Flóra a vegetace okolí Valtic - Vít Grulich

Pokud bychom chtěli studovat historii botanických výzkumů kolem Valtic, musíme si uvědomit historické souvislosti – a to, že Valtice, stejně jako další čtyři obce v okolí, byly součástí historických Dolních Rakous. Vdruhé polovině 18. století ve Valticích působil významný botanik Norbert Boccius (1731–1806), avšak z jeho pozůstalosti není jednoznačně zřejmé, že by v okolí Valtic botanicky bádal. V19. století, kdy se začal rozvíjet regionální botanický výzkum, o Valticku nepojednávají badatelé moravští, ale rakouští. Skutečně, zmínky o flóře okolí Valtic najdeme např. v dolnorakouských flórách Augusta Neilreicha [NEILREICH 1859] a Günthera Becka von Mannagety [BECK 1890–1893]. Právě v Neilreichově práci najdeme první zmínku o výskytu vzácné merlíkovité rostliny bělostníku růžkatého (Krascheninnikovia ceratoides) v okolí Valtic, kterou přebírají květeny pozdějšího Československa [např. DOSTÁL 1948–1950]. Kde byla tato vzácná rostlina ve skutečnosti nalezena, není jasné [TOMŠOVIC 1990]; nejbližší přesněji lokalizované (a dosud existující) naleziště této rostliny je v Rakousku nedaleko města Laa an der Thaya. Ovšem Valticko žilo dost dlouho tak trochu ve stínu zájmu o Pavlovské vrchy, o Lednické rybníky či lužní lesy a louky v okolí Lednice. Zájem se zvýšil teprve v průběhu první republiky. Ve dvacátých letech 20. století sem zavítal Stanislav Staněk (1903–1982), o okolí Valtic se v souvislosti s některými druhy zmiňuje např. i Josef Podpěra v torzu květeny Moravy [PODPĚRA 1926–1930]. Profesoru Podpěrovi lze kromě toho přičíst jednu velkou zásluhu: inicioval a vedl diplomovou práci Jindřicha Zapletálka (1909–1946), rodáka ze střední Moravy od Lipníka nad Bečvou, která právě pojednávala o flóře a vegetaci širšího okolí Valtic. Rukopis této diplomové práce [ZAPLETÁLEK 1933] je uložen v knihovně katedry botaniky Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity; její nejdůležitější výsledky autor publikoval [ZAPLETÁLEK 1939]. Snad současně zde botanizoval také mikulovský gymnaziální profesor Anton Fröhlich (1882–1969), který žil mimo hlavní moravské přírodovědné dění a který publikoval v německy psaných periodikách. Velmi důležité práce vyšly na přelomu třicátých

