Radnice

Náměstí Svobody s radnicí a Morovým sloupem v popředíPrvní zmínku o radnici ve Valticích najdeme v literatuře již v roce 1393. Tehdy stávala na místě dnešní školy. Radnice – sídlo purkmistra, radních a městského rychtáře byla symbolem výsad a svobod města. Odznakem pravomocí města byla městská pečeť. Která byla poprvé přivěšena na listině z 28. října téhož roku a potom již stále užívána. Městskou samosprávu reprezentovala městská rada, jejichž počet byl dvanáct a jednotliví členové se střídali po měsíci v purkmistrovském úřadu. V radnici byla kancelář městského písaře a purkmistra. Součástí radnice byla i tzv. soudnice, kde zasedalo městské právo. Po stranách zasedací místnosti se zvedaly lavice pro konšely – radní, kde v prostřední lavici na stupínku sedával purkmistr. U stolu, na kterém byl vždy kříž, svícen a psací potřeby, zapisoval obecní písař jednání rady.

Městská rada byla každým rokem obnovena – říkalo se tomu renovace. Stará rada byla povinna 14 dní před renovací navrhovat nových 12 osob a rychtáře. Současně se zodpovídala za svou činnost a žádala vrchnost o možnost odstoupení a jmenování nových. Vrchnost vybrala z navržených a dosavadních členů novou radu a za přítomnosti občanů složila městskou přísahu. Radnice z roku 1393 byla opravena v roce 1564 a sloužila až do roku 1763, kdy vyhořela do základů.

Tento systém samosprávy trval až do roku 1785, kdy došlo k reorganizaci veřejné správy a městského zřízení v rámci josefínských reforem, takže Valtice byly prohlášeny za tzv. ochranné město s regulovaným magistrátem, což pro město znamenalo menší závislost na vrchnosti. Magistráty vykonávaly funkci nejen správní a politickou, ale město bylo i soudní instancí – tehdy nejnižší článek v soudní instanci. Veškerá moc se octla v rukou úředníků – byrokratů. Nastoupení placených zkušených úředníků přineslo pokrok. Z prvních syndiků (úředníků) ve městě je možno jmenovat Antonína Nehmera, Jana Breitera či Aloise Berana. Městské obyvatelstvo ve Valticích řídil nově vytvořený magistrát a pro obyvatelstvo poddaných městeček a vesnic jako Hlohovec, Charvatská N. V., Úvaly, Poštovná, Schrattenberg, Katzelsdorf a Reinthal byl ve Valticích zřízen vrchnostenský úřad.

Město po staletí sužovaly požáry jako například v roce 1661 nebo 1726. Jeden z největších požárů postihl město v roce 1763, kdy za oběť tomuto živlu padlo 88 domů včetně radnice. Nová výstavba města se uskutečnila velmi rychle, o tom svědčí i to, že nová radnice byl postavena již v dalším roce 1764 na místě dnešní radnice v šířce jednoho domu, tedy 30 kroků na místě zbouraného domu č.20. Tuto skutečnost dokládá i pamětní listina vložena do schránky ve věži radnice, kde je uvedeno, že dne 11. října 1763 vypukl ve městě požár, při kterém lehlo 88 domů včetně radnice. Pomoc při obnově města, zejména radnice, poskytl kníže Josef Václav z Lichtensteina potřebným stavebním materiálem a dalších 20 jmenovaných řemeslníků a živnostníků města. V pamětní listině byly uvedeny i ceny základních zemědělských produktů platných v té době. Schránka s uvedenými údaji byla uložena do radnice dne 6. července 1764 na věčnou památku.

