Město v době předhusitské (1300 - 1415)

Alheidou, dcerou posledního valtického truksasy Albera, se ujal vlády nad Valticemi Jindřich IV. ze starobylého mocného rodu Kuenringů. Pro svou statečnost byl zván železným.
Albero z KuenringuJmenovaný krátce před svou smrtí uvedl do Valtic minority; poněvadž již tenkráte uvnitř hradeb města nebylo místa pro klášterní založení žebravého řádu, specializujícího se na působení mezi městským obyvatelstvem, nezbylo nic jiného než odkázat jeho členy mimo vnitřní městský okruh před západní městskou bránu. Byla-li lokalizace minoritského kláštera dokladem toho, že tenkráte byl stavební vývoj Valtic u konce, byl vznik kláštera zase nepřímým dokladem značné na tehdejší dobu populace města a jeho nejbližšího okolí, posetého četnými, dnes pustými vesnicemi, k nimž náležel Aloch, Hamad, Kelčín, Königsbrunn, Potendorf a Rejbendorf. To znamená, že se již vykrystalizovalo tzv. staré město - jak je známe v nejstarším valtickém urbáři z roku 1414 - a budovalo se tzv. nové město, kde se nacházel zmíněný minoritský klášter.
K pochopení středověké struktury města je třeba určit primární valtický komunikační uzel. Vždyť Valticemi procházela stará obchodní cesta, zvaná jantarová, spojující sever s jihem a Moravu s Vídní; i když mohla částečně vést z Mikulova dnešním směrem, víme však, že na druhé straně se cesta vedoucí od Mušova přes Mikulov ohýbala k východu, to znamená, že procházela městem a směřovala přes Schrattenberk, Herrnbaumgarten k Poysdorfu a k Vídni. Odtud také objevujeme ve městě dvě nejdůležitější brány, totiž západní - směrem na Vídeň - a východní směrem na Mikulov; kromě toho u východní brány se spojovala mikulovská cesta s břeclavskou, kde navazovala na důležitou spojku Znojmo, Mikulov, Břeclav, Kúty a na Slovensko.
Ve stavebních dějinách vnitřního města je nutno rozeznávat alespoň dvě etapy.

  1. Založení hradu Veltsbergu -Valtic a podhradí, vesnice; prvou zmínku o hradě - castrum Veldesperch - známe z roku 1192. Hrad budoval především rod Seefeldů, zejména Kadold a Albera, kteří z něho vytvořili rytířské středisko celé oblasti.
  2. Vysazení trhové vsi - městečka - Valtic pokračovalo v místech dnešní Sobotní ulice, kde bylo i původní tržiště. Farní kostel byl v blízkosti hradu. Severovýchodní přístup je ve středověku nejasně doložen. Snad byl v blízkosti farního kostela, který se poprvé připomíná v roce 1243 a souvisel se vstupem na hrad. Do městečka vedly dva vstupy, které se později rozšířily o další dva. Jako nejstarší se tu připomíná v roce 1286 západní brána při budování minoritského kláštera. Hlavní městský areál je nutné hledat v prostoru mezi dvěma potoky, které město obklopovaly.

Valtický hrad v středověkuNemáme sice zprávy o udělení tržních výsad, ale jejich udělení můžeme právem předpokládat, neboť ve zmíněném truksasovi Alberovi, Jindřichovi a Leutoldu z Kuenringu, rovněž i Oldřichovi z Pillichsdorfu a jeho manželce, stejně jako Gisele, dceři Alberově. Řezenská država na Dyji obsahovala tehdy území obou osad Poštorné a Kelčína spolu s Bořím lesem. Zdá se, že Gisela ještě v roce 1277 nebyla provdána, neboť se uvádí sama, bez svého pozdějšího manžela Ortlieba ml. z Winkelu.
Pátá dcera Alberova podle našeho počítání - Jitka nebo Tuta - se provdala za zemské hranice. Jejím manželem byl Heralt z Obřan - jak nás zpravuje i známá Cronica domus Sarensis - jenž měl své sídlo na hrdém a pyšném hradě Obřanech nedaleko Brna. Jeho hrad v zmatených letech po smrti Přemysla Otakara II. byl rozbořen, jak opět nás zpravuje zmíněná Cronica. Rod Heralta z Obřan náležel k předním moravským rodům a vlivným podporovatelům cisterciáků u nás, zejména Žďáru a Vizovic; jeho otec Boček byl nejen purkrabím ve Znojmě, ale lénem držel i hrabství Pernek v Rakousku; jejich synem byl Smil, známý moravský podkomoří na počátku 14. století. Heratt s Jitkou asi podle všech známek přišli o své rakouské dědictví. Několik listin nás o tom zpravuje, například listinou z 6. května 1295 přenechala Jitka s manželem mailburským johanitům statky Herzogbicrbrunn, Dolní Fellabrunn a Merkersdorf u Malsbierbaum za 100 liber vídeňských feniků; kromě toho 31. května 1286 oba odprodali své državy v Ebenfurtu Konrádovi z Potendorfu.
Posléze přistoupíme k Alberově šesté dceři Diemut. Tato byla dvakrát provdána. Jejím prvním manželem byl lichtenštejnský Dětřich IV. z Rozau, který v roce 1274 se v listině jmenuje jako manžel Diemutin, a který zemřel před rokem 1279, neboť podle listiny datované ve Štýrském Hradci se nazývá manželkou Hartneida ze Stadecku. Z manželství Diemutina s Dětřichem vzešla dcera rovněž zvaná Diemut, jejímž manželem byl Leutold ze Stadecku. V roce 1285 se dozvídáme o Diemutě s manželem Hartneida ze Stadecku a dceři Diemutě rovněž s manželem Leutoldem při donaci kláštera Minnenbachu. Jako svědci tu vystupují Leutold z Kuenringu, Artlieb z Winkelu a Diemutina sestra Alžběta z Pillichsdorfu-Rauhensteinu. Diemut zemřela kol roku 1289.
Abychom mohli sledovat dělbu valtického majetku po smrti Alberově mezi šest dcer, bylo by nutné učinit si představu o celém statku, což, jak jsme upozornili výše, je těžko proveditelné. Jak se zdá, veškerá majetková podstata ve městě, tak i na hradě ve Valticích, byla spravována společně všemi dcerami, zatímco ostatní majetek v Rakousku byl rozdělen mezi jednotlivé rodiny. Že Valtice byly jejich společným dědictvím, vysvítá i z toho, že v pozdějších účtech z Valtic se mluví o „šestinách“. Valtický hrad pak asi podle všech známek přejala za své sídlo Adelheida se svým manželem Jindřichem z Kuenringů. Oprávněnost tohoto tvrzení vyplývá z toho, že po bitvě u Suchých Krút německý král Rudolf noc z 26. na 27. srpna strávil ve Valticích jako host Jindřicha z Kuenringu, zatímco vítězné vojsko se položilo táborem kolem Valtic. Také z tohoto hradu rozesílal Rudolf listiny do „světa“, které by všem podávaly zprávu o jeho dosaženém vítězství nad obávaným českým králem, udatným Přemyslem Otakarem II.
Jak v té době si počínala vojska Rudolfova, nám plasticky vyjadřuje zmíněná zachovaná Cronica domus Sarensis:
„Tenkrát šlapáno dobro, zlo povstalo mnohonásobně, tenkrát se ozýval hlas v těchto trpkých přetěžkých strastech, výkřiky tisíceré všech ztrýzněných slyšeti bylo, chudí když olupováni, když šatstvo jim násilím bráno, holemi biti, byli a nakonec pozajímáni.
