Obraz Velká vápenka a majetkoprávní nároky Lichtenštejnů vůči ČR

V roce 1998 se po sedmi letech vrátil obraz "Scéna kolem římské vápenky" nizozemského malíře Pietera van Laera ze začátku sedmnáctého století do moravského Státního zámku Valtice, kde je znovu vystaven od 3. 9. 1998. Obraz byl po jeho zapůjčení Památkovým ústavem v Brně Wallraf - Richartzovu muzeu v Kolíně nad Rýnem na výstavu obrazů ve dnech 28. 8. až 17. 11. 1991 zadržován v Německu na základě předběžného opatření Zemského soudu v Kolíně nad Rýnem z 11. 11. 1991, vydaného na základě žaloby lichtenštejnského knížete Jana (Hanse) Adama II., který se domáhal určení svého vlastnického práva k obrazu. Kníže v žalobě požadoval vydání obrazu jako součásti lichtenštejnského majetku konfiskovaného v Československu po druhé světové válce na základě prezidentských dekretů Edvarda Beneše. Spor projednával nejprve Zemský soud v Kolíně nad Rýnem, který žalobu zamítl 10. 10. 1995. Vrchní soud v Kolíně nad Rýnem dne 9. 7. 1996 odvolání knížete zamítl. Spolkový soudní dvůr v Karlsruhe (Bundesgerichtshof) dne 25. 9. 1997 zamítl návrh na revizi sporu. Proto Jan Adam II. podal ústavní stížnost ke Spolkovému ústavnímu soudu (Bundesverfassungsgericht) v Karlsruhe, který ji dne 28. 1. 1998 zamítl jako neodůvodněnou. Všechny německé soudy dospěly postupně k závěrům, že nemohou posuzovat poválečná opatření protihitlerovské koalice a rozhodovat o případech souvisejících s válečnými událostmi a následky druhé světové války. Zemský soud v Kolíně nad Rýnem zrušil dne 9. 6. 1998 své předběžné opatření z roku 1991 a obraz se mohl vrátit do České republiky.

Po prohraném sporu lichtenštejnský kníže pohrozil, že se Lichtenštejnsko obrátí na Mezinárodní soudní dvůr (MSD) v Haagu. Jurisdikci MSD by ovšem musela Česká republika pro daný případ dobrovolně přijmout. Kníže si vůči České republice činí nároky ve výši miliardy švýcarských franků (21 miliard korun) za majetek konfiskovaný Lichtenštejnům (původně požadoval kníže Jan Adam II. podle dostupných pramenů asi 14 miliard korun českých).

Česká republika nemá s Lichtenštejnskem diplomatické styky, i když jde o členský stát OSN. Překážkou jsou zřejmě vytrvalé nároky Lichtenštejnů na vydání majetku konfiskovaného v Československu po II. světové válce. Pokus lichtenštejnského knížete o získání obrazu Velká vápenka, zapůjčeného do SRN, byl pokusem o průlom v postoji České republiky k dekretům prezidenta republiky, k tzv. Benešovým dekretům.

Na základě žádosti náměstka ministra kultury Zdeňka Nováka, Ústavu památkové péče v Brně a německé advokátní kanceláře Gaedertz (Vieregge, Quack & Kreile) jsem byl požádán o zpracování expertízy pro jednání Vrchního zemského soudu v Kolíně nad Rýnem. Expertíza byla zpracována ve spolupráci s již zesnulým prof. V. Knappem, vynikajícím civilistou a právním teoretikem. (Knapp, V., Mrázek, J.: Gutachten in dem Rechtsstreit Fürst von und zu Liechtenstein vom 27. Mai 1996 - rukopis)

Výsledek soudního sporu zjevně neuspokojil lichtenštejnského knížete, který usiluje o podporu svých požadavků. Podle stanoviska Bardo Fassenbendera z Humboldtovy univerzity v Berlíně, publikovaného v American Journal of International Law v lednu 1999, "nejsou rozhodnutí civilních německých soudů udržitelná" (tenable)1). Mezi argumenty pro svůj názor uvádí, že "Benešovy dekrety z roku 1945 nepatří mezi opatření vymezená v části 6 čl. 3 Přechodné smlouvy, neboť jejich účelem nebyla ani reparace, ani restituce, a dekrety nebyly vyvolány válečným stavem mezi Německem a Československem". Dalším, podle jeho názoru, ještě důležitějším argumentem je, že se ustanovení dekretu odvolávají na státní příslušnost (nationality), a nikoliv etnický původ (ethnicity) majitele zabaveného majetku (seized property). S odvoláním na skutečnost, že německým zahraničním majetkem (German external assets) spojenecké mocnosti rozuměly majetek německých příslušníků (nationals) mimo hranice Německa z 31. 12. 1937, dovozuje, že Německo by mělo být schopno "uzřít", zda uvedené podmínky byly splněny. Tvrdí také, že klausule o německém zahraničním majetku nikterak nezmocnila "vyvlastňující stát (expropriating state) svévolně (arbitrarily) rozhodovat o tom, kdo je Němcem a kdo není". S odvoláním na známý případ Nottebohm uvádí, že Československo nemělo právo označovat za německého příslušníka někoho, kdo německým příslušníkem nebyl a neměl ani žádný převážný (preponderant) faktický vztah k Německu. Pan Fassbender závěrem tvrdí, že rozhodnutí německých soudů o nepřípustnosti žaloby lichtenštejnského knížete bylo chybné (srv. The action was wrongly declared inadmissible). Opakuje tvrzení, že otec knížete nikdy nebyl německým příslušníkem, nýbrž hlavou státu Lichtenštejnského knížectví, které bylo po celou II. světovou válku neutrální. Německé soudy měly podle jeho názoru rozhodnout o tom, zda vlastníkem obrazu je kníže nebo "český státní úřad". Ztotožněním cizího státního příslušníka (rozuměj knížete) s německým státním příslušníkem německé soudy údajně odepřely knížeti ochranu, neboť cizí příslušník nemůže žádat diplomatickou ochranu Německa vůči vyvlastňujícímu státu (expropriating state). Lituje, že Spolkový ústavní soud vyvolal dojem, že předcházející rozhodnutí civilních soudů nemohou být chybná (faulted). Ke kritikům konfiskace obrazu jako "německého" majetku se zařadil i významný rakouský internacionalista Ignaz Seidl-Hohenveldern.2) Podle Hermanna Webera nesprávná interpretace Přechodné smlouvy, která zatěžuje občany Lichtenštejnska stejnou nevýhodou jako Němce, představuje porušení suverenity Lichtenštejnska a nebere v úvahu status neutrality Lichtenštejnska za II. světové války a tím vyvolává mezinárodně právní odpovědnost Německa (Germany's international legal responsibility).3) Podobně se ve své obsáhlé expertíze, vypracované pro lichtenštejnského knížete, zmíněné níže, vyjadřoval i Blumenwitz.4)

Tento článek je veden snahou blíže ozřejmit situaci z hlediska vztahů mezi Českou republikou jako nástupnickým státem Československa a Lichtenštejnskem. Vzhledem k tomu, že dekrety prezidenta republiky na Slovensku neplatily a bývalý majetek Lichtenštejnů se na Slovensku nenachází, zatěžuje uvedený spor po rozpadu České a Slovenské Federativní republiky v roce 1993 pouze vztahy mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem. Ukončením soudního sporu v Německu v neprospěch knížete Jana Adama II. z Lichtenštejnu publicita případu a aktivity lichtenštejnského knížete k získání konfiskovaného majetku zřejmě nekončí. Diplomatické vztahy mezi oběma státy nebyly doposud navázány a bilaterální smluvní úprava ochrany zájmů občanů a případně investic neexistuje. Lichtenštejnsko, respektive lichtenštejnský kníže, i nadále považuje majetkoprávní otázky za otevřené. Počátkem roku 2001 se lichtenštejnský kníže Hans obrátil na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku a znovu se domáhá vrácení obrazu "Velká vápenka". Je přitom nepochybné, že knížeti nejde pouze o tento obraz, nýbrž o vrácení veškerého konfiskovaného majetku.

1. K SOUDNÍMU ŘÍZENÍ O VYDÁNÍ OBRAZU VE SPOLKOVÉ REPUBLICE NĚMECKO

Předběžné opatření

Obraz "Scéna kolem římské vápenky" byl zapůjčen Památkovým ústavem v Brně Wallraf-Richartzovu muzeu v Kolíně nad Rýnem na výstavu obrazů ve dnech 28. 8. až 17. 11. 1991. Během výstavy bývalý ředitel lichtenštejnských sbírek a od 15. 10. 1991 generální ředitel Bavorského národního muzea Dr. Reinhold Baumstark podle žalobce údajně zjistil, že mezi vystavovanými obrazy se nachází i výše uvedený obraz, který v bývalých lichtenštejnských sbírkách byl veden pod názvem "Žebrák a vagabundi na dvoře obklopeném ruinami zdí". Pod vystavovaným obrazem bylo napsáno, že je "ze sbírek knížete z Lichtenštejnu". Na základě předběžného opatření ("einstweilige Verfügung") Zemského soudu v Kolíně z 11. 11. 19915) byl obraz sekvestrován a po ukončení výstavy svěřen vrchnímu soudnímu vykonavateli. Na základě smlouvy o úschově byl obraz opatrován až do svého vydání v jednom ze skladů Wallraf-Richartzova muzea.

