Nejstarší osudy města Valtic (-1300)

Dnešní město Valtice vzniklo kolonizací pasovského biskupství; kolonizací se obecně rozumí osídlení a kultivace neobdělané půdy, a to buď na místech dosud neobydlených nebo rozšíření pozemků už obdělávaných. Kolonizaci prováděl buď domácí feudál svými lidmi - domácími i cizími - nebo cizí dobyvatel získáním území. V posledním případě mívá pak tato kolonizace za následky pomalejší nebo rychlejší změnu v etnickém složení obyvatel dotyčného území, obvykle ve prospěch dobyvatele, jejímž následkem byla postupná germanizace naší oblasti.
Kolonizace se dála po pádu říše velkomoravské, která měla jedno ze svých středisek v blízkém Pohansku, stejně i slovanské sídliště v katastru dnešního města. Bitva na Lešském poli v roce 955 zastavila náporj Uhrů na západ a byla počátkem nástupu kolonizace rakouských oblastí a tím také i Valticka.
Naše oblast byla jak zeměpanská, tak i místem kolonizace jak z Pasova, tak i z Bavorska. Po získání Moravy Přemyslovci se budovaly opěrné hrady jako bezpečnostní sídla nové hranice, jako Břeclav, Podivín, Strachotín, Drnholec a Znojmo. Na druhé straně se činilo totéž, čímž vznikl v naší oblasti Falkenštejn a Valtice; Falkenštejn byl vskutku zeměpanským hradem, k němuž náležela osada Königsbrunn v blízkosti našich Valtic; k tomuto patřily i Schrattenberk, Katzelsdorf a Herrnbaumgarten; na druhé straně Reinthal, Kelčín a Poštorná byly kolonizovány řezenským biskupstvím.
Úsilí kolonizační činnosti pasovského biskupství nám připomínají právě Valtice; tento moment zdůrazňuje i okolnost, že v blízkosti města Pasova se dodnes nachází sice maličké, ale velmi starobylé místo s názvem Feldsperg - Valtice. Pasovskému biskupství se dostalo v severovýchodní části Rakou dvou donací, a to listinou ze 14. prosince 1055 a další jisti nou z 10. července následujícího roku. V prvé listině v kon firmaci císaře Jindřicha IV. jsou uvedeny kromě Kirchbachi s kostelem a 100 lány až k úpatí Vídeňského lesa také statk v hrabství Ernestově, a to Kováčov (Kettlasbrunn jižně Wülfersdorfu), Chorváty (Böhmisch Krut - České Kruty) a Herri Baumgarten. Kováčov a Chorváty získalo biskupství z statků Richvinových, který byl téhož roku sťat a který j držel jako beneficium. Baumgarten (Poumgarten) se pal vzpomíná ve zmíněném potvrzení císaře Jindřicha IV. z roki 1056, kdy připadl Pasovu se vším užitkem „que contra Boe mos quomodo“ je možno získat. Bylo to údolí Baumgarter nahoru až k určeným znamením uherských hranic, dále pal až k pozemkům hraběte Jindřicha (snad Hodersdorf u Poys dorfu?) a odtud až k silnici vedoucí k Lauentenburchu a a k statku Richvinovu. Tento Lauentenburch je doslovný ně mecký převod staroslověnského Lovetingradu. Cesta, kteri k němu vedla, šla z Wülfersdorfu přes České Kruty a Reinthal. Je však nejisté, zda pod názvem Lovetingrad možnc hledat už břetislavskou Břeclav, které v německém zněn Lauentenburch - Lundenburg zůstalo, nebo ještě staré velkomoravské hradisko, zvané dnes Pohansko. To se spíše mohlo jmenovat Lovetingrad a teprve po založení Břeclavě a jejím úpadku mohli němečtí kolonisté staré jméno přenésti na Břeclav jako na nové středisko kraje. Poněvadž však Břeclav v této době již existovala, zdá se pravděpodobnější, že zmíněná cesta směřovala roku 1056 již do přemyslovské Břeclavě, na kterou bylo přeneseno kolonisty jméno předchozího střediska celé oblasti.
I když v konfirmaci z roku 1056 běží o falsum vydané v pasovské biskupské kanceláři, přesto toto je svědectvím, že kolonizace pasovského biskupství se intenzívně zaměřila na dnešní valtickou oblast; poněvadž listina byla stvrzena v roce 1063, vidíme, že ve falsu běželo o přídavek „cum omni utilitate, que contra Boemos quoque modo haberi et conqueri potest“, čili se všemi užitky nebo úemními zisky, které se v budoucnu na Češích mohou získat nebo dobýt; v tomto dodatku běželo vlastně o blanko šek, který si měli kolonizátoři v této oblasti vydobýt.
Na východě tudíž sahalo pasovské území podle zmíněné listiny z roku 1056 až k dnešním místům Bernhardsta[u a Ranšpurku (Rabeasburku - Havranohradu); na jihu hraničilo toto území s držbou markraběte Chama-Vohburga.
S touto kolonizací souvisí i vznik města Valtic, neboť i když písemné prameny mlčí, můžeme se domnívat, že výstavba valtického hradu se realizovala hned v polovici 11. století poté, co císař Jindřich III. udělil v roce 1055 a 1056 rozsáhlé donace pasovskému biskupství; tomuto mínění napovídá zmíněný v listině Richvin, jenž se zapletl do povstání bavorského vévody proti císaři a za trest přišel o hlavu a všechen majetek mu byl konfiskován. Tento Richvin se může identifikovat s nejmocnějším bavorským rodem, z něhož pocházel pozdější markrabě z Cham-Vohburgu, kterému kolem roku 1070 byla svěřena ochrana marky v bavorské severní Zupe.
Zmíněná listina z roku 1056 nás zpravuje o dvou místech Baumgartenu (dnešní Herrenbaumgarten) a Lauentenburku (zmíněná Břeclav - Pohansko), které nejenže v té době existovaly, ale podle všech známek bylo staršího založení; svědectvím je i nedatovaná listina z doby pasovského biskupa Eigilberta (1045-1065), která nás zvláště zajímá s postavou Richvínovou. Podle této předal hrabě Rapoto se svou manželkou Matyldou své dědictví v Ernestově pasovskému biskupu. Z toho pak vyplývá, že Rapoto vlastnil Ernestov a že tento byl v majetku rodu alespoň v držbě jeho otce. To znamená, že četné bavorské rody již na přelomu století vyvíjely úsilovné kolonizační úsilí v oblasti severně od Dunaje. Rapoto stejně upadl do císařské nemilosti jako Richvin. Oba tyto rody byly bohatě obvěněny držbou četných osad v této oblasti. Asi v držbě byli Mistelbach, neboť v letech 1055 až 1056 tvořil jižní hranici pasovského území. Toto nám nasvědčují i názvy s přídomky brunnen, které ukazují již realizovanou kolonizaci.
Na druhé straně Břeclav tvořila moravskou hranici, neboť sousední Poštorná s Bořím lesem již příslušela k bavorské oblasti. Z toho vyplývá, že běželo o hraniční území, které bylo nutno zpevnit bezpečnými hrady; tak nabyl novou tvářnost hrad Falkenštejn a snad asi v této době byl vybudován hrad Valtice jako bezpečná ochrana pasovského biskupství; vždyť Valtice - Feldsberg s přídomkem berg ukazuje na bezpečné místo, o čemž se můžeme přesvědčit i z urbáře z roku 1414, kde se mluví o hradě a o městě pod hradem s tamním farním kostelem; tento asi vznikl současně s hradem, i když prvé zprávy o něm známe teprve z roku 1227 a 1243.
Ovšem tu se tážeme, kdo byl zakladatelem Valtic; podle všech známek učinil tak některý z fojtů - jak v té době bylo zvykem - řečeného biskupa Eigilberta; tento se věnoval intenzívnímu kolonizačnímu úsilí, stejně jako jeho nástupce Altmann, který založil klášter sv. Mikuláše v Pasově a v Göttweigu u Kremže; byl také znám jako horlivý stoupenec reformních snah papeže Řehoře VIII. v bojích církve proti světské moci. Biskup Altmana vybudoval v této oblasti celou řadu kostelů a snad i kostel ve Valticích se může přičítat jeho činnosti.
