Kostel konventu Milosrdných bratří ve Valticích, jeho rozvoj a zánik konventu

Stavební historie konventu a kostela Milosrdných bratří vzájemně souvisí, a proto se také jeho historie proplétá. Jednotlivá historická data, která souvisí se stavbou konventu, ale i kostela, se v různých historických podkladech různí. Někteří historikové v minulosti, ale i v současnosti, se tomuto tématu věnovali jen příležitostní pozornost, a proto se také jednotlivé historické skutečnosti bez dalšího zkoumání přenášely velmi stroze z jedné knižní informace do druhé. Tak například v knize Valtice z roku 1970, která skutečně velmi podrobně mapuje historii města, avšak o historii klášterního kostela zde najdeme jen velmi stručné konstatování, že kostel byl postaven na místě kaple sv. Barbory a dokončen v roce 1671, věže byly do dnešní podoby dokončeny v druhé polovině 18.století, a že v roce 1757 Jan Cymbál, který byl rovněž členem řádu, namaloval pro hlavní oltář obraz, který zpodobňuje patrona kostela – sv. Augustina. Celá tato velmi strohá pasáž je potom uzavřena větou, že vnitřní plastickou výzdobu provedl sochař Ignác Lengelacher.

Karel I. z LiechtesteinaVšechny prameny se však naprosto přesně shodují v tom, že řád Milosrdných bratří přivedl do Valtic kníže Karel I. z Liechtensteina v roce 1605. Ten jako vyslanec císaře Rudolfa II. u papežského dvora v Římě měl možnost v roce 1604 se seznámit s hospitální činností tohoto řádu. A již v příštím roce – uvádí se datum 10.2. 1605 – přivedl Milosrdné bratry do Valtic a tím se staly nejstarším konventem ve střední Evropě. To také bylo všechno, co Karel I. pro tento řád udělal. Více jak padesátileté živoření řádu je všeobecně známo, a po jejich více jak čtyřistaleté činnosti ve Valticích, můžeme děkovat jen skromnosti členů řádu, že ve městě zůstali. Teprve 1662 byly zahájeny přípravné práce pro stavbu konventu podél Lednické ulice zásluhou syna Karla I., Karla Eusebia a jeho manželky Johanny Beatrix. V březnu 1668 byly stavební práce ukončeny včetně rozšíření nemocnice ze 6 na 12 lůžek. Tento stav byl však z hlediska právního provizorní. V tomto okamžiku možno konstatovat další rozpor z hlediska historické skutečnosti, kdy skutečný nebo historický výklad vlastně ani nevíme. Ing. Hubert Podsedník ve své knize Milosrdní bratři Valtice – Feldsberg 1605-2005 uvádí, že Karel Eusebius 1.května 1675 zakládá fundaci 10 000 zlatých rýnských, která musela být ještě pojištěna břeclavským panstvím podle platného císařského ustanovení. Tato fundace byla zapsána v roce 1684 u Moravských zemských desek. Tímto aktem měl být právní stav shodný se skutečností. Erich Kippes včak ve své knize Feldsberg und das Haus Liechtenstein im 17. Jahrhundert (str. 73-77) uvádí, že vlastnictví kláštera bylo později různými liechtensteinskými dědicemi zpochybněno. Teprve kníže Alois I. v roce 1789 vlastnictví kláštera zpečetil.

Pro duchovní potřebu konventu až do roku 1668 (někde se uvádí až do roku 1669) sloužila malá gotická kaple sv. Barbory, která byla v uvedených letech zbourána, aby na jejím místě mohl být postaven nový kostel, později zasvěcený sv. Augustinu, patronu řádu. Vznikem a záslužnou činností řádu se zabývá celá řada publikací, ovšem historií kostela, který je součástí konventu tomu bohužel již tak není. Historická literatura staršího vydání, ale i novější, se tomuto tématu jaksi vyhýbá. Stále tu zůstává mnoho nezodpovězených otázek, jako například kdo je autorem projektu kostela, kdo kostel stavěl, kdo se kromě Jana Cymbála, který namaloval obraz pro hlavní oltář, nebo sochaře Ignace Lengelachera, který vytvořil několik plastik. Víme jen, že kostel byl postavený v letech 1669 až 1671, tedy velmi rychle v době, kdy téměř po čtyřicetileté práci byla dokončena stavba farního kostela Nanebevzetí Panny Marie na náměstí. Dále bezpečně víme, že první kámen do základů položil převor Konstantin. Položení základního kamene však bylo ponecháno mladému princi Janu Adamovi Ondřeji, na kterého velké úkoly a sláva rodu Liechtensteinů teprve čekaly. Byl to právě ten Adam Ondřej, který se postaral o přesídlení valtické rezidence Liechtensteinů do Vídně a zakoupil dnešní Liechtensteinsko.

I když se kostelu sv. Augustina nedostávalo takové finanční podpory jako stavbě farního kostela, rychlost stavby je však obdivuhodná a již 28.června 1671 mohl být vysvěcen. Světitelem byl Jodok von Brendt, světící biskup lampacenský a pasovský. Po vysvěcení kostela se postupně podle finančních možností dokončovaly vnější stavební úpravy až na kostelní věže.