Jaké to nebezpečenství já zakusil, všemocný Bože, po smrti toho krále a kolik jsem uviděl zlého.
Ti, kdož tenkráte žili a bydlili zde v těchto zemích, předobře vědí, co trampot a jakých museli snésti.“
Jindřich se také po Valticích zval, když v roce 1282 se svým bratrem Leutoldem svědčil v donaci Siegfrieda Sirotka, zv. z Hundsheimu - u Haimburku - mailburským johanitům. Také stvrdil listinu pro klášter ve Světlé v roce 1285, podle níž Jindřich z Valtic a Leutold - oba z Kuenringu, založili nadaci za spásu Jindřichovy manželky Adelhejdy pro patronát fary v Čistějově. Po smrti Jindřicha z Valtic (1286) se zdá, že Adelheidin podíl připadl na její tetu Diemut, sestru Alberovu a manželku Oldřicha z Wallsee, neboť v roce 1299 Leutold z Kuenringu tento díl valtického panství, pocházející od Diemuty „von vrowen Alheiden“ směnil s jejím manželem Oldřichem z Wallsee. K těmto dvěma šestinám musel Leutold získat ještě další šestinu - pravděpodobně od Jitky - neboť Leutold je v té době zván jako držitel poloviny Valtic.
Rudolf Habsburský daroval svému synu Albrechtovi babenberské země; podporován svými švábskými rádci zavedl v zemi přísný režim, což narazilo na odpor feudálů; tak došlo v roce 1295 k otevřenému povstání proti vévodovi Albrechtovi, v jehož čelo se postavil Leutold z Kuenringů, nejmocnější představitel Lesní čtvrti. Severně od Dunaje došlo k ostrým bojům, při nichž se vzbouřenci museli posléze podrobit Albrechtově vojenské převaze. V podrobovacím prohlášení z 26. června 1296 prohlásil Leutold, že na důkaz svého pokání mezi jinými državami předal také majetek ve „Valticích“ na pět let vévodovi, aniž by se byl zřekl svého vlastnického práva. Zajisté se tu jednalo jenom o valtickou kuenringskou polovinu.
Trosky hradu Rauhenstein, Dolní RakouskoOstatní díly získaly během let do svých rukou Rauhensteinové, které sestávaly z podílu po Alžbětě, manželce Oldřicha z Pillichsdorfu-Rauhensteinu, stejně jako z pozdějších k tornu přidružených podílů Stadeckého a Winklerského. Není nám však známo, jakým způsobem se tyto podíly dostaly do moci Rauhensteinů, neboť nám k tornu chybějí listinné doklady. Tudíž Valtice na počátku 14. století se nacházely v majetku dvou rodin: Kuenringů a Rauhensteinů.
Dějiny města ve 14. století jsou z velké části určovány rodem Rauhensteinů, jimž náležela sice jenom polovina města a hrad Valtice, kteří se však prosadili, především Alberem II., vlivem svého panovačného a neústupného vystupování a stali se fakticky skutečnými pány města.
Druhá polovina města Valtic a tamního hradu - jak již bylo řečeno - náležela Kuenringům, která v roce 1312 - po smrti Leutolda z Kuenringu - přešla na dva syny dosavadního držitele Jana a Leutolda II. Tito dva Kuenringové - jak se zdá - neměli velký zájem na držbě Valtic, neb v roce 1347 odprodali svůj podíl Potendorfům. Rauhensteinové byli odnoží rodiny Pillichsdorf-Hintpergů a pocházeli ze starobylé dolnorakouské ministeriálské šlechty. Alžbětou - dcerou valtického truksasa Albera - jak jsme se již zmínili - jako manželkou Oldřicha z Pillichsdorfu - přešel její valtický díl na Pillichsdorfy. Ze tří synů Oldřicha a Alžběty, Jakuba, Konráda a Albera - pojmenovaném po dědečkovi - převzal poslední kolem roku 1300 příjmení z Rauhensteinu. Hrad Rauhenstein stál v blízkosti Badenu u Vídně.
Podle listiny uchované v lichtenštejnském archivu Leutold z Kuenringu získal ve Vídni „Na vysokém městě“ 9. prosince 1301 dům; na listinu přiložil svou pečeť Albero z Rauhensteinu. V dalších letech se setkáváme s Alberem z Rauhensteinu na různých místech jako svědkem v listinách, jako 21. října 1312, když Otto z Valtic odprodával svou königsbrunnskou držebnost Alberovi, tehdejšímu valtickému rychtáři. Otto z Valtic byl panošem na valtickém hradě.
V listině z roku 1315 se dovídáme o Alžbětě z Wallsee jako manželce Albera z Pillichsdorfu, zvanéhoz Rauhensteinu. V témže roce, 9. května, je Albero z Rauhensteinu svědkem smlouvy mezi pány z Baurngartenu a rodem Babenberků o tzv. rabensteinské državy, které tehdy přešly do rukou Lichtenštejnů. „Rabensteinské državy“, jak se uvádějí v pozůstalosti Jindřicha I. z Lichtenštejna sestávaly z příjmů tzv. „civitas Rabenstein“ - z města Rabensteinu; těžko je v těchto državách rozeznat i Falkenštejn. Rabensteinský majetek se měl nacházet v bezprostřední blízkosti starého říšského hradu Falkenštejnu; tudíž je pravděpodobné, že vedle Falkenštejnu se tu nacházely i jiné hrady, které byly součástí majetku ministeriálů. V uvedeném sporu běželo asi jenom o část tohoto majetku, neboť držba Falkenštejnu zůstala i nadále v moci Lichtenštejnů.
S Alberem I. se naposledy setkáváme v listině bratří Jana a Leutolda z Kuenringů, v níž je výslovně připomínán jako bratranec obou vystavovatelů; touto předávali bratří Hansi z Jedenspeigenu dům v Ranšpurku.
Druhý Rauhenstein, zmíněný Albero, musel být opravdu svárlivé, i když podnikavé povahy, jemuž se podařilo získat si slávu v obchodním jednání i úspěchy ve válečných akcích. K lepší srozumitelnosti tehdejší doby je nutno si všimnout politického vývoje v první polovině 14. století. Po smrti císaře Jindřicha VII. z rodu Lucemburků (t 24. srpna 1313) došlo v roce 1314 k dvojí volbě, která se rozpoltila mezi Habsburka Fridricha Sličného a Witelsbacha Ludvíka Bavora a způsobila válečnou třenici mezi přívrženci obou kandidátů. Spor vznikl mimo jiné z nevinných momentů. V letech 1310-1312 totiž brzy po sobě zemřeli synové Jindřicha XIII. z Dolních Bavor a k vůli poručenství nad nezletilými dětmi došlo ke sporu mezi bratřími Rudolfem Falckým a Ludvíkem z Horních Bavor. Vdovy po zemřelých dolnobavorských Witelsbaších se obrátili na Fridricha Sličného s prosbou, aby převzal péči nad nezletilými dětmi po dobu šesti let. Fridrich žádosti vyhověl, a tak došlo ke sporu mezi svářícími se Witelsbachy, syny z habsburské matky, dcery Rudolfa I.; v bitvě u Gammelsdorfu prohrál boj Fridrich Sličný, tím získal Ludvík prestiž a sáhl po římské královské koruně; poněvadž však volba byla nerozhodná, musely znovu zbraně rozhodnout. Ludvík a Fridrich se střetli v bitvě u Mühldorfu 28. září 1322 - údajně poslední rytířské bitvě - v níž Fridrich upadl do zajetí a byl držen ve vazbě na hradě Trausnitz v Horních Falcích až do roku 1327.