Pasovskému biskupství se v té době dostalo i pozemků na jihovýchod odtud směrem k řece Moravě. Bylo to roku 1067, kdy Pasov nabyl darem Disinfurth a přechod přes Moravu s územím rozprostírajícím se mezi Baumgarten, Močidlami a Stopfenrentenem u Dunaje a z držby markraběte Ernesta získal padesát královských lánů.m Pokud se týká Disinfurthu či Tyensfurthu se soudilo, že běží o Marchegy, pro jejich souvislost s Moravou. Nověji se pak Disinfurth lokalizuje na kopec východně od Cáhnova-Hohenau, který kdysi skutečně ležel na Dyji, když se tato vlévala do Moravy jižněji. Cáhnov náležel Pasovu i později.
První historické zprávy o Valticích známe teprve na přelomu 12. století, kdy toto místo přešlo z držebnosti pasovských biskupů do moci rodu ze Seefeldů. Listinou, vydanou v Řezně, stvrdil císař Jindřich VI. (1190-l 197) v roce 1192 směnu, kterou uzavřel pasovský biskup Wolfker (1190 až 1204) s Wichardem ze Seefeldu - „maior dapifer“ - větším truksasem rakouského vévody. Touto směnou předal Wolfker Wichardovi hrad „Veldesperch“ s 12 královskými lány, které tvořily asi větší část pozdějšího města Valtic. Za odstoupení se biskupství dostalo nám neznámé město Gnas - „pro quodam predio, quod situm est in loco, qui dicitur Gnast«. Tuto smlouvu známe z konfirmační listiny císaře Jindřicha VI. vydanou v Řezně 10. ledna 1193 v přítomnosti četných říšských knížat, mezi nimiž byl účasten i rakouský vévoda Leopold I. Udivuje nás však, že mezi svědky nenacházíme ani pasovského biskupa, ani již uvedeného Wicharda ze Seefeldu.
Náš zájem upoutává moment této směny, vždyť touto se dostaly Wichardovi do držby jen Valtice, zatímco ostatní území i nadále příslušelo pasovskému biskupství. Potvrzují nám to pasovské urbáře z 13. století. Tak držel valtický truksas jako léno od pasovského biskupství polovinu vesnice Katzelsdorf a Reibensdorf (dnes pustý), čtvrt vesnice Herreasdorf, desátky z Kelčína; další část těchto osad vlastnili držitelé Baumgartenu.
Směna se udála v posledních letech vlády vévody Leopolda V. (1117-1194), syna vévody Jindřicha Jasomirgotta (1141-1177), od roku 1156 prvního rakouského vévody. Jasomirgott musel v posledních letech svého života snášet nájezdy českých a moravských vojsk do severní oblasti Dolních Rakous, zejména ve Waldviertelu. Příčinou vpádů byla snaha o upřesnění moravsko-rakouské hranice. Mladý vévoda Leopold získal ve svých nesnázích podporu jak císaře Fridricha I. Barbarosy, tak i papeže, neboť česká vojska si počínala příliš krutě a vypálila četné kostely a kláštery - zejména klášter ve Světlé. Tudíž na říšském sněmu v Chebu v roce 1179 byl stanoveny hranice mezi Moravou a Rakouskem, které měl být respektovány; avšak tyto neměly konkrétní upřesnění v oblasti Valticka. Proto právě v této oblasti se vyvíjelo mimořádné úsilí o zpevnění a zabezpečení hranic. Proti uherské hranici byly posíleny Vídeňské Nové Město a Bruck na Litavě, a také byly zpevněny hradby staré pevnosti Heimburku Proti české hranici měly pevnostní val tvořit města Světlá, Horn, Eggenburg, Láva, starý říšský hrad Falkenštejn, znovu vybudovaný a opatřený novými hradbami a naše Valtice.
V této souvislosti lépe porozumíme zmíněné směně, kdy valtický hrad se dostal do rukou rodu Seefeldů právě ze strategických důvodů. Že Valtice musely být urychleně vybudovány, nasvědčuje nám zmínka Ulricha z Lichtenštejna, z první poloviny 13. století, že valtický hrad na něj zapůsobil svou silou a svou mohutností. Taková mimořádná výstavba s sotva udála jen z prostředků rodiny Seefeldů, ale pro svůj mimořádný strategický význam našla asi podporu u rakouského vévody.
Wichard ze Seefeldu pocházel z bavorské šlechtické rodiny, jejíž rod v Dolním Podyjí podnikal kolonizační úsilí stejně jako pasovský biskup. Náležel k předním rakouským ministeriálům, stejně jako rodina Kuenringů. Tento rod nacházíme především v oblasti Pulkavy v severozápadním Dolním Rakousku. O tom nás poučují dvě listiny z roku 1156, ze sporu johanitského kláštera o majetkovou držbu, kterou vlastnil Kadold od císaře Lotara ze Supplinburku (1125 až 1137). Těchto statků se pak listinou z roku 1156 zřekl. Držitelé statků oblasti kolem Pulkavy se nazývají různými přídomky, jako Mauerberg, Gůllersdorf, Stronsdorf, nebo Zogelsdorf a v roce 1160 nacházíme přídomek ze Seefeldu. Tyto názvy by ukazovaly, že běží o jeden rod, který měnil své jméno podle různé držebnosti statků. Poprvé s tímto označením se připomíná držitel, který vystupuje v roce 1155 jako Kadold ze Seefeldu v listině klosterneuburské, v níž se konfirmovala směna držav kláštera s Valterem ze Sittendorfu (severně od Heiligenkreuzu).
Bavorští feudálové se na zmíněné kolonizaci podíleli podle příkladu řezenského a frisinského biskupa. Již v roce 979 dostal biskup Volfgang od císaře Oty II. potvrzení na statky, které biskupství jako majitel opatství Mondsee vlastnilo už v době karolinské. Tak na řece Erlafě to bylo místo Steinakirchen, které po mnoho let bylo pustinou a kam poslal biskup z Bavorska kolonisty k osídlení. Aby byli zabezpečeni před nájezdy uherských vojsk, žádal biskup, aby směl na soutoku Velké a Malé Erlafy vybudovat hrad zvaný Zuisela (Wieselburg). Tomu císař s radostí vyhověl a daroval biskupství území od soutoků Brlaf až k Ipuší v místech, která jsou soutoku řek nejblíže, a území po Ipuší nahoru až k řece Suché, a od východního břehu větší Erlafy až k horám. - A kdyby v tomto území bylo méně než šest královských lánů, měl se doplnit tento počet z královské půdy na obou březích Erlafy nejblíže hradu. Nově vlastnilo Řezno ve východní marce od roku 1028 Simmering v blízkosti Vídně a snad také nějaký majetek na Moravském poli. Bylo to asi za biskupa Heralta, kdy biskupství a kapitula získaly území mezi Dunajem a Rusavou. Na kolonizační úsilí řezenských biskupů by ukazovaly názvy obcí s brunn; jejich zaměření směřovalo až k moravské hranici, ba až do oblasti Valtic, kde vzniká dnešní Hlohovec jako Bischofswarth - biskupská stráž, strážce biskupského panství.
Seefeldové si vybudovali na řece Pulkavě své sídlo, nepříliš vzdálené od dnešních Valtic. Zmíněný pak Kadold v roce 1162 již nebyl na živu, neboť tehdy „domina Pertha de Saufelde“ spotu se svými syny Wichardem a Kadoldem věnovala klášteru v Klosterneuburku nově založenou vinici v Neuburgu za spásu svého manžela.