Žalobu na vydání obrazu v hodnotě 500 tisíc marek (10 milionů korun) proti žalovanému městu Kolín podala dne 3. 6. 1992 německá advokátní kancelář Wirtz & Kraneis.6) V odůvodnění žaloby se uvádělo, že uvedený obraz je ve vlastnictví knížete z Lichtenštejnu a od roku 1712 až do roku 1888 se nalézal ve Vídeňské galerii Lichtenštejnů. Později byl obraz převezen na zámek Feldsberg (Valtice) a po vzniku Československa zůstal již na jeho území. Knížeti se údajně v roce 1944 nepodařilo odvést obraz spolu s částí uměleckých sbírek transportovaných do Vadúzu. Žaloba požadovala vydání obrazu knížeti Janu Adamu II. jako jedinému dědici Františka Josefa II., a to na základě § 985 německého Občanského zákoníku (BGB - Herausgabeanspruch). Podle žaloby otec žalobce nepřišel o obraz ani na základě derelikce (Dereliktion, § 959 BGB) ani nabytím v dobré víře (gutgläubiger Erwerb, § 932 BGB) nebo vydržením (Ersitzung, § 937 BGB). Německého práva jako rozhodného práva pro vydání věci se žaloba dovolávala na základě zásady lex rei sitae s tím, že smlouva o zapůjčení obrazu nemá na vydání žádný vliv, neboť její platnost skončila ke dni 17. 11. 1991.7)

Rozsudek Zemského soudu v Kolíně z 10. 10. 1995

Zemský soud v Kolíně zamítl žalobu knížete Jana Adama II. z Lichtenštejnu a v Lichtenštejnsku zastoupeného advokátní kanceláří Dr. Kraneis a spol. proti městu Kolín, zastoupenému advokátní kanceláří Dr. Oppenhoff a spol., a proti pomocnici ve sporu (Streithelfer) Památkovému ústavu Brno, zastoupenému advokátní kanceláří Uhlenbruch, Bartholomé a Dell jako nepřípustnou (Die Klage ist unzulässig, der Rechtsweg zu den deutschen Gerichten ist nicht eröffnet).8) V rozsudku byl vylíčen nejprve skutkový stav, jak se stal žalobce dědicem svého otce a majitelem obrazu. Byla rovněž stručně popsána historie, resp. osud, zmíněného obrazu. Soud připomněl tvrzení žalobce, podle něhož "obraz nebyl předmětem vyvlastňovacích opatření (Enteignungsmanahmen) Československa", neboť nejde o zemědělský majetek a opatření tohoto druhu "jsou v každém případě neúčinná", a dále jde o "porušení veřejného pořádku". Žalobce žádal o vydání obrazu z úschovy vrchního soudního vykonavatele. Žalovaný (město Kolín) a pomocnice ve sporu (Památkový ústav Brno) navrhly zamítnutí žaloby s tím, že sporný obraz byl dekretem prezidenta republiky č. 12 z 21. 6. 1945 vyvlastněn (enteignet) a Správní soud v Bratislavě v rozsudku z 21. 11. 1951 zákonnost vyvlastnění (Enteignung) potvrdil. Podle prezidentského dekretu č. 12 nešlo o "vyvlastnění", nýbrž o "konfiskaci" (Konfiskation).

V odůvodnění rozsudku se poukazuje na to, že čl. 3 zákona č. 63, Vysoké spojenecké komise, nestojí již v cestě objasnění právního stavu s ohledem na německý majetek v zahraničí (Auslandsvermögen) cestou reparace nebo navrácení majetku a nebrání již připuštění žaloby. Tento zákon byl zrušen spolu s ostatním okupačním právem tzv. Smlouvou 2 + 4. Podle názoru soudu je však třeba vzít v úvahu čl. 3 šesté části Smlouvy o úpravě otázek vzniklých v důsledku války a okupace (Přechodná smlouva) z 23. 10. 1953, kde se praví: "(1) Spolková republika v budoucnu nevznese žádné námitky vůči opatřením, která byla nebo by měla být provedena proti německému zahraničnímu nebo jinému majetku nebo který byl zabaven pro účely reparace nebo restituce nebo na základě válečného stavu nebo dohod, které tři mocnosti uzavřely nebo ještě uzavřou s dalšími spojeneckými státy, neutrálními státy nebo bývalými spojenci Německa."

"(3) Nebudou připuštěny nároky a žaloby proti osobám, které na základě opatření uvedených v odstavci (1) a (2) tohoto článku nabyly nebo převedly vlastnictví, jakož i nároky a žaloby proti mezinárodním organizacím, zahraničním vládám nebo osobám, které jednaly na pokyn těchto organizací nebo vlád."

Soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že úprava v odstavcích 1 a 3 platí i dnes, i když Přechodná smlouva byla v souvislosti se znovusjednocením Německa Ujednáním z 27. a 28. 9. 1990 ke Smlouvě o Německu a Přechodné smlouvě zrušena. Podle čl. 3 tohoto Ujednání však odstavce 1 a 3 šesté části Přechodné smlouvy zůstávají i nadále v platnosti. Proto je podle čl. 3 odst. 3 šesté části Přechodné smlouvy německá jurisdikce pro daný případ vyloučena.9)

Soud uvedl, že "vyvlastnění" (Enteignung) otce žalobce dekretem prezidenta č. 12 z 21. 6. 1945 představuje "jedno z opatření ve smyslu šesté části čl. 3 odst. 1 Přechodné smlouvy". Odmítl námitku žalobce, že již neexistují předpoklady pro uplatnění uvedeného ustanovení Přechodné smlouvy, protože se týká opatření vůči "německému zahraničnímu nebo jinému majetku" a "otec knížete nikdy Němcem nebyl". Podle názoru soudu otec žalobce sice "nebyl z německého hlediska nikdy Němcem", to však není důležité, neboť "podle obecného pojetí je rozhodující hledisko vyvlastňujícího státu".10) Zemský soud se přitom odvolal na dřívější rozhodnutí Spolkového soudního dvora, který uvedl: "Předmětem článku 3 odst. 1 šesté části Přechodné smlouvy jsou opatření směřující proti německému majetku ve smyslu nepřátelského zákonodárství státu, který zabavení provedl; zda je zabavený majetek podle tohoto zákonodárství německým nebo zahraničním majetkem rozhoduje výlučně stát, který majetek zabavil (beschlagnahmt hat). Podle názoru soudu "zahraniční vyvlastnění a zabavení majetku" (ausländische Enteignungen und Beschlagnahme) ve smyslu části 6 čl. 3 odst. 1 Přechodné smlouvy byly jako celek odňaty přezkumu německými soudy" (insgesamt einer Überprüfung durch deutsche Gerichte entzogen wurden). Zemský soud odmítl i tvrzení žalobce, že došlo k porušení německého veřejného pořádku (ordre public). V odůvodnění rozsudku se dále uvádí, že přijetí vyvlastňovacích opatření a zabavení majetku jako důsledku porážky Německa ve druhé světové válce bez možnosti přezkoumání jejich souladu s právem vyplývá ostatně i z jiných oblastí platného práva. Stejně tak jsou podle soudu přijímána vyvlastňovací opatření ze strany Sovětského svazu v jeho bývalé okupační zóně.

Konfiskace (Konfiskation) majetku otce žalobce byla, podle názoru soudu, provedena v souladu s jedním z cílů uvedených v části 6 čl. 3 odst. 1 Přechodné smlouvy. Zemský soud se zabýval podrobně vyvlastněním otce žalobce podle dekretu č. 12 a výkonem vyvlastnění na základě zákona (Vollzug der Kraft Gesetzes erfolgten Enteignung) prostřednictvím Okresního národního výboru v Olomouci. Otec žalobce byl v Československu považován za "osobu německé národnosti". Stížnost otce žalobce Zemský národní výbor svým usnesením z 16. 1. 1946 zamítl. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Správního soudu v Bratislavě z 21. 11. 1951. Soud po tomto shrnutí dospěl k závěru, že je výlučně věcí "československých orgánů", aby rozhodly o výkladu a použití československého práva na území tehdejšího Československa. Rozhodnutí československých orgánů nepodléhá, podle názoru Zemského soudu, na rozdíl od názoru žalobce, přezkoumání německými soudy. Podle názoru Zemského soudu podléhaly "vyvlastnění" zemědělského majetku podle dekretu č. 12 i pamětihodnosti (Denkwürdigkeiten). Za pamětihodnosti v budovách je nutné považovat i obrazy.11)

Odvolací řízení před Vrchním zemským soudem v Kolíně nad Rýnem

Žalobce s rozsudkem Zemského soudu nesouhlasil a odvolal se k Vrchnímu zemskému soudu. Ve svém odvolání vypracovaném advokátní kanceláří Berthmann, Scherf, Krumbiegel a partneři dne 27. 2. 1996 žalobce tvrdil, že rozhodnutí Zemského soudu "spočívá na řadě právních omylů a porušuje zejména německé ústavní právo" (beruht auf einer Reihe von Rechtsirrtümern und verstöt insbesondere gegen deutsche Verfassungsrecht).12) Podle odvolání byla žaloba přípustná (zulässig) a Zemský soud byl "místně a mezinárodně příslušný" (sowohl örtlich als auch international zuständig gewesen). Žalobce v odvolání popíral platnost v části 6 čl. 3 odst. 3 Přechodné smlouvy s tím, že Ujednáním z 27. 9. 1990 byla tato smlouva zrušena. Konfiskační opatření Benešovy vlády (Konfiskationsmanahmen) podle odvolání byla "v rozporu s mezinárodním právem" (völkerrechtswidrig), protože porušovala "personální výsost" (Personalhoheit) knížectví Lichtenštejn a podle čl. 25 odst. 2 Základního zákona (Ústava) i kogentní německé právo (zwingendes deutsches Recht). Zabavení (die Beschlagnahme) lichtenštejnského majetku podle názoru žalobce odporovalo i Přechodné smlouvě, která se vztahovala jen na německý majetek (deutsches Auslandsvermögen). Dále podle odvolání nešlo o žádná reparační opatření proti Německu (keine Reparationsma_nahmen) a žalovaná strana nepatří mezi okruh osob chráněných (geschützte Personenkreis) podle v části 6 čl. 3 odst. 3 Přechodné smlouvy. Žalobce dospěl dokonce k závěru, že zabavení lichtenštejnského majetku bylo porušením nejen "všeobecně uznávaného pravidla mezinárodního práva a veřejného pořádku Spolkové republiky Německo", nýbrž i v té době platného československého práva. Opatření proti lichtenštejnskému majetku nazval žalobce vyvlastňovacím "excesem" (Enteignungsexzess), který nelze ve Spolkové republice Německo uznat. V odvolání se dále uvádělo, že pojem "německé národnosti" (der deutschen Nationalität) v dekretu prezidenta republiky je třeba ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu v Brně ve věci Dreithaler vykládat ve smyslu práva na státní příslušnost (des Staatsangehörigkeitenrechts). Odvolání též popíralo oprávněnost zahrnutí obrazů a uměleckých sbírek mezi "výlučně zemědělský majetek a movité příslušenství" (Denkwürdigkeiten). V odvolání se Zemskému soudu dále vytýkalo, že se nechtěl vypořádat s "mezinárodními a historickými implikacemi případu", "porušil čl. 6 Úmluvy na ochranu lidských práv a svobod ze 4. 11. 1960, nevypořádal se s odpovídajícími normami mezinárodního práva, přestože představují závazné německé právo, nerozlišoval mezi válečným a mírovým mezinárodním právem ve vztahu k neutrálnímu Lichtenštejnsku" atd.

Ujednání z 27. a 28. 9. bylo v odvolání označeno za nezávazné pro SRN, protože šlo "toliko o výměnu dopisů mezi Spolkovým ministerstvem zahraničí a velvyslanectvím třech západních mocností. Na rozdíl od tzv. Smlouvy 2 + 4, která vedla ke zrušení veškerých spojeneckých poválečných práv, nebyla tato výměna dopisů příslušnými orgány Spolkové republiky Německo schválena a ratifikována".13) Žalobce se snažil prokázat odůvodněnost a oprávněnost žaloby a "flagratní porušení mezinárodního práva", Základního zákona SRN i bývalých československých zákonů a otevřít cestu Lichtenštejnům nejen k vydání obrazu, nýbrž i k vydání veškerého konfiskovaného majetku.