Jak toto politické dění se odrazilo ve Valticích, respektive na Valticku? Severní soused Habsburků, český král Jan Lucemburský - syn císaře Jindřicha VII. - byl neklidné povahy, a proto byl také ne příjemným sousedem. V bojích o trůn stál Jan na straně Witelsbachů. To se však měnilo, když Fridrichův bratr Leopold se ujal vlády v Rakousku, který si ve vysoké politice počínal mnohem obratněji než jeho bratr Fridrich. Tak se mu podařilo krále Jana Lucemburského stáhnout z dosavadní linie. Smlouvou uzavřenou ve Vídni 18. září 1323 se zavazoval Leopold pro podporu Lucemburků, když mu vydal Habsburky zabavené dědictví ve Znojmě a nadto zaplacení 9000 hřiven stříbra, začež se mu dostalo nazpět měst Bystřice, Bggenburku a Lávy. Avšak dříve než Habsburkové mohli k tomu zaujmout postoj, zemřel vévoda Leopold 23. února 1326. Aby se vývoj nevyhrotil, propustil v roce 1327 Ludvík Bavor Fridricha Sličného z vězení a učinil jej spoluvládcem na smíření s Habsburky.
Podnět ke sporu s Janem Lucemburským se brzy našel. Moravští stavové Jindřich z Lipé a rakouský Albero z Rauhensteinu se dostali do svády o hranici území, což využil Jan Lucemburský k tomu, aby v létě v roce 1328 vtrhl do Rakous. To učinil tím snáze, když došlo ke sporu i mezi Habsburky, neboť synové Albrechta I. a Otto pozvedli svůj nárok i na rakouské území. Tak král Jan při svém vpádu do Rakous se setkal s velmi slabým odporem a během krátké doby se zmocnil opevněných míst Valtic, Ranšpurku, Ulrichskirchenu, Marcheggu a Eggenburgu. Jen Drasendorf se zvedl k odporu.
Nevíme přesně, co bylo pravou příčinou sporu mezi Jindřichem z Lipé a Rauhensteinetn, ale snad to byl spor o staré seefeldské dědictví. Avšak Valtice nezůstaly dlouho obsazeny českým vojskem, neboť již 21. září 1328 byl uzavřen v Brucku nad Litavou mír. Vévoda Otto obdržel území ležící před jejich oblastí, zatímco král Jan si odvážel svou válečnou kořist - získanou lupem a plundrováním - jako odškodnění svých válečných výloh. Tím však klid nenastal. 13. ledna 1330 zemřel císař Fridrich Sličný na hradě Guttenstejně.
Avšak nebylo to jen politické vření, které způsobilo neklid, ale prudce tu zasahovaly i hospodářské události. Staré naturální hospodářství se ponenáhlu přetvořovalo v peněžní, které s sebou přinášelo i rozvoj obchodu. Velká část feudálů, nepřipravená modernizovat hospodářství, se zadlužila u židů, kteří pod ochranou královské komory se stali zdroji a místy, jak získat žádaný peněžní zdroj; k výpůjčkám byli feudálové nuceni i rozvojem měst, která se stala středisky obchodního podnikání a tím i místy peněžního rozkvětu. Nedivíme se, že v těchto obdobích bez pevné železné ruky se vzmáhalo loupeživé rytířství, které si takto vypomáhalo ve své finanční nouzi. Nadto v této době došlo i k celé řadě přírodních katastrof. Tak v Rakousích řádil v roce 1310 těžký a velký hlad, v roce 1338 mor, znovu v letech 1340 a 1346, ba v letech 1348-1349 zdecimoval obyvatelstvo nebývalou měrou.
Vlivem těchto pohrom se šířily různé blouznivé směry jako valdenských, adamitů, pogromy židů. Tak se i ve Valticích setkáváme vletech 1338 a 1348-1349 s pronásledováním židů.
Albrecht II, zvaný MoudrýNástupcem Fridricha Sličného na rakouském stolci byl Albrecht II. Moudrý, jedna z nejvýznamnějších panovnických habsburských postav pozdního středověku. Proti němu byl spáchán pokus o vraždu otravou 25. března 1330, jemuž za oběť padla jeho manželka Alžběta a on sám utrpěl značné potíže na rukou i nohou; přes tuto tělesnou indispozici se mu podařilo zem dostati ze všech přírodních i hospodářských pohrom k novému rozkvětu.
Leč válečné akce znovu ožily a byly pro Valtice velmi tíživé; vždyť za válečného sporu česko-rakouského v letech 1330-1336 rakouská vojska několikráte vpadla na Moravu, zejména na Mikulovsko a Břeclavsko a poplenila města i celé jejich okolí; zvláště nelítostně si počínal zmíněný Albero II. z Rauhensteinu, který se zmocnil Podivína. Tento dlouho zůstal v rukou rakouských vévodů; nápory Alberovy i dalších velmožů neustávaly a dokonce v roce 1331 překročili u Břeclavě hranici, ale byli Janem z Lichtenburka odraženi. Leč ne na dlouho.113 Je možné, že za těchto bojů - brzy poté - se zmocnil břeclavského hradu zmíněný Albero, nebo ho získal od pánů z Hainfeldu, zatímco Alberova statku, části hradu a města Valtic se zmocnil král Jan Lucemburský; Jan Lucemburskýsám Rauhenstein upadl do králova zajetí. Vedle toho česká vojska při svém vpádu do Rakous se zmocnila Eggenburgu, Lávy a Bystřice.
Smlouvou, datovanou v Enži 9. října 1336, se rakouští vévodové Albert a Ota zavázali, že břeclavský hrad vydají králi, a do té doby, než by se tak stalo, měl král Jan podržet v zástavě Valtice a v zajetí i Albera z Rauhensteinu. Také rakouské straně se měla vrátit dobytá místa Eggenburg, Láva a Bystřice.
Nemusíme zdůrazňovat, že obyvatelé města těžce snášeli jak prvý, tak druhý vpád českých a moravských vojsk do města. Zvláště druhý vpád byl mnohem nelítostnější, neboť se udál v třeskuté zimě; přitom město bylo nejen zničeno, ale zčásti i vypáleno.
Nevíme, jak dlouho byl Albero v zajetí českých stavů; v listinách se s ním znovu setkáváme v roce 1348, když svědčil v září toho roku v listině Jindřicha z Hagenbergu; v jiné listině vydané ve Vídni stvrdil Vilémovi z Baumgarten odprodej statku Herrenbaumgartenu, který byl knížecím lénem, Pelhřimovi Streunovi ze Schwarzenau.
Albero zemřel mezi rokem 1352-1354, neboť od roku 1354 vystupuje jedině jeho syn Jindřich Rauhenstein. Poprvé slyšíme o Jindřichovi, jak jej vévoda Albrecht II. napomínal, aby byl dobrým ochráncem kláštera dolnoaltaišského (u Deggendorf v Bavorsku) v Dolním Altsdorfu. Jindřich z Rauhensteinu podle všech známek měl víc na mysli loupeže a spory než správu svého majetku, jak je možno sledovat v listinách až do roku 1387. Oženil se s Kateřinou z Kuenringu, s níž žil v bezdětném manželství. Když zemřel v roce 1386, byly děti jeho sestry Alžběty, provdané Puchheimové a Anežky, provdané Potendorfové, prvními uchazeči dědictví.