Jan z BohaV roce 1713 opět řádil mor v okolních obcích, ale Valticím se tentokrát vyhnul a na tuto počest nechal převor P. Romanu Schrott v roce 1715 postavit v zahradě kláštera sochu Jana z Boha. V roce 1720 se opět šířil mor, který Valtice opět ušetřil a na tuto počest byla na klášterním hřbitově postavena 23. dubna 1734 socha sv. Marie a sv. Jana. Tuto skutečnost uvádím proto, že při likvidaci tohoto hřbitova v roce 1760 byly obě sochy včetně kříže (pochází z roku 1700) přeneseny na roh klášterního kostela, kde stojí dodnes. Kosti byly převezeny na městský hřbitov a uloženy do společného hrobu. Asi v 80. letech minulého století při stavbě čestného nádvoří zámku byl tento hrob odkryt. V literatuře se uvádí, že z likvidovaného hřbitova bylo převezeno 10 povozů kostí.

Úplné dokončení vnější stavby do dnešní podoby bylo až v roce 1872, kdy do Valtic přichází převor Moriophilius Fűlber, který nechává na střeše odstranit provizorní došku a střecha je pokryta pálenou krytinou z Liechtensteinské cihelny v Poštorné. Za pomoci vídeňského architekta Josefa Kaisera a za finančního přispění knížete Jana I. byly kostelní věže zvýšeny o 12 metrů a pokryty mědí.

Vnitřní výzdoba barokního kostela se uskutečnila převážně až v druhé polovině 18. století. Některé vnitřní výzdoby se však uskutečňovaly již během dokončovacích prací tak, aby v době svěcení se mohly podle tehdejších předpisů uskutečnit bohoslužby. Interiér se také postupně doplňoval některými stavebnímu úpravami.

Kostel má kromě hlavního oltáře ještě další 4 boční oltáře, kazatelnu a dvě zpovědnice a první varhany, které byly již z roku 1693. V roce 1911 byly nahrazeny novými varhany z dílny varhanického mistra Františka Čapka z rakouské Kremže. Tyto byly zase obnoveny v roce 1917.

Hlavní oltář je svěcen ke cti sv. Augustina – patrona kostela, do něj jsou vloženy ostatky sv. Bartoloměje a sv. Juliána. První boční oltář je po levé straně vedle kazatelny a je posvěcen ke cti Navštívení Nejblahoslavenější Panny Marie. Druhý boční oltář po pravé straně je zasvěcen ke cti blahoslaveného Jana z Boha, třetí boční oltář na pravé straně vzadu je zasvěcen ke cti Svatého Kříže a čtvrtý boční oltář je pak zasvěcen ke cti sv. Barbory. Při svěcení celého komplexu Konventu Milosrdných bratří, tj. kostela, oltářů, nemocnice, ale i márnice, se také uskutečnilo svěcení sv. Biřmování, kterého se zúčastnilo přes 3 850 věřících ze širokého okolí, tedy i z tehdejší moravské strany. Již tato skutečnost se mohla považovat za významný akt tohoto nového kostela. Klášterní kostel měl ještě několikráte možnost být středobodem nejvyšší pozornosti města. V roce 1876 se konaly mezi Mikulovem a Valticemi velké manévry císařské armády. Při této příležitosti byl císař František Josef hostem knížete Jana II. na valtickém zámku. Kromě dlouhých představení zámeckého divadla (Jan II. jeho činnost rychle obnovil) si císař udělal čas, aby navštívil zemědělskou školu a především klášter Milosrdných bratří, tedy vlastně nemocnici a kostel. Císaře doprovázel tehdejší provincionál Dismas Remenarik (provincionál vede několik klášterů) a převor valtického kláštera Moriophilius Fűlber. Císař se vyslovil velmi pochvalně ke stavu a činnosti kláštera. Věnoval 250 zlatých pro opuštěné a chudé nemocné.

Snad nejvýznamnější událostí v životě klášterního kostela byl bezesporu 31. červenec 1890 v souvislosti s kladením základního kamene pro výstavbu nové, již patrové nemocnice. Po svaté zpovědi a přijímání se v 11 hodin konala zpívaná svatá mše a po ní následovalo svěcení Memoranda, které bylo v jednom vyhotovení uloženo do archívu Konventu a druhé do vysvěceného základního kamene nemocnice s následujícím textem:
S Bohem,
Dne 31. července 1890 na svátek sv. Ignáce a svátečního dne národů naší milované císařské říše a u příležitosti zasnoubení všemi váženou dcerou našeho rytířského monarchy, císaře Františka Josefa a nejurozenější císařovny Elisabeth – císařské princezny a arcivévodkyně Marie Valerie a výsosti arcivévody Františka Salvátora – byl v tichosti se vší vážností položen základní kámen ke stavbě nemocnice Milosrdných bratří ve Valticích.