K podanému odvolání se vyjádřily žalovaný (město Kolín) a pomocnice ve sporu (Památkový úřad) dne 6. 5. a 22. 4. 1996. Město Kolín zastupovala advokátní kancelář Deringer, Tessin, Herrman & Sedemund. Památkový úřad Brno byl zastoupen advokátní kanceláří Gaedertz, Vieregge, Quack & Kreile.14) Ve vyjádřeních k odvolání bylo zdůrazněno, že soud první instance správně rozhodl o nepřípustnosti žaloby a nedostatku německé jurisdikce s odkazem na příslušná ustanovení části VI. čl. 3 odst. 3 Přechodné smlouvy. Obě vyjádření odmítla vývody žalobce jako právně neodůvodněné. Vyjádření se nicméně zabývala takovými otázkami jako jsou "porušení" Základního zákona výměna dopisů z 27. a 28. 9. 1990, "německý majetek" ve smyslu Přechodné smlouvy, "reparační opatření", "chráněný okruh osob", "oprávněnost" (Begründetheit) žaloby, "vyvlastňovací exces", "promlčení" atd. Žalobce se dne 24. 5. 1996 prostřednictvím advokátní kanceláře Berthmann, Scherff, Hahn, Krumbiegel, Hofmeister & Co_mann vyjádřil k oběma podáním žalovaného a pomocnice ve sporu z 22. 4. 1996 a 6. 5. 1996. V tomto vyjádření se žalobce s odvoláním na aktuální posudek D. Blumenwitze a částečně též posudek F. Weyra z roku 1945 znovu snažil prokázat "přípustnost žaloby" (Zulässigkeit der Klage) a její odůvodněnost (Begründetheit) a zopakoval hlavní argumenty z původní žaloby.15)

Rozsudek Vrchního zemského soudu v Kolíně z 9. 7. 1996 s obsáhlým zdůvodněním (28 rukopisných stran) stanovil, že "odvolání žalobce proti rozhodnutí 5. civilní komory Zemského soudu v Kolíně 50182/92 z 10. 10. se zamítá".16) Vrchní zemský soud ve zdůvodnění mj. konstatoval, že "rozsudek Zemského soudu ... odpovídá věcnému a právnímu stavu" a "žaloba je nepřípustná" (unzulässig).17) Vrchní zemský soud v této souvislosti konstatoval, že "německá jurisdikce je pro uplatňovaný nárok podle části VI. čl. 3 odst. 3 a odst. 1 Smlouvy z 26. 5. 1952 o úpravě otázek vzniklých z války a okupace (Přechodná smlouva) vyloučena" (ausgeschlossen). Vrchní zemský soud vycházel ze stanoviska, že část VI. čl. 3 odst. 3 a odst. 1 Přechodné smlouvy vylučuje německou jurisdikci pro nároky a žaloby proti osobám, které nepřímo či přímo během reparačních opatření nabyly vlastnictví k zabavenému německému majetku. Podle názoru soudu toto ustanovení "neztratilo svou platnosti v důsledku čl. 7 Moskevské smlouvy o konečném uspořádání ve vztahu k Německu z 12. 9. 1990" (Smlouva 2 + 4).18) Vrchní zemský soud potvrdil, že předpoklady části VI. čl. 3 odst. 3 Přechodné smlouvy i nadále platí a příslušnost německých soudů je proto vyloučena.

Usnesení Spolkového soudního dvora z 25. 9. 1997

Dne 25. 9. 1997 Spolkový soudní dvůr návrh žalobce na revizi rozsudku 22. civilního senátu Vrchního zemského soudu z 9. 7. 1996 zamítl. V usnesení (Beschluss) soudu bylo konstatováno, že "revize žalobce proti rozsudku 22. civilního senátu se nepřijímá", "právní věc nemá zásadní význam" a "revize v konečném důsledku nemá žádnou naději na úspěch".19) Žalobce zastupovali advokáti Dr. Brändel a Jordan. Stranu žalovanou pak zastupovali advokáti Deringer a partneři. Vedlejší intervenientku (Nebenintervenientin), tj. Památkový úřad v Brně, zastupoval prof. Dr. Krämer.

Usnesení Spolkového ústavního soudu v Karlsruhe z 28. 1. 1998

Žalobce podal ústavní stížnost (2 BvR 1981/97) proti:
a) usnesení Spolkového soudního dvora z 25. 9. 1997 - IIZR 213/96
b) rozsudku Vrchního zemského soudu v Kolíně z 9. 7. 1996 - 22 V 215/95
c) rozsudku Zemského soudu v Kolíně z 10. 10. 1995 - 5 O 182/92

Dne 28. 1. 1998 se 3. komora Spolkového ústavního soudu v Karlsruhe rozhodla ve smyslu čl. 93b ve spojení s čl. 93 a Statutu Spolkového ústavního soudu nezabývat ústavní stížností knížete Jana Adama II. z Lichtenštejnska, podanou podle čl. 93 odst. 1 Základního zákona SRN.20) Podle zákona o Spolkovém ústavním soudu má komora složená ze tří soudců právo jednomyslně rozhodnout, že se soud nebude ústavní stížností zabývat, není-li stížnost zásadní důležitostí nebo nemá-li naději na úspěch. Spolkový ústavní soud jednomyslně přijal toto usnesení: "Ústavní stížnost se k rozhodnutí nepřijímá."21)

Ve zdůvodnění odmítnutí ústavní stížnosti na vyloučení žaloby podle části VI čl. 3 odst. 1 a 3 Přechodné smlouvy (Smlouva o úpravě otázek vzniklých z války a okupace, ve znění Protokolu o ukončení okupačního režimu v Německu, podepsaného v Paříži dne 23. 10. 1954, GBBl 1955, II, s. 405) Spolkový soud mj. zdůraznil: "Podle tohoto předpisu nemohou být v Německu podány žaloby týkající se opatření proti Německu v souvislosti s druhou světovou válkou." Spolkový ústavní soud potvrdil rozhodnutí civilních soudů odmítajících žalobu jako "nepřípustnou" s odvoláním na část VI. čl. 3 odst. 3 Přechodné smlouvy. Podle názoru Spolkového ústavního soudu zůstává výše uvedené ustanovení podle písm. 3 dohody z 27. a 28. 9. 1990 ke Smlouvě o vztazích mezi SRN a třemi mocnostmi (v aktuálním znění), jakož i ke Smlouvě o úpravě otázek vzniklých z války a okupace (v aktuálním znění) (BGBl 1990, II, s. 1386) i nadále v platnosti. Část VI. čl. 3 odst. 1 a 3 se týká opatření proti "německému zahraničnímu majetku". Podle názoru soudu je postačující, aby "majetek byl zabaven jako německý majetek" (Dazu genüge es aber, da_ das Vermögen als deutsches Vermögen beschlagnahmt worden sei). Spolkový ústavní soud jednoznačně dále konstatoval: "Důvody pro přijetí ústavní stížnosti neexistují. Ústavní stížnost nemá žádnou naději na úspěch."22)

Spolkový ústavní soud současně odmítl tvrzení stěžovatele, že soudní rozhodnutí civilních soudů porušila tři následující pravidla obecného mezinárodního práva a tím i čl. 25 Základního zákona SRN:

1. majetek občanů neutrálních států nesmí být po válce konfiskován vítěznými mocnostmi
2. smlouvy nesmí ukládat povinnost třetím státům bez jejich souhlasu
3. státní občanství fyzických osob je určováno výlučně státem, který mu občanství udělil.

Podle názoru soudu neměla uvedená pravidla žádný význam pro rozhodování civilních soudů.23)

Zákaz žaloby (Klagsperre) není podle názoru soudu také žádnou smlouvu k tíži Lichtenštejnska (auch kein Vertrag zu Lasten Liechtensteins), neboť zdůvodňuje smluvní povinnost pouze pro SRN. Spolkový ústavní soud potvrdil své dřívější rozhodnutí, podle něhož zřeknutí se žalob (Klagverzicht) neporušuje čl. 14 Základního zákona o vyvlastnění (Enteignung). Kromě toho poukázal i na skutečnost, že smluvní klauzule a uzavření Přechodné smlouvy předcházelo vzniku Základního zákona.

2. EXPERTNÍ POSUDEK DIETERA BLUMENWITZE

Dieter Blumenwitz ve svém posudku24) z roku 1995 zejména uváděl, že:
[*] žaloba knížete Jana Adama II. je přípustná a německé soudy jsou věcně příslušné,
[*] právo neutrality bylo obecným rámcem omezujícím opatření okupačních mocností,
[*] přechodná smlouva je pro daný případ nepoužitelná a nelze se na ni odvolat,
[*] konfiskace ex lege podle dekretu z 21. června 1945 byla v rozporu s imperativními normami mezinárodního práva (ius cogens),
[*] vyvlastnění bez náhrady odporuje německému veřejnému pořádku a vyvlastnění v Československu nesmí být proto akceptováno ani uznáváno,
[*] konfiskace v Československu byla "svévolná" a měla "rasistickou motivaci",
[*] vyvlastnění je v rozporu s mezinárodním veřejným pořádkem, který SRN musí respektovat, neboť obecná pravidla mezinárodního práva jsou podle čl. 25 Základního zákona SRN součástí německého práva,
[*] uznání z hlediska mezinárodního práva neplatných zásahů proti lichtenštejnskému majetku by mohlo vyvolat mezinárodně právní odpovědnost Německa.

Podle Blumenwitze došlo při vyvlastnění (Enteignung) podle dekretu z 21. 6. 1945 k excesům (Enteignungsexzess) i podle československého práva. V posudku uváděl, že dekret se podle § 1 odst. 1 vztahoval pouze na "zemědělský majetek" a sloužil "účelu pozemkové reformy". Umělecké předměty značné hodnoty nelze, podle jeho soudu, podřadit zemědělskému majetku, ani je nelze zahrnout pod účel pozemkové reformy. V praxi československých orgánů byl však pojem památky či pamětihodnosti podle Blumenwitze interpretován velice široce, neboť byly "vyvlatňovány" předměty jako jsou obrazy, plastiky, sochy, starožitnosti, šperky atd., které se zemědělskou činností neměly nic společného. Dělo se tak podle směrnice ministerstva vnitra k provedení dekretu č. 108/1945 Sbírky zákonů a nařízení a směrnice ministerstva zemědělství č. 484400/46-IX-A/2, týkající se vymezení věcné příslušnosti dekretů č. 12/1945 a č. 108/1945. Podle Blumenwitze ministerské směrnice neměly žádnou sílu zákona a měly se držet znění dekretů. "Konfiskace" byla z hlediska německého práva "svévolí".25) Svévolí - podle posudku - bylo i označení lichtenštejnského občana se sídlem v zahraničí za "osobu německé národnosti, bez ohledu na státní příslušnost" pro účely vyvlastnění. Vzhledem k vysokému státnímu úřadu a neutralitě Lichtenštejnska neměl být podle Blumenwitze dekret na otce žalobce vůbec aplikován, a to i vzhledem k tomu, že kníže František Josef II. byl dne 10. 9. 1938 oficiálně Československem uznán za hlavu Lichtenštejnského knížectví. Blumenwitz označil za objektivní a subjektivní "svévoli" i odůvodnění rozhodnutí Správního soudu v Bratislavě z 21. 11. 1951, jímž byla potvrzena legálnost konfiskace vzhledem k tomu, že kníže František Josef II. byl "osobou německé národnosti".