Dne 18. června 1878 se městská rada usnesla o přestavbě radnice podle předložených dokumentů z prostředků spořitelny, která byla založena ve Valticích již 25. května 1868 a neměla své stálé sídlo. Přestavba započala v červenci 1878 a ke konci září byla přestavba ukončena. Během přestavby sídlila radnice a spořitelna v sousedním obecním hostinci. Při přestavbě byla nalezena schránka s pamětní listinou z roku 1764. Schránka byla znovu uložena do věže radnice a doplněna o nový text, kde jsou zapsaní představitelé města jako starosta Vincenz Glatz a František Schleps jako ředitel spořitelny, počet obyvatel, architekt přestavby, občané, kteří se podíleli na přestavbě a jako obvykle – platné ceny některých zemědělských výrobků platné v té době.

Vstupní dveře radnice se znakemV roce 1887 městské zastupitelstvo rozhodlo o stavbě nové radnice a okresního soudu. Bylo to velmi odvážné rozhodnutí, když uvážíme, že neuplynulo ani 10 let od přestavby. O rozvoj rezidenčního města Lichtensteinu se zasloužil městský veterinář Karel Haussier, zvolený starostou 6. října 1885 a v této funkci setrval až do 10. 11. 1917, tedy plných 32 let. Na výstavbě radnice a soudu nemělo zájem jen město, ale i sám Lichtenstein. Proto přispěl n stavbu 50 000 zlatých. Nepostavením radnice a současně okresního soudu hrozilo Valticím pro nedostatek místností na radnici, že obec spolu s dalšími 24 obcemi (např. Poštorná, Hlohovec, Drasenhofen, Falkenstein, Úvaly, Katzelsdorf, Chorvatská N. V., Reinthal, Schrattenberg, Wetzelsdorf, Poysbrunn,…) bude přeřazena do nového soudního okresu Poysdorf. Z uvedených důvodů proto pokračovala novostavba velmi rychle. Když uvážíme, že 11. července 1887 se začalo s bouráním staré radnice č. 20 a ještě vedle stojícího domu č. 21 a již 17. srpna 1887 se pokládá základní kámen pro stavbu radnice. Zdá se být až neuvěřitelné, že za rok po položení základního kamene, tedy 16. srpna 1888 byla stavba vysvěcena a stavitelem Janem Drechslerem předána do užívání. Na slavnostním otevření měl hlavní slovo starosta Karel Haussier, který kromě jiného poděkoval knížeti Janu II. Z Lichtensteina. Náklady na novou stavbu byly vycíleny na 125 000 zlatých, sám kníže přispěl 50 000 a městská spořitelna 20 000 zlatých.

Osobnost starosty Karla Haussnera by si zasloužila samostatnou stať. Snad se dějepisci k této významné osobě ještě někdy vrátí. Kromě toho, že se zasloužil o postavení radnice, nemalý podíl měl i na dalších potřebách pro město. Tak v roce 1909 se zasloužil o to, že město dostalo meteorologickou stanici I. stupně pro zemědělskou školu, v roce 1910 byl do města zaveden telefon, v lednu 1914 bylo v zahradním sále hostince HAGE (dnešní Besední dům) otevřeno kino a ještě v témže měsíci se začíná výstavba městské elektrárny na Lázeňské ulici. Začala I. světová válka. Dne 2. srpna 1914 odešlo do války 200 občanů. Starosta Karel Haussner se loučil se svými spoluobčany slovy, že válka brzo skončí. Bohužel pravda byla jiná – válka byla zdlouhavá a krutá. Starosta konec války nedočkal. Zemřel 10. listopadu 1917 ve věku 74 let. Řekneme-li, že vedl město vzorně celých 32 let, pak je ocenění jeho práce, kterou pro město vykonal, skutečně jen formální. Jako v roce 1905 u příležitosti 300 let trvání nemocnice Milosrdných bratří byli Heribertus Kalný a převor Anastacius Zelenka za zásluhy o město a okolí jmenováni čestnými občany města – nejméně toto ocenění si zasloužil starosta Karel Haussier. Bohužel - ani na tuto poctu si následníci Haussnera ani jeho spoluobčané nevzpomněli. Jeho nástupcem se dne 3. ledna 1918 stal první radní Jan Svoboda.

