10.500 zl., k tomu ještě muselo město vydat na cestu 42 mutů 10 měřic obilí v obnosu 634 zl. 45 kr.; 16. listopadu 50 uherských vojáků způsobilo škodu 267 zl. 57 kr.; mezitím přišel znovu pán z Landau s 6 prapory uherských rejtarů a spotřebovali za 300 zl. potravin; 28. listopadu tentýž spotřeboval viktuálie za 122 zl. 39 kr.; od 11. prosince se zdržel poručík Jan Jindřich Strafenberger se 40 mušketýry a způsobili škodu 425 zl.; takže jen za tohoto půldruhého roku utrpěly Valtice škodu 25.374 zl. 58 kr.
Nedivíme se, že tyto škody znamenaly pro obyvatelstvo města nesmírná strádání. Proto Karel z Lichtenštejna po skytl městu v roce 1625 velké výsady, aby je odškodnil za ztráty.
Karel, který učinil město svou rezidencí, zemřel 12. února 1627 ve Vídni. Z manželství s Annou Marií z Boskovic zanechal tři děti (syn Jindřich zemřel v mládí); nejstarší dcera Anna Marie se provdala za knížete Maxmiliána z Ditrichštejna, mladší Františka Barbora za hraběte Wernera Tillyho a syn Karel EusebiusKarel Eusebius následoval otce ve vladařské moci (1627-1684).
Město nabylo v těchto obdobích zcela jiný ráz.
Po stránce náboženské zůstávalo i nadále věrno katolické nauce. Tamní farní kostel byl i v této době středem četných dotací. Tak například 12. března 1423 odevzdal valtický farář Zikmund Smydel svůj vinohrad ve Valticích farnímu kostelu, 4. listopadu 1424 svolil Hartneid z Lichtenštejna Lorencovi Puchenwarterovi na základě souhlasu jeho švagra Ondřeje Tongka k odprodeji šesti lánů s desátkovou povinnosti ke kostelu, které dosud užíval, za 32 liber vídeňských feniků, 26. dubna 1449 doznala Kateřina, dcera zemřelého Ondřeje Tongka a manželka Ulricha Maierhofera, vídeňského měšťana, že dala část svého dědictví po otci, desátek z polí a vesnice purkmistru a radě města Valtic ve prospěch tamního kostela. Poté 23. srpna 1457 konsekroval hiponský biskup Volfgang, světící to biskup pasovského biskupa Oldřicha, na žádost Štěpána z Lichtenštejna a valtického plebána Jiřího Gaustera ve farním kostele oltář Sv. Bartoloměje a sv. Afry. 18. července 1462 zřídil Štěpán Lukchirer z Valtic se svou manželkou Kateřinou nadaci u farního kostela s donací louky v Novosedlích na Dyji, zvanou Scheibelwisen na šest tovarychů, ve výši 40 vídeňských feniků. Úprava interiéru neustále pokračovala, jak jsme poté svědky v druhé polovině 15. století, kdy soluňský arcibiskup Albert a spolupomocník pasovského biskupa Oldřicha konsekroval 2. ledna 1479 v kostele dva nové oltáře sv. Floriána, Kryštofa a Volfganga a Sv. Kateřiny, Barbory, Markéty a Doroty, stejně i hřbitovní kapli Sv. Zikmunda.
To vše je znamením, že farní kostel P. Marie byl předním kostelem v celé oblasti. Jako faráře v 15. století známe v roce 1423 Zikmunda Smydela a v roce 1457 Jiřího Gaustera. Vedle něho vykonával velký vliv františkánský klášter, který navázal na činnost předhusitského minoritského kláštera.
Konsolidace města se projevovala mimo jiné i obnovou tamního kláštera. Vždyť poškozené klášterní budovy upoutaly pozornost významného kazatele, procházejícího našimi zeměmi a budícího mimořádný věhlas, generála řádu, známého Jana Kapistrána, který je považoval za budovy vhodné k založení klášterní komunity františkánské observance. K realizaci však došlo teprve v roce 1487. Je též možné, že iniciátorem byl kancléř Matyáše Korvína Jan Filipec, který byl obdivovatelem františkánů a nakonec jejich členem; Filipec také mimo jiné založil františkánský klášter v Uherském Hradišti, kde byl také pochován. Kryštof III. z Lichtenštejna na základě vynaloženého úsilí přivolil k usazení františkánů ve městě.
Takto vlastně nová františkánská komunita navázala na tradici své minoritské odnože; okolnost, že se usadila v někdejších budovách minoritského kláštera, způsobila, že tito po patřičných úpravách se mohli usídlit ve vybavených budovách. A tak vlastně brzy nalezli svůj řeholní domov vybavený všemi patřičnými řádovými místnostmi. Z notářské listiny Antonína Caludiniho zvané Chrispana z roku 1526 se dovídáme, že klášter měl refektář čili jídelnu, čtvercovou křížovou chodbu s ambity, nad nimiž byly umístěny cely pro řeholníky. Klášterní zdivo mělo sílu přes půl sáhu. Ke klášteru přiléhal klášterní kostel zasvěcený sv. Michalu archandělu, jak se čte v datovací formuli uvedené notářské listiny. Domníváme se tedy, že šlo o patrocinium převzaté z původního minoritského kostela. Tento byl zaklenut, alespoň v presbytáři a snad i v lodi; stejně byla zaklenuta i kvadratura a jednotlivé řeholní cely.
