Valtický konvent sv. Augustina

K zakládání sociálně charitativních a léčebných zařízení dochází v našich zemích již od druhé poloviny 10. století. Byly to nejprve jakési útulky pro pocestné, kupce, staré a chudé, ale i pro nemocné všeho druhu. Bývaly obvykle pod přístřeším kostela, kláštera, či církevních hodnostářů. S rozvojem kolonizace zakládaly špitály i osoby světské. Ty později přestávaly již plnit pouhou funkci útulků a výhradně pečují o nemocné, staré a práce neschopné. Největší rozmach v zakládání špitálů se datuje do 13. a 14. století. Z tohoto období pochází i první písemná zpráva o existenci špitálu ve Valticích. V testamentu manželky tehdejšího držitele města Agnes z Kuenringu z roku 1301 se uvádějí i odkazy pro valtické minority a tamější špitál.

Druhým dokumentem se zprávou o valtickém špitálu je listina z 28. března 1338, kterou Jindřich z Baumgartenu, jeho bratr Fridrich a manželka Ruth určují, že výnos ze dvou půlí lánu v Ottenthalu, které drží Oswald z Galchensteinu, připadá kostelu Panny Marie ve Valticích, k prospěchu kostela, školy a špitálu.

Konvent.GIF (22246 bytes)

Veduta konventu se zahradou po r. 1671

Klášterní špitál měli ve Valticích i františkáni, kteří zde sídlili od roku 1487.

Avšak teprve 17. a 18. stol. znamená kvalitativní změnu, kdy se od dosavadních špitálů diferencují zařízení věnující se výlučně ošetřování a léčení nemocných. Významnou úlohu v celém historickém vývoji péče o nemocné sehrávala církev a její řádová společenstva, která tuto činnost měla jako podstatnou či základní náplň svého řádového života.

janzboha.JPG (11940 bytes)

Sv. Jan z Boha
(1495-1550)

Byl to právě řád Milosrdných bratří, který mezi nimi zaujímal nejpřednější místo. Příslušníci tohoto řádu totiž splňovali oba nezbytně nutné předpoklady, které úspěšnou činnost těchto zařízení podmiňovaly. Byla to jednak odborná zdravotnická průprava, které se bez výjimky každý příslušník řádu podroboval a která z něho učinila kvalifikovaného ošetřovatele. Značný počet pak dalším studiem dosáhl aprobaci ranhojičskou (tzv. chirurgus). Výjimkou nebyli ani doktoři medicíny nebo chirurgie. Početně nejvíce zastoupeni byli řádoví lékárníci. Druhým důležitým rysem jejich činnosti byl vztah všech ošetřujících vůči nemocným a trpícím lidem vůbec, který vycházel ze samé podstaty řádu, realizujícího základní náboženská přikázání o lásce k bližním a trpícím.

Svou péči poskytovali Milosrdní všem potřebným bez ohledu na jejich náboženskou příslušnost a bez nároku na hmotnou odměnu. Náklady na provoz svých nemocnic hradili z almužen, darů, fundací, z vlastního zemědělského hospodářství a provozu svých řádových lékáren.

Valtický konvent Milosrdných bratří je nejstarším konventem tohoto hospitálního řádu na území střední Evropy. Zásluhu na jeho založení má tehdejší hlava lichtenštejnského rodu, valtický pán Karel I. z Lichtenštejna (1569 - 1627). S činností řádu se seznámil v době, kdy byl vyslancem císaře Rudolfa II. u papežského dvora. Tehdy mu v jeho rezidenci římští členové řádu ošetřovali služebnictvo onemocnělé malárií. Dohled nad ošetřujícími bratry měl řádový kněz a lékař P. Jan Baptista Savonantius de Cassinetti. Příkladná svědomitost a obětavost učinila na Karla I. takový dojem, že se rozhodl k jejich pozvání a uvedení do Valtic.