Blumenwitz v posudku kritizoval zákon o mimosoudních rehabilitacích, který ponechal nedotčeny "právní podklady" pro "svévolná opatřená, tj. Benešovy dekrety". Dovolává se českého Ústavního zákona z 9. 1. 1991, který v § 6 stanoví, že všechny předpisy, "které nejsou v souladu s Deklarací základních práv a svobod", ztrácejí dnem 31. 12. 1991 svou účinnost. Kritizuje, že toto ustanovení vztahují české orgány výlučně na budoucnost a nikoliv do minulosti26) Blumenwitz je známým a vytrvalým kritikem uvedených dekretů. Blumenwitz se ve své argumentaci dovolává zásady Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948, podle níž "nikdo nesmí být svévolně zbaven svého vlastnictví", i zásady suverénní rovnosti států ve smyslu Charty OSN.

3. HISTORIE LICHTENŠTEJNSKÉHO MAJETKU V ČESKÉ REPUBLICE A JEHO KONFISKACE

V díle Františka Palackého "Dějiny národa českého" je první zmínka o šlechtickém rodě Lichtenštejnů v roce 1249.27) V tomto roce obdržel Jindřich z Lichtenštejna hrad Mikulov od krále Přemysla Otakara II. Dívčí hrad (Maydberg) obdrželi Lichtenštejni od krále Jana Lucemburského a další statky od Lucemburků Jošta a Václava IV. Lichtenštejni zbohatli zejména za vlády Habsburků. Značnou část majetku (asi jednu pětinu) získali odměnou po bitvě na Bílé hoře a zbytek postupně odkoupili. K rodinnému majetku patřilo panství v Lednici (1248), v Břeclavi, Boskovicích, Býkově, Brumovicích, Čerčíně, Hradisku, Hustopečích, Moravské Třebové, Milonicích, Karlovci, Krnově, Opavě, Pozořicích, Štenberku, Uherském Ostrovu, Úsově, Úvalech a Zábřehu. Podle historika Jaromíra Sedláčka panství Vaduz a Schellenberg koupil Jan Adam Ondřej dne 18. 1. 1699.28) Po II. světové válce byli Lichtenštejnové u nás označováni za "pátou kolonu německou a cizáckou".29) Jaroslav Hrubant ve svém pojednání - poznamenaném duchem - doby "Liechtensteinové" z roku 1945 charakterizoval prvních 350 let Lichtenštejnů u nás takto: "... přišli k nám s holýma rukama a zdravými zuby. Za všechny ty statky, kterých se na Moravě a v Čechách za tu dobu domohli, nedali ani haléře, buď je dostali darem nebo koupili z výtěžku těchto darování, prodávali věrnost i zradu a dovedli obé dobře zpeněžiti."30)

V Masarykově slovníku naučném se dočteme, že Lichtenštejnové představují "jméno starého rodu panského, později knížecího, původně štýrského". Předkové se uvádějí ve XII. stol. ve Štýrsku a Rakousku. Oldřich z Lichtenštejnu (1200 až 1275) se účastnil bojů za krále Přemysla Otakara II. někdy jako spojenec, jindy jako nepřítel. Proslul jako minnesinger. Byl zakladatelem štýrské linie. Jeho syn Otto, který původně stranil Přemyslovi Otakarovi II., přešel 1268 do tábora jemu nepřátelského. Stejně jako Oldřich, ani jeho bratr Jindřich nezachoval věrnost Přemyslu Otakaru II. Bojoval sice roku 1260 pod praporem Přemyslovým u Kressenbrunnu a dostal od něho panství mikulovské, avšak později přestoupil do opačného tábora. Se svým synem Ottou bojoval proti Přemyslovi "na Moravském poli a přispěl k jeho porážce".31) Dále se ve slovníku naučném zmiňuje jméno Karla z Lichtenštejna (1569 až 1627) v těchto souvislostech: "V letech 1607 - 1608 stál při králi Matyášovi a za odměnu byl povýšen do stavu knížecího a uděleno mu vévodství opavské. Účastnil se bitvy bělohorské a hned 17. 11. 1620 mu byla svěřena správa českých zemí jako mimořádnému komisaři. Úkolem jeho bylo potrestati odboj, provésti vojenskou okupaci a rekatolizaci občanů. Byl jmenován předsedou zvláštního soudu, jenž roku 1621 odsoudil 45 hlavních účastníků odboje ke ztrátě statků a 27 ke ztrátě hrdla. Karel z Lichtenštejnu nestál na stanovisku nesmiřitelném, avšak vůle dvora rozhodovala vždy ve smyslu nejpřísnějším. Majetek rodový hojně rozmnožil a obohatil z konfiskací."32) O Lichtenštejnech se ve své knize Právní dějiny zemí koruny české zmiňuje i právní historik Jan Kapras.33)

Lichtenštejnové získali knížecí titul 12. 9. 1623 a německého říšského knížectví Vaduz a Schellenberg nabyli v roce 1712. Palatinátní diplom císaře Karla VI. z 23. 1. 1719 byl základem zřízení knížectví "Liechtenstein" a zeměpanského postavení knížat z Lichtenštejna do roku 1806. Knížecím rescriptem z 9. 11. 1818 došlo k přeměně knížectví v absolutní monarchii. Od roku 1866 je Lichtenštejnsko nezávislým knížectvím. Rodinnou smlouvou z 1. 8. 1842 se knížecí rod Lichtenštejnů organizuje jako dynastie a upravuje se poměr sedmi lichtenštejnských agnátů k panujícímu knížeti. Agnáti svými podpisy z roku 1843 a 1844 vyslovili se smlouvou souhlas. Tato rodinná smlouva byla schválena rakouským zákonem 12. 1. 1893. Smlouva zavazuje v ní jmenované linie rodu Lichtenštejnů. Každý panující kníže je povinen udržovat a zachovávat integritu knížectví Lichtenštejnského. Uvedená smlouva se stala součástí rakouského právního řádu a byla v souladu s "Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch" (Všeobecným občanským zákoníkem) z roku 1811 (§ 618 až § 645).

Po vzniku československého státu 28. 10. 1918 došlo v rámci tzv. záborového zákona (zák. č. 215/19 Sb. zák. a nař.) k pozemkové reformě. Na základě tohoto zákona byla zabrána i část zemědělského majetku Lichtenštejnů. Původně zákon s náhradou nepočítal, ta byla poskytnuta až podle tzv. náhradového zákona z roku 1920 (zák. č. 329/20 Sb. zák. a nař.). Podle A. Sedláčka skutečné vlastnictví lichtenštejnského majetku v ČSR náleželo "rodu lichtenštejnskému jakožto korporaci". Za takovou korporaci považoval suverénní rodinu Lichtenštejnů ve smyslu domácích lichtenštejnských zákonů a lichtenštejnského rodinného statutu, který byl rakouským zákonem č. 15/1893 ř. z. uznán jako součást rakouského právního řádu a v ČSR recipován. Podle Sedláčka šlo o tzv. domácí a korunní statky a nikterak soukromé jmění knížete.34) O tom, zda lichtenštejnský zemědělský majetek podléhá pozemkové reformě, se vedly dlouhé soudní spory a různé názory se objevily i v právní nauce. Šlo zejména o to, zda se již výše zmíněný rakouský zákon č. 15 (RGBL) z 12. 1. 1893 stal součástí československého právního řádu na základě tzv. recepčního zákona, či nikoliv. Za součást recipovaného právního řádu označil tento zákon např. historik Sedláček35) a ještě v roce 1945 i profesor Masarykovy univerzity v Brně František Weyer.36) Bez ohledu na toto stanovisko F. Weyer uznal, že záborovému zákonu podléhal i lichtenštejnský majetek.

Nejvyšší soud v Brně ve dvou rozsudcích z roku 1928 a 1929 potvrdil, že polní a lesní majetek Lichtenštejnů není vyjmutý ze zákona.37) Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že příslušný rakouský zákon ani rodinná smlouva nebyly převzaty do nového československého právního řádu. V rozhodnutí Nejvyššího soudu z 3. 2. 1928 došlo k zamítnutí rekurzu v té době panujícího knížete Jana II. z Lichtenštejna proti výpovědi ze zabraného lichtenštejnského velkostatku Zábřeh na Moravě. Kníže tvrdil, že panství Zábřeh tvoří apertinenci knížectví jako garance k zajištění povinnosti rodu knížectví. Dále uváděl, že materiální podmínkou nabytí knížectví "Liechtenstein" bylo dostatečné hmotné zajištění držitele, aby mohl ve své říšské hodnosti přiměřeně vystupovat. Kníže v této souvislosti uváděl i císařský výnos z 23. 1. 1719, který uznal majetek knížectví teprve ve spojení s ostatními statky za dostatečný základ nového knížectví. Za apertinenci knížectví Liechtenstein označil kníže "statky české, moravské a rakouské". Kníže se výslovně dovolával rakouského zákona č. 15 ř. z. (RGBL) z 12. 1. 1893, který měl podle jeho názoru platit i v Československé republice a jímž měla být zachována povaha apertinence knížecímu majetku jako "záruky suverénního knížecího státu Liechtenstein".

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rakouský zákon z 15. 1. 1893 v Československé republice nemá platnost. Podle soudu se stěžovatel nemůže s úspěchem odvolávat na československý zákon č. 11 Sb. zákonů z 28. 10. 1918, v němž se praví, že všechny rakouské zákony zůstávají v platnosti. Podle názoru soudu již vstupní věta, že "samostatný stát československý vstoupil v život" nepřipouští, aby "zůstaly v platnosti ony říšské zákony rakouské, jež se s existencí a samostatností nově zřízeného československého státu nesrovnávají, tak zejména očividně pozbývá platnosti především sama pragmatická sankce, dále všechny zákony týkající se říšské ústavy, zejména delegací, říšské rady a zemských sněmů, jakož volebních řádů do obou těchto sborů". Podle soudu "samozřejmě pozbyly platnosti také předpisy o vyhlašování nálezů jménem císaře, o označování úřadů jako c. k., apod., takže, co se třeba jen těchto drobností týče, bylo v té vstupní větě obsaženo in nuce vše, co potom předepsal zákon na ochranu Československé republiky z 23. července 1919 č. 440 Sb. z." Další omezení plyne z účelu, kvůli kterému se dosavadní rakouské zákony v platnosti zachovávají, tj. zachovávají nejen ty, jež tomuto účelu slouží, jichž tady k nerušenému přechodu ze starého státu do nového a k zachování souvislosti právního řádu třeba; tato podmínka však žádným způsobem nedopadá na zákon ze dne 12. ledna 1893, jenž podle obsahu svého není vůbec dán v zájmu zdejším, nýbrž v zájmu knížectví Lichtenštejnského a jeho dynastie a který by byl československému státu, aspoň a jistotně nyní jeho pozemkové reformě, spíše na škodu.38) Zákon tedy převzat nebyl.