Avšak ani tentokrát neměl klášter dlouhé trvání, neboť Lichtenštejnové byli v 16. století fedrovateli tehdy se šířících reformačních hnutí, ať novokřtěnství nebo protestantismu. Hartman z Lichtenštejna učinil sousední Mikulov střediskem novokřtěnství, který pro přítomnost jejich vůdce Baltazara Hubmaiera byl zván Emauzy novokřtěnství na Moravě. Nemůžeme se tedy divit, že Lichtenštejnové přáli novým myšlenkovým proudům ve Valticích. Jejich pomocníkem v tomto směru byl tamní zámecký hejtman a blíže neurčený Zikmund Boise. Zdá se, že on to byl, který organizoval a provedl několik pohoršlivých scén v kostele a v klášteře, o nichž nás informuje notářská listina, o níž jsme se již zmínili. Řádoví představení je však pokládali za velmi vážné. Proto dali o nich v přítomnosti vídeňských měšťanů Konráda Schilhera a Kryštofa Styrmigera pořídit dne 22. května 1526 od uvedeného Antonína Caludiniho notářský zápis na základě výslechů 13 členů valtického kláštera, shromážděných v refektáři. Z kněží to byli kvadrián Josef z Anasu, konventní vikář Antonín z Ingolstadtu, Leo z Tulnu, Vavřinec z Koffachu, Melichar z Pasova, Barnabáš z Vilsecku, Cherubín z Villacu, Anastasius ze Slezska, z kleriků jáhen Damián z Affleuchu, z bratří Vitalis z Rosshaimu, Michal ze Špýru, Otto z Laufen a Volfgang z Kremže. Jejich výpovědím byl přítomen P. Řehoř z Drozdovic, kvardián františkánského kláštera sv. Teobalda a sv. Bernardina na vídeňském předměstí, a zároveň i rakouský řádový kustos, jenž jako zplnomocněný komisař zastupoval nepřítomného řádového rakouského provinciála P. Kašpara z Kremže.
Celý výslech je velmi zajímavý, neboť nám odhaluje pronikání reformačního hnutí ve městě. Jak jsme již upozornili, strůjcem všeho toho byl již uvedený Hartman z Lichtenštejna spolu se zámeckým hejtmanem a Zikmundem Boisem. Současně se na celé akci podílel i luterský městský kazatel kněz Jiřík. Šlo o jakýsi masopustní karneval s ostrým protiřeholním zaměřením. Zikmund Boise totiž vnikl na popeleční středu 14. února 1526 se zástupem maškar v ženském přestrojení a s načerněnými tvářemi do kláštera, kde pronikl spolu s doprovodem chodbou až do refektáře a tam přinutil všechny členy kláštera, aby se shromáždili; z těchto si nejen tropili posměch, ale i skákali po stolech a zahájili taneční rej, při němž byli řeholníci donuceni ke zpěvu nábožných písní.
Tento výjev znamenal jen počátek dalších akcí, které na sebe nedaly dlouho čekat. Zikmund Boise podnikl další útok v sobotu před Květnou neděli o velikonocích dne 24. března; opět se svým doprovodem vtrhl do kostela v době nešpor a nutil kvardiána - oblečeného v slavnostním rouchu - k tanci; ostatní vyzýval po svém vstupu na kazatelnu ke zpěvu hanlivých protináboženských popěvků. Dále vhodil na zem desku vyhlašující papežské odpustky. K večeru pak vnikl ještě jednou do refektáře, kde byli řeholníci shromážděni k večeři, píchal některé zezadu mečem, jiným zase rozřezal nožem kapuci a všechny nutil nejapnými vtipy k nemírnému pití.
Tutéž scénu opakoval Zikmund o Zeleném čtvrtku 29. března; při svém počínání vylil kvardiánovi jídlo do vína, jídlo ostatních pohodil psům, rozbíjel sklenice a vyhrožoval nožem kazateli Zacheovi z Everdingu. Stejně nejapně si počínal téhož dne při obřadu umývání nohou; spolu s městským kazatelem Jiřím skákali do řeči Zacheovi z Everdingu, který právě kázal, a obviňovali jej ze lži; svými výroky tak přehlušovali kázání, že Zacheus je musel přerušit. Srocený dav shromážděného obyvatelstva nadto roznítili přivedením několika kozí, které způsobily ve shromáždění takovou paniku, že obyvatelstvo se z kostela rozuteklo.
Poté se Zikmund se svými druhy odebral do čeledníku a žádal kazatele Zachea, aby se i tento tam dostavil; přišel teprve po hejtmanově ujištění, že se mu nic zlého nestane. Zikmund se pak urážlivým způsobem vyjadřoval o Zacheovi a nazýval jej kacířem. Posléze jej vyzval, aby se druhého dne dostavil na hrad k odpovědnosti ze svých výroků. Zacheus se však nedostavil a ze strachu se tři dny ukrýval.