Obr. 1 – Kačišdorfský háj. 2001. Foto P. Macháček.
a čtyřicátých let, a tak zůstaly dlouho opominuty pořadateli československých botanických bibliografií. Z nich se Valtic a jejich nejbližšího okolí několik bezprostředně týká [FRÖHLICH 1939, 1940, 1943].
Ani po druhé světové válce se v okolí Valtic mnoho nebádalo: v literatuře nacházíme jen drobné jednotlivé informace, které publikoval např. F. Černoch (1961). Intenzivnější bádání začíná teprve od druhé poloviny sedmdesátých let 20. století, kdy se začíná rozvíjet průzkumná a badatelská činnost Regionálního muzea vMikulově. Zpočátku P. Macháček, později V. Grulich, v devadesátých letech rovněž M. Rigasová se systematicky věnují dokumentaci rostlin; z dalších sběratelů zde častěji pracují J. Danihelka, R. Řepka, Š. Husák, K. Sutorý a další. Po otevření pohraničního pásma v roce 1990 byly prozkoumány i tyto dříve obtížně přístupné partie, zejména Kačišdorfský háj, Rajsna, fragmenty stepní vegetace v okolí Úval. Valticko v roce 1995 navštívily exkurze 34. floristického kursu České botanické společnosti, který se konal v Břeclavi; soubor informací o území byla publikován ve dvou sbornících [GRULICH 1995a; GRULICH 1995b; DANIHELKA et al. 1995; DANIHELKA et GRULICH 1996], drobnější studie s informacemi o Valticku přinášejí také Danihelka (1993), Grulich (1992, 1993), Grulich et al. (1992) a Rigasová (1992, 1993). Květenou Bořího lesa se zabývá diplomová práce L. Čomové [ČOMOVÁ 1994], vegetací tohoto území studie M. Chytrého a J. Horáka [CHYTRÝ et HORÁK 1997]. Sběry rostlin z okolí Valtic najdeme především v herbářích katedry botaniky Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, Moravského zemského muzea a Regionálního muzea v Mikulově, jednotlivé doklady jistě i v mnohých dalších kolekcích.
Kdyby nezasahoval člověk, v katastru Valtic bychom za současných klimatických podmínek nalezli téměř všude pouze les. Jaký, o tom by rozhodoval souhrn tzv. stanovištních podmínek: geologické podloží, sklon i orientace svahů a půda. Nicméně se dá (vzhledem ke klimatickým podmínkám) zjednodušeně říci, že by zde převažovaly různé typy teplomilných doubrav, jen na vlhčích místech, např. na bázích úpadů, kde se akumuluje více humusu, by to byly dubohabřiny, zcela výjimečně na vzácně se vyskytujících prameništích bychom zřejmě našli i bažinné olšiny.
Na strmějších svazích, budovaných neogenními sedimenty, které byly navíc ve čtvrtohorách převáty sprašemi a kde se vytvořily půdy typu pararendzin, by byly druhově velmi bohaté dřínové doubravy (Corno-Quercetum), v nichž bychom našli především dub šipák (Quercus pubescens), dub zimní (Quercus petraea), babyku (Acer campestre), v pestrém a dobře vyvinutém keřovém patře dřín (Cornus mas), kalinu tušalaj (Viburnum lantana), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa), z lián plamének plotní (Clematis vitalba) a snad i zimolez kozí list (Lonicera caprifolium). V druhově nápadně bohatém patře bylinném lze předpokládat celou řadu četných vápnomilných druhů a také rostlin poněkud náročnějších na dusík. Knim patří kamejka modronachová (Lithospermum purpurocaeruleum), tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria), ostřice Micheliova (Carex michelii), prorostlík srpovitý (Bupleurum falcatum), dobromysl obecná (Origanum vulgare), smldník jelení (Peucedanum cervaria), kokořík vonný (Polygonatum odoratum), řimbaba chocholičnatá (Tanacetum corymbosum), ožanka kalamandra (Teucrium chamaedrys), bělozářka větvitá (Anthericum ramosum), strdivka jednokvětá (Melica uniflora), rozrazil vídeňský (Veronica vindobonensis), lipnice luční (Poa pratensis) a kostřava žlábkatá (Festuca rupicola). Z nápadně kvetoucích rostlin bychom zde našli i hlaváček jarní (Adonis vernalis), třemdavu bílou (Dictamnus albus), medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum) a oman srstnatý (Inula hirta). Ukázky takové vegetace zůstaly ve fragmentech zachovány v Kačišdorfském háji, a zejména na Rajsně, kde bylo nalezeno i několik kriticky ohrožených rostlinných druhů: např. bažanka vejčitá (Mercurialis ovata), a dokonce i velmi vzácná mochna jahodovitá (Potentilla sterilis) [DANIHELKA et al. 1995; GRULICH 1993; ČEŘOVSKÝ et al. 1999].
 
Obr. 2 – Porost u Rajsny. Obr. 3 – Louka u Rendezvous.
Obr. 4 – Loučka na severním břehu Výtopy Obr. 5 – Mochna jahodovitá (Potentilla sterilis).

Na plošinách a na velmi mírně ukloněných svazích na vysýchavých místech na spraších, kde se vyvinuly půdy typu černozemí nebo hnědozemí, lze předpokládat existenci ochuzených teplomilných doubrav (Quercetum pubescenti-roboris). Vjejich stromovém patře by rostl dub šipák (Quercus pubescens), dub zimní (Quercus petraea), v chudém keřovém patře zejména ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare) a v podrostu např. válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), ostřice horská (Carex montana), konvalinka vonná (Convallaria majalis), strdivka

zbarvená (Melica picta), srha hajní (Dactylis polygama), hrachor černý (Lathyrus niger), lipnice hajní (Poa nemoralis), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), violka srstnatá (Viola hirta) a violka divotvárná (V. mirabilis). Dobře vyvinuté ukázky tohoto typu se téměř nezachovaly, náznaky jsou dosud k nalezení např. v Kačišdorfském háji. Naproti tomu na štěrkopíscích a píscích Bořího lesa na lehkých písčitých půdách kambizemního typu vznikl odlišný, velmi specifický typ teplomilných ostřicových doubrav (Carici fritschii-Quercetum roboris), který je znám jen z jižní Moravy a přilehlého slovenského Záhoří.