Wichard získal významné postavení u rakouského dvora jako ministeriál a byl v nejtěsnějším styku s rodem Kueringů; bylo to v období, kdy dosavadní zdroj výsluh pro zasloužilé bojovníky, vytvářející knížecí družinu, začat vysychat a valná část majetku, který by připadal pro obvěnění věrných, byla rozdána. A v té době se nabízely okrajové újezdy pro ty, kdož neváhati v čele svých ozbrojenců nasadit život pro svého knížete. A i pro nové církevní ústavy v zemi začala půda okrajových lesů poskytovat novou hospodářskou základnu, která jim měla vynahradit to, co jejich starším předchůdcům daly vesnice a usedlosti položené ve vlastním vnitrozemí. A proto v kolonizačním úsilí nevidíme jenom světské feudály, ale i církevní ústavy. Vždyť do kolonizačního podnikání se v této oblasti zapojil i řezenský biskup, jenž stál u počátků sousedních Úval (dnes Valtic).
A Wichard, požívající na knížecím dvoře významné postavení dapifera-truksasa, získal za své zásluhy darem území na řece Pulkavě. Pro Wicharda tato oblast nebyla jenom místem lovu, ale půdou, kterou bylo třeba využít kultivačně k rozšíření územního prostoru a k získání dalších zdrojů k obživě a hospodářství. Wichard se stal skutečným. zakladatelským typem, jak se s nimi setkáváme i u nás, zejména na Českomoravské vrchovině, nebo v jižních Čechách, který svou houževnatostí, nelekající se obtíží, dovedl vytvořit z darovaného území oblast, která byla pro ně střediskem jejich moci a pro knížete nebo krále oblastí rozšířené územní državy. Wichard ve své kolonizační činnosti byl v těsném spojení s rodem Kuenringů, stejně s předním ministeriálem rakouského vévody. Objevuje se se svým bratrem Kadoldem nejen jako svědek v tradičních knihách klosterneuburského kláštera, ale i v babenberských listinách, což ukazuje, že náležel k přední družině rakouských vévodů. Zajímavá je v tomto smyslu listina vévody Leopolda V. pro klášter Dolnoaltašský. Mezi svědky se objevuje také Wichard ze Seefeldu; zřetelnější je listina z téhož roku, kterou vévoda Leopold bábenberský zakládá klášter cisterciáků v Heiligenkreuzu (Sv. Kříži) ve Vídeňském lese. Vedle Albera z Kuenringů (+1182) a jeho syna Hadmara se tu objevuje Wíchard ze Seefeldu jako svědek vévodovy donace. Seefeldové byli také v těsném styku s pány z Mistelbachu, neboť v roce 1163 svědčí Wichard a Kadold ze Seefeldu při donaci Gerbirga z Mistelbachu pro klosterneuburský klášter. V dalších letech se objevuje Wichard spolu se svým bratrem Kadoldem jako svědek pro stvrzování vévodských listin. Kadold se naposledy připomíná v listině vydané v Pasově 29. února 1188, kterou vévoda Leopold udělil cisterciákům ve Wilherengu svobodu na mýto. Před získáním valtické držebnosti se setkáváme s Wichardem ještě 4. ledna 1189 v Sollenau opět v obvěnění Klosterneuburku spolu s Hadmarem z Kuenringů.
V roce 1192 vystupuje jako truksas rakouského vévody, což znamená, že dosáhl významné knížecí hodnosti, kterou nezbytně musel získat před rokem 1192. Že v té době skutečně náležel k ministeriálům, je vidět z listiny datované v Pasově 29. února 1188, kde v řadě vysokých feudálů a ministeriálů se uvádí „de ordine ministerialium Hadmarus de Cunringen, Wichardus de Seueld et frater suus Cadoldus“. To je pro nás neklamným svědectvím, že Wíchard náležel k předním ministeriálům země.
Přinášíme kopii dokumentu, ve kterém je nejstarší zmínka o Valticích. Panu starostovi Ing. Jiřímu Petrů ji poskytl Dr. Weiland z Vídně. Jedná se o listinu vydanou v Řezně, její opis je dochován v účetní knize ze 13. století. Je to svědectví císaře Jindřicha VI. o předání hradu Valtice – tehdy Veldesprech – pasovským biskupem Vichardovi ze Seefeldu. Listina nese datum 10. ledna, ale není udán letopočet. Nejnověji historikové udávají, že se jedná o rok 1193. Celé předání Valtic bylo už před tím ujednáno a právě 10. ledna 1193 nabylo, jak dnes říkáme, právní moci.Byl-li mu svěřen v roce 1192 úkol vybudovat z Valtic přední strategickou pevnost, běželo o úkol nemalý a nemusíme pochybovat, že Wichard se svěřeného úkolu zhostit opravdu čestně, k plné spokojenosti vévody, jak nás ujišťuje Ulrich z Lichtenštejna, když mluví pln mohutnosti a obdivu o valtickém hradě. Takto se z Valtic vybudovala přední pevnost jako strážní ochrana proti moravským hradům. Zakotvení Wichardovu ve Valticích nasvědčuje i listina vévody Leopolda VI. udělující Světlé městská práva, v níž mezi svědky se uvádí Wichard dapifer de Veldesperch, to znamená, že takto poprvé se objevuje s přídomkem z Valtic; jmenoval-li se v roce 1192 major dapifer a v roce 1195 ještě ze Seefeldu, v roce 1200 již používá skutečné vyjádření svého nového sídla jako truksas z Valtic, čili toto je znamením, že své osudy a osudy své rodiny takto plně spoutal s Valticemi; vždyť třebas byl ještě více než deset let na živu, vždy užívá označení z Valtic.
Vedle budování strategického sídla došlo i ke stavbě farního kostela - nebyl-li postaven již v devadesátých letech 12. století; stejně nabyl na významu rušný trh v dnešní Sobotní ulici, vábící kupce z cesty z Vídně přes Poysdorf, Schrattenberk na Valtice a odtud na Mikulov, nebo na Lednici či Břeclav. Neméně významné bylo jeho budování vinic, především v oblasti Schrattenberku.
V dalších letech mezi svědky nacházíme Wicharda spolu s jeho nejstarším synem Kadoldem, popřípadě s mladším Wichardem, a to vždy až do roku 1215. Naposledy se s ním setkáváme jako svědkem na listině v roce 1219, kdy Leopold V. konfirmoval jeho donaci pro klášter v Lilienfeldě. Zdá se, že Wichard brzy nato, to jest po 7. říjnu 1219, zemřel.
Z jeho rodu známe jen jeho nejstaršího syna Kadolda a jeho bratra Wicharda. Vedle synů se listiny ještě zmiňují o jeho dvou dcerách, totiž o Perchtě, která se provdala za Ottu z Ottensteina, příslušníka ministeriálů ve Waldviertelu, a o Diemut, manželce Ulricha z Gnannendorfu.
Kadold pokračoval v kolonizaci valtické oblasti od roku 1217. I on jako otec náležel ke knížecím ministeriálům, a zejména proslul jako věrný a oddaný průvodce zmíněného babenberského vévody Leopolda VI. (+ 28. 7. 1230). S valtickou rodinou se setkáváme na klosterneuburské listině v roce 1230, kterou tento předal lénem Ottovi z Ottensteinu a jeho manželce Perchtě majetek v Bernrentu na doživotí.
Zdá se, že Kadold nabyl na významu, moci i bohatství jako valtický truksas; jako truksas se nám objevuje v listinách v letech 1217-1243; poprvé se nám takto připomíná na listině v Klosterneuburku 24. června 1217 s přídomkem „Chadoldus dapifer de Veldesperg“.
Spletitější situace nastávala za jeho nástupce Fridricha Bojovného, posledního potomka rodu Babenberků. Tehdy velká část mocných ministeriálů, a mezi nimi i Kadold, přešli na stranu Fridricha II. Je zajímavé, že vévodovi Fridrichu se nedostalo císařské podpory ani za vpádu českých vojsk - která vpadla do Rakous - ani za zmíněného povstání rakouských ministeriálů.