Tak se připravovala půda pro likvidaci kláštera, ať již uvedeným nejapným počinem, především však také i tím, že stejně jako v Mikulově i zde byli Lichtenštejnové podporovateli nových reformních proudů. O františkánský klášter tedy nejenže nestáli, ale především jej finančně nepodporovali. Tím se stalo, že posléze františkáni město opustili, a to asi kolem roku 1541, když budova byla těžce poškozena při tureckém vpádu do města v roce 1529. V roce 1544 Hartmanův syn Jiří Hartman z Lichtenštejna prohlásil, že řeholníci opustili klášter před několika málo lety, že v klášteře po pět let už nikdo nebydlel a že jeho nebožtík otec nemohl tornu všemu nijak zabránit; samotné budovy podléhaly zkáze a v uvedeném roce byly částečně rozpadlé. O zdivo jevili zájem valtičtí měšťané, kteří požádali Jiřího o to, aby mohli budovu rozebrat jako stavební materiál pro své stavební potřeby. Je možné, že upozorňovali přitom na nebezpečí, že by blížící se turecká vojska mohla budovy použít jako odrazového můstku při útoku na město a jeho nejbližší okolí. Tuto petici měšťanů přednesl císaři Jiří Hartman v roce 1544, načež císař tam vyslal zástupce dvorské válečné rady Kašpara Praundta a Jana Polhaimera, aby přímo na místě provedli patřičná šetření. Na základě jejich písemné analýzy z 1. září 1544 císař 27. listopadu téhož roku přivolil k rozboření části budov a k použití stavebního materiálu na opevnění hradu i města; kostel asi zůstal.
Likvidací františkánského kláštera bylo umožněno ve městě reformní hnutí, které nabývalo na značné intenzitě především, jak jsme již výše uvedli, podporou Lichtenštejnů. Již v letech 1526-1528 se ve městě vedle luterství rozšířilo novokřtěnství, které zde mělo silné kořeny až do počátku 17. století; že skutečně novokřtěnství na Valticku zapustilo silné kořeny a že mělo bohatou tradici, je vidět i z městských účtů, kdy celá řada řemeslných nástrojů se nakupovala u novokřtěnců.
Přitom je však třeba si uvědomit, že vedle šířícího se novokřtěnství a luterství i nadále byla v činnosti městská katolická fara, jak nás o tom informuje vizitační zpráva z roku 1544. Tehdy totiž byla v Dolních Rakousích nařízena císařská vizitace, aby přešetřila celkovou náboženskou situaci.
Její členové se na šesti vozech ubírali od jedné farnosti ke druhé; členy vizitace byli Lorenc Kufsteiner, Ludvík Kirchberger, kanovník u sv. Štěpána ve Vídni Michal Kifringer a Kryštof Polt. Doprovázel je písař; zavítali také do Valtic. Tato zpráva je velmi zajímavá, neboť objasňuje, jak tehdejší městská fara vypadala. Kostel se nacházel ve velmi špatném a dezolátním stavu, fara byla vypálena při válečných událostech v roce 1543, farní beneficium bylo Lichtenštejny pronajato měšťanu Rauscherovi.
Valtickou faru tehdy spravoval farář a děkan Oldřich Muttlich, jemuž vypomáhali čtyři duchovní; podle relace vykonával obřady starým způsobem. Jiří z Lichtenštejna zavedl pobožnost na Boží Tělo s ročním výnosem 32 liber; o školní mládež pečoval školmistr.
Že Lichtenštejnové v té době katolické faře nepřáli, výslovně dosvědčuje nástupce Muttlichův - Kryštof Musser (přišel z Horních Valteřic); byl uveden v roce 1550. Kryštof Musser ve své zprávě ordinariátu z 21. dubna 1566 výslovně uvádí, že „der Liechtenstein von der Pfarre abstosse“ současně žádal oficiála pasovského biskupa o pomoc a přispění, i když nebylo v jeho silách a moci, aby valtickému faráři mohl být vydatně nápomocen.
Nelze se divit, že Kryštof Musse se obrátil na oficiála s tak naléhavou a důtklivou žádostí. Vždyť v témže roce 1566 se ve Valticích setkáváme s prvním protestantským farářem Janem Magdeburgiem; byla to osobnost, která hrála mimořádnou roli v tehdejším náboženském vření. Pocházel z Gardelegenu v Prusku, kde se narodil v roce 1525; zpočátku působil jako kazatel v Brunšvicku, pak v Hamburku, odkud se dostal zásluhou císařského polního maršála Hanse Rubena jako kněz do Grafenwertu, kde v roce 1567 vydal spis: Konfession oder Bekenntnis des Glaubens etlicher ewangelischer Prediger in Osterreich. V roce 1566 jej nacházíme ve Valticích; svými názory se hlásil k flakciniánům, extrémnímu protestantskému směru.
Rozmach luterství podpořil výnos císaře Maxmiliána II., umožňující vyznávání augšpurské konfese jak stavům, tak i poddaným. Hned poté nelenil Hartman II. z Lichtenštejna, aby povolal do Valtic v roce 1571 protestantského predikanta Jana Iudexe; to je znamením, že v té době již katolická fara ve městě zanikla a byla nahrazena protestantskou.
o stabilizaci luterství ve městě svědčí i to, že Iudex k výkonu duchovní správy povolal ještě v roce 1577 Baltazara Grave a v dalším roce Alexandra Bresnicera jako jáhny; ten po smrti Iudexově v roce 1578 se stal městským kazatelem.