Tudíž po smrti Jindřicha z Rauhensteinu v roce 1386 došlo k novému rozdělení dědictví, Jak nás zpravuje smlouva z 6. července 1387, která nám dává vhled do situace města v té době. Rauhensteinům patřila polovina hradu (Veste ze Velzperch), věž u brány a všechna obydlí ve směru k městu a ke klášteru až k zadní vysoké bráně a vedle této až k hradbám spolu s nádvořím; místnosti i brány měla zůstat společná. Dále náležela polovina města Valtic, stará a nová část na obou místech vedle kláštera k hradbám, které se táhly až k domu Friderikovu k Chirichpechtu a směřovaly přímo oběma místy mezi domem Jórgenovým a Mertlinovým, pernikáře ve starém městě a pokračovaly dále přes Nové město k části mezi domem Tomáše Placrinsgueta a Petrina a až k hradbám mezi domem Teplugů a Štěpána Göderleina. Dům dotčeného Friderika měl náležet k zmíněné části směrem ke klášteru. Posléze patřila v Růžové ulici polovina desátkového domu; ze Starého tržiště před městem, z ulice Kelčína, z ulice Alochu a Na písku z osídlených míst měl dostat na desátcích 7 liber a 49 feniků vídeňské mince. Také ze dvorů a z kožešnické ulice z osídlených míst se dostávalo půl třetí libry a 48 feniků vídeňské mince.
Posléze z lánů, které náležely k Valticím a ke Königsbrunnu, získával 7 liber 28 feniků vídeňské mince, polovinu dříví v Bořím lese, s rybníkem, dále mu patřil Reinthal rovněž s tamním rybníkem i dřívím a jabloňová zahrada ve směru na Bernardsthal, 12 jiter polí v městském katastru, polovina Staré ovocné zahrady, část ve směru hradu, dvůr a polovina stájí, které také byly směrem k hradu, polovina vinohradu u hradu, část ve směru ke dvoru, dále v Kelčíně dostával desátek z osedlých míst 9 liber 25 feniků vídeňské mince, pak z vysazených vinohradů a ze 6 pustých míst i perkrecht, dále z Potendorfu z osídlených míst 16 liber a 47 feniků, a vlastnil perkrecht s desátkem z poloviny hory v Potendorfu ve směru k Valticím, pak z Cheerleinstorfu z osídlených míst měl 14 liber a 18 feniků, dále z 12 vinic perkrecht a desátek, pak v Hlohovci ze 14 vinic perkrecht a desátek, a z vinic na zadním řádku 3 šilinky 6 feniků za perkrecht, pak z Hewmadu, z Ertpukchu, z Poysdorfu a z Baumgartenu z osedlých míst 3 libry 35 feniků, ze Schrattenberku z třetiny osídlených míst měl pobírat 25 liber 40 feniků, 10 mutů pšenice a ovsa, třetinu dříví, 4 měřice luštěnin, 4 měřice konopí a 6 měřic žita, pak z 9 lánů a 6 vinic tamtéž desátek, z 9 celých vinic perkrecht a desátek, vlastnil třetinu hradu v Čistějově, část mýtného domu v blízkosti věže, kachlové pokoje; o klášter minoritů ve Valticích též měl pečovat, hlavní péče náležela Janu z Lichtenštejna a jeho manželce Alžbětě; také část pokut z městského soudu ve Valticích příslušela Rauhensteinům.
Listina je zajímavým dokladem k poznání města a v mnohém doplňuje urbář z roku 1414, takže v popisu města se k ní ještě zevrubněji níže vrátíme. Musíme si tu uvědomit, že dělba města a hradu nebyla nějaká ideální, ale skutečně reálná, takže v soupise je podán přesně výčet všeho, co Rauhensteinům patřilo, včetně výčtu věží.
Podle uvedené smlouvy byla jedním z podílníků Alžběta, roz. Puchheimová, třetí manželka Jana I. z Lichtenštejna, známého hofmistra rakouského vévody Albrechta IV. (1358 až 1398); tato svůj podíl, tj. jednu šestinu Valtic, odkázala listinou z 13. července 1387116 svému manželu pro ten případ, že by zemřela dříve než on. Důležitost tohoto odkazu spočívá v tom, že se stal základem postupného získání celého valtického panství Lichtenštejny. Jan z Lichtenštejna - onen „mocný hofmistr“, jak byl zván v listinách, byl jednou z velmi výrazných postav 14. století (1358-1398). Byl synem Hartneida II. z Lichtenštejna (1310-1325), za něhož se lichtenštejnské panství na jižní Moravě, započaté donací Mikulova v roce 1249, podstatně rozšířilo. Především se mu podařilo získat bohaté državy rodu Sirotků, vymřelého v roce 1305, které do roku 1332 přišly do moci Lichtenštejnů. Jan měl ne méně než osm bratrů a tři sestry, z nichž však jen věhlas vedle Jana si získali Jiří II. (1358-1392) a Hartneid IV. (1358-1396).
Jan z Lichtenštejna byl třikrát ženat. Jeho první žena, Anežka z Klingenbergu, zemřela velmi záhy; druhé manželství s Kateřinou z Potendorfu zůstalo bezdětné; třetí manželkou byla - jak jsme se již zmínili - Alžběta z Puchheimu; z tohoto manželství pocházela jediná dcera Kateřina, která se provdala za Reinprechta z Wallsee.
Jan se poprvé objevuje v listinách v roce 1358; tehdy vyslovil souhlas Rudolf IV., zakladatel vídeňské university, že bratři Jindřich, Jiří, Hartneid, Jan, Jiří a Offer smějí zastavit k zajištění domácích dávek pro svou sestru Alžbětu, manželku Dětmara z Lossensteinu, državy ve Walprechtsdorfu, Schönstrassu, Rotenlaimu, Entsersbrunnu a Velkých Krútách. Z toho seznáváme, že Lichtenštejni kolem Valtic svírali neustále kruh, aby rozšířili své državy a vytvořili z nich kompaktní celek. K městu Valticím do té doby neměli žádné vztahy; přesto se zdá, že víc a více inklinovali i k Valticím; Valtice hraničily nejen se starou držebností Falkenštejna, ale i s moravskými statky Mikulova. K Falkenštejnu patřily državy v Drasenhofenu, Ottentalu, Guttenbrunnu a v Alt Ruppersdorfu.
V roce 1368 se objevuje Jan poprvé ve spojitosti s vévodou Albrechtem III. (1358-1395) při jeho půjčce u žida Hennleinse v Klosterneuburku pro splacení dluhu vévodovi přes 3000 zlatých. Ještě v témže roce se stal Jan vévodovým hofmistrem.
O rok později, v roce 1369, přenechal vévoda Lichtenštejnům hrad a panství Falkenštejn na doživotí, který pak tito drželi až do roku 1395, do té doby, kdy Jan upadl v nemilost, jak seznáme níže.
V roce 1370 převzal Jan z Lichtenštejna spolu z Reinhardem z Wehingenu, hofmistrem vévody Leopolda, Jansem z Tierna a dvěma vídeňskými měšťany na čtyři roky - tj. do roku 1374 - výběr daňových poplatků v zemi, při čemž byli tito povinni odvést vévodovi 17.000 liber vídeňských feniků. Jan musel mít četné finanční prostředky, když se odvážil tohoto úkolu.