Skončila dlouhá a krutá válka a dochází k rozpadu Rakouska-Uherska. Některé národy Evropy snad po mnoha staletí dostávají svůj stát a konečné vyřešení některých hraničních problémů.

Československá vláda požadovala úpravu moravsko-dolnorakouské hranice a žádala o území na Moravském poli o výměře 560 km² se 78 000 obyvateli, a to z důvodů etnografických, kde na sklonku 19. století žily početné skupiny české a slovenské menšiny. Jednalo se o obce Cahnov, Bernhardsthal a Ranšpurk. Tato vidina se velmi rychle ztratila a mírová konference schválila valticko, takže 10. září 1919 v Saint Bermain en Laye v Paříži definitivně stanovila nové státní hranice. Tímto však spory mezi ČSR a Rakouskem neskončily.

Radnice dne 22. prosince 1919 vypracovala tzv. „Pamětní spis“ pro udržení Valtic u Rakouska, který byl zaslán dolnorakouské vládě. V tomto spise se uvádí, že je ochotná pro udržení Valtic vybudovat železnici z Lednice do Sedlece. Dále pak uvádí důležitost Valtic pro zásobování Vídně potravinami, protože lichtensteinský velkostatek patří k nejvýznamnějším velkostatkům v Rakousku. Statek dodával měsíčně 45 000 litrů mléka, 70 vagonů obilí ročně, 160 ks hovězího dobytka, 500 vagonů cukrovky pro vzpomenutý cukrovar v Cahnově, ale i velké množství zeleniny, ovoce a vína. Pamětní spis neopomněl zdůraznit význam zemědělské školy a nemocnice pro Rakousko.

10.- 12. ledna 1920 se v Praze schází česko - rakouská komise, aby znova jednala o hraničních otázkách. Rakouská delegace znovu žádala o vrácení Valtic a Úval. Vedoucí delegace Dr. Karel Renner, rakouský kancléř – rodák z Dolních Dunajovic a pozdější rakouský prezident, však neuspěl. Pro neshody bylo jednání přerušeno a odloženo na 5.-7. března na radnici do Valtic. Vedoucí československé delegace Dr. Bobek tehdy řekl, že změna hranic by byla možná jedině kompenzací za jiná území a místo Valtic a Úval požadoval Reinthal, Bernhardsthal a Ranšpurk. Z toho je patrno, že Československo mělo stále zájem o území na Moravském poli. Tento návrh však rakouská delegace odmítla. Saintgermanská mírová smlouva nabyla platnost 16. července 1920, tj. rok po podepsání protokolu. Z Vídně telefonoval do Valtic státní tajemník, Dr. Erwin Weiss, že město je pro Rakousko ztraceno. V této době je starosta Mattjias Nistler a zástupcem Franz Kippes.

30. července 1920 se na radnici konala „dojemná slavnost“. Zástupci obcí soudního okresu Valtice se přišli rozloučit se zástupci bývalého okresu a města. Starosta Nistler poděkoval sousedním obcím za dosavadní vzájemnou spolupráci a za účast na smutném osudu města. Místostarosta Kippes zdůraznil, že hranice je nerozděluje a jednou zase budou ve společném státě. Jakoby předvídal, že Hitler je opět spojí. Valtický farář Tichtl řekl, že rakouská delegace při jednání nebyla dost důrazná.

Pak už šlo všechno velmi rychle. 31. července 1920 se konalo převzetí Valtic a Úval našimi státními občany. V 8 hodin se shromáždilo obecní zastupitelstvo, v 9 hodin vstoupila do města četa četníků. Pak byla na radniční věži vztyčena československá vlajka. Československá přejímací komise, vedena okresním hejtmanem Navrátilem z Mikulova, rozpustila zastupitelstvo, ale současně byl dosavadní starosta Nistler jmenován vládním komisařem pro město. Úvalský starosta Simon Wenzel se rovněž stal vládním komisařem a členové rady se staly členy vládních komisí. Oba komisaři složili slavnostní slib o zachování zákonů a předpisů Československé republiky. Odpoledne přijel do města zemský hejtman Černý z Brna, aby se přesvědčil o průběhu převzetí moci. Tím byl celý akt ukončen. Tak československá státní správa ukázala svoji velkorysost a demokratickou snášenlivost. Chybou celého aktu bylo, že Valtice i úvaly byly připojeny k Československu bez písemné rozluky. Tato nedůslednost naší vládní komise zavinila to, že mnoho písemností se nachází v zemském archívu pro Dolní Rakousko ve Vídni.