Bresnicer náležel k předním teologům tehdejší doby. Pocházel z Chotěbuzu v Dolní Lužici; v roce 1546 jej nalézáme jako superintendenta v Altenburku v Sasku; poněvadž tam odepřel podepsat evangelickou deklaraci, byl spolu s 27 jinými kazateli propuštěn a nalezl útočiště ve Švábsku, kde nadále vykonával svůj úřad; pro svou příchylnost k flakciniasmu byl propuštěn a odešel do Valtic, kde nalezl své útočiště a kde také v roce 1581 zemřel. Náležel k předním odpůrců katolické církve, jejichž stoupenci byl hodnocen za velmi nebezpečného.
V době Bresnicerova působení se konala ve Valticich 13. září 1580 evangelická kanonická vizitace, která měla zjistit situaci evangelické církve v Dolních Rakousích jak po stránce věroučné, tak i po stránce církevních potřeb. Sezení předsedal Hartman z Lichtenštejna a věroučnou stránku měl na starosti teolog dr. Barkmeister z Rostocku; byli povinni se dostavit kněží z oblasti pod Manhartem. První den se zkoušce podrobili kněží a kazatelé z lichtenštejnských panství. Martin Wolf z Dobermannsdorfu, Kryštof Merkel z Lednice, Baltazar Senkenberg z Hauskirchenu, Tomáš Distelmayer ze St. Lichtenwartu, Otmar Schilheida z Bernardstalu, Mikuláš Becker z Wolkersdorfu a jáhen Grawe z Valtic; farář Bresnicer jako zapřisáhlý flakcinián odepřel účast na zkoušce. Při zkoušce se zjistilo, že se ve městě používalo při církevních obřadech běžné rakouské agendy, jež byla schválena císařem Maxmiliánem 11. Na ukončení zkoušky se konala ve valtickém kostele ordinace, při níž byl doktorem Backmeisterem ordinován Nikolaus Becker z Wilfersdorfu.
Z vizitace vychází najevo, že nejen město, ale i celé okolí bylo v té době oddáno protestantismu; vždyť děkanát Hohenleiten, k němuž náležely i Valtice, měl z 30 obcí 18 úplně protestantských, na nichž působilo přes 60 pastorů; z nich 10 se hlásilo k flakcinianismu. Valtický kazatel Bresnicer byl jmenován seniorem celé oblasti, jemuž měli vypomáhat určení subsenioři.
Nástupcem Bresnicerovým se stal Jiří Hirscher Z Bystřice v Sedmihradsku, který studoval na evangelické teologické fakultě ve Wittemberku a ve Frankfurtě nad Odrou.
Posledním protestantským duchovním správcem byl Adam Veringer, který ve Valticích působil od roku 1595.
Po Janu Septimiovi se totiž ujal, jak již bylo uvedeno, lichtenštejnského panství kníže Karel z Lichtenštejna, který sice se původně přikláněl k protestantismu, ale v roce 1599 konvertoval ke katolicismu. Ve městě byl tento zvrat doprovázen i změnou v náboženském cítění na základě známé zásady cujus regio, illius religio (čí země, toho i náboženství), a tak dosavadní evangelický duchovní správce Veringer musel město opustit. 26. září 1601 ho vystřídal dr. Kryštof Ondřej Fischer jako první farář nově obnovené katolické fary. Že se ovšem vystřídáním duchovních správců město nestalo katolické, je nabíledni a je také i zřejmé ze stížnosti jeho nástupce Mikuláše Hartmana z roku 1625; stěžoval si na nespokojenost věřících s jeho počínáním. Můžeme se právem domnívat, že v té době zůstávalo město ve své většině oddáno protestantismu.
Karel I. z Lichtenštejna se přičinil o to, že 10. února 1605 byli do města uvedeni milosrdní bratři pod vedením prvního vikáře Jana Křtitele Cassinettiho, kteří položili základy dnešní nemocnici a kteří byli také nejstarším konventem milosrdných ve střední Evropě.
V uvedené době přivedl Karel I. z Lichtenštejna několik bratří do chudičkého špitálu sv. Barbory, jejíž kaple stála na předměstí, na místě nynější epištolní strany dnešního klášterního hlavního oltáře. Bratři však nemohli vyvinout úspěšnou činnost, ba ani neměli pro sebe slušné ubytování, a byli namnoze odkázáni na soukromé byty. Většina jich proto Valtice opustila a odešla v roce 1614 do Vídně. O ubohosti valtických poměrů svědčí i okolnost, že za prvních padesát let ani jediný bratr neskládal v konventu sliby a pouze jediný tam zemřel. Teprve v roce 1659, kdy vyvstala naděje na jakousi působnost, přišli tam čtyři bratři s převorem Konstantinem Scholzem, aby zesílili konvent, ale i ti museli zpočátku hledat přístřeší v městských domech. Neblahým poměrům učinil konec Karel Eusebius z Lichtenštejna zřízením dostatečné fundace v roce 1662, jak se dočteme v následující kapitole.