Následně převor konventu Michael Czerny přítomnému provinciálovi de Deo Sobelovi předal akt svěcení tohoto Memoranda s vděčností vládnoucímu knížeti Janu II. z Liechtensteina. Memorandum obsahovalo nejen výše zmíněný text, ale i několik významných jmen účastníků kladení tohoto kamene:

  • F. Johannes de Deo Sobel – provinciál
  • Florantius Herzog – převor klášteru Vídeň
  • Michael Czerny – převor konventu Valtice
  • Philippus Burech – vrchní převor
  • Rudolf Lakomy – kněz konventu Valtice
  • Dr. Vitalit Majewski – nemocniční ordinárius
  • Antonius Paul – vrchní lékárník
  • Anton Krejcir – spiritual nemocnice
  • MVDr. Karel Haussner – starosta Valtic
  • Josef Theimer – liechtensteinský kontrolor
  • Rudolf Greiner – liechtensteinský kontrolor nemocnice
  • Wladimir Janda – sklepmistr

V tíživém postavení země v roce 1917 a potom ještě v květnu 1942 byly kostelu odebrány zvony. To nejhorší snad na českou menšinu, ale i řád Milosrdných bratří ještě čekalo. 8. října nastal vrchol tragédie zejména pro konvent, který byl považován za středisko češtví ve Valticích. Ihned po zabrání Valtic Němci byla v nemocnici zavedena tvrdá komisařská správa pod vedením nacisty MUDr. Roberta Helmera. Komisařská správa provedla ihned očistu od veškerého českého personálu, který byl propuštěn. Na tuto očistu doplatili zejména Milosrdní bratři. Pět z nich zahynulo v koncentračním táboře.

I já jsem měl možnost poznat tohoto nacistu, který také přísahal na Hippokrata. Během války byl Helmer školním lékařem. Snad jen ze strachu jsme chodili k němu na povinnou prohlídku do jeho ordinace (byla ve stejném domě jako je ordinace Dr. Irgla), protože neskrýval nedobrý vztah k Čechům. Neméně arogantní byl i jeho syn Robert, který chodil se mnou do stejné třídy. Ještě dnes vzpomínám, že jsem chodil do školy velmi nerad a často i s obavami. Zejména my děti z Bořího Dvora jsme snad denně musely snášet různá ponížení. Bylo to asi tím, že my z Bořího Dvora jsme neuměly tak dobře německy jako ti valtičtí Češi, a proto jsme tak nějak na sebe upozorňovaly. Chodil jsem něco přes jeden měsíc do české školy a po jejím zrušení jsem automaticky přešel do německé školy s minimální znalostí němčiny, protože doma na Bořím Dvoře se mluvilo jen česky. Já do smrti nezapomenu, když se mě jednou Robert ptal, kdo je lepší, zda Hitler nebo Beneš. Aniž bych na začátku první třídy věděl, o koho se jedná, tak jsem suverénně odpověděl, že Beneš. S tímhle mým historickým výrokem měli problém i moji rodiče.

Skončila 2. světová válka. Uprchlíci před Němci se opět vrací zpět do Valtic. Mému ročníku do ukončení povinné školní docházky zbývá jeden rok. Sice jsme se poměrně dobře naučili německy, ale neměli jsme ani ty nejmenší znalosti a vědomosti z mateřského jazyka, kromě běžné hovorové řeči. Nově vzniklá československá republika zřídila pro nás takto válkou postižené tzv. JUK (jednoroční učební kurz). Bohužel to byla jen malá záplata na velkou díru v našich vědomostech. Mnozí z nás, kteří uvažovali o střední škole, museli jít do pracovního poměru a vlastní pílí se doučit chybějící vědomosti, nebo hledat jiné možnosti, jak tyto vědomosti, potřebné k přijímacím zkouškám na střední školy, získat. Ve Valticích se našel učitel, měšťanky, pan Karel Fiala (sám dokončoval dálkově vysokou školu), který v neděli „po kostele“ zájemce doučoval, zejména češtinu a matematiku.

Rovněž se do Valtic vraceli i Milosrdní bratři, kde našli vydrancovanou nemocnici. Již v roce 1945 se vrátil převor konventu Ladislav Tharisius Král, dále pak převor Generos Krejčí, který byl instrumentářem chirurgie a dalších 6 bratří a 14 řádových sester. Jejich práce a nadšení ze získané svobody nemělo však mít dlouhého trvání. V roce 1948 byla nemocnice znárodněna, a tím ve Valticích definitivně po 350ti leté hospitální činnosti zaniká konvent Milosrdných bratří. V myslích lidí zůstaly jen vzpomínky, vžité názvy, či pojmy. Smutný to konec. O to více tu však zůstává prostor pro historiky, aby objasnili mnoho nevyjasněných věcí, zejména kolem stavby kostela, o nichž jsou zmínky v textu této statě, ale i o době existence konventu Milosrdných bratří ve Valticích.

Dipl. Ing Vilém Komoň

Literární prameny:

  1. Valtice 1970 – autorský kolektiv
  2. Ing Hubert Podsedník, Milosrdní bratři Valtice-Feldsberg 1605 – 2005
  3. Hans Anderka, Unsere Heimat Feldsberg
  4. Erich Kippes, Feldsberg und das Haus Liechtenstein im 17. Jahrhundert