V roce 1371 se již Lichtenštejni přiblížili Valticím. Tehdy udělil sám rakouský vévoda Albrecht III. svému hofmistru, zmíněnému Janu z Lichtenštejna, ves v blízkosti města, později zaniklou ves Potendorf, od níž odvozoval svůj název zmíněný rod z Potendorfu. Toto léno se mu dostalo v důsledku smrti Jindřicha z Wallsee a jeho manželky Kateřiny z Kyjova; Jan z Lichtenštejna rozšířil drobnou držebnost během tří let koupí statku Ringeldorfu a dalších osad spolu s jejich právy, výsadami a nároky u Českých Krút, Ginzensdorfu, Reinthalu a v okolí Potendorfu; to znamená, že se tvrdě a neúprosně blížiti k našemu městu; k vůli finančním těžkostem přenechal vévoda v roce 1379 svému hofmistru v zástavě město Heimburk, které bylo Lichtenštejnům úplně předána v roce 1394, po odevzdání Drnholce Janu staršímu z Mailburgu. V témže roce (1. září) získal hofmistr zástavou město Lávu a 6. listopadu 1379 zastavil vévoda Lichtenštejnům příjmy z města Enns. Jak je vidět, moc Janova neustále rostla. V roce 1380 propůjčil moravský markrabě Jošt Lichtenštejnům hrad Nový hrad s příslušenstvím v blízkosti Pavlovských vrchů.
Nejdůležitější zisky dosáhli Lichtenštejni v osmdesátých letech 14. století. V roce 1383 propůjčil vévoda Janovi všechen majetek kolem Mistelbachu, který byl zemským lénem, a který získal koupí od Anny, manželky Oldřicha z Trautmannsdorfu. První državy v Mistelbachu nabyli Lichtenštejni již v roce 1371 jako dědictví po vymřelém rodu pánů z Mistelbachu. Po získání další části v roce 1383 podstatná část mistelbašských držav se soustředila v rukou Lichtenštejnů.
Několik let předtím, v roce 1380, hofmistr dostal ve Falkenštejně špitál od Niklase, faráře v Poysdorfu a správce špitálu ve Falkenštejně. Bohatě dotovaný špitál mohl být lichtenštejnského původu z konce 13. století; k němu náležel dvůr ležící v blízkosti.
V roce 1385 nabyli Lichtenštejni panství Ranšpurk od Oldřicha a Heřmana ze Zelkingu a v témže roce udělil jim markrabě Jošt lénem, proti zaplacení 600 hřiven českých grošů, panství Břeclav na „tři životy“ a tak Valtice byly vskutku obklíčeny lichtenštejnským dominiem. Leč i Valtice se dostaly do jejich rukou. Jak jsme již upozornili, smlouvou v roce 1387 nabyli jednu šestinu valtického podílu, čímž se vlastně stali držiteli části města. 20. února 1391 pak odkoupil Jan se svými bratry Jiřím a Hartneidem od Bedřicha jeho rodovou šestinu Valtic a další šestinu města, kterou získal zmíněný rod dodatečně; kromě toho dostali různé platy a důchody z celé řady okolních osad a vesnic; to je nárok na město a hrad Valtice, které byly jeho svobodným vlastnictvím, náležely k zemskoknížecímu lénu; k tornu mu odevzdal svůj díl na hradě Schrattenberku s lesem v místech Poštorné, který patřil lénem řezenskému biskupovi s nároky, desátky z obcí Ginzersdorfu, Českých Krút, z Potendorfu, z Reinthalu, z Walterskirchenu a z Eggbergu, posléze dvůr ve Valticích, podíl na obci Drösingu a na tvrzi Weissensteinu, statky Warnstein a Friedegg nad Enží, vše v hodnotě 13.034 liber 60 feniků.
Takto nabyli Lichtenštejnové vlastně pět šestin města a držbu většiny obcí. Další šestinu, popřípadě třetinu druhé poloviny nabyli při zmíněné smlouvě 6. července 1387 - při dělbě dědictví mezi tři rodiny; i tuto část po Puchheimech získal koupí Jan z Lichtenštejna, jak vyplývá z listiny 1. února roku 1395.
V roce 1393 přijal Jan z Lichtenštejna lénem Katzelsdorf, který byl odkoupil od bratří Rudolfa a Ludvíka z Trnavy, čili před rokem 1395 vlastnili Lichtenštejni nejen celé Valtice, ale i pozdější valtický velkostatek. Z toho je vidět, že lichtenštejnské statky se nerozkládaly jen na rakouské straně, ale i na moravské, kde tito drželi i svůj rezidenční hrad Mikulov.
Neblahým rokem pro Jana z Lichtenštejna byl rok 1394; tehdy totiž upadl Jan z neznámých důvodů v nemilost vévody Albrechta III., jenž ho dosud zahrnoval svou přízní. Jan byl nečekaně svými příbuznými zajat, uvězněn a všechny rakouské lichtenštejnské statky propadly konfiskaci. Snad byla důvodem obava rakouského panovníka z přílišného hospodářského a politického rozmachu Lichtenštejnů. Bezodkladné podrobení Janovo zmírnilo krutý trest a dostalo se mu nazpět statků, mezi nimiž i našich Valtic. 1. února 1395 vyjádřili Jan z Lichtenštejna a jeho bratr Hartneid písemně, že panství, hrad a město Valtice, které bylo jejich zděděným a zákoupeným majetkem, a které jim bylo vévodou odňato, znovu od něho přijímají lénem; vedle valtického panství se tu vyjmenovávají i panství Ranšpurk, Mistelbach, Ringleinsdorf a Ulrichskirchen v Dolních Rakousích, dále Ebelsberg a Riedegg v Horních Rakousích. Nadto vévodové Vilém a Albrecht dovolili Janu z Lichtenštejna listinou z 13. ledna 1396, aby zmíněná již Alžběta, rozená z Puchheimu, mohla nadále pobírat přiznané dávky na svém lenním díle Valtic, a také aby ve svých lenních právech a výsadách nebyla poškozována.
Těžkosti s uvedenou držbou se však objevily teprve po Janově smrti v roce 1398. Ten zemřel bez mužských potomků a proto dědictví se ujali synové Hartneida III. Matěj (1386-1399), Jiří III. (1386-1419), Jan II. (1386-1412) a Jindřich V. i bratři Jindřich III. (1350-1402) a Kryštof I. (1358-1413). Nesnáze způsobila právě pozůstalá vdova Alžběta, která nedlouho po manželově smrti se provdala za Hanse Stubenberga. S neobvyklou rozhodností vznesla nárok na své dědictví, na svá lenní práva i výsady, stejně jako i na nárok na ostatní lichtenštejnské državy. Běželo o obnos 2000 liber feniků povinných dávek, vyplývajících ze zmíněné listiny z 5. června 1399, které tato svému manželu věnem přinesla, a z nichž 800 liber měla pobírat z valtického statku. Nárokovala své požadavky nejen na panství, ale i na držbu valtického hradu a své nároky tvrdě požadovala, neboť její manžel ji v těchto požadavcích plně podporoval. Tyto požadavky však plně neuspěly především proto, že spolek Fridricha Stubenberga se zemským maršálkem Ulrichem z Dachspergu (29. srpna 1401) ztroskotal na vzájemné neshodě o budoucí držbě města.
Obrat v krizové situaci přinesla okolnost, že 5. dubna 1406 se bratři Jan a Jindřich z Lichtenštejna dohodli s Alžbětou a jejím druhým manželem na vyrovnávací dohodě, spočívající v splácení 17.000 liber vídeňských feniků, čímž se Alžběta s manželem zřekli všech svých nároků a požadavků. Pravý klid však nastal teprve Alžbětinou smrti v roce 1408 a smrtí jejího manžela v roce 1414.