 Obr. 6 – Bukvice lékařská (Betonica officinalis). Obr. 7 – Strdivka jednokvětá (Melica uniflora)
Obr. 8 – Kuřička svazčitá (Minuartia fastigiata) Obr. 9 – Bažanka vejčitá (Mercurialis ovata)

Ve stromovém patře najdeme více druhů dubů – dub šípák (Quercus pubescens), dub letní (Quercus robur) i dub cer (Quercus cerris), o němž se stále vedou spory, zda je v oblasti skutečně původní. Keřové patro bývá slabě vyvinuto, v druhově velmi bohatém patře bylinném najdeme vzácnou ostřici doubravní (Carex fritschii), konvalinku vonnou (Convallaria majalis), tomku vonnou (Anthoxanthum odoratum), bukvici lékařskou (Betonica officinalis), válečku prapořitou (Brachypodium pinnatum), lipnici hajní (Poa nemoralis), mochnu bílou (Potentilla alba), prorostlík srpovitý (Bupleurum falcatum), klinopád obecný (Clinopodium vulgare), plicník úzkolistý (Pulmonaria angustifolia), jetel alpínský (Trifolium alpestre), tolitu lékařskou (Vincetoxicum hirundinaria) a mnohé další. K charakteristickým druhům zde patří i nápadné rostliny kosatec pestrý (Iris variegata) a třemdava bílá (Dictamnus albus), dříve se na několika místech vyskytoval i kosatec trávolistý (Iris graminea), zejména na lesních cestách se občas objeví i zlatožlutě kvetoucí pryskyřník ilyrský (Ranunculus illyricus).Zachovalé porosty lze stále v Bořím lese najít, nejvýznamnější z nich v okolí zámečku Rendez-vous je chráněn od roku 1990 jako národní přírodní památka Rendezvous.

Obr. 10 – Kamejka modronachová (Lithospermum purpurocaeruleum) Obr. 11 – Koulenka prodloužená (Globularia punctata)

Obr. 1-12 foto P. Macháček 2001

Obr. 12 – Kuřička solná (Spergularia marina)

Zřejmě nepříliš rozlehlé plochy zabíraly panonské prvosenkové dubohabřiny (Primulo veris- Carpinetum). Jsou charakteristické zejména pro konkávní tvary na úpatích terénních depresí, kde se vyskytují půdy typu luvizemí, degradovaných černozemí nebo humózních kambizemí. Ve stromovém patře se nejčastěji objevuje habr obecný (Carpinus betulus), dub zimní (Quercus petraea), dub letní (Quercus robur), lípa srdčitá (Tilia cordata) a babyka (Acer campestre), mezi keři nejčastěji ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), svída krvavá (Cornus sanguinea) a řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica). V bylinném podrostu převládají typické hájové druhy, jsou to klinopád obecný (Clinopodium vulgare), zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia), zvonek řepkovitý (Campanula rapunculoides), srha hajní (Dactylis polygama), strdivka jednokvětá (Melica uniflora), mařinka vonná (Galium odoratum), lipnice hajní (Poa nemoralis), kuklík městský (Geum urbanum), kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum) a četné jiné. Charakteristický je i pestrý jarní aspekt, v němž se uplatňují zejména dymnivka nízká (Corydalis pumila), orsej jarní (Ficaria bulbifera), sasanka pryskyřníkovitá (Anemone ranunculoides), popenec obecný (Glechoma hederacea), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis) a violka lesní (Viola reichenbachiana). Prvosenkové dubohabřiny najdeme např. ve žlebu v Kačišdorfském háji nebo na některých místech Bořího lesa, kde jsou písky dostatečně humózní, např. mezi silnicí a rybníčkem u zámečku Rendez-vous.
Při potůčcích v Bořím lese, zejména v údolí s rybníčky Allahy, najdeme na oglejených půdách s vysokou hladinou podzemní vody i fragmenty dalších typů vlhkomilných lesních společenstev. Jsou to především střemchové