Leč později se Fridrichu podařilo, že se císař přiklonil na jeho stranu; tehdy prahnul touhou po pomstě za nedávný český vpád. Sotva se jen poněkud vzpamatoval ze svých předešlých ran, pomýšlel na odvetu. Tu skoro v poslední chvíli jeho plány hrozil překazit zhoubný vpád, který v roce 1233 podnikl do jeho země vévoda Ota. Leč toto se mu podařilo posléze urovnat, ano podařilo se mu získat některé spojence mezi svými příbuznými, mezi nimiž se snad nacházel i jeho švagr, moravský markrabě Přemysl. A tak začátkem července roku 1233 vpadl vévoda Fridrich s vojskem o síle 40.000 mužů na Moravu a po krátkém obležení se zmocnil hradu Bítova, který se dotud považoval za nedobytný, a s ním se vzdalo i několik jiných hradů. Král Václav se sice přiblížil s vojskem, avšak neodvážil se bitvy, ač ho toliko od rakouského vojska dělil les. Další nepřátelství však zastavilo náhlé a nebezpečné ochuravění vévody Fridricha, které nejenže znemožnilo další rakouský postup, ale přimělo vojsko v několika dnech i k rychlému odchodu; tam mu hrozila uherská vojska, která podnikla nejprve vpád do Štýrska a v listopadu i do Rakous. Leč i další roky pro nespolehlivost vévodovu byly zdrojem nejen vnitřních rozmíšek, ale i zahraničních sporů.
Teprve v roce 1237 se podařilo císaři zajistit v Rakousku mír. Cestou přes Štýrsko se císařovi dostaly do rukou poslední hrady a dokonce v jeho zajetí se ocitla i choť Fridrichova Anežka. V lednu 1237 vjel císař slavnostně do Vídně, kam byl již předtím svolal říšský sněm. Tam se také Kadold objevil na straně staufovského císaře Fridricha II. jako jeho oddaný průvodce při prohlášení Vidně za svobodné říšské město.
V těchto neklidných, tak proměnlivých dobách několikráte utrpěly i Valtice průchody vojsk, ať císařských nebo českých či uherských. Později však Kadold našel cestu ke knížeti Fridrichovi, usmířil se s ním a žil s ním v přátelství až do své smrti v roce 1244.64 Je to vidět 6. září 1239 při udělení privilegia klášteru Glenku, anebo 8. prosince 1243 při udělení svobod klášteru Sv. Floriána, kdy mezi svědky nacházíme Kadolda z Valtic. Rozmach hospodářského podnikání dovolil Kadoldovi, aby se časem obklopil takovým leskem a nádherou, jaké si nemohl dovolit v té době žádný jiný rakouský velmož. Pozorujeme-li obraz tohoto velmože v jeho vlastních listinných dokumentech, jež se nám dochovaly, neubráníme se bezděky obdivu: to není zdaleka už jen bojovník závislý na knížecí milosti, jako bývali nepochybně jeho předkové. Je to dynasta, jakýsi suverén, který má svůj vlastní dvůr, své vlastní bojovníky, své purkrabí a jiné své úředníky. To bylo možné zejména tehdy, když se rozešel s knížetem a postavil se na stranu římského císaře.
Je přirozené, že tehdy i lesk Valtic jako sídla truksasy se značně povznesl. Kadold je však současně rytířem v plném slova smyslu, podle všech pravidel, podle nichž si vytvořilo svou představu rytíře chevalereskní 13. století. Účastní se nikoli bezúspěšně rozličných rytířských klání a turnajů. Nepříliš bohaté zprávy, které máme k dispozici, nenechávají nás na pochybách, že Kadold, právě v souvislosti s císařským dvorem, přilnul k tehdejší módní rytířské společnosti, jak jí byl účasten v Říši. Nebylo by bývalo ani myslitelné, aby velmož, který se stal předním důvěrníkem císaře Fridricha, zůstal stranou kulturního ruchu, který v okolí císaře představovali Reinmar von Zweter, Meister Sigeher a Fridrich von Sunburg a jehož projevem v té době jsou básně Ulricha Von dem Turlin, Heinricha Hesenere a Ulricha z Eschenbachu.
Musíme si uvědomit, že rytířské turnaje a při nich přednášené písně byly v té době jakýmsi sportovním projevem životního stylu moderních mužů 13. století. Byly to projevy mužné síly a statečnosti v nové přitažlivé formě, odpovídající přesněji změněným názorům doby než hrubé válečnické zabíjení, v němž se vyžívali staří barbarští bojovníci v 10. až 12. století. Podle všech dochovaných pramenů i na nádvoří valtického ohrazeného hradu došlo několikrát k rytířským utkáním, jak je popisuje Dalimilova kronika. Dovedeme si docela dobře jistě představit, jak do takového ohrazeného místa pro turnaj vjíždějí za zvuků trub a kotlů muži na koních, odění od hlavy až k patě v kovovém brnění, s velkými štíty, na nichž jsou namalována jejich erbovní znamení, a s dřevci v rukou; jak se jeden proti druhému či skupina proti skupině rozjíždějí a snaží se tím, že roztříští mu nebo vyrazí štít, zbavit protivníka jeho obrany nebo vyhodit ho ze sedla; jak na poctu vítězi či vítězům zaznívají znovu trouby a kotle a ten, který přemohl své protivníky, pokleká před nějakou vznešenou paní, aby z jejích rukou přijal ve formě řetězu, prstenu či jiného krásného předmětu uznání své statečnosti a mužnosti. Dovedeme si představit i slavnostní šum, který tuto podívanou všude obklopuje, a napětí, jež utkání, sledované jistě s nemenší pozorností než dnešní velké sportovní události, v pestřivých zástupech, mísících prosté, ale barvité kroje venkovanů s nádhernými toaletami velmožských a šlechtických paní a panen a s nákladnými obleky jejich mužů, popřípadě i s oblečeními lidí městských, mnišskými kutnami a oděvy světského kléru, vyvolá. Při tak slavném účastníku turnajových zápasů, jako byl Kadold, musíme předpokládat, že sama jeho osobnost přitahovala k turnajům nejen významné protivníky, pro něž změřit své síly s ním bylo ctižádostí, ale i spousty diváků z dalekého okolí. Pan Kadold získal totiž zkušenosti a slávu nejen na drobných turnajích, pořádaných na venkově pod novými velmožskými hrady a na jejich nádvořích, ale i na císařském dvoře, jehož rytířská sláva byla v té době hlásána básníky rytířské poezie - minesengry - ba i v daleké cizině, jejíž rytířské hry měly za sebou už dlouhé tradice a také i nemalé požadavky na zápasnickou zdatnost a obratnost.
O tom nás přesvědčuje známý minesengr Ulrich (Oldřich) z Lichtenštejna; byl to proslulý štýrský šlechtic, který po první rytířské pouti, jíž v přestrojení za Venuši vykonal v roce 1227 od Jaderského moře z Mestre až za Dyji, vydával se roku 1240 jako král Artuš na novou pouť, a na Českém Krumlově podstoupil četné zápasy s obratnými českými rytíři.
Tento proslulý minesengr učinil jedním ze středisek právě Valtice, kde nejednou se zastavoval a nejednou přednášel své milostné básně a písně přítomným vznešeným dámám před počátkem rytířských turnajů. Tak např. ve Valticích zpíval :

Die ritter alt dó ritterlich
wider gegen Oesterrich
zogten über di Tye zehant
ze Velsperc, dá man dó vant
von reht em hóch gelobten Wirt.
ist daz guet wirtschaft éere birt, man sol im immer wesen holt,
er hiez von Velsperc Kadolt.
Der biderbe man des niht enlieh, die ritter alle er wol enpfie.
die naht sic muosten mit in sin. guot gabe er in enwollen gar.
er was guot Wirt dá siniu jar:
er het in guot wirschaft getan.
des andern tages si riten dan.


Rytířské zanícení Kadoldovo vyplývá i z jeho cesty do Benátek, kde k Oldřichově soutěži o Venuši se shromáždilo vedle četných zástupů obyvatelstva nesmírné množství rytířů z Itálie, Rakouska, Německa i Cech a Uher. I tam vzpomínal Ulrich na své zájezdy do Valtic:

Die naht was ich ze Mistelbach
des andern tages reit ich von dan
mit mir vil manic biderde man.