10. února 1605 přichází Cassinetti s několika členy řádu do města, kde jim byl dán do správy malý a chudý špitál u sv. Barbory. Kaple se špitálem o 6 lůžkách stála na místě epištolní strany hlavního oltáře nynějšího konventního chrámu a při jeho stavbě byla roku 1668 zbořena. Cassinetti se také k roku 1605 uvádí jako první převor valtického konventu.

Cassinetti byl osobou velmi významnou, a to nejen pro svou vysokou medicínskou vzdělanost, ale i pro své organizátorské schopnosti. Vévoda bavorský jej jmenoval svým vrchním špitálníkem, císařem Ferdinandem II. byl povolán do komise starající se o lidi nemocné, staré a nuzné a o nadace špitálů a lazaretů ve všech zemích dědičných. Pro císaře sepsal dva návrhy na reformu zdravotnictví. Po založení konventu pražského se stal jeho prvním převorem. V Praze též roku 1627 (1625 ?) s titulem apoštolský a císařský komisař hospitálů umírá.

Roku 1605 přichází do Valtic další významná osobnost řádová a lékařská P. Gabriel hrabě z Ferrary.

Ferrara kopie.JPG (15101 bytes)

P. Gabriel Ferrara
(*15.1.1627)

Jako lékař byl známý na všech panovnických dvorech Evropy. Mezi jeho mimořádné léčebné úspěchy v situacích, v nichž se ostatní lékaři již vzdali naděje, patřilo i vyléčení bratra pozdějšího císaře Ferdinanda II. , který jej pak jmenoval svým doživotním osobním lékařem, i léčba polského krále Sigmunda III. , což se odrazilo v rozvoji řádové činnosti v Polsku. Neméně úspěšná byla jeho účast na léčbě papeže Urbana VIII. Byl též autorem učebnice chirurgie, léčebných metod, léčivých přípravků a jejich výroby. Vzhledem k jeho výjimečné aktivitě lékařské a organizátorské (podílel se na založení celkem 22 konventů), lze předpokládat, že jeho pobyt ve Valticích byl jen krátkodobý, spojený právě s organizačními záležitostmi tohoto nového konventu. Roku 1614 se stal prvým převorem konventu vídeňského a po vzniku řádové provincie germánské jejím prvým před- staveným. Zemřel ve Vídni roku 1627.

Po dobu více jak 60 let byly podmínky jejich činnosti velmi těžké. Bratři bydleli roztroušeně po soukromých domech a jejich hmotné zabezpečení, stejně jako jejich chudých nemocných bylo jen nejskrovnější. Mnoho péče věnovali v této době také ošetřování raněných vojáků po bitvě císařských a stavovských vojsk u nedalekých Dolních Věstonic 5. srpna 1619 i za vpádu uherského Bethlena Gábora v roce 1619 i později, kdy se kraj stal dějištěm počátečních operací 301eté války, či v období švédského vpádu na Moravu, jmenovitě v roce 1645.

Dokladem jejich odborného a zodpovědného přístupu k práci je i skutečnost, že již v této době zavádějí základní písemnou dokumentaci, týkající se příjmu a ošetřováni nemocných. Uvádělo se číslo lůžka, jméno nemocného a jeho rodičů, náboženské vyznání, odkud pochází, zda má u sebe peníze, jaké má šaty (dobré nebo roztrhané), datum přijetí, a druh nemoci, zda se uzdravil či zemřel a datum propuštění nebo úmrtí. Nejstarší valtické knihy nemocných jsou vedeny od roku 1630.

Nová etapa dějin valtického konventu a nemocnice je spojena s osobou převora, kněze a lékaře P. Constantina Scholze, který přišel do Valtic roku 1659, a s osobou následníka a syna Karla I. Karla Eusebia (1611 - 1684). Ten se snažil z Valtic jako sídla primase rodu vytvořit honosné feudální sídlo. Valtický hrad dal přestavět na zámek barokního slohu a zřídit zde jakýsi dvorský stát s početným dvořanstvem, panoši, osobní gardou a pořádáním okázalých slavností a honů známých v celé Evropě. Pro zvýšení zajímavosti svého dvora zřídil zde po vzoru Rudolfa II. i alchymistickou laboratoř, v níž za jeho štědré podpory hledal alchymista svobodný pán baron ze Schellenbergu kámen mudrců, snažil se přeměnit neušlechtilý kov ve zlato a najít elixír věčného mládí.