Je přirozené, že ve městě již v době předhusitské se nacházela katolická škola; není jisté, zda se k ní později přidružila ještě městská škola, jak bylo na Moravě zvykem zejména v královských městech. O církevní škole se zmiňuje i uvedená kanonická vizitace z roku 1544, která nám připomíná tamního školmistra.
Po proniknutí protestantismu do města se podle všech okolností stala protestantskou. Opět již uvedené shromáždění ve Valticích v roce 1581 shledalo tamního školmistra jménem Pavla Hartvogela, který vyučoval ve škole na 50 hochů; také zkušební komise vykonala zkoušku ve škole a zjistila, že menší část se učila latinské gramatice, zatímco většina se věnovala čtení, psaní a znalosti německé řeči.
Karel z Lichtenštejna po svém nástupu jako držitel panství měl smělé plány i ve školské organizaci; usiloval o zlepšení kvality školské výuky, a proto založil v roce 1597 ve Valticích evangelickou krajinskou školu, jakési gymnasium, k jehož dotaci přivolili stavové roční subvencí 500 zlatých. Na nově zřízeném ústavě se mělo vyučovat latině, řečtině, bibli, hudbě, dějinám, německé řeči a stylistice. Po své konversi přeměnil Karel z Lichtenštejna školu na katolickou. Leč stavové odmítli slíbenou dotací přispívat. Škola existovala ještě v roce 1604, avšak později stopy o ní mizí, a zdá se, že patrně zanikla.
V té době měnilo město svou tvář, což mimo jiné způsobovala okolnost, že četné požáry ničily dosavadní vybudované dílo.
Dosavadní hrad byl přebudován v renesanční hrad; poněvadž z původního valtického hradu se nám nedochovaly žádné zbytky, je možno rekonstrukci provést jen v hrubých rysech. Mnoho napovídá samo staveniště, které se prudce svažovalo k východní i západní straně. Pozvolný svah k městu, oddělený od vlastního hradu obranným příkopem a padacím mostem, dovolil vzniknout poměrně rozsáhlému předhradí, které bylo nutné pro stavby hospodářského rázu. Zde pak, zejména v období renesance, vznikly po obou stranách nádvoří budovy, k nimž se přicházelo branou, situovanou v příčném křídle, které bylo souběžné s budovou vlastního hradu. Toto renesanční předhradí přetrvalo i přestavbu hradu na zámek za Karla Eusebia; po stránce obranyschopnosti hradu byla nejlépe vybavena zadní část, kde byla již v gotickém období postavena věž, jak jsme se výše zmínili.
Renesanční fázi hradu a jeho přeměnu na zámek lze časově ztotožnit s renesanční přestavbou zámku v Mikulově, tj. zhruba do prvních desetiletí 17. století. Výhodná hospodářská a finanční situace valtických Lichtenštejnů dovolila, aby úprava hradu na renesanční zámek byla provedena v duchu dobových zvyklostí. Nescházely zde typické renesanční arkády kolem vnitřního nádvoří a nechyběla ani úprava gotických místností na pohodlnější renesanční komnaty. O nákladnosti a členitosti stavby svědčí i připomínka Karla Eusebia, podle níž valtický zámek se skládal ponejvíce z průchodů a podloubí. Při všech úpravách nebylo však možné zapomínat na strategický význam valtického zámku. Objekt zůstává nadále obranným bodem rakouského území proti útokům z jihu, totiž proti Turkům. Nárožní věž valtického předzámčí, dodnes dochovaná, výstavba bašt vybíhajících z dosavadní středověké hradební linie se stávají součástí zlepšeného opevnění. Výčet příslušenství valtického hradu z roku 1570, tj. sklepy, komnaty, světnice, věže a sfingy před branou, Prašná věž a volský mlýn spolu se sumárním odhadem 1600 zlatých naznačují, že šlo skutečně o objekt významných rozměrů i zařízení, jak nás názorně poučuje i vyobrazená rytina Vischerova z roku 1673.
V roce 1605 odolalo město i hrad náporu Bočkajovců; stálé nebezpečí z Uher a možnost útoku švédských armád v posledních letech třicetileté války - jak seznáme níže - nedovolovaly Lichtenštejnům realizovat sebemenší přestavbu budov. Mezi lety 1629-1639 došlo na zámku pouze k malířské výzdobě hradu historickými výjevy ze života Lichtenštejnů italským malířem Janem Křtitelem Gidonim.
Před hradní branou stávala hradní kaple, v místech morového sloupu se nacházel až do roku 1671 gotický farní kostel - který značně utrpěl v druhé polovině 15. století, jak jsme se výše zmínili. Františkánský klášter až do svého zániku stával v blízkosti městských hradeb a v blízkosti městské brány.