Zwei hundert ritter oder mér
mit mir dan riten, muotes hér
was vil manager, der dá reit
si waren ritterlich gekleit.
ich was ouch hóhes muotes rích
die straz zogt ich vil ritterlich
diu gegen Velsperc dá gie,
dá mich der wirt vit wol enphie.
Er war genant mín her Cadolt von Velsperc:
man was im hott
von reht durch sine werdikeit.

A nemusíme pochybovat o tom, že pan Kadold při své zámožnosti měl jistě dost prostředků, nejen aby takového minesengra na svém hradě skvěle pohostil, ale aby i mecenášsky podpořil jeho básnickou tvorbu. A šlo vskutku o okamžiky mimořádného rázu, neboť jak z písně vyplývá, ve Valticích se v takových okamžicích scházelo více než 200 rytířů. Je přirozené, že v takových chvílích tonul valtický hrad slávou a pompézností. A tak v té době ve Valticích bylo středisko rytířské společnosti. Nejsou zprávy o tom, že by se něco podobného konalo v tehdejších blízkých střediscích na moravské straně - v Mikulově nebo v Podivíně.
Kadold zemřel před rokem 1246 a byl pochován v cisterciáckém klášteře v Heiligenkreuzu. Svědčí o tom i listina vydaná klášterem mezi rokem 1243 a 1246, která asi na naléhání konventuálů byla vydána 24. června 1246 a podle nÍŽ Kadoldův syn se svým strýcem Jindřichem ze Seefeldu se sešli v klášteře, aby dojednali donaci k uctění Kadotda. Podle této listiny by měl Kadold zemřít nedlouho předtím, v roce 1246. Listina je pro nás zajímavým přínosem i z jiného hlediska. Ukazuje nám, že přetvoření Kadolda v typ pravého rytíře té doby umožnil a podstatně ovlivnil i styk s cisterciáckým řádem, jak jsme toho svědky u nás na Českomoravské vrchovině, např. u Smila z Lichtenburka.
Kadoldova manželka Anežka, z neznámé rodiny, přežila svého manžela a ještě v roce 1269 se připomíná jako vdova. Z dětí zůstal jediný syn Albero, který se stal Kadoldovým nástupcem jak v hodnosti, tak i v držbě rodového majetku.
Alberem, posledním mužským potomkem rodu, dosáhli páni z Valtic svého kulminačního bodu jak v moci, v bohatství, tak i na významu.
V jakém vztahu stál mladý Albero k Bábenberkům, nedá se přesně říci pro nedostatek pramenného materiálu. O Alberových politických činech v následujících letech až po ustanovení Přemysla Otakara II. za rakouského vévodu nemáme totiž mnoho zpráv. Přesto je známo, že Albero byl horlivým stoupencem nových rakouských vládců a že náležel k oné vrstvě feudálů, kteří pod vedením hraběte z Plain-Hardeku se energicky zasadili za volbu Přemyslovce Otakara II. za rakouského vévodu. Koncem roku 1251 se ujal Přemysl Otakar II. při svém příchodu z Horních Rakous do Vídně držby bábenberských zemí vyjma Štýrska. Albero zachoval svou oddanost českému králi až do své smrti a také Přemysl Otakar II. jej zahrnoval zvláštní přízní a laskavostí.
Nevíme přesně, kdy se Albero oženil, ale určitě se tak muselo stát v těchto letech. Jeho manželka Gisela pocházela z velmi mocného a bohatého rodu pánů z Traunsee. Zdá se, že plně dosahovala formátu svého manžela. Život na valtickém hradě za Albera a jeho manželky získal znamenitý věhlas, takže přední rakouské rody posílaly svou mládež do Valtic na výuku dvorských mravů, čímž se vytvořila tradice, v níž pokračoval pozdější Alberův švagr Jindřich z Kuenringu. Tento společenský význam valtického hradu byl vskutku nejen Alberovou zásluhou, ale i jeho manželky Gisely, stejně jako pozdější Alberovy dcery Adelheidy, když se v této době zvětšil i majetek valtického truksasa, který sestával nejen z léna, ale i z vlastního valtického majetku, takže rod Seefeldů náležel v této době k nejbohatším rakouským rodům. Alberovy državy byly sice roztroušeny po celé zemi, avšak hlavní těžiště bylo soustředěno kolem Valtic, na Kampě na severním břehu Dunaje a v Horních Rakousích. Bohužel přesné údaje o Alberových državách neznáme a ani nemůžeme usuzovat na velikost majetku ze zpětných závěrů po smrti Alberově v roce 1270. V pramenech se setkáváme s Alberem poprvé v roce 1246 - 24. června - tudíž několik málo dní po smrti vévody Fridricha Bojovného při konfirmaci donace jeho Otce statku Pfaffstetten pro klášter Heiligenkreuz; z toho je vidět, že Albero úřad valtického truksasy vykonával již za posledního Bábenberka jako pokračovatel funkce svého otce.
Další Alberovy osudy je možno sledovat z rozličných listin, z nichž vystupuje jako vykonavatel nebo jako svědek.
V roce 1248 (5. července) se objevuje Albero - truksas z Valtic - se svým strýcem Ulrichem z Gnanoendorfu jako svědek v listině, kterou Leopold hrabě z Hardeku, přenechal ves Hevlín (Höflein) u Greifensteinu s tamním patronátem za obnos 115 liber vídeňských feniků klosterneuburskému klášteru.
V roce 1250 jej vidíme ve starých seefeldských listinách, když v Mailberce věnoval johanitům državu získanou od svého strýce Jindřicha ze Seefeldu. Další velmi zajímavá listina vzbuzuje naši pozornost, neb nám umožňuje vhled do hospodářských poměrů Alberových. Albero totiž odstoupil klášteru v Klosterneuburku své državy v Chogelprune, dnes v místě nám neznámém, mezi Leopoldsburgem a Hermankogelem za určité úsluhy kláštera. Poněvadž klášter nedostál slíbeným povinnostem, Albero 22. dubna 1266 učinil s klášterem novou smlouvu, kterou klášter namísto dodaného vína z valtického horenského práva a z valtického desátku přenechal toto ze sedmi vinohradů v Nussdorfu. Albero je tam označen jako fojt - advocatus. Tuto listinu vyhotovil Alberův notář Abit a jako svědci se jmenují jeho panoš Otto z Valtic, Oto ze Schretinpergu (Schrattenberku); v Alberově notáři je možno vidět tamního valtického faráře. Měl-li Albero množství svého služebnictva a mohl-li vlastnit svého notáře, pak nutně můžeme usuzovat, že tento valtický truksas v polovině 13. století zastával význačné postavení v rakouském hospodářském i kulturním životě.
V roce 1259 daroval (25. října) se souhlasem své matky Anežky, své manželky Gisely a svých hochů formou odprodeje - pro aliquantula pecunia - cisterciáckému klášteru ve Světlé les u Leubusu (Langenleis) s pastvinami a s desátky. Cisterciáci les ihned vyklučili, obseli řepou a později tam zřídili vinici, jak je zřejmo z pozdějšího seznamu držav syčtelského kláštera. Mezi svědky se znovu uvádějí i Alberovi panoši Otto z Velspergu a Otto ze Schretinpergu.
K poctě svého otce a za spásu jeho duše věnoval Albero - jak jsme se již zmínili - cisterciákům v Heiligeakreuzu držbu Pfaffestetten (u Badenu nedaleko Vídně). O dvacet let později musel o správnosti donace zápasit s panošem Fridrichem z Moosprunne. Při jednání konaném na hradě Ebenfurthu u Vídeňského Nového Města, který náležel Alberovi, za předsednictví zemského soudce Otty z Hasslau a Oty z Maissau byly odmítnuty požadavky Moosprunnerovy. Albero se neúčastnil jednání, ale dal se zastupovat svým bratrem Jindřichem ze Seefeldu.
Častěji se s Alberem setkáváme v listinách jako se svědkem, především v listinách vydaných pro Přemysla Otakara II.