Po II. světové válce byl přijat dekret prezidenta republiky č. 5/45 Sb. zákonů a nařízení, O neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů. Uvedený dekret uvaloval národní správu na veškerý majetek státně nespolehlivých osob, za které se považovali i osoby německé národnosti [§ 4 odst. a)]. Za osoby německé národnosti se přitom považovaly osoby, které se při "kterémkoliv sčítání lidu" od roku 1929 přihlásily k německé národnosti. Národní správa byla podle dekretů uvalena na majetek knížete Františka Josefa II. a majetek členů rodu prince Aloise, Emanuela a Jana. Členové rodu byli považováni za osoby německé národnosti na základě výsledků sčítání lidu z roku 1930, kdy se všichni členové rodu přihlásili k německé národnosti.39) Veškerý majetek, na který byla uvalena národní správa, byl konfiskován podle dekretů prezidenta republiky č. 12/45 Sb. zákonů a nařízení, O konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jako i zrádců a nepřátel českého a slovenského lidu. Na konfiskace se vztahoval i dekret prezidenta republiky č. 108/45 Sb. zákonů a nařízení, O konfiskaci nepřátelského majetku a fondech národní obnovy.

Vyhláškou Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 30. 7. 1945 č. 47040) byl František Josef II. z "Lichtenštejnů" označen podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., za osobu "německé národnosti". Vyhláška konstatovala, že "vyhlášením citovaného dekretu je zkonfiskován pro účely pozemkové reformy, a to bez náhrady, zemědělský majetek dle § 4 dekretu" ležící v politickém okrese Moravský Beroun, Boskovice, Brno-venkov, Uherský Brod, Bruntál, Hlučín, Hodonín, Uherské Hradiště, Hustopeče, Krnov, Kyjov, Litovel, Mikulov, Olomouc-venkov, Opava, Prostějov, Rýmařov, Šternberk, Šumperk, Moravská Třebová, Vyškov, Zábřeh. Vyhláška obsahovala dále upozornění, že jmenovaný může uplatnit nárok na "výjimku" z konfiskace podle § 1 odst. 2 dekretu u Okresního národního výboru v Olomouci do 15 dnů ode dne vyvěšení vyhlášky.

Proti vyhlášce podal František Josef II., zastoupen svým generálním zmocněncem Karlem Alfredem, princem z Lichtenštejnu, u Okresního národního výboru v Olomouci návrh na vrácení v předešlý stav a zároveň odvolání (stížnost) proti vyhlášce, jíž byl označován za Němce s účinky konfiskace zemědělského majetku. Kníže zejména namítal, že vyhláška nebyla doručena ani jemu, ani některému z jeho zmocněnců a je proto proti stěžovateli právně neúčinná (§ 72 spr. řádu vl. nař. č. 8/1928 Sb.). Rovněž namítal, že vyhláška neobsahuje poučení o opravném prostředku (§ 71 správ. řádu) a z opatrnosti vzhledem k nedostatku poučení o opravném prostředku navrhl, aby bylo povoleno navrácení v původní stav (§ 84 odst. 1 č. 3 a č. 1) a vyhláška opatřená poučením o opravném prostředku byla mu doručena k rukám jeho právního zástupce. Byl jím JUDr. Emil Sobička, advokát v Praze. Stížnost pak stěžovatelé rozsáhle odůvodnili po stránce formální, materiální, z hlediska práva vnitrostátního i mezinárodního. Kníže protestoval, že je nesprávně označen jako "osoba německé národnosti" ve smyslu § 2 dekretu č. 12/1945 Sb., neboť se nepřiznal při žádném sčítání lidu, a to zejména v rozhodné době po roce 1929 za příslušníka německé národnosti a nebyl nikdy příslušníkem formace nebo politické strany, které sdružovaly osoby německé národnosti. Podle odvolání, resp. stížnosti, byl kníže jen poživatelem lichtenštejnského pozemkového majetku z titulu hlavy "rodiny Lichtenštejnské" a současně hlavy "Lichtenštejnského státu". Do rozhodnutí Zemského národního výboru v Brně ze dne 16. 1. 1944 (č. 86/VIII - 26/46) podal František Josef II., panující kníže z Lichtenštejnů, stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, v němž opět namítal formální i materiální vady řízení, znovu. S odvoláním na historika Sedláčka tvrdil, že lichtenštejnská rodinná smlouva se recepcí zákona č. 15/1893 ř. z. zákonem č. 11/1918 Sb. stala součástí československého vnitrostátního právního řádu, a on sám je jen "požívacím vlastníkem zemědělského majetku v ČSR".

Nejvyšší správní soud zaujal podrobné stanovisko k jednotlivým námitkám. Velkou pozornost věnoval otázkám vlastnictví, národnosti knížete Františka Josefa II., tzv. rodinné smlouvě z 1. 8. 1842 a také zákonu č. 15 ř. z. z 15. 1. 1893. Správní soud složený z pěti soudců zamítl stížnosti Františka Josefa II., panujícího knížete z Lichtenštejnu, zastoupeného generálním zmocněncem Karlem Alfrédem, princem z Lichtenštejnů, na rozhodnutí Zemského národního výboru v Brně z 16. 1. 1946 č. 86/VIII/26-1945 o konfiskaci zemědělského majetku po veřejném ústním líčení dne 6. 12. 1948 a v neveřejném zasedání na podkladě vyžádaných spisů.41) Správní soud zdůraznil, že konfiskace nastala ex lege a dospěl k závěru, že "stěžovatel je osobou německé národnosti ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945, na základě zjištění, že u nás bylo a jest všeobecně známo, že je německé národnosti". Správní soud také potvrdil, že "kníže" je "knihovním vlastníkem" lichtenštejnského majetku, což má základní význam. Soud nepřijal argumenty, že kníže je pouze "požívacím vlastníkem" a "vrchní" vlastnictví náleží "liechtensteinskému rodu jako korporaci". Za určující soud považoval skutečnost, že kníže je ve vložkách pozemkových knih zapsán jako vlastník. Podobně Správní soud zamítl stížnosti princů Aloise, Emanuela a Jana.42)

Členové lichtenštejnského rodu se tedy bránili i právní cestou zavedení národní správy a konfiskaci majetku. Jejich námitky lze obecně shrnout takto:

[*] lichtenštejnský majetek je majetkem cizího státu a nelze jej konfiskovat,
[*] prezidentské dekrety měly za cíl konfiskaci majetku Němců a Maďarů a k těmto národům Lichtenštejnové nikdy nepatřili,
[*] členové lichtenštejnského rodu neměli německou národnost, všichni byli občany Lichtenštejnska a používání německého jazyka nemůže být potvrzením německé národnosti,
[*] Lichtenštejnsko bylo ve válce neutrální, občané Lichtenštejnska se proto nemohli aktivně účastnit boje za zachování celistvosti a osvobození Československa,
[*] žádný člen lichtenštejnského rodu nekolaboroval s Němci,
[*] konfiskace odporuje mezinárodnímu právu.

Československé státní orgány a soudy vycházely ze zákonnosti uvalení státní správy a následné konfiskace. Ve prospěch Lichtenštejnů neúspěšně intervenovalo i Švýcarsko prostřednictvím svého velvyslanectví v Praze. Žádné restituční nároky nebyly Lichtenštejnům přiznány ani restitučními zákony po roce 1990. Restituce se týkaly pouze majetku zabaveného po 25. 2. 1948 a vztahovaly se původně pouze na československé státní občany se sídlem v ČSFR.

4. POSUDEK PROF. FRANTIŠKA WEYERA "O ÚŘEDNÍCH ZÁKROCÍCH PROTI LIeCHTENSTEINSKÉMU MAJETKU Z 20. 8. 1945"

F. Weyer se ve svém posudku,43), jehož se dovolává i Blumenwitz, zaměřil na:
[*] výměr ministerstva zemědělství č. j. 20037/V-1/ 1945 ze dne 26. června 1945 o "zavedení národní správy a jmenování národního správce do všech podniků a majetkových podstat knížete Františka Josefa II. z Liechtensteinů",
[*] vyhlášku Okresního národního výboru v Olomouci č. 470 ze dne 30. července 1945,
[*] význam a právní povahu dekretů prezidenta republiky č. 5 ze dne 19. května 1945 a č. 12 ze dne 21. června 1945.

F. Weyer podrobil výměr ministerstva zemědělství a vyhlášku Okresního národního výboru a do určité míry, byť nepřímo, i oba prezidentské dekrety kritice z hlediska práva vnitrostátního i mezinárodního. Výměrem ministerstva zemědělství byl národním správcem lichtenštejnského majetku v Československu jmenován prof. Ing. Gustav Artner v Brně. Vyhláška okresního národního výboru označila podle § 1 dekretu č. 12 Františka Josefa II. z Liechtensteinu za osobu "německé národnosti" s tím, že "shora jmenovaný František Josef II. z Liechtensteinu může - pokud se aktivně zúčastnil boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky - uplatňovat podle § 1 odst. 2 cit. dekretu nárok, aby mu zemědělský majetek nebyl zkonfiskován" a že "nárok na tuto výjimku může uplatniti u Okresního národního výboru v Olomouci do 15 dní ode dne vyvěšení této vyhlášky". F. Weyer při zkoumání ratio legis prezidentských dekretů uvedl, že dekret č. 5 se týká úpravy dvou různých, svou podstatou spolu vůbec nesouvisejících věcí, a to neplatnosti některých majetkověprávních jednání z doby nesvobody a národní správy majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů.

F. Weyer uvedl, že v "uvalení národní správy na majetek určitých osob nelze spatřovati opatření, jehož legislativním důvodem (účelem) by bylo potrestání osob, které jest považovati za státně nespolehlivé". Naproti tomu u dekretu č. 12 autor posudku usoudil, že jde o "normu trestní".44) Vzhledem ke "spětí dvou tak naprosto různorodých legislativních důvodů jako jsou účely pozemkové reformy a potrestání těch, jímž se jejich majetek pro ony účely bez náhrady odnímá" (konfiskuje), označil dekret čl. 12 za "normu vpravdě velmi neobvyklou". Poukázal přitom na některé formální a stylizační nedostatky dekretu.