K posouzení tehdejšího města můžeme použít údajů urbáře z roku 1570: podle toho bylo ve Valticích více než 200 usedlostí; použijeme-li opět průměr pět osob na jednu usedlost, pak zjistíme, že město vzrostlo - při všech těch válečných strastech - o více než 100 obyvatel; k tornu je nutno ještě připočítat chudinu a bezzemky. Z jednotlivých usedlostí asi tři náležely českému obyvatelstvu. Slovanský příliv, tj. charvátské obyvatelstvo, se ve městě projevoval teprve na sklonku 16. století. Držitelé některých domů a pozemků byli, podle jmen soudě, Charváté: hyli to Veit Lanicz, Toman a Jiří Siczové, Hans Opusitsch, Volf Muštěřicz, Hans Pepenitsch, Blasi Dembschitz (Domčič), Michl Jerumac, Matl Gerbawschütz (Grbavčič), Gregor Farbatinitsch (snad Harvatinič), Gall Jarczicz, Simon Wuzschiz (Vučič), Blasi MalinkoStefa Zwitiszicz. Právě tak u polí je na třech místech poznamenáno, že pole drží „ain Krabat“ - Charvát. Vedle toho mělo majetek ve Valticích 12 Čechů. Nelze zamítnout možnost, že jednotlivci z těchto Slovanů byli usazeni v okolních osadách a že měli ve Valticích jen část jmění. Při řešení tohoto problému nám vadí neúplnost soupisu a nedostatek zpráv z konce 16. století o příjmeních obyvatelstva; názvy tratí u Valtic byly v roce 1570 a 1589 německé. V roce 1613 se připomíná na valtických „gruntech“ trať Novosádky.‘
Je nutné si uvědomit, že Valtice zůstávaly i nadále poddanským městem. Vrchnost zde vlastnila dvůr, pivovar, mlýn, cihelnu a výrobnu ledku; v těchto místech nalézala svou obživu především chudina.
Další část obyvatelstva se věnovala hospodářskému podnikání a vinohradnictví; nemalé množství obyvatel pracovalo jako řemeslníci, kteří byli sdruženi v ceších.
Řemeslníci sdružení v ceších měli mnoho výhod. Cech je například chránil mnoha ustanoveními proti nekalé soutěži. Řemeslníky mělo především chránit právo mílové. Na míli od města nesměl nikdo zhotovovat cechovní výrobky, pokud nenáležel k cechu; byl-li takový tajný výrobce dopaden, pak nalezené zboží propadlo z poloviny ve prospěch vrchnosti, z poloviny ve prospěch cechu. Stejně každý mistr měl právo pouze na určitý počet pomocníků, aby se nemohl obohatit na újmu jiných cechovních mistrů. Proto směl přijmout pouze jednoho učně a nesměl jako tovaryše zaměstnávat ženy, kromě své manželky.
Předpokládáme, že ve Valticích bylo několik cechů jak pro město, tak i pro okolí; nemáme o nich zprávy, jen se nám dochovalo udělení privilegia tamním ševcům z 3. dubna 1605. Podle něho nově přijatý mistr odváděl na penězích 18 krejcarů, mladší mistr pak 4 krejcary; dále byl povinen předložit pět vzorových kusů své práce a kromě toho se musel podrobit „zkoušce“ výroby mužské, ženské i dětské obuvi; také se mu ukládalo vystrojit přítomným mistrům hostinu a vložit do cechovní pokladny 2 zlaté rýnské. Aby se udržela rodinná tradice cechu, byl syn mistrův ode všech stanovených poplatků osvobozen a byl jenom povinen předložit dva mistrovské kusy.
Při výročních a týdenních trzích směli své výrobky předkládat nejen mistři z města, ale i z Lávy a z Mistelbachu; z Lávy se měli umístit v horní části náměstí, z Mistelbachu pak v dolní části náměstí. Současně měli představení cechu - cechmistři - právo prohlédnout dovezené zboží na trh a vybrat z něho příslušný poplatek.
Cechy takto řídily výrobu zboží, které se na trzích rozprodávalo na venkov, ale jejich členové byli i finančně v lepším postavení než ostatní měšťané, neboť prostřednictvím své cechovní organizace pečovali o to, aby ve městě a jeho okolí nevznikla nebezpečná konkurence, a k tomuto cíli usměrňovali výrobu. Jejich domy stály většinou na městském rynku a měšťané také bývali často v čele městské samosprávy; tvořili tedy převážně městský patriciát.
Poddanské městečko Valtice bylo vázáno i robotními a rentovními povinnostmi vůči své vrchnosti, i když povinnosti měšťanů a předměšťanů byly mnohem nižší než břemena poddaných ve vrchnostenských vesnicích. Tato byla upravena privilegiem Karla z Lichtenštejna z 28. června 1625; podle této výsady byli povinni odvádět z každého domu 12 šilinků a z každého kvantu polí 10 krejcarů; robotní povinnost byla vyměřena v tom smyslu, že byli povinni obdělávat vinohrad u valtického dvora, stejně byli povinni pečovat o pole u dvora, provést senoseč na tamní louce a odvádět obilné desátky; je přirozené, že tyto robotní povinnosti vykonávali především podruzi, ale i měšťané. Za práci ve vinohradech měla se jim vyplatit mzda, při obdělávání polí a senoseči se měla pracovníkům poskytovat obvyklá strava a pití. Jak je vidět, měli měšťané výhodu, že jejich robota byla vyměřena, nebyli zatěžováni dalšími robotními nebo naturálními dávkami.