V listopadu 1261 vystupoval Albero ve Vídni spolu se svými příbuznými ze Seefeldské linie jako svědek při dojednání pasovského biskupa Otty z Lonsdorfu s vídeňskými Skoty ve sporu o kostel v Kammersdorfu. Rok nato, 1262, se opět zdržoval ve Vídni jako svědek při konfirmaci donace Mikulova Jindřichu z Lichtenštejna králem Přemyslem Otakarem II. Mezi rakouskou šlechtou, která se účastnila tohoto slavnostního aktu, se objevuje také Albero, valtický truksas (dapifer de Veltsperch). V roce 1265 se setkáváme s Alberem jako dolnorakouským zemským soudcem. V této funkci obdržel královu žádost spolu s hrabětem Jindřichem z Hardeku, aby se postaral o ochranu lilienfeldského kláštera proti jakýmkoliv útočníkům. Od roku 1262 vystupuje také v družině Přemyslově, což je přirozené, neboť hodnost rakouského truksasa jej stavěla mezi nejpřednější osobnosti v zemi. V roce 1265 přebýval Albero ve Štýrsku, neboť se s ním setkáváme jako se svědkem při rozhodnutích tehdejšího štýrského zemského hejtmana olomouckého biskupa Brunona ze Schaumburku.
O dvě léta později, 14. listopadu 1267, úřaduje Albero jako zemský soudce ve Vídni - tenkrát s Kadoldem z Wehingu, a rozhoduje, že sporná místa Rupprechtsdorf a Dürrenbach mají právoplatně náležet hraběti Jindřichu z Hardeku-Deurna. O dva týdny později, 28. listopadu 1267, osvobozuje týž Albero spolu s hrabětem Jindřichem z Hardeku klášter Lilienfeld ode všech požadavků, které proti němu vznesl klášter v Altenburku.
Také v roce 1268 se setkáváme s Alberem ve funkci zemského soudce, když byl sesadil fojta gdttweigského kostela sv. Víta v Gölsenu Dětřicha z Hohenburku pro neplnění povinností. Pro blízkost Valtic od moravských hranic a pro jeho dobré vztahy k Přemyslu Otakaru II. se setkáváme s Alberem jako královským svědkem v moravských záležitostech. Tak v roce 1269 se zdržoval v Brně, kde svědčil na listině Přemysla Otakara II. pro město Jihlavu. Potom byl Albero v roce 1266 svědkem nejvýznamnější donace v rakousko- moravské oblasti, když Vilém z Hustopečí daroval území mezi Moravou a Dyjí, Reinthal a Ranšpurk (Rabensburg) johanitům v Cáhnově; listina byla vyhotovena v Břeclavi 28. dubna 1266.
V této době život Valtic byl narušen četnými válečnými událostmi a plundrováním, i když listiny a kroniky nám v tom smyslu nepodávají zprávy.
Vždyť vedle Přemysla Otakara II. si činil nároky na babenberské dědictví i Arpádovec Bela IV. Ten pro své cíle využil divokých Kumánů, kteří nedávno předtím, prchajíce před Tatary, se usadili v jeho zemi. Byl to loupeživý kočovný národ turkotatarského původu, jehož vlastí na počátku 13. století byly stepi na severu od Černého moře. Jejich král Kutben, po porážce od Tatarů v roce 1235, uprchl se sedmi kmeny, čítajícími asi 40.000 rodin, do Uher. Tamní král, zmíněný Bela IV., uvítal divoké Kumány jako své spojence proti feudálům a vykázal jim území rozprostírající se mezi Dunajem a Tisou. Mezi usedlými Maďary a kočovnými Kumány panovalo neustálé nepřátelství a řevnivost; asimilovali se s tamním obyvatelstvem teprve ve 14. a 15. století.
Uherští králové jich používali nejen jako svých spojenců vůči feudálům, ale především jako obávaného předvoje v zahraničních válkách. Kumáni totiž prosluli surovým mučením obyvatelstva napadené země; souvěké české i rakouské prameny souhlasně vypovídají o jejich řádění: o pobíjení lidi a vypalování osad, o rozsekávání mužů a odvádění žen do otroctví, o odvlékání dobytka do Uher, o vypalování klášterů a odnášení svatých ostatků, o sbírání zvonů, jakož o všeobecném zpustošení napadené země. Kumáni však řádili jenom v otevřené krajině a vyhýbali se hradům a opevněným místům, pokud se jich nezmocnili lstí.
A právě tito Kumáni byli nejhorším nepřítelem moravského i rakouského obyvatelstva; nejednou pronikali do Rakous a na Moravu za česko-uherských rozbrojů a hrozně zem poplenili; jejich počínání bylo opravdu kruté; narážení nešťastných obětí na kůl, vyvlékání střev, pozvolné pečení lidí, rafinované rozbíjení hlav malým dětem náleželo k jejich nejoblíbenějším zábavám.
A právě Kumánů, jak jsme si již řekli, použil Bela IV. k získání svých cílů. Podařilo se mu alespoň zmocnit se Štýrska. Předtím v letech 1252-1253 probíhaly nájezdy Kumánů do Rakous, kdy táhla vojska přes Valtice; jaké bylo jejich počínání není nutno více zdůrazňovat; že Valtice v té době zažily léta jedny z nejtěžších, je více než jisto.
Leč zkouškám nebyl konec. V roce 1260 znova vzplanuly boje s uherskými Arpádovci, ve kterých v první fázi Valtice znovu značně zkoušely, neboť uherská vojska na počátku roku opět vpadla do Dolních Rakous a na jižní Moravu. V urputných bojích zahynul četný výkvět rakouské šlechty, mezi nimiž obě hrabata z Hardeku, Oldřich ze Schleunsu a proslulý Kadold Sirotek; bylo štěstím, že v témže roce byli Uhři Přemyslem poraženi na Moravském poli u Krössenbrunnu; v důsledku své porážky byli nuceni Štýrsko odstoupit Přemyslovi. Bohužel bylo to jediné velké vítězství, které Přemysl Otakar dosáhl v dlouhé řadě rozličných válečných tažení.
Po desetiletí klidu v roce 1273 vypukla nová válka proti Uhrám, která ve své první fázi procházela Dolními Rakousy, kde v kruté seči padl v oblasti mezi Falkenštejnem a Valticemi jeden z předních příznivců Přemyslových Oldřich z Drnholce, tehdejší zemský hejtman korutanský, když urputně bojoval s vojsky bratislavského purkrabí Jindřicha z Kyseku. V téže době Albero však již nebyl mezi živými.
Přesné datum Alberova úmrtí neznáme. Těsně před svou smrtí realizoval Albero spolu se svou matkou Anežkou a svou manželkou Giselou - jak nás poučuje listina - dlouho zamýšlené založení dominikánského kláštera v Minnenbachu (dnes Minbach u Kremže), neboť ve svém životě byl obdivovatelem v té době moderní dominikánské řehole. Aby získal potřebný stavební materiál pro klášter, nechal Albero, jak nás zpravuje listina, zbourat vlastní hrad Minnenbach. Nadto tomuto ústavu předal Albero patronát kostela v Mmuenbachu s celým jměním, které sestávalo z polí, vinic a mlýna v blízkosti kláštera. Mimoto témuž klášteru daroval Albero vesnici Salingberg s kostelem a patronátem. Také jeho manželka Gisela věnovala příjmy v Altmünsteru na Traunsee a Alberova matka Anežka přidala klášteru 3 libry dávek v Úvalech u Valtic (něm. Garsental). Nadační listina pro klášter Minnenbach byla vyhotovena na valtickém hradě 1. května 1269.