Dekrety nepochybně nesly pečeť doby, ve které vznikaly, a to jak z hlediska formálního, tak i obsahového. Vedle "zrádců a kolaborantů" (dekret č. 5) a "zrádců a nepřátel" (dekret č. 12) měly uvedené dekrety dopad i na "Němce a Maďary", a to bez ohledu na to, šlo-li o zrádce, kolaboranty, resp. nepřítele Československé republiky. Revoluční doba vedla k tomu, že dekrety braly v úvahu celkový podíl těchto národností na rozbití Československé republiky. Vyjmuty byly pouze osoby, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky.

F. Weyer vyjádřil pochybnosti, že by se František Josef II. Liechtensteinský "přihlásil" za osobu "německé národnosti", když uvedl: "Při československém sčítání lidu roku 1930 byl by se arciť mohl vládnoucí kníže František Josef II. Liechtensteinský přihlásiti jen tehdy k té nebo jiné národnosti, kdyby býval v rozhodném okamžiku (půlnoc ze dne 1. na 2. 12. 1930) přítomen na území československém nebo jen dočasně nepřítomen. Mám sice za to, že tomu asi tak nebylo, ale pro opačný případ dovoluji si upozorniti, že by přihláška knížete mohla býti bez obtíží a s největší autentičností zjištěna nahlédnutím do úředních sčítacích operátů, které chová Československý státní ústav statistický." Vyhledáním sčítacích listů ve Státním archivu právě pro účely soudního sporu v SRN o obraz "Velká vápenka" se potvrdilo, že kníže je v seznamech veden spolu s dalšími přítomnými příslušníky rodu jako osoba německé národnosti.

Velmi negativně F. Weyer hodnotil vyhlášku Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 30. 7. 1945, která byla v posudku označena za "nedostatečnou, vadnou a absolutně nulitní". F. Weyer vyhlášku považoval za "deklaratorní akt" a k problému dále uvedl: "Máme-li totiž skutečně míti za to, že konfiskace všeho zemědělského majetku v Československé republice nastala již ipso lege, tj. okamžikem, kdy obecná zákonná norma, jíž jeví se býti dekret č. 12 (podobně jako dekret č. 5), vstoupila v platnost, pak došlo ke konfiskaci liechtensteinského zemědělského majetku tímto okamžikem a nebylo jej třeba ještě jednou zvláštní konkrétní normou druhotnou - ať správním rozhodnutím, soudním rozsudkem nebo konečně prostou vyhláškou) zkonfiskovati a touto druhou konfiskaci právními argumenty odůvodňovati..."45)

F. Weyer ve svém posudku pominul skutečnost, že lichtenštejnskému knížeti byl majetek konfiskován jako soukromé osobě a nikoliv jako "hlavě suverénního tj. nezávislého státu Liechtensteinského". Dovolával se v této souvislosti nejen obecného mezinárodního práva, nýbrž recepčního zákona československého č. 11 Sb. z roku 1918, jímž byl recipován rakouský zákon ze dne 12. 3. 1893 č. 15 ř. z. Podle Weyera a Sedláčka měla tímto zákonem nabýt plné právní síly a závaznosti i rodinná smlouva Lichtenštejnů. Rodinná smlouva Lichtenštejnů se však nikdy nestala součástí československého právního řádu a Československo nikdy neuznalo vlastnictví lichtenštejnského rodu jako korporace podle zmíněné smlouvy z roku 1842. Zrušení šlechtictví, řádů a titulů zákonem č. 61/1918 nemělo vliv na existující vlastnické vztahy.

5. DIPLOMATICKÉ STYKY S LICHTENŠTEJNSKEM

Lichtenštejnské knížectví mělo před I. světovou válkou nejtěsnější vztahy s Rakousko-Uherskem. Po jeho rozpadu došlo k těsnějšímu sblížení se Švýcarskem. Dne 21. 10. 1919 uzavřelo Lichtenštejnsko se Švýcarskem smlouvu o zastupování svých zájmů v zahraničí.46) Lichtenštejnsko již v roce 1919 otevřelo v Praze své diplomatické zastoupení a ucházelo se o diplomatické uznání nového československého státu, které si účastí na Versailleských mírových jednáních vybudovalo silné mezinárodní postavení. Zřejmě z tohoto důvodu nikdy nevznikla otázka uznání Československé republiky ze strany Lichtenštejnského knížectví, existujícího dlouho před první světovou válkou.

Lichtenštejsko nebylo přijato za člena Spojených národů. Žádost o přijetí jeho jménem podalo Švýcarsko, což zřejmě nemohlo posílit jeho nezávislou pozici. Zástupce Československa M. Osuský se dne 21. 9. 1921 na II. valném shromáždění vyslovil, že Lichtenštejnsko není dostatečně "nezávislé".47) Spory o podřízení lichtenštejnského majetku první pozemkové reformě vedly k tomu, že Československo nemělo zájem o rozvoj vztahů s Lichtenštejnskem a odmítalo proto i opakované návrhy Švýcarska na zastupování zájmů Lichtenštejnska v Československu. Návrh Švýcarska na zastupování zájmů Lichtenštejnska byl přijat zřejmě až v červenci 1938. Švýcarské velvyslanectví v Praze zastupovalo zájmy Lichtenštejnska až do 15. 3. 1939, tj. až do zřízení "Protektorátu Čechy a Morava" a vzniku Slovenského štátu. Vzhledem k tomu, že Švýcarsko uznalo nejprve "Protektorát" i "Slovenský štát", došlo k přerušení diplomatických vztahů se Švýcarskem. Právní a politická kontinuita Československa byla uznána a zachována. K obnovení diplomatických vztahů mezi Československem a Švýcarskem došlo na žádost Švýcarska v roce 1945, aniž by bylo výslovně zmíněno zastupování zájmů Lichtenštejnska. Přesto se švýcarské orgány od počátku snažily diplomaticky intervenovat ve prospěch knížete Františka Josefa II. Ministerstvo zahraničí Československa proto v diplomatické nótě z 25. 6. 1946 sdělilo švýcarskému velvyslanectví v Praze, že diplomatické styky mezi ČSR a Lichtenštejnskem, navázané výměnou nót uskutečněnou ve dnech 3. 5. 1938 a 30. 7. 1938 byly, přerušeny současně s přerušením diplomatických styků se Švýcarskem. Zároveň ministerstvo zahraničí v nótě upozornilo, že obnovením diplomatických styků se Švýcarskem nedošlo automaticky k obnovení diplomatických styků mezi ČSR a Lichtenštejnskem, a proto není možné, aby Švýcarsko zastupovalo lichtenštejnské zájmy v ČSR.

V nótě švýcarského velvyslanectví ze dne 3. 2. 1947 bylo uvedeno stanovisko lichtenštejnské vlády, podle něhož Lichtenštejnské knížectví nikdy neuznalo Protektorát Čechy a Morava ani Slovenský štát. Vzhledem k tomu, že došlo pouze k faktickému přerušení styků s ČSR, avšak nikoliv k přerušení styků z hlediska právního, zůstává zachován právní stav z roku 1938, neboť Švýcarsko při přerušení diplomatických vztahů s ČSR jednalo pouze svým jménem a nikoliv jménem Lichtenštejnska.

K navázání diplomatických vztahů mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem zatím nedošlo zejména v důsledku majetkových požadavků Lichtenštejnska, resp. liechtensteinského knížete. Dne 30. 1. 1992 se tehdejší předseda federální vlády Marián Čalfa vyslovil při setkání s předsedou lichtenštejnské vlády u příležitosti schůzky ministrů zahraničních věcí KBSE v Praze pro hledání pragmatického řešení.48) Pokusy knížete o získání obrazu "Velká vápenka" a soudní řízení vztahy mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem jen dále komplikují. Lichtenštejnskému knížeti jde ve skutečnosti o prolomení prezidentských dekretů a získání nazpět konfiskovaného majetku.

6. VÝZNAM A POSTAVENÍ DEKRETŮ PREZIDENTA REPUBLIKY V PRÁVNÍM ŘÁDU ČESKÉ REPUBLIKY

Dekrety prezidenta republiky jsou integrální součástí právního řádu České republiky s právní silou zákona nebo dokonce Ústavního zákona.49) Forma dekretů byla vyvolána mimořádnou legislativní situací v důsledku nacistické agrese a okupace země, která znemožnila normální činnost ústavních orgánů. Vydávání dekretů bylo omezeno na dobu války (exilová vláda v Londýně) a poválečné období do vzniku Prozatímního národního shromáždění. Ústavní dekret prezidenta z 15. 10. 1940 č. 2 o prozatímním výkonu moci zákonodárné stanovil, že k úkonům prezidenta republiky, k nimž se vyžadoval souhlas Národního shromáždění, postačí dočasně souhlas vlády. Šlo o stav ústavní nouze. Dekrety byly vydávány "k návrhu vlády", což potvrzují i uvozovací věty každého dekretu. Byly podepisovány rovněž předsedou vlády a členy vlády. Označování dekretů prezidenta republiky zkráceně jako "Benešovy dekrety" je proto nesprávné a nepřesné. Všechny dekrety prezidenta republiky v období 1940 až 1945 byly dodatečně schváleny Prozatímním národním shromážděním (ratihabice) a prohlášeny za zákony nebo ústavní zákony suverénního státu (viz Ústavní zákon č. 57/1946 Sb. z 28. 3. 1946).

Konfiskace majetku osob německé a maďarské národnosti byla v souladu s rozhodnutím a dohodami přijatými státy protihitlerovské koalice, včetně Postupimské dohody z 2. 8. 1945 a Pařížské reparační dohody sjednané za účasti Československa dne 21. 12. 1945. Konfiskační dekrety prezidenta nejsou v rozporu s Ústavou a ústavními zákony České republiky. Mohou být z právního hlediska pro své nedostatky i předmětem kritiky. Velké pravomoci byly dány např. správním orgánům a vycházelo se z vyvratitelné domněnky odpovědnosti určité skupiny osob a jednotlivců. Nelze jistě pominout ani časový faktor. Prezident republiky V. Havel se dne 16. 3. 1993 k dekretům vyjádřil takto: "S odstupem času mám k těmto Benešovým dekretům kritický vztah, ale to neznamená, že je možné dnes tyto dávné právní akty prostě anulovat nebo rušit." Dekrety prezidenta republiky splnily svůj účel, většina z nich přestala platit nebo byla provedena. Neexistuje žádný důvod, aby dekrety byly zrušeny, měněny nebo doplňovány. Zrušení dekretů by znamenalo ohrožení právní kontinuity našeho státu po roce 1918, uznané SRN i ve Smlouvě o dobrém sousedství s přátelské spolupráci z 27. 2. 1992. Podobná legislativní opatření byla přijata i v dalších zemích porobených fašistickým Německem.

Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa v § 1 odst. 1 stanovil: "S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, který je ve vlastnictví: a) všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost..."