K výsadám města náleželo právo trhu. Trh přiváděl do města značný příliv obchodníků a kupujících z celého širého okolí, takže znamenal pro Valtice podstatný finanční přínos, na jakém konečně závisel rozvoj každého města. Valtice měly právo dvou trhů: jarního po Sv. Trojici a podzimního po svátku povýšení sv. Kříže (14. září). Město velmi tížila povinnost šenku vrchnostenského vína, která byla zmírněna v tom smyslu, že se vztahovala jenom na dobu uvedených výročních trhů; za účelem šenku vína a městského příjmu byl v roce 1546 vybudován vinný šenk v radnici; příjem ze šenku byl velmi vydatný, neboť do letnic se již vyšenkovalo poměrně značné množství, tj. 34 věder vína.
Až do správních reforem v roce 1848 město reprezentoval purkmistr s městskou radou a městským rychtářem; tito tři tvořili představené města, jak se uvádí například v městském privilegiu z roku 1625: „Burgermeister, Richter, Rath und die ganze Gemeinde“ (purkmistr, rychtář, rada a celá obec).
Ilustraci tehdejší městské správy poskytuje kniha městských instrukcí z roku 1630, podle níž pravomoc městské rady zůstávala poměrně stejná jako v době předhusitské; v čele města stál purkmistr Gebhard Wolf, městský rychtář Leonard Schedler, dvanáct městských radních, městský písař, městští čtvrtníci, dva účetní (Tätser), dva horní, jeden hotař, správce solného skladu, dva ponocní, ozbrojený zřízenec a dozorce nad mosty (Bruckmeister).
Dvanáct radních se střídalo v úřadě purkmistra podle stanoveného měsíčního pořadí. Ten, který stál v čele, byl nazýván purkmistrem. Každý z členů byl tedy vlastně purkmistrem jenom jeden měsíc v roce. Purkmistr měl vždy ve svých rozhodováních přihlížet k názorům prvního ze sboru - primátora.
Rychtář nebýval vždy jen jeden. Bývali i tři rychtáři: starší, prostřední a mladší.
Městská rada, tj. purkmistr a radní, vyřizovala nejen běžné věci hospodářské, policejní, kulturní a sociální, nýbrž i řešila například vztah k vrchnosti a přijímání nových měšťanů. Tuto možnost dostalo město v již uvedené výsadě. To se dálo vždy na slavnostním shromáždění všech měšťanů, které se scházelo v radniční budově. Tam také docházelo každý pátek k úředním jednáním. Původní radnice stávala v místech dnešní školy na náměstí (v roce 1564 opravena) do roku 1764, kdy po požáru byla znovu vystavena. Městská rada byla každého roku obnovována; říkalo se tomu renovace, obnova nebo obnova úřadu. Stará městská rada byla povinna 14 dní před renovací navrhnout nových dvanáct osob a rychtáře (podávali svá vota); současně se odpovídala ze své činnosti a žádala vrchnost o možnost odstoupení a o jmenování navržených. Vrchnost vybrala z navržených a z dosavadních členů novou městskou radu, která za přítomnosti všech občanů složila městskou přísahu.
Úřad města Valtic měl dosti rozsáhlou kompetenci nejen správní, ale i policejní a soudní. Rychtář byl vrchnostenským úředníkem; vybíral vrchnosti úroky a daně.
Na městském úřadě se projednávaly koupě a též prodeje gruntů, které se zapisovaly do gruntovních knih; tam se vedly i sirotčí účty. Agenda městské rady se podstatně zvětšila v sirotčích záležitostech, neboť všechna poručenství učiněná měšťany ve Valticích se projednávala na městské radnici. Před městskou radu podle vrchnostenské výsady byli na Nový rok předváděni sirotci, o jejichž péči se měla starat také městská rada. Důležitější věci se vyřizovaly na městských zasedáních, jichž byl povinen se zúčastnit každý měšťan.
Přední členové městské rady byli, jak již bylo uvedeno, z řad řemeslníků; purkmistrem byl v roce 1546 Kollmaan Behaim, v roce 1550 Pankrác Vogl, v roce 1559 Kryštof Schenawa, v roce 1564 Niklas Steigl, v roce 1569 a 1572 Matouš Hofer, v letech 1575-1578 Hans Hamermiller, v roce 1580 Oswald Schmidt, 1581 Stefan Tischler, 1583-1586 Georg Singer, 1587 Vít Lucz, 1588-1590 Šimon Pröstl, 1591 Georg Witber, 1592 Georg Singer, 1599 Vít Muster, 1602 až 1603 Georg Stöckl, 1604-1605 Matěj Reichert, 1606 až 1607 Ezechiel Khorn, 1611 Matěj Reichert, 1612-1613 Kašpar Stübl, 1616-1618 Matěj Eickhardt, 1619-1620 Kašpar Stübl, 1621-1622 Baltazar Staigl, 1631-1632 Kašpar Stübl, 1643 Tomáš Ströbl, 1651 Martin Wiegbauer, 1652-1654 Georg Titscher, 1655 Martin Wiegbauer, 1656 Matěj Köckh, 1657-1658 Martin Wiegbauer, 1659 Jan Fischer, 1661 Martin Samuel. Jak je vidět, v úřadě purkmistra se střídalo několik předních patricijských rodin.