Začátkem roku 1270 se setkáváme s Alberem v Přemyslově družině. Současně s Otou z Perchtoldsdorfu a Otou z Haslau svědčil v Přemyslově listině pro klášter sv, Lam- prechta a v následující den při imunitě pro klášter v Admontu. Naposledy se připomíná Albero v listině 12. března 1270 v Neuburgu na Innu, když Přemysl Otakar II. se rozhodl přidělit patronát kostela ve Wilfersdorfu pasovskému biskupství. Albero zemřel asi mezi 12. březnem a 5. červencem 1270, neboť v týž den se jmenovala jeho manželka Gisela jako vdova. Brzy po smrti svého manžela, snad již v den úmrtí, 5. července 1270, obdařila klášter v Minnenbacbu další držbou a sice vsí Neuhaken (dnes Neuhagen ve Vídeňském lese), dále Glaubendorftem (u Ravelsbachu), Reichpoltesdorf em a Guttensteinem. I po rozdělení dědictví mezi šest Alberových dcer nepřestalo se pamatovat na Minnenbach. Podle listiny vydané ve Vídni 16. června 1277 darovalo šest Alberových zeťů, Leutold a Jindřich z Kuenringu, Heralt z Obřan, Oldřich z Pillichsdorfu, Hartneid ze Stadecku a Ortlieb z Winkelu klášteru několik vinic zabavených židu Smariovi; nadto odevzdala Diemud, manželka Hartnejda ze Stadecku v roce 1285 klášteru další držbu v Neuhagenu a v Loitzenbergu a v roce 1289 nadal Leutold z Kuenringu spolu se svou manželkou Anežkou dvůr v Sitzenbachu. V roce 1290 doplnili oba jejich donaci přidáním vinic v samotném Minnenbachu.
Albero určitě vedle dcer vychovával i syny, leč tito asi nepřežili svého otce. Soudíme tak z listiny vydané 25. října 1259 v Hamburku, podle níž Albero se svou manželkou Giselou, svou matkou Anežkou a svými syny - pueri - věnoval klášteru ve Světlé les u Leubusu (Langenlois) s desátky. Mezi svědky byl uveden i Alberův panoš Otto z Valtic a Otto z Schretingu.
Starobylost Valtic nám připomíná i tamní farní kostel se starým patrociniem Panny Marie, které se dávalo nejstarším kostelům v našich končinách. Starobylost založení naznačuje i kolonizace pasovským biskupem. První zprávu o faře - vedle zmínky v roce 1243 - známe z roku 1259 při vypočítávání držebností náležejících k lénu valtického truksasa, patřících k pasovskému biskupství. Tam se připomíná: polovina vsi v Chatzlinsdorfu (Katzelsdorfu) náležela valtické faře, polovina vsi Reibensdorfu - pustá - faře Gawatsch (Gaubitsch), čtvrtý díl vesnice Harantsdorf (Harersdorf) téže faře Gawatsch, desátek v Kelčíně (pustý) - valtické faře spolu s vinným desátkem téměř ze sta vinohradů, z něhož díl příslušel rovněž valtické faře.85 Z toho vyplývá, že k valtické faře náležela vesnice Katzelsdorf a pustý Kelčín, vedle sousedních Úval. Zpráva je také svědectvím toho, že okolí obce bylo posázeno vinohrady, neboť se jich tu napočítalo na 100.
První farář ve Valticích se nám objevuje v roce 1243 (14. března) jako rozhodčí ve sporu opata z Altachu; v roce 1250 vystupuje asi jako místní plebán Alberův notář Abit - běží o vzdělanou osobu, neboť mohl koncipovat a psát listiny svého pána. Farnímu kostelu pak v roce 1295 udělili Rogerius, arcibiskup sienský, Michal biskup v Albaně, František biskup v Avelino a další italští biskupové indulgenci čtyřiceti dní pro návštěvníky - jak výslovně řečeno pro kostel ve Valticích. To také nasvědčuje, že zmíněný kostel nabyl mimořádné postavení v celém okolí a patřil tehdy k pasovské diecézi.
Ještě je však nutno si uvědomit, že Valtice bývaly vždy součástí Dolních Rakous. Klademe si otázku, jak tehdy vtéto oblasti probíhala zemská hranice mezi Dolními Rakousy a Moravou. Hranici v dnešním slova smyslu si nelze představovat, neboť takto vyhraněná neexistovala; většinou se vyvinula po řekách.
Po zániku Velkomoravské říše na začátku 10. století (kolem roku 906) není o hranici v této oblasti pro toto celé temné století nic známo. Avšak na území nad Dunajem začaly asi změny vycházející z činnosti obnovené Východní marky, zvláště od té doby, kdy po roce 976 byl pověřen císařem Otou II. její správou francký hrabě Leopold z Babenberků. Východní marka se začala jednak rozšiřovat na východ k řece Moravě, jednak od Dunaje na sever směrem k Dyji. Do dalšího vývoje zasáhly velmi neblaze události na rozhraní 10.-11. století, pojící se k polské expanzi.
Tato prodloužená polská okupace přinesla Moravě těžké a zhoubné následky. Svou účast na osvobozovacích akcích z polské nadvlády si dali zaplatit spojenci císaře Jindřicha II. právě na účet Moravy. Tak uherský král Štěpán se zmocnil v letech 1003-1005 Slovenska a Leopoldův syn markrabě Jindřich z Východní marky (994-1018) rozšířil v letech 1015-1018 její území od pahorkatiny severně od Dunaje až po Dyji.m Tyto územní zisky zabezpečil pro Východní marku jeho bratr a nástupce Adalbert (1019-1055) koncem první čtvrti 11. století, kdy římský císař Konrád II. listinou ze 4. prosince roku 1025 daroval pasovskému biskupství desátky ze všech věcí na všech místech na severním břehu Dunaje v hrabství markraběte Adalberta.89 Při svých výbojích a při svých snahách o získání celé Moravy český kníže Oldřich jako spojenec císaře Jindřicha II. si nemohl činit nárok na území mezi Dunajem a Dyjí proto, že je pevně držel vévoda Adalbert a že se toto jako součást Východní marky považovalo za příslušenství říše.
I Břetislav, syn Oldřichův, měl na mysli získání někdejší celé Moravy a podnikal různé výboje, zejména proti uherskému králi Štěpánovi; leč pro nezdar císařova tažení na Dunaj celá akce ztroskotala. Císař mírem z roku 1031 byl nucen odstoupit území na pravém břehu řeky Moravy, ohraničené zhruba čarou od ústí řeky Fišary na jihu a na severu až po Strachotín.
Že Dyje byla nadále hranicí mezi Moravou a Východní markou bylo mimo jiné také proto, že Břetislav byl příliš zaneprázdněn uherským a polským tažením. Účast markraběte Adalberta na odvetné výpravě, kterou císař Jindřich III. podnikl v letech 1040-1041 jako odvetu za Břetislavovo polské tažení na české území, přispělo k upevnění podyjské hranice. Víme, že za těchto bojů Moravané a Češi vpadli do Východní marky a dobyli na markraběti Adalbertu jakési hradiště9‘ na hranicích českého státu a Východní marky; šlo však jen o dočasný úspěch.
Nesnáze českého vévody využil totiž syn markraběte Adalberta Liutpold k tornu, aby znovu dobyl tentýž hrad, o což se pokusil již jeho otec. To se mu podařilo v létě roku 1041. Získal nepřehlednou kořist na lidech a dobytku, zajal syna prefekta hradu a sám hrad srovnal se zemí. Bylo to patrně významné tehdejší krajské středisko a celkem oprávněně se hledá na některém hradisku mezi Dunajem a Dyjí, snad na Lysé - Oberleiserbergu, ale vyloučit nelze zcela ani Thunau a zvláště ne Stillfried, poněvadž to bylo právě okolí tohoto hradiska, které dostal roku 1043 do správy zmíněný Liutpold. Kapitulace Břetislavova znamenala nejen ztrátu velkých hradisek na sever od Dunaje (Thunau, Stillfried, Oberleis), které chránily přístup na Moravu, ale celého území staré jižní Moravy, které leželo od Dunaje téměř až k Dyji. O definitivní ztrátě území na jih od řeky Dyje svědčí rozsáhlé donace, které ve prospěch různých církevních ústavů i světských velmožů činí římští císařové, kteří dobytá území považují za svůj majetek. Tyto donace se netýkají jen rovinatého kraje při řece Moravě, jenž po opětném nabytí z rukou uherských se po určitou dobu nazýval Novou markou, nýbrž i hornatého kraje v „Lesní čtvrti“, přístupného pohodlně z východní strany. Proto dobytí „Vinné čtvrti“ rozhodlo také posléze i o osudu „Lesní čtvrti“. V německé držbě jsou roku 1046 Rohy (Horn), stejně jako v roce 1048 území na soutoku obou Dyjí, které se stalo majetkem markraběte Adalberta. O konečné ztrátě rovinatých krajů při řece Moravě svědčilo například darování ve prospěch bavorského kláštera v Dolním Alteichu na řece Sajavě, stejně jako v roce 1056 donace osady Panské Sady (Herm Baumgarten) s okolím, vyznačeným zemskými hranicemi a břeclavskou cestou. Území mezi Moravou, Šajavou a Sulenachem tenkrát získal markrabě Siegfried. Na strategicky choulostivém místě mezi Dyjí a Pulkavou, na němž by mohlo být snadno přerušeno spojení mezi Vinnou a Lesní čtvrtí, vznikla Česká marka, připomínaná už v roce 1055. A tak podyjská hranice zůstala beze změny na několik desetiletí. Ze stanoviska současníků nebyla však hranice takovou, jakou měla být hranice mezi zeměmi. Byla spíše jakousi demarkační čarou z dob polsko-německých válek, než hranicí ve vlastním slova smyslu. Protože Dyje sama nečinila valných překážek při přechodu, nebývalo tu bezpečno, jak připomíná Havlík.