Za osoby národnosti německé nebo maďarské se podle § 2 považovaly osoby, které se při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 přihlásily k německé nebo maďarské národnosti. Odst. 2 tohoto paragrafu předvídal výjimky z uvedeného ustanovení. Osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození České republiky se majetek nekonfiskoval (§ 1 odst. 2). Podobně i dekret č. 108/1945 Sb. vyjmul z konfiskace majetek osob německé nebo maďarské národnosti, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně účastnily boje za jejich osvobození nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem (§ 1 odst. 1 bod 2).

Vlastnictví konfiskovaného majetku přešlo na československý stát ex lege a ex tunc. V některých případech (výjimky) se vyžadovalo vydání administrativního rozhodnutí (§ 1 odst. 3 dekretu č. 12/1945). Judikatura ve věcech občanskoprávních týkající se vyvlastnění je poměrně rozsáhlá (viz např. rozh. č. 73/1949, č. 254/1950 a č. 78/1951 Oficiální sbírky rozhodnutí). Konfiskace měla za následek absolutní zánik vlastnictví dosavadního vlastníka.

7. NÁLEZ ÚSTAVNÍHO SOUDU ČESKÉ REPUBLIKY P 1 ÚS 14/94 z 8. BŘEZNA 1995

Ve věci návrhu R. D. na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku rozhodl Ústavní soud zamítavě.50) Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu má právní relevanci i pro další dekrety prezidenta republiky. Ústavní soud dospěl k závěru, že dekret č. 108/1945 Sb. neodporuje "právním zásadám civilizovaných společností Evropy platných v tomto století" a je i "právním aktem své doby opírající se o mezinárodní konsens" (s. 764). Podle názoru Ústavního soudu byl specifický charakter dekretů "dán pouze mimořádnou situací, jaká nastala znemožněním výkonu veškeré státní moci včetně moci zákonodárné, německou okupací" (s. 765). Ústavní soud mj. v této souvislosti uvedl: "V důsledku toho všechny normativní akty prozatímního státního zřízení ČSR, tedy i dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., také v důsledku jejich ratihabice Prozatímním národním shromážděním (Ústavní zákona ze dne 28. 3. 1994 čl. 57/1945 Sb.) - jsou výrazem legální československé (české) zákonodárné moci a bylo jimi dovršeno úsilí národů Československa za obnovu ústavního a právního řádu republiky" (s. 767). Pokud jde o hodnocení dekretů, Ústavní soud dále např. na straně 768 uvedl: "...to, co přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti v principu hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti." K používání pojmu německá národnost v dekretu Ústavní soud mj. uvedl, že "je nutno tuto skutečnost vztáhnout také k poválečným poměrům, kdy poražené Německo bylo pod správou vítězných mocnosti a později rozděleno do zón a kdy užívání pojmu německé občanství za situace, kdy německý stát neexistoval, bylo problematické. Posun k pojmu "německá národnost" nebyl tedy v dekretu nějakým "genetickým odsudkem", nýbrž reakcí na poválečné poměry, zejména na problematičnost německého občanství".

Je možné dodat, že jen na území Československé republiky bylo občanství původně československých občanů německé národnosti "upraveno" nejméně osmi "naturalizačními akty" Německé říše. Nález byl ukončen konstatováním, že dekret "byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem". Podle názoru Ústavního soudu nelze dnes zkoumat rozpor dekretu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [čl. 87. odst. 1 písm a) Ústavy České republiky], neboť by takový postup postrádal jakoukoliv právní funkci. Opačný postup by "ostatně zpochybnil princip právní jistoty, jenž je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů".51)

8. MEZINÁRODNÍ ZÁVAZKY

Pařížská reparační dohoda z 21. 12. 194552) stanovila, že každá signatářská vláda si ponechává formou, již si sama zvolí, nepřátelský majetek ve své pravomoci nebo bude jím disponovat takovým způsobem, aby se nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu. Tento majetek se odpočítává od reparačních podílů (část I. čl. 6 odst. A). Na toto ustanovení se Československo odvolalo s ohledem na majetek bývalé německé říše a jejích státních příslušníků. Na základě toho bylo z reparačního podílu Československa odečtena částka 4 938 965 amerických dolarů. Na konfiskovaný a bez náhrady vyvlastněný majetek osob německé národnosti, které ve sporné době (1938 a 1939) nebyly německými příslušníky (kníže Lichtenštejn), se vztahují ta ustanovení reparační dohody, podle nichž se majetek státu, který je členem OSN nebo majetek jeho příslušníků, kteří v době anexe nebo okupace této země Německem nebo v okamžiku vstupu do války nebyli německými příslušníky, neodečítává od reparací (část I. čl. 6 odst. D). Již Zákon č. 5 Spojenecké kontrolní rady pro Německo z 30. 10. 194553), o převzetí a kontrole německého majetku v zahraničí, vyjmul (čl. IX) z působnosti Komise pro německý zahraniční majetek (German External Property Commission) německý zahraniční majetek na území některého členského státu Spojených národů (včetně Československa). Tímto způsobem uznala Kontrolní rada výlučnou kompetenci onoho státu, na jehož území se majetek nalézal.

Podle čl. 3 zákona č. 63 Spojenecké kontrolní komise bylo nepřípustné vznášet jakékoliv nároky nebo žaloby, které se zakládají na převodu, likvidaci nebo odevzdání majetkových hodnot spadajících pod tento zákon. Pod zákon č. 63 spadá též majetek konfiskovaný na základě dekretů prezidenta, o které jde.

V části VI čl. 3 Smlouvy o řešení otázek vznikajících z války a okupace (ve znění přílohy IV k Protokolu o ukončení okupačního režimu ve Spolkové republice Německo)54) se Spolková republika Německo zavázala, že "nevznese v budoucnu žádných námitek proti opatřením, která byla nebo budou provedena proti německým majetkovým hodnotám v zahraničí nebo jinému majetku, který byl zabaven pro účely reparace nebo restituce anebo v důsledku válečného stavu anebo na základě dohod, které uzavřely nebo uzavřou tři mocnosti s jinými státy spojeneckými, neutrálními nebo bývalými spojenci Německa". V odstavci 3 tohoto článku bylo stanoveno, že je nepřípustné vznášet jakékoliv návrhy na obžaloby proti osobám, které nabyly nebo převedly majetek na základě uvedených opatření nebo proti mezinárodním organizacím, cizím vládám nebo osobám, které jednaly na pokyn těchto organizací nebo vlád. V části IX. čl. 1 této Přechodné smlouvy se SRN zavázala nevznášet žádné nároky nebo žaloby svých státních občanů, které vyplývají z opatření provedených v důsledku válečného stavu.

V souvislosti s Úmluvou z 26. 5. 1952 o vztazích mezi Spolkovou republikou Německo a třemi mocnostmi a ve znění Protokolu o ukončení okupačního režimu ve Spolkové republice Německo,55) jakož i k Úmluvě o řešení otázek vznikajících z války a okupace ve znění Protokolu o ukončení okupačního režimu ve Spolkové republice Německo podepsaném v Paříži dne 23. 10. 1954 (The Settlement Convention, Überleitungsvertrag, převodní smlouva)56), byla výměnou nót dne 27. a 28. 9. 1990 v Bonnu uzavřena Dohoda mezi vládami Spolkové republiky Německo a Francie, Spojených států amerických, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Podle této dohody zůstávají v platnosti mezi jinými i ustanovení části VI. čl. 3 odstavců 1 a 3 a části IX. čl. 1 Přechodné smlouvy.57) To znamená, že vláda SRN potvrdila své závazky i s ohledem na konfiskační opatření, ke kterým došlo po válce v Československu.

Uvedená ustanovení nebyla zbavena platnosti ani Smlouvou o konečném uspořádání ve vztahu k Německu (tzv. Smlouva 2 + 4) z 12. 9. 199058), ani Dohodou mezi Spolkovou republikou Německo a vládami Francie, Velké Británie a Spojených států amerických z 27. a 28. 9. 1990.59)

Podle Společného prohlášení SRN a NDR z 15. 6. 1990 "nelze zrušit vyvlastnění učiněné na základě okupačního práva nebo okupační moci (1945 až 1949)".60) Podle čl. 41 Smlouvy o sjednocení z 31. 8. 199061) je toto Společné prohlášení součástí smlouvy. Vláda SRN neváhala tímto způsobem uznat nezvratnost vyvlastňovacích a konfiskačních opatření.

Německé soudy odmítly v souladu jednak s mezinárodněprávními závazky SRN a jednak s vnitrostátními zákony žalobu lichtenštejnského knížete. V současnosti je věc předložena Mezinárodnímu soudu pro lidská práva. Kníže se bude zřejmě mj. dovolávat mezinárodně právní subjektivity Lichtenštejnska a lidského práva na soukromé vlastnictví. V Československu byl majetek Lichtenštejnů zabaven ze zákona jako soukromé vlastnictví, a nikoliv jako majetek suveréna. Podle odpůrců provedené konfiskace však došlo k popření "mezinárodně právní subjektivity knížectví" a rovněž k "porušení lichtenštejnské neutrality" ve druhé světové válce a dokonce i norem mezinárodně právních ius cogens.

Již zmíněný český expertní posudek posuzoval uvedenou konfiskaci za civilně právní záležitost, a nikoliv za především mezinárodně právní otázku. V daném případě jde o to, zda československý stát získal podle tehdejšího československého práva vlastnické právo k předmětnému obrazu, či nikoliv. Také při soudním jednání v Německu šlo o čistě civilní právní žalobu (reivindikace ve smyslu § 985 BGB). Konfiskace nastala podle československého práva ex lege a působila ipso iure.

Konfiskace je pojem, která se používá pro zabavení nebo vyvlastnění bez náhrady. V Blackově právním slovníku se pojem konfiskace charakterizuje jako "zabavení soukromého vlastnictví vládou bez kompenzace vlastníkovi".52) Často se ovšem zaměňují pojmy konfiskace a vyvlastnění. Evropské soudnictví považuje v zásadě konfiskační a vyvlastňovací opatření ve státě, který tato opatření uskutečňuje, za právně účinná.

Soudy v SRN mnohokrát uznaly a potvrdily nezvratnost konfiskačních (vyvlastňovacích) opatření. Spolkový ústavní soud v Karlsruhe v souvislosti se stížností proti zákonu z 23. 9. 1990 ke Smlouvě o sjednocení z 31. 8. 1990 a k Dohodě o provádění a výkladu této smlouvy z 18. 9. 1990 dospěl k následujícím závěrům: "Čl. 79 odst. 2 ZZ nevyžaduje, aby k nápravě vyvlastňovacích opatření cizí státní moci, které se pro zákonodárce povinovaného ústavě ukázaly jako nepřijatelné, byly vyvlastněné věci vráceny. Neodporuje Ústavě, že podle německého vyvlastňovacího práva se vyvlastňovací opatření jiného státu, včetně konfiskace bez náhrady považují na účinná, i když jsou neslučitelná s vlastním ústavním pořádkem, pokud se týkají majetku na území cizího státu". Zástupci vlády SRN (Dr. Kinkel, Dr. Kastrup) vycházeli ve svých vystoupeních před Spolkovým ústavním soudem z nedotknutelnosti vyvlastňovacích opatření, která byla uskutečněna v letech 1945 až 1949 na území bývalé NDR.