Městské listiny podepisoval purkmistr a rychtář. Byly pečetěny městskou pečetí. Ve výsadách Karla z Lichtenštejna bylo i právo pečetění červeným voskem, což představovalo mimořádné zvýhodnění města; městská pečeť byla stejná jako v předchozí době; na pečeti z roku 1545 se dochoval půlený štít: vpravo třikrát napříč dělený (čtyři příčná pole), vlevo dva kužely obrácené hroty dolů, s nápisem SIGIL CIVITATIS FELSPVRGENSIS ANO 1545.
Neustále se zvyšoval význam městského písaře, který pobíral v druhé polovině 16. století na penězích 35 zlatých.
Městský soud i nadále vyřizoval sporné záležitosti a všechny poplatky soudem vyměřené náležely městu. Jenom peněžité tresty za vyšší delikty, zejména za urážku královského majestátu, náležely vrchnosti.
Z účtu je na druhé straně patrný význam vinařství pro město. Na počátku roku 1546 bylo v městském sklepě, nacházejícím se pod radnicí, 136,25 věder vína. Z účtů je zřejmo, že víno se odprodávalo až do Slezska; tak se tehdy odprodalo dvěma vratislavským kupcům 42,25 věder vína za 35 zl. 30 kr.; vedle toho se vyšenkovalo v radnici v rozličných dnech 103 vědra obecního vína a 65 věder koupeného vína (máz v průměru za 6 feniků). Roční příjem z prodeje vína obnášel 151 zl. 3 kr. 3 feniky, výdaje za obdělání vinohradů i za pořízení sklepní střechy činily 139 zl. 14 kr. Celkové příjmy toho roku se vypočítaly na 450 zl. 38 kr. 2 feniky, výdaje na 469 zl. 43 kr.
Vinice se obdělávaly v úkolu; obec tehdy platila za práci na čtvrti vinohradu - měla celkem 24 - průměrně 2 zl. 25 kr.; mimo stravu obdrželi sběrači 6 feniků, nosiči džberů a kádí 8 feniků, oba lisovači denně po 14 fenicích. Po vylisování se naplnilo 176 věder moštem. Čili je vidno, že vinařství patřilo již v době předbělohorské k významným faktorům v městském rozpočtu.
Tudíž k předním příjmům města patřilo mýto, šenk vína a šenk piva; ve vydáních na předním místě byla zemská kontribuce a vrchnostenská renta; služné bylo největší u městského písaře, kde obnášelo 35 zl., u ponocného 13 zl. a u rektora školy jen 4 zl.
Město kromě výpadů na počátku třicetileté války bylo dlouho ušetřeno přímých válečných akcí. Zlé doby nastaly v roce 1645. Švédové zničili 6. března císařská vojska v bitvě u Jankova a tak si uvolnili cestu k Vídni. Ta byla již připravena k obraně a Švédy toužebně očekávaná vojenská pomoc sedmihradského knížete Jiřího Rákoczyho nepřicházela. A tak zůstal Torstenson na levém břehu Dunaje, maje v zádech jediný odpor v opevněném Brně. Proto odložil dobývání Vídně a zamířil s celou svou mocí k tomuto městu. Švédská vojska postupovala od Korneuburgu na Wolkersdorf, Mistelbach, Cáhnov (Hohenau), Valtice, Mikulov na Brno; průchod vojsk trval v měsících od března do října v roce 1645; nemusíme zdůrazňovat, co znamenaly tyto události pro Valtice, které byly několikrát zpustošeny, částečně vypáleny a připraveny o všechnu úrodu, takže zruinované město se jen zvolna - po ukončení třicetileté války vestfálským mírem v roce 1648 - zotavovalo z utrpení závěrečných bojů.
Ale i v období válečných zkoušek město měnilo postupně svou tvář; poněvadž dosavadní farní kostel nevyhovoval, byl postaven v dnešních místech - poněkud dále od dosavadního kostela - nový farní kostel s novým titulem Nanebevzetí Panny Marie, který v podstatě se nám zachoval dodnes; základní kámen byl položen v roce 1631, jak nám to připomíná medaile pořízená k položení základního kamene; na této s nám představuje budoucí chrám se dvěma věžemi, s příční lodí a kaplemi, nad střechou kostela v mracích a svatozáři se vznáší Madona s dítětem. Stavba kostela a jeho úpravy se protáhly a byl dokončen teprve až v roce 1671.
Prvému staviteli Italu Tencallovi se zřítila klenba, proto byl nucen práce přenechat staviteli Ondřejovi Ernovi z Brna. Výstavby kostela si blíže všimneme v následujících kapitolách.
V polovici 17. století došlo i k úpravě kláštera milosrdných bratří, stejně i zámku, čímž tvářnost města se podstatně změnila, jak seznáme níže.
Vnitřní město chránily zpevněné městské hradby. Leč víc a více do popředí se tlačila předměstí, kde podstatně přibývalo jak domů, tak i obyvatelstva; tam také v roce 1668 sídlilo 14 židovských rodin, které po svém vypuzení v 16. století se na počátku 17. století znovu vrátily do města.
To vše naznačuje, že ani vylidnění, ani zpustošení a další těžké morové rány nemohly Valtice přivést na pokraj záhuby.
Metoděj Zemek

Čerpáno z knihy "Valtice", vydané r. 1970 Muzejním spolkem v Brně