Podle kronikáře Kosmy využitkovávali toho zlí lidé z obou stran k tornu, aby nočním časem podnikali na protějším břehu loupeže dobytka a pustošili vesnice. Úpravu moravských hranic na této straně měl na mysli král Vratislav I., když se jako spojenec císaře Jindřicha IV. dostal do války s rakouským markrabětem Leopoldem II. Krásným (1071-1096), v níž ho porazil 12. května 1062 v bitvě u Mailberka a jeho zemi obsadil. Vratislavovi se zprvu otvírala možnost získat pro sebe území Východní marky, jejíž součástí se stalo i území někdejší jižní Moravy. Císař marku sice Vratislavovi svěřil, ale po krátkém čase ji vrátil zpět Leopoldovi, kterého opět vzal na milost. Této příležitosti využil však Vratislav k tornu, že připojil k Moravě několik územních pruhů na jižním břehu řeky Dyje. Snad šlo vůbec o celou krajinu na jih od Dyje až po přirozené hranice na horách Lysých i jeho vlastní okolí. V rámci revindikační akce Vratislavovy se dostala opět k Moravě zejména území, která ležela v záhybech řeky Dyje obrácených k severu, to je okolí Mikulova, Znojma a Vranova. Zdá se, že Ir podobné opravě a k podobnému vyrovnání hraníc ve prospěch Moravy došlo i na soutoku obou dyjských pramenů. Územní pruh na jih od Dyje se však při Moravě po celé její délce neudržel. Místy docházelo k opětnému získávání jeho některých kusů ve prospěch Východní marky. Teprve od krále Vratislava máme zaručenou trvalou příslušnost Mikulovska k Moravě, přerušenou předtím na určitou dobu okupací z Východní marky. Nová hranice nebyla však zcela přesná a do podrobna vytyčená. Stálými a trvalými pevnými body měly být nově vybudované pevnosti, jimiž byly Břeclav, Drnholec, Hrádek, Jaroslavice, Znojmo, Vranov i Bítov a na úpatí jižních výběžků Pavlovských kopců Mikulov, který zatlačil do pozadí až dosud důležitý podyjský hrad Strachotín, stejně jako hradiště v Nejdku, jejichž existenci máme archeologicky zjištěnu právě pro dobu 12. a 13. století. Nová hranice byla v úseku Mikulova - tedy v blízkosti Valtic - postavena pod ochranu národního světce sv. Václava, jemuž byl také zasvěcen chrám, postavený těsně pod mikulovským hradem. S václavským patrociniem se také setkáváme v naší oblasti i ve strategicky důležité Břeclavi, původně Bratislavi, založené buď samým knížetem Břetislavem I., nebo některým z jeho nástupců.
Systém lenního zřízení se v mnohem větší míře uplatnil dříve - jak dodává Havlík - na rakouské straně než na moravské, neb valná část území na sever od Mailberské vysočiny byla majetkem Říše. Nově zřízená hrabství Rohy (Horn), Hardek i Rakousy byla závislá na Říši a ne na markraběti, spravujícím z císařského pověření hranice. K tornu přispěla do určité míry i okolnost, že v roce 1156 se markrabě ve Východní marce stal vévodou, a tím i zeměpánem, jehož pravomoc se vztahovala na všechno zde usedlé obyvatelstvo i na hrabata. K odcizení území na jih od Dyje přispělo také ze značné části i jeho osazování spolehlivými lidmi. Na rakouské straně to byla francká kolonizace z Bavor, Řezna i Pasova, jak jsme byli svědky, která tak zabezpečovala území osazené i pusté. Také tu působil pokles politické moci českého státu ve 12. století. Postupující ztenčování jižního podyjského území pokračovalo tak, že v druhé polovině 12. století nabyla moravsko-rakouská hranice takřka pozdější podobu. Tak v roce 1153 se připomínají jako rakouské Drozdovice a Pernegg, v roce 1171 Bejdov a v roce 1189 i Rakousy. Láva byla rakouskou až do roku 1150. Detailní posun hraniční čáry v podstatě závisel na změně majitele určitého pohraničního statku a na jeho státním příslušenství.
Proto když Václav II. dal 17. listopadu 1305 Ortlibovi, řečenému Hondik, za jeho věrné služby v dědictví, to je dědičné vlastnictví, vsi Sedlec a Pernou, vymínil si, že obě vsi smí jejich nabyvatel prodat jen obyvateli země moravské, protože v opačném případě, kdyby je získal rakouský šlechtic, mohly by snadno odpadnout od země. A takové kolísání bylo obvyklé zejména na umělé jihomoravské hranici, kde moravští feudálové tu bydlící mívali statky v Rakonsích, nebo naopak. Odtud si lze vysvětlit existenci Starého Přerova a Uhřic nebo Ungerndorfu v blízkosti Lávy u Moravy ve 12. století, stejně jak svědčí i České Kruty.
Na rakouské straně si byli dlouho vědomi někdejší hranice rakousko-moravské z doby břetislavské, kdy jí byla řeka Dyje.
Od Dyje však hranice brzy uhnula k východu a běžela jižně od Mikulova a na sever od Valtic; jižně od Nejdku překračovala pak hranice patrně Dyji, šla až ke Svratce jižně pod Podivínem a po ní až k jejímu ústí do Dyje na sever od Břeclavě a pak dále už po Dyji.
Že hranice měla pak již ustálenou formu, vysvítá i z Landbuchu Hanse nike1a ze 13. století. Hranice směřovala k řece Dyji, a to zřejmě k ústí Slavonického potoka a odtud k Weikertschlagu, kde Dyji překročila a pokračovala k Trnavě a k Drozdovu, kde znovu křižovala Dyji a směřovala dále k Hardeku. Odtud běžela po Dyji, kterou opustila, když se Dyje stočila k severu a přecházela dále po galerii Schatzbergů k ústí Pulkavy do Dyje. Pak zase běžela po Dyji, brzy však odbočila a procházela na jih od Mikulova a Nejdku znovu přes Dyji ke starému toku Svratky, stočila se po něm k jihu až do jeho ústí do Dyje severně od Břeclavě, pak šla opět po Dyji, s Dyjí přešla na Moravu a po Moravě běžela do Dunaje.
A tak Valtice natrvalo již zůstaly v rakouské oblasti, i když byly nedaleko Mikulova a Břeclavě. Přesto Valtice si udržovaly spojitost s Moravou jak po stránce hospodářské - zvláště později držbou Valtic i Mikulova rodem Lichtenštejnů tak i sociální a kulturní; tyto styky nepřervaly ani časté válečné události, ale naopak se zvyšovaly, až v roce 1920 vedly k připojení Valtic k Moravě.
Metoděj Zemek

Čerpáno z knihy "Valtice", vydané r. 1970 Muzejním spolkem v Brně