Diplomatickému taktu Janovu se navíc podařilo nazpět získat všechna práva na rodové statky. Velikost uděleného privilegia spočívala v tom, že lichtenštejnské statky přestaly být lenními statky, ale že držitel od té doby byl jejich vlastním a skutečným držitelem. Tato práva zaručovala listina vévody Leopolda vydaná 23. srpna 1410, tak i Valtice se staly rodovým majetkem Lichtenštejnů.
Jan byl prý příznivcem věd, a jeho bratr Jindřich získal blízko Valtic některé statky od vévody Albrechta a od řezenského biskupa velký les zv. „Boří“ mezi Valticemi a Břeclaví. Ve sporu českého krále Václava IV. s císařem Zikmundem se Lichtenštejnové postavili na stranu Václavovu. Svou věrnost králi projevili v té chvíli, kdy Zikmund dal v roce 1402 Václava zajmout a uvěznit ho pod dozorem rakouského Albrechta nejprve na hradě Schaumburgu v Horních Rakousích a potom ve Vídni. Odtud však Václav IV. v neděli 11. listopadu tajně v přestrojení unikl. U Dunaje byl očekáván četou jezdců, vedenou Janem z Lichtenštejna, který ho v noci převedl a příštího dne doprovodil přes Valtice do blízkého Mikulova. Odtud se král dostal oklikami a inkognito na hrad Karlštejn.
Jan z Lichtenštejna usiloval cílevědomě o to, aby ze svých držav vytvořil pevný celek. Se svou druhou manželkou Anežkou z Kuenringu vyženil značný majetek v Rakousích. Počátkem února 1411, kdy po Joštově smrti převzal vládu nad Moravou sám král Václav IV., byl Lichtenštejn s Lackem z Kravař a jinými pány v poselstvu, které pozdravilo panovníka jako držitele Moravy.
Přitom však celá řada žalob, zachovaných z té doby, naznačuje, že mikulovští Lichtenštejni nebyli vybíraví v dosahování svých cílů a že si často počínali jako loupeživí rytíři. Lze se například zmínit o oloupení měšťana Štefla v Mikulově (koně, vozy se zbožím) nebo o udání brněnského měšťana Erazima, jemuž služebníci Jindřicha z Lichtenštejna v roce 1407 ukradli zbroj a peníze, které měl uložené u faráře ve Věstonicích, když faráře předtím nelítostně zavraždili.
Je patrno, že jde o poměry, příznačné pro dobu před vypuknutím husitské revoluce.
V té době celá řada loupeživých rytířů vpadla do Dolních Rakous, kde jejich nájezdy byla poškozena řada míst a měst, mezi nimiž byly i Valtice. Tak vpadly do Valtic tlupy loupeživých rytířů pod vedením Jindřicha z Kunštátu na Jaroslavicích - všeobecně nazývaného čertem - a Jana z Lamberku zvaného Sokolem.
I Janův nástupce, jeho bratr Jindřich (+ 1418) zachoval věrnost králi Václavu IV., který ho jmenovat znojemským purkrabím. V této funkci převzal Jindřich úkol zprostředkovatele ve stále se opakujících pohraničních sporech mezi rakouskými a moravskými stavy. Na základě jeho úspěšného jednání byla v roce 1414 sjednána dohoda, kterou potvrdit Václav IV. jako moravský markrabě 2. ledna v roce 1415. Obratnou činností rozmnožil rodinný majetek o Schrattenberk, Steinbrunn a Drasenhofen.
Je pravda, že tito Lichtenštejni nesídlili ve Valticích trvale, ale jenom příležitostně, neboť jejich rezidenčním hradem byl blízký Mikulov. Ovšem to neznamená, že by městu i hradu nevěnovali plnou péči. Svědectvím jejich hospodářské prozíravosti je valtický urbář z roku 1414, jeden z nejstarších moravských urbářů, dodnes zachovaný v lichtenštejnském archívu a vydaný Bretholzem.
Urbář je nejen soupisem povinností poddaných vůči vrchnosti, ale dává nám vhled do tehdejšího hospodářského a sociálního života.
Urbář z roku 1414, zaznamenávající „die gueter, nucz und gutt“ začíná městem (Stadt), pak spisuje valtická předměstí, dále vesnice na panství a končí seznamem mlýnů, vinic a lesů. Dovídáme se z něho po topografické stránce jak názvy jednotlivých částí města, tak i počet hospodářských poplatných jednotek.
K počtu jednotek je nutno poznamenat, že urbář 1414 rozlišuje ve Valticích topograficky v podstatě dvě kategorie:
dvory (Höfe, hodnocené 1, ‘/2, 1/4, 3/4, ‘/6), domy - dvorce (Häuser, hodnocené 1, 1/2, 1/3), lány - Lehen (dělené tímže způsobem). Rozdíl mezi „dvorem“ a „domem“ není dosti jasný a není pro náš účel ani důležitý. U „dvorů“ je často poznámka, že bývaly lénem „Lehen“. Z urbáře je patrno, že při jeho vzniku - v době příliš vzdálené původnímu stavu - byly majetkové poměry v městě neurovnané.
V městě se rozlišuje mezi Starým a Novým městem;‘ části města sluly: „In dem Rasenveld“ (Růžová), „Auf dem Sannt“ (Na písku), ulice Atoch, Kelčín, Hrnčířská a Ve dvorcích, domy Za klášterem a domy Na starém tržišti.
Novou částí se rozumělo podle všech známek náměstí, obklopené farním kostelem, hradem, lázní a měšťanskými masnými a pekařskými krámy i hřbitovem, a cechovními domy; tudíž Nové město nutno hledat pod hradem, kde brzy vzniklo středisko obchodníků a řemeslníků. Tato část města byla prostorově velmi malá. Na Nové město navazovalo Staré město, které bylo v prostoru dnešní Sobotní ulice, kde nutno hledat i staré tržiště. Domníváme se, že cechovních domů, stejně i měšťanských, bylo více v Novém městě nežli ve Starém městě.
Uvedené městské části tvořily vnitřní město, které bylo vskutku opravdu malé; většina obyvatel žila na předměstích. Obyvatelé města se výslovně uvádějí jako měšťané „puriger“, to znamená, že Valtice v té době byly plnoprávným městem; bohužel nemůžeme přesně udat dobu, kdy se staly městem.
Obyvatelstvo netvořili jen domácí příslušníci, ale i přistěhovalí z okolních vesnic, jak poznáváme z držitelů masných krámů; tak ve městě působil Hans z Draisenhofenu, Filip z Kelčína, Petr z Lednice, Ruedel z Břeclavě, Andre z Tvrdonic, Mikel z Kůtzelsdorfu a Rajdl ze Stainbrunnu; je zajímavé, že se tu usazovali i osadníci z míst, která náležela Lichtenštejnům jen zčásti. Je možné, že někteří z nich přicházeli do Valtic jen o trzích; tomu by nasvědčovala okolnost, že vedle jedné osminy dávky loje na panství také měšťané ve Valticích odváděli městskou vánoční dávku 4 liber denárů vždy stejně, bez zřetele, přišlo-li prodávajících do města v jednom roce více či méně. Je zajímavé, že při odvádění dávek se setkáváme s počátky městské prodejní dávky povinné cizími lidmi za dovezené zboží.
Jako usazení měšťané se posuzují ti, kteří jsou tu uvedeni ve vlastní držbě - behausten Besitz. K tomu patří dále vlastníci domů a jich částí, a též domy v šesti městských čtvrtích.
