Hospitální řád sv. Jana z Boha (řád Milosrdných bratří)

janzboha.JPG (11940 bytes)

Jan Ciudad
(8.3.1495-8.3.1550)

Zakladatelem řádu Milosrdných bratří byl Jan Ciudad, zvaný Jan z Boha. Narodil se v Portugalsku 8. března 1495. Od svého mládí sloužil u bohatého statkáře. Ten poznav u tohoto zbožného chlapce jeho bystrost, podporoval jej v učení. V roce 1529 se účastnil válečné výpravy krále Karla V. do Uher a Rakous proti Turkům. Při návratu domů přichází i do španělského Ayamonte, kde ve špitále ošetřoval nemocné. Z tohoto období pochází jeho výrok: "Nemohu pochopit, jak na světě mohou být lidé, kteří věnují peníze na koně, aby se s nimi mazlili, ale nepohnou se, aby pomohli ubožákům, kteří potřebují jejich pomoci."

Setkání s bl. Janem z Avily v roce 1537 jej přivedlo k myšlence zřízení vlastního domu, v němž by ošetřoval nemocné. Svůj úmysl realizoval 8. listopadu 1537, kdy si ve španělské Granadě pro tento účel najal dům. Jeho činnost byla natolik prospěšná, že roku 1544 mu město koupilo a dalo do užívání velký dům, kde přijímal nemocné již se svými pomocníky. Když 8. března 1550 zemřel, vypravilo mu město Granada velký pohřeb. Jan neměl v úmyslu založit náboženský řád. Tato myšlenka vznikla až po jeho smrti.

Znak kopie.JPG (34011 bytes)

Řádový znak - granátové jablko s křížem

Za blahoslaveného byl prohlášen papežem Urbanem VIH. roku 1630. Na přímluvu císaře Leopolda, královny španělské a portugalské, polského krále Jana Sobieského a celého řádu, byl 16. října ló90 papežem Alexandrem VIII. prohlášen za svatého. Brzy po smrti Jana z Boha dochází k rozšiřování činnosti Bratrstva do dalších míst Španělska. V roce 1572 jsou jejich špitály v Madridě, Lucénu, Jerez de la Frontera, Utreře, Gibraltaru, Seville, Cordobě a Toledu.

Samozřejmostí byla i jejich účast ve válkách a bitvách, kde v polních lazaretech či přímo na bojištích a lodích ošetřovali raněné a nemocné. Tak tomu bylo i v letech 1568 - 71 ve válkách s Maury ve Španělsku, či ve velké námořní bitvě s Turky u Lepanta v roce 1571.

Uznání a obdivu za tuto práci se jim dostávalo nejenom od nejvyšších představitelů vojenských a státních, ale i od papežské stolice. Odměnou jim bylo udělování četných papežských výsad a milostí a roku 1572 i papežské schválení činnosti s povolením nosit řeholní roucho a skládat sliby. 1. října 1586 pak bullou Sixta V. bylo Bratrstvo povýšeno na náboženský řád. V této době působili Milosrdní již v 18 špitálech ve Španělsku, v Itálii a patrně i v dalších zemích.

Povýšení na řád dodalo Milosrdným bratřím velké vážnosti a úcty a jejich všelidsky prospěšná činnost prokázala svůj význam i pro stát, takže nejenom vrchnosti církevní, ale i světské pomáhaly k jeho rozšíření. Ve sféře španělského vlivu to usnadňoval i velký rozsah tehdejší španělské říše, sahající do čtyř světadílů. Dobyvatelské výboje španělské a portugalské v zámoří vyvolávaly stálou potřebu ošetřovatelů pro vojsko i námořnictvo.

V Americe se bratří usazují poprvé v roce 1596 v kolumbijské Nové Kartageně. Později se pak dostali i do Mexika, Peru a Chile. V Africe pracovali již před rokem 1612, na Filipíny přišli roku 1618. V jihoamerické Brazílii byl založen jejich první špitál roku 1724. V Paříži jsou již od roku 1601, v Polsku od roku 1609. Do Portugalska, vlasti sv. Jana z Boha, přišli roku 1624.

V tomto období rozmachu řádové činnosti dochází roku 1605 i k jejímu prvému proniknutí do zemí severně od Alp, do tehdy rakouských Valtic. Roku 1614 je pak založen řádový špitál ve Vídni, 1615 ve Štýrském Hradci a roku 1620 v Praze. Rozvojem špitálů v této oblasti vznikla asi r. 1616 řádová provincie germánská, která se pak později dále dělila.