Tato správa města trvala do 8. září 1923. První volby pro připojení Valtic k ČSR se konaly 16. září, kde české politické strany získaly již 6 mandátů, to je 20% a 29. září byl starostou opět Nistler – tedy Němec a místostarostou rovněž Němec, učitel Franz Kippes. Druhé volby proběhly na radnici 16. října 1927 a starostou byl zvolen zase Nistler a zástupcem Kippes.

Dne 28. června 1928 navštívil město T. G. Masaryk, aby se stal čestným občanem Valtic. I když Němci znali podíl Masaryka na připojení Valtic k ČSR, byl slavnostně přivítán i německými občany.

V témže roce se uskutečnily volby do okresního zastupitelstva v Mikulově, kam byl zvolen i starosta Nistler, který odstoupil z funkce a novým starostou byl zvolen 12. února 1929 Kippes. Nic lepšího si Valtice nemohly přát. Kippes byl velmi schopným pokračovatelem svého předchůdce a což bylo na tu dobu velmi důležité – zachoval si velmi dobrý přístup k Čechům. Třetí volby zažil radnice 8. listopadu 1931, kdy se starostou stává opět Kippes. Zdá se, že tyto volby měly být poslední nadějí v klidné soužití obou národností ve městě.

Tyto nadějě se zhroutily v roce 1933, kdy se k moci v Německu dostává Adolf Hitler. A tak volby v roce 1935 se staly prvním vážným náznakem rozchodu obou národností. Byl konec poklidného života ve městě. Nenávist a pocit německé nadřazenosti nabýval na vrcholu. Do úplného nástupu fašismu mělo město prožít ještě dvě významné události. Návštěva presidenta Edvarda BenešeDne 6. června navštívil Valtice prezident Dr. Edvard Beneš, aby se stal čestným občanem města. Ta druhá událost byla však již velmi smutná. Přes všechna vyhrocení se sešli obě národnosti naposledy na náměstí na smuteční tryzně za zemřelého T. G. Masaryka dne 21. září 1937. Touto společnou akcí byla definitivně pohřbena spolupráce obou národností.

To nakonec ukázaly poslední volby, které se konaly 29. května 1938 v podobě nátlaku na české občany. Tragickou postavou v této době byl dosavadní starosta Kippes. Pro svůj rozumný postoj k českému obyvatelstvu nebyl kandidován a u pocitu nevděčnosti a křivdy náhle zemřel ve věku 64 let dne 5. 6. 1938 na srdeční mrtvici. Celá ironie jeho osoby byla v tom, že ještě dne 30. července 1920 na smutečním rozloučení s obcemi soudního okresu Valtice projevil hlubokou víru tím, že není daleko doba sjednocení všech Němců a zemřel v době, kdy se naplňoval toto svědectví.

Již 17. 6. 1938 se stal novým starostou Leopold Weis, arogantní sedlák, který měl odpor ke všemu českému a který velmi málo rozuměl městským problémům.

Vrcholem tragedie Valtic byl 8. říjen 1938. Na náměstí se shromáždily davy Němců, aby přivítaly německé vojsko. Pro nás děti to byla neobvyklá podívaná, i když jsme vůbec nevěděly, co se to vlastně stalo. Toto jsem však aspoň trochu vnímaly dne 25. října, kdy byly všechny české školy zavřeny, spolky zrušeny a zabaven jejich majetek. Válka se přibližovala rychlými kroky. Valtice se opět na dlouhou dobu staly německým městem.

 

Dipl. Ing. V. Komoň