P. Constantin Scholz, poté co četnými nákupy polí, vinohradů a lesů dokázal hospodářsky zabezpečit činnost konventu, zaměřil své úsilí na zásadní změnu dosavadních provizorních podmínek, kterých mělo být dosaženo stavbou nové nemocnice. Přízeň tomuto záměru projevil i Karel Eusebius, takže 17. července 1662 pokládá se svou manželkou Beatrix základní kámen stavby nemocnice a konventu. Konventní část byla postavena při lednické silnici a přístavba k dosavadnímu špitálu na břeclavské straně kaple sv. Barbory. Roku 1668 byly budovy zvýšeny o první patro. Špitál tak měl nyní 12 lůžek. V přízemí konventní části našla své místo i lékárna. Kníže hradil nejen náklady stavby, ale fundační listinou z roku 1666 a jeho manželka nadační listinou z roku 1675 přispěli i na provoz nemocnice.

Zcela nové podmínky jak pro práci v. nemocnici, tak i pro ubytování bratří se odrazily i v úrovni a rozsahu jejich činnosti. V roce 1673 zde bylo již 8 bratří, roku 1675 15 a v roce 1683 19.

Ihned po dokončení celé stavby byla zbořena kaple sv. Barbory a na jejím místě roku 1671 postaven nynější konventní chrám sv. Augustina.

I když počet lůžek nemocnice byl postupně zvyšován, přesto to nestačilo pro stále rostoucí počet pacientů. Proto v roce 1751 dochází k přístavbě nového příčného traktu. Tím byla lůžková kapacita zvýšena na 34 míst. V roce 1761 měl konvent již 29 bratří.

 

Kvadratura konventu ve Valticích se sochou sv. Jana z Boha
(po roce 1918)

K důležité léčebně ošetřovatelské změně dochází v roce 1762, kdy se převoru P. Mathaeusi Grimovi podařilo realizovat významný pokrok nejenom stavební, ale především léčebný. V tomto roce byl nákladem panujícího knížete Josefa Václava Vavřince postaven nový nemocniční trakt, ve kterém byli soustředěni rekonvalescentní pacienti. Ve své žádosti knížeti převor píše o nutnosti oddělit pacienty, kteří jsou po chirurgickém zákroku, od ostatních, aby se tak zabránilo vzniku druhotných infekcí, které léčení komplikují a často mají za následek i pacientovu smrt.

P. Norbertus Adamus Boccius
(15.1.1731-14.7.1806)

V roce 1763 přichází do Valtic P. Norbertus Boccius, osobnost, která se svým významem a rozsahem činnosti řadí k nejpřednějším příslušníkům řádu všech dob. Ve Valticích působí až do roku 1806, kdy zde umírá. Jemu, jeho činnosti a jeho době je věnována podstatná část této publikace a výstavy.

Počátek 19. stol. znamenal pro konvent a nemocnici značné osobní i materiální vypětí. Příčinou toho byly napoleonské války, jejichž důsledky dolehly na město zvláště v roce 1805. Nemocnice byla přeplněna raněnými rakouskými, ruskými a francouzskými vojáky a mnoho dalších leželo po soukromých domech, kam je bratři chodili ošetřovat. Podobně tomu bylo i v roce 1809, kdy po bitvě u Aspern bylo v nemocnici ošetřováno denně přes 100 raněných vojáků rakouských a francouzských. V této době měl konvent 24 bratří, kteří pracovali jak v nemocnici, tak v lékárně. Mimo ně zde bylo zaměstnáno 17 civilních pracovníků v hospodářství konventu a nemocnice.

Stálou přízeň, kterou konventu prokazoval knížecí rod od jeho založení, dokládá i upsání pravidelné každoroční dotace ve výši 300 dukátů Aloisem II. Josefem roku 1852. S touto příjmovou položkou konventu se setkáváme ještě v roce 1937, kdy je tento legát vyplácený hlavní knížecí pokladnou zhodnocen dle tehdejšího kurzu částkou 31 500, - Kč.

O další hospodářský a odborný rozvoj se pak zasloužil během svého převorství v letech 1872 - 1884 kněz a lékárník P. Mariophilus Fülbir, který se snažil nemocnici přizpůsobit soudobému pokroku v chirurgii, spojenému s vyřešením otázky narkózy a později i asepse. Dřevěné nemocniční postele byly nahrazeny železnými a odstraněna do té doby typická "nebesa" - závěsy nad i kolem postelí. K celkové přestavbě pokojů pak došlo v roce 1880. Čerpání vody ze studny do nemocnice ovlivnilo i její hygienické podmínky. Iniciativním spolupracovníkem převorovým při těchto akcích byl řádový lékař Jan z Boha Sobel, pozdější provinciál.

Soebel kopie.JPG (14288 bytes)

P. Joannes de Deo Sobel
(*27.4.1890)

Všechny dosavadní úpravy byly však jen řešeními částečnými a nouzovými. K rozhodující změně podmínek dochází za převorátu P. Michaela Czerného až stavbou nové nemocnice. V roce 1888 k ní dává kníže Jan II. souhlas a současně na sebe bere i finanční zajištění stavby. Na místě zbouraného starého špitálu byly pak roku 1892 postaveny dva na sebe kolmé jednopatrové trakty. V nemocniční části s 50 lůžky byla mimo jiné i přijímací kancelář, ordinace pro lékaře, operační sál a kaple pro pacienty. Konventní část pak poskytovala dostatek místností pro ubytování bratří. Nové, soudobému vývoji odpovídající zařízení pak postavilo nemocnici na svou dobu na zcela odpovídající úroveň.

Valtický konvent sv. Augustina - chirurgické oddělení nemocnice z počátku 20. století

V roce 1894 byla rovněž nákladem knížete postavena výkropní kaple a pitevní sál. Téhož roku byla v konventní zahradě postavena samostatná budova pro infekční pacienty. Měla dva pokoje pro 2 - 4 lůžka. K roku 1898 se uvádí, že nemocnice má v 10 pokojích 60 - 64 lůžek, infekční oddělení 2 - 4 lůžka.

Modernizaci i další rozvoj činnosti přinášejí prvá desítiletí 20. století. Veliký význam pro zlepšení provozních a hygienických podmínek mělo zavedení městského vodovodu a kanalizace v roce 1901. V roce 1904 byla za převorátu lékárníka P. Anastázia Zelenky přeložena lékárna z dosavadních místností ve staré konventní budově, ve které byla od roku 1662, do přízemních místností nemocniční budovy, ve kterých je dosud. V roce 1909 bylo všude zavedeno ústřední topení a v letech 1914 - 1915 elektrické osvětlení.

V době 1. světové války se nemocnice stala nemocnicí lazaretní. První vlak s raněnými přijel do Valtic již 13. září 1914.

Vznik Československé republiky v roce 1918 a následné připojení Valticka v r. 1920 znamenalo pro české bratry konventu naplnění jejich tužeb, na druhé straně však vedlo ke ztrátě jeho rakouského zázemí, na něž bylo převážně orientováno. Do období 1. republiky se datují snahy řádových představených o přiznání práva veřejnosti pro nemocnici, což by mimo jiné mělo značný význam i pro její finanční zajištění. Toto právo jí bylo po dlouhých jednáních přiznáno až roku 1930 s podmínkou, že zřídí i ženské oddělení. To bylo otevřeno roku 1931 přístavbou dvoupatrové budovy přímo navazující na dosavadní nemocniční trakt. Ošetřovatelskou službu zde převzaly Milosrdné sestry sv. Kříže z konventu v Chropyni. Tím se celkový počet lůžek zvýšil na 150 a pak dalšími úpravami, především nadstavbou nad dosud jednopatrovým spojovacím traktem mužské nemocnice v roce 1934 dosáhl počtu 240.

Celkový rozvoj řádové nemocnice, především její schopnost poskytnout diagnostické a léčebné podmínky odpovídající své době, nezůstal bez vlivu na skromné poměry, kterými disponovala dosud existující malá nemocnice městská. Byla otevřena roku 1911 a spravována byla k tomu účelu jmenovaným kuratoriem. Měla 31 lůžek v 8 místnostech a izolační pavilon s 8 lůžky ve 4 pokojích. To vedlo posléze k tomu, že 1. ledna 1935 byla převzata pod řádovou správu. Počet lůžek pak v tomto roce dosáhl počtu 300.

Pro zlepšení ubytovacích podmínek bratří, civilních zaměstnanců a zřízení klauzury pro řádové sestry byl roku 1936 postaven na místě zbořeného domu naproti konventu, který koupil roku 1877 převor Fülbir, jednopatrový dům se zahradním traktem.

V roce 1938 v důsledku okupace čs. pohraničí se Valticko stalo znovu součástí Dolních Rakous. Valtice byly obsazeny 8. října 1938 a poslední čeští bratři konvent 30. října. Valtický konvent přešel pod správu rakouské řádové provincie.

Po osvobození Valtic 21. dubna 1945 se čeští bratři znovu vracejí. Obnova jejich činnosti však byla velmi svízelná. Válečnými událostmi bylo vše vyrabováno a co zůstalo, bylo poničeno. Působení Milosrdných bratří ve Valticích a činnost řádů vůbec však již neměla mít dlouhého trvání. V roce 1948 je do nemocnice dosazen civilní správce a k 1. lednu 1949 je nemocnice znárodněna. V té době měl konvent již jen 6 bratří.

Po znárodnění zaznamenává nemocnice rozvoj především v rozšiřování odborných služeb a modernizaci vybavení. Normální činnost konventu však byla stále obtížnější. Sílícímu tlaku totalitní moci proti církvi a náboženským řádům zvláště podlehla i činnost řádu Milosrdných bratří, takže 29. dubna 1960 byl valtický konvent rozpuštěn.

Je přirozené, že existence řádu v daném místě, a to zvláště v malém městečku jako v případě Valtic, měla vliv i na život jeho obyvatel. Nelze se proto divit, že mnozí mladí valtičtí chlapci viděli ve vstupu do tohoto řádu a ve službě nemocným své životní poslání. Od počátku 17. stol. nacházíme mezi řádovými příslušníky celkem 23 valtických rodáků.

Prvním byl Innocentius de Stillern, který 12. 2. 1680 ve svých 28 letech sádal ve Valticích i řádové sliby. Z dalších pak celkem 5 osob bylo chirurgy (ranhojiči). Byl to Emericus Berger (nar. 1667), který se pak v Praze, kde také roku 1731 zemřel, stal osobním chirurgem hrabat finských. Chirurgem byl i Petrus Chrysologus Koeppein (nar. 1711), který byl roku 1741 ve Vídni vysvěcen na kněze. Chirurgus Florus Hold (nar. 1744) byl později převorem v Temešváru, když předtím v nemocnici pražského konventu se v tam zřízené posluchárně lékařské fakulty účastnil výuky studentů medicíny v anatomii. Zbývajícími dvěma pak byli Nemesius Raimoser (nar. 1742) a Sanctus Jurkovitsch (nar. 1769).

Tři byli lékárníci, a sice Renatus Pürck (nar. 1712), který zde roku 1769 také zemřel. Jako valtický rodák se uvádí i Udalricus Eilenhauser (nar. 1726), který byl v letech 1778 - 1787 převorem prostějovským a pak až do své smrti v roce 1789 převorem brněnským. Třetím byl Matthaeus Eder, který skládal řádové sliby ve Vídní v roce 1812.

Jiří KOLČAVA