V roce 1685 měli Milosrdní bratří v celkem 16 provinciích 212 špitálních konventů s 5432 1ůžky a 2218 bratřími.

Závěr 18. století přináší období téměř stoletého úpadku náboženského života, a tedy i náboženských řádů. Způsobily to jednak volnější protestantské názory na víru, četné filozofické proudy této doby i hluboké majetkové rozdíly mezi prostým lidem a vrchností, k níž náležel i klérus.

Podstatnou příčinou byl i postoj k církvi některých panovníků. Tak tomu bylo ve Francii, kde po revoluci a svržení Ludvíka XVI. byla roku 1790 katolická církev zrušena a řády zakázány. Podobně tomu bylo po Napoleonově vítězství v Itálii. Celé řádové provincie zanikly i ve Španělsku, Portugalsku a v jejich zámořských državách, v Polsku i jinde. V našich zemích to byly především proticírkevní výnosy Josefa II., které zrušily všechny řády vyjma těch, jež se mohly vykázat "všeobecně prospěšnou činností". Toto ustanovení tedy další činnost Milosrdných bratří u nás tolerovalo.

Teprve po odeznění těchto bouřlivých dob dochází kolem poloviny 19. stol. k postupné normalizaci vztahů mezi státem a církví, a tím k novému rozmachu řádu. Nejdříve je obnovena jeho činnost ve Francii, pak v Bavorsku, nový rozvoj i návrat na americký kontinent zaznamenávají španělští bratři, k obnově činnosti dochází i v Itálii.

Důsledkem toho byl i vznik nových provincií a dělení dosavadních. Po rozdělení původní germánské provincie ještě v roce 1781 na provincii bavorskou a rakouskou, k níž náležely i všechny konventy ležící na území pozdější ČSR, dochází roku 1856 k dalšímu dělení, kdy se rakouské provincie dělí na provincii uherskou a rakousko-českou. Konventy slovenské tak připadly k uherské provincii, k rakousko-české pak konventy na území Čech a Moravy i konvent valtický. Z 15 konventů této provincie působilo 7 v českých zemích.

Změna státních útvarů po I. světové válce měla svůj dopad i na organizační uspořádání řádu v této oblasti. Dne 5. prosince 1919 je Apoštolskou stolicí ustavena i samostatná provincie československá. Ta měla ve své konečné podobě 11 hospitálních konventů:

 

Rok zal.

1920

1933

bratří

lůžek

bratří

lůžek

Valtice

1605

7

58

11

150

Praha

1620

23

180

52

300

Spišské Podhradí

1650

4

16

4

34

Bratislava

1669

4

64

8

85

Nové Město nad Metují

1692

6

28

7

50

Prostějov

1733

8

60

8

68

Kuks

1743

6

22

5

22

Brno

1747

12

222

13

240

Letovice

1750

5

24

5

100

Vizovice

1781

4

40

7

90

Skalica

1796

4

14

7

90

Celkem  

83

728

127

1229

Násilná okupace a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava a samostatného Slovenska v roce 1939 se projevilo i v rozdělení československé provincie na provincii česko-moravskou a delegaturu slovenskou. Valtický konvent byl již v roce 1938 v důsledku obsazení čs. pohraničí zabrán rakouskými bratry. Na území Protektorátu byla pak činnost řádu zakázána. Ve zdůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí, že "řád slovem, písmem a činností v Protektorátu Čechy a Morava pracuje proti zájmům Říše".

Konec II. svět. války v roce 1945 znamenal i okamžitý návrat bratří a obnovu jejich řádové a nemocn činnosti. Bylo to však jen nakrátko. Nástup komunistické moci v roce 1948 a její násilná likvidátorská činnost vůči všemu náboženskému a církevnímu dopadla i na Milosrdné bratry v nuceném ukončení jejich činnosti na našem území.

Znovuobnovení činnosti, tentokrát po dlouhých 40 letech, v roce 1989 se dočkalo jen několik málo žijících bratří. Přesto i za těchto nejen personálně, ale i hmotně těžkých podmínek, jsou v čele se svým brněnským provinciálem připraveni znovu se ujmout své obětavé a tolik záslužné práce a přivést svoji řádovou provincii k novému rozkvětu.

Jiří KOLČAVA