Spolkový ústavní soud se ve svém 43stránkovém rozsudku č. 8/1991 zabýval otázkou vyvlastnění z obecnějšího hlediska. Zmíněný rozsudek lze chápat jako stanovisko Spolkového ústavního soudu k vyvlastňovacím, resp. konfiskačním opatřením cizích států, tedy také ke konfiskačním opatřením, která byla v Československu provedena po druhé světové válce. Tento rozsudek Spolkového ústavního soudu byl zohledněn rovněž v rozsudcích Spolkového správního soudu v Berlíně z 13. 2. 1995 (B VenoG 7 C 5394 a B VerwG 7 C 6094). Dr. A. Vollmerová ve své přednášce na Karlově univerzitě 5. 10. 1995 k prohlášení spolkové vlády ke konfiskačním opatřením na území bývalé NDR uvedla, že potvrdil-li Spolkový ústavní soud v roce 1991 platnost vyvlastnění německých občanů na německém území, není důvod, aby tato vyvlastňovací opatření neplatila i na územích cizích států.

Československo, jak je známo, přijalo po politických změnách v roce 1989 nezbytná legislativní opatření (restituční zákony), která směřovala k odčinění protiprávního zabavení majetku mnoha osobám, k němuž došlo po druhé světové válce. Restituční opatření mají ale nezbytné hranice a předpokládají také splnění určitých, zákonem stanovených podmínek.

Je zřejmé, že lichtenštejnský kníže bude nyní akcentovat zejména mezinárodněprávní postavení hlavy lichtenštejnského knížectví a soudobé pojetí lidských práv bez souvislosti s průběhem a okolnostmi druhé světové války. Z tohoto pohledu může být žádoucí doplnit tento článek věcnou analýzou případu z hlediska práva mezinárodního, jímž se specificky a dlouhodobě zabývám. Příležitost k tomu skýtá již např. zmíněná expertíza dr. Blumenwitze a předání věci Mezinárodnímu soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

JUDr. JOSEF MRÁZEK, DrSc.

Poznámky:

  1. Prince of Lichtenstein v. Federal Supreme Court, Case 2 BvR 1981/97, 36 Archiv des Völkerrechts 198 (1998) (Confiscation of property in Czechoslovakia in 1945 - exclusion of German jurisdiction...), American Journal of International Law, January 1999, Vol. 93, No. 1, s. 215.
  2. Seidl, I. - Hohenveldern, Völkerrechtswidrigkeit der Konfiskation eines Gemäldes aus der Sammlung des Fürsten von Liechtenstein als angeblich "deutschen" Eigentum, Praxis des Internationalen Privat - und Verfahrensrechts 1996, s. 410.
  3. Hermann Weber, Anmerkung zur "Liechtenstein Entscheidung" des Bundesverfassungsgerichts vom 28. Januar 1998, 36 Archiv des Völkerrechts 1998, s. 188 až 193.
  4. Dieter Blumenwitz, Gutachten in dem Rechtsstreit Fürst von und zu Liechtenstein v. Stadt Köln, Streitverkündete: Denkmalinstitut Brünn OLG Köln 22V 215/95, s. 1 až 88.
  5. Die Akten des einstweilingen Verfügungsverfahrens - AZ: 50 388/91.
  6. Klage von S. D. Fürst Hans Adam II. von und zu Liechtenstein, Schlo Vaduz, FL 9490 Vaduz, vom 3. 6. 1992 Proze_bevollmächtigte: RAe Wirtz & Kraneis, Köln gegen die Stadt Köln vertreten durch den Oberstadtdirektor, Rathaus 5000 Köln 1.
  7. Tamtéž.
  8. Landgericht Köln, Urteil 5 - 0 182/92 in dem Rechtsstreit seiner Durchlaut Fürst Hans Adam II. von und zu Liechtenstein, Schlo_ Vaduz, FL-9490 Vaduz, Proze_bevollmächtigte: Rechtsanwälte Dr. Kraneis Köln gegen die Stadt Köln vertreten durch den Oberstadtdirektor, Rathaus, 50670 Köln, Proze_bevollmächtigte: Rechtsanwälte Dr. Oppenhoff und andere; Streithelfer: Denkmalanstalt in Brno, Radnicka 2, 601 54 Brno, Tschechische Republik, Proze_bevollmächtigte: Rechtsanwälte Uhlenbruch, Bartholomé und Dell, Köln.
  9. Tamtéž.
  10. Tamtéž.
  11. Tamtéž.
  12. Berufungsbegründung in Sachen Fürst von und zu Liechtenstein vom 27. 2. 1996 Proze_bevollmächtigte 2 Instanz: RAe Berthmann, Scherf, Krumbiegel & Partner gegen Stadt Köln, Proze_bevollmächtigte 1. Instanz, RAe Oppenhoff & Partner, Köln, Streithelfer: Denkmalanstalt in Brno, Proze_bevollmächtigte: 1. Instanz RAe Uhlenbruch, Barholomé und Dell, Köln.
  13. Tamtéž.
  14. Berufungserwiderung in Sachen Fürst Lichtenstein, Stadt Köln vom 22. 4. 1994, Denkmalanstalt in Brno, RAe Gaedertz, Vierege, Quack, Kreile. Berufungserwiderung.
  15. Die Stellung in dem Rechsstreit vom 24. Mai 1996, RAe Berthmann, Scherf und Partner.
  16. Oberlandsgericht Köln, Urteil, 22 V 215/95, 50 182/92.
  17. Tamtéž.
  18. Tamtéž.
  19. Bundesgerichtshof, Beschluss, II ZR 213/96.
  20. Gesetz über das Bundesverfassungsgericht BGBL 1, 1998, s. 1474 a 1485.
  21. Bundesverfassungsgericht 2 BvR 1981/97.
  22. Tamtéž.
  23. Tamtéž.
  24. Pramen cit. v pozn. č. 4.
  25. Tamtéž.
  26. Tamtéž.
  27. Palacký, F., Dějiny národa českého, sv. I, 1939, s. 471.
  28. Sedláček, J., Právní pozice rodu knížat z Liechtensteinu a na Lichtensteině, podle práva československého, 1928, s. 28.
  29. Hrubant, J., Liechtensteinové, K dějinám páté kolony u nás, 1945.
  30. Tamtéž, s. 10.
  31. Masarykův slovník naučný, díl IV., 1929, s. 459.
  32. Tamtéž.
  33. Kapras, J., Právní dějiny zemí koruny české.
  34. Pramen cit. v pozn. č. 28, s. 116, 128, 131, 133.
  35. Tamtéž, s. 152.
  36. Weyer, F., Právní posudek a úředních zákrocích proti Liechtensteinskému majetku z 20. 8. 1945 (rukopis).
  37. Rozsudek z 3. 2. 1928 č. R. II 28/28, rozsudek z 23. 5. 1929 č. R II 152/29, Vážný, Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech občanských, svazek 10, č. 7751 a svazek XI. č. 6982.
  38. Tamtéž.
  39. Sčítací list - Zählbogen z 2. 12. 1930 sčítání lidu 1930 - Volkzählung 1930, soudní okres Wiesenberg (Vizmberk) Gro_ Ullersdorf, pol. Okres Šumperk. V kolonce "národnost" (Nationalität) je u Františka Josefa uvedeno stejně jako u dalších členů knížecí rodiny "deutsch". Originály sčítacích listů jsou uloženy ve Státním archivu. Dokumenty jsou podepsány princem Aloisem z a na Lichtenštejně jako představitele rodiny (Name des Haushaltungsvorstandes).
  40. Vyhláška ONV v Olomouci, č. j. 470/přes. Z 31. 7. 1945 (kopie).
  41. Rozhodnutí správního soudu č. 138/46-5.
  42. Viz rozhodnutí č. 220/46 z 10. 12. 1948, 203/46 z 21. 11. 1951.
  43. Viz pozn. č. 36.
  44. Tamtéž.
  45. Tamtéž.
  46. Viz B. M. Malunat, pramen cit. v pozn. č. 31. P. Ratón, pramen cit. v pozn. č. 31. Týž autor, Le Liechtenstein, Histoire et Instutitions, 1967. Walter Kranz, The Principality of Liechtenstein 1981.
  47. Société des Nations, Actes de la Deuxieme Assemblée, Séance des Commissions, Vol. I, s. 42.
  48. K diplomatickým stykům viz blíže Gabriel Brenka, rukopis posudku.
  49. Winkler, P., Dekrety prezidenta republiky z období 1940 - 1945, Právník č. 8/1994, s. 720. K dekretům prezidenta republiky viz Václav Pavlíček.
  50. Sbírka zákonů č. 55/1955, s. 762.
  51. Tamtéž.
  52. Dohoda o reparacích od Německa, o zřízení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata (Agreement on reparation from Germany, on the establishment of an Inter - Allied Reparation Agency and on the Restitution of monetary gold), Sb. zákonů a nařízení č. 150/1947.
  53. Official Gazette of the Control Council for Germany 1945, No. 2, s. 27.
  54. Convention on the Settlement of Matters Arising out of the War and the Occupation, as amended by Schedule IV to the Protocol on Termination of the Occupation Regime in the Federal Republic of Germany, signed at Paris on 23 October 1954, BGBl. 1955, II, s. 440.
  55. Úmluva z 26. 5. 1952 O vztazích mezi SRN a třemi mocnostmi.
  56. Viz pozn. č. 54.
  57. Bekanntmachung der Vereinbarung vom 27/28 September 1990 zu dem Vertrag über die Beziehungen zwischen der Bundesrepublik Deutschland und den Drei Möchten sowie zu dem Vertrag zur Regelung aus Krieg und Besatzung entstandener Fragen (in der geänderten Fassung) vom 8. October 1990, BGBl, 1990, Teil II, s. 1386.
  58. Vertrag über die abschlie_ende Regelung in Bezug auf Deutschland (Treaty on the Final Settlement with respect to Germany), BGBl 1990, II, s. 1318.
  59. Viz pozn. č. 57.
  60. Gemeinsame Erklärung der Regierungen der Bundesrepublik Deutschland und der Deutschen Demokratischen Republik zur Regelung offener Vermögensfragen vom Juni 1990, BGBl 1190, II, s. 1237.
  61. Gesetz zu dem Vertrag vom 31. August 1990 zwischen der Bundesrepublik Deutschland und der Deutschen Demokratischen Republik über die Herstellung der Einheit Deutschlands - Einigungsvertragsgesetz und der Vereinbarung vom 18. September 1990, BGBl 1990, II, s. 885.
  62. Black's Law Dictionary, 1990, s. 299.