K domům patřily také cechovní domy, dvůr jererův a obě lázně, jejichž dávky a termíny se od ostatních nelišily. S těmito počet držitelů domů nebo domovních částí se zvýšil na 151 - ovšem o 5 nižší, poněvadž někteří měšťané drželi více než jeden dům nebo domovní část: tak Adam Chnödel vlastnil 1/2 domu, Chunce Chursner 2 poloviny, Mikel Pekch a 1/4, Petr Ruenhart 2 poloviny a Nicz Weber ?.
Je jisté, že i domy řemeslníků sluly také dvory. Mezi těmito 151 držitelem domů nebo částí domů jsou uvedení 3 lázenští, 4 pekaři, 1 bednář, 1 lučištník, 1 soustružník, 3 řezníci, 1 číšník, 3 kramáři, 3 kožišníci, 4 kožaři, 1 pláteník, 1 sládek, 1 nožíř, 1 mlynář, 1 pasíř, 1 pištec, 2 střihači ovcí, 4 kováři, 5 krejčích, 5 ševců, 5 tkalců, 2 hrnčíři, 1 tesař a další 4 řemeslníci - tedy asi 56 řemeslníků mezi 144 držiteli. Nesmíme se domnívat, že každá osoba, u které se uvádí řemeslné jméno, musí znamenat, že skutečně toto řemeslo vykonávala; mohlo běžet o příjmení. Známe například 9 držitelů masných krámů jménem, ale jen dva se jmenují řezníci. Je zajímavý nápadný počet masných krámů a přitom se praví: „die alten spreshent, ih (der Fleischbäake) sein etwenn wol 32 gewest, die andern sind öd“ - to znamená, že kdysi kvetoucí řemeslo se soustřeďovala v 32 masných krámech, bylo v roce 1414 v úpadku. Z toho také vyplývá, že Valtice koncem 14. století měly mnohem hustší síť obyvatelstva, než tomu bylo na počátku 15. století. Snad byly příčinou zmíněné vpády v době bojů mezi moravskými markrabaty, nebo loupežné vpády koncem století, neb různé morové epidemie.
Ve Valticích se připomínají dvě lázně, jedna ve Starém městě a druhá v Novém městě, které o vánocích a o slunovratu odváděly po 2 librách denárů. Lázně v té době měly mimořádný význam, neboť byly nejen místem společných setkání, ale i středisky pravidelné tělesné očisty. Zdejší minoritský klášter nebyl již v provozu, neboť v jeho prostorách mělo město noclehárnu.
Druhou skupinou obyvatel vedle držitelů domů byli majitelé dvorců (Hofstätten), pro které se užívá synonimický výraz Höfe - dvory. Nezaznamenáváme je v Novém městě a v Růžové čtvrti; ve Starém městě (zváno Altenmarkt - Altstadt) se jich napočítalo 44, z nichž dva byly zvány lány a nadto ještě jeden značen jako lán. V ulici Aloch jich bylo 7 (jeden označen jako „Fleck“), v ulici „Sannť‘- Na písku - 11, v Hrnčířské ulici 17 (jeden jako ovocná zahrada), v ulici Kelčín 18 (jeden označen jako „Fleck“), ve dvorcích 34 (jeden jako ovocná zahrada, 2 vedle dvora jsou uvedeni bez povinných dávek).
Počet všech dvorů - nebo držitelů dvorů - činil 131; zmenší se však o 13, když odečteme takové, které jsou uvedeny jako držebnosti domů nebo části domů. Mezi nimi jsou uvedeni jménem, někteří s řemeslnými jmény: 2 hrnčíři, 2 olejáři, 1 provazník a 2 pluhaři. Je možné, že ony dvory nemusely znamenat osídlenou držebnost, ale jenom hospodářské budovy v pravém slova smyslu.
Třetí skupinu tvořili držitelé celých nebo polovičních lánů, jejichž počet je 37, z nichž však jen 11 mělo svůj dům nebo dvůr. Z těchto 11 se neuvádí ani jednou řemeslným jménem. A jako počet lánů, tak se uvádějí i zahrady, louky, pole nebo dvory, nebo vlastnické domy a držitelé lén dohromady - počítáno každé jméno jen jednou - se napočítalo nejméně 5.
Tudíž vnitřní město sestávalo ze Starého města, Nového města, Růžové ulice, Na písku, ze čtvrti U kláštera a Na hřbitově.
Podle urbáře bylo ve Valticích 151 domů, 118 dvorců, 11 lánů, čili celkem 280 držitelů; předpokládáme-li, že jedna rodina čítala průměrně 5 osob, pak město i se služebnictvem, úřednictvem velkostatku mohlo mít asi 1500-2000 obyvatel; za předpokladu, že by ony dvory znamenaly jen hospodářské budovy, by se počet obyvatel snížil o 500-600 osob. Snad k tornu bylo možno připočítat 100 osob židovského obyvatelstva, což bylo celkem 2100 (1600) osob. Město mělo tehdy asi tolik obyvatelstva, kolik bylo dosahovalo počátkem 19. století. Urbář se posléze zmiňuje o dvoře, u něhož není uveden žádný nájemník, což by znamenalo, že byl ve vlastní režii vrchnosti.
Mezi obyvateli se často objevují jména vinařů, což by předpokládalo, že nositelé těchto jmen vedle vinařství se věnovali vinohradnictví. Tu je též možno pozorovat rozdíl mezi vinicemi v Mikulově a ve Valticích. Tak pod hradem je zmínka o vinohradu Rayfalově, který byl ještě v roce 1386 v provozu; dále ve Valticích jsou popsány vinice zvané „hlohovecké“. A přece je jisto, že v těchto letech tu bylo mnohem více vinic, než je udává urbář, neboť Valtice bývaly skladištěm vína, které se dopravovalo na Moravu a do Čech; snad tuto mezeru by bylo možno vysvětlit tím, že uvedené vinice byly prosty dávek a desátků, a proto se s nimi nesetkáváme v urbáři. Těžko lze myslet, že by byly v rukou cizích držitelů.
Městský farní kostel Panny Marie upoutával na sebe pozornost nejen ve městě, ale i v okolí, jak svědčí četné donace, udělované v jeho prospěch. Tak 24. dubna 1315 dosvědčovali Ditrich a Berchtold z Elbenstaleru, Vichard i Kadold z Baumgartenu, Jindřich a Bedřich, synové Vicharda z Baumgartenu, že odprodávali své državy v Úvalech Engelschalchovi ze Schrattenberku s povinností, že i nový vlastník bude vázán dávkami a desátky plynoucími ke kostelu ve Valticích. Táž povinnost se připomíná i v dalších prodejích:
21. prosince 1320 odprodal Jindřich z Baumgartenu s manželkou Markétou polovinu lánu v Ottenthabu s povinností odvádění desátku farnímu kostelu. Kunhuta ze Schiezrenperku obvěnila lánem v Katzelsdorfu 5. března 1322 tento kostel. Donace jsou nadále častým zjevem; tak Jindřich z Baumgartenu se svým bratrem Fridrichem a manželkou Ruth udělili výnos ze dvou půlí lánu v Ottenthalu ve prospěch kostela, školy a valtického špitálu. 24. dubna 1344 Ulrich Aiczt z Valtic se svou manželkou odprodal bratřím Ulrichu a Hartneidu z Rauhensteinu vinici s podmínkou desátku, z něhož by část pobíral farář kostela a část rektor školy, který byl povinen zpěvem při bohoslužbách. 28. října 1358 Jakub Losmicer s manželkou Kunhutou přenechal valtickému měšťanu Osvaldovi celé svobodné lány v Königsbrunn za obnos dvou liber 20 feniků s podmínkou, že plynoucí dávky ve dvou ročních termínech připadnou farnímu kostelu. Totéž učinil 23. dubna 1372 Štěpán Ruger z Engelsdorfu s bratrem Sweikerem při odprodeji lánu v Úvalech Šimonu Markvartovi. Stejně i Jindřich z Rauhensteinu při odevzdání pozemků ve Schrattenberku, Potendorfu a Valticích služebníku Heřmanu Hertingovi neopomněl 9. dubna 1374 zdůraznit, že přebírající je povinen desátky farnímu kostelu; totéž přiznal Jindřich z Rauhensteinu 25. září 1376, že Oldřich z Úval je povinen tímto desátkem. Tuto modalitu nalézáme i při odevzdání dvou lánů Jindřichem Rauhensteinem zmíněnému služebníku Heřmanu Hertingovi 15. března 1385 a při donaci lánu v Úvalech Oldřichem z Úval 11. června 1386.
Farní kostel Panny Marie v době předhusitské měl svého duchovního správce a rektora školy, který byl povinen zpěvem při bohoslužbách; k farnosti kolem tohoto kostela náleželo nejen město, ale i sousední obce Úvaly, Potendorf Schrattenberk, Königsbrunn, Ottenthal, Kelčín, Katzelsdorf, z nichž plynul faráři povinný obilní desátek.
Z duchovních správců v době předhusitské známe z listinných zpráv v roce 1331 Konráda a v roce 1373 faráře WiIigera; v tamním kostele se v roce 1410 připomíná oltář sv. Alžběty. Pod pravomoc faráře náležela i farní škola, dosvědčená v roce 1344, v jejímž čele stál rektor, který měl pečovat o vzdělání valtické školní mládeže, kterou by vyučoval ve čtení, v psaní a v základní výuce.
Ve městě nechyběla ani městská radnice, sídlo purkmistra, radních a městského rychtáře. Městskou samosprávu reprezentovala městská rada; počet členů městské rady čítal dvanáct a jednotliví členové se střídali vždy po měsíci v purkmistrovském úřadě. Pravomoc městské rady se vztahovala především na městské hospodářství a na provádění veřejných staveb, na prvém místě stavby hradeb a dále na trhové záležitosti. Někteří členové městské rady byli i členy městského soudu (konšelé, Schöpfen), jemuž předsedal dědičný rychtář. Odznakem pravomoci města byla městská pečeť, poprvé přivěšená na listině z 28. října 1393 a poté již užívaná.
Město také mělo své tržní právo. Trhy byly dvojí: týdenní pro předměty denní potřeby a výroční. O trhu výročním nejsme v této době zpraveni, ale nutno předpokládat, že se takový již ve 14. století konal. Trhy se konaly na náměstí.
Ze město mělo čilý styk s Moravou jak obchodní, tak i společenský, je vidět z toho, že z Valtic v roce 1362 se připomíná cesta na Lednici a na Podivín spolu s vybíráním mýta na této cestě; cesta z Baumgartenu do Břeclavě - snad přes Valtice - se připomíná již v roce 1056.
Samotné město bylo od počátku obehnáno věncem městských hradeb, jak dosvědčuje zmíněné usídlení minoritů ve městě. Na předměstí se pak nalézal zmíněný vrchnostenský dvůr.
Posléze je nutno se zmínit o židovském obyvatelstvu. Zdá se, že ve Valticích se usadilo židovské obyvatelstvo velmi záhy, což nám prozrazuje hospodářský význam města již v době předhusitské. Také v blízkém Mikulově stávala již vlastně ve 14. století židovská obec, jak můžeme zjistit z listiny lichtenštejnského archívu z 18. června 1369, v níž se uvádí mikulovský žid Efrom.
První zprávy o valtické židovské obci známe z martyrologia norimberské pamětní knihy, kde se v roce 1338 připomíná ve „Veltsperc“ pronásledování židů. Běželo tu o jeden z oněch pogromů, který vypukl na severu Dolních Rakous a na jižní Moravě, když se v Pulkavě, jižním vedlejším přítoku Dyje, nalezla v době velkonoční hostie, kterou předtím židé údajně ukrutně zneuctili. Bohužel bližší údaje o tehdejším pronásledování židů ve městě zmíněná pamětní kniha neobsahuje. Přesto se zdá, že židovská obec se udržela, neboť o valtických židech se dozvídáme i v dalších desetiletích.
Koncem 14. století jsme zpraveni o valtických židech v tzv. „Wiener Judenbuch in der Scheffstrasse“. Středověká vídeňská Scheffova ulice ležela téměř mimo hradby města Vídně, poněkud mezi severovýchodním městským příkopem a vídeňskou řekou. Byla obydlena především drobnými řemeslníky, kteří si byli nuceni vypůjčovat peníze u vídeňské židovské obce. Záznamy těchto zápůjček o vystavených úvěrech se nám dochovaly.
Největší dárkyně peněz pro drobné řemeslníky v Scheffově ulici byla, jak ze záznamů můžeme seznat, „Joseppin“, židovka z Valtic, spolu se svými švagry Mendlem, Schäftlein a Suerrmann. Joseppina vystupuje v židovských knihách jako dárkyně peněz v období mezi léty 1390-1399. Bydlela v tehdejším vídeňském ghettu, které se rozprostírala od P. Marie na nábřeží až k náměstí na hradě (am Hof). Velkou „Gesarah“, dobu strašného pronásledování a zničení vídeňských židů za knížete Albrechta V. Joseppina asi již nezažila, neboť se po roce 1399 již nejmenuje.
Vídeňským židům se tehdy předhazovalo, že byli k neprospěchu země spojeni s husity, a že husity podporovali dodávkami zbraní a potravinami. Je pochybné, zda tato výtka byla oprávněná, neboť židům v prvé řadě muselo záležet na tom, aby byli v dobrém vztahu se svým pánem - knížetem. Je pravděpodobné, že měli obchodní spojení s husity, ovšem toto činili čistě z obchodních úmyslů, a nikoli proto, aby poškozovali Rakousy. Je známo, že ve stejné době svobodná říšská města Norimberk a Řezno měla obzvláště dobré obchody s husity.
Bohatí a zámožní židé, více jak v počtu 100 osob, byli upáleni 12. března 1421 na louce u Erdbergu. Zbytek dolnorakouských byl vypuzen ze země. Vypovězení v roce 1421 postihlo s určitostí také valtickou židovskou obec. Asi pravděpodobně posílili mikulovskou a lednickou židovskou obec na blízké Moravě.
Další důkaz, že židé byli usazeni ve Valticích, nám dává také urbář lichtenštejnského panství z roku 1414. Tam zjišťujeme mezi držiteli dvorů ve Valticích v ulici Na dvorci jednoho židovského příslušníka („Jude“), který za svůj dvorec odváděl panství každoročně o Jiřím a o Michalu 15 denárů. Tu obhospodařoval žid menší zemědělskou usedlost. Podobně také nacházíme i v Lednici mezi držiteli dvorců jméno „Judler Bernhardt“, o němž se můžeme domnívat, že náležel k židovské obci. Ovšem se zřetelem na jeho křestní jméno Bernard můžeme usuzovat, že běželo buď o pokřtěného žida, nebo o nositele jména Bernarda, který asi byl v čilém styku s lednickými židy.
Po uklidnění situace, pravděpodobně koncem 15. století, se židé opět vrátili do Valtic.
Metoděj Zemek

Čerpáno z knihy "Valtice", vydané r. 1970 Muzejním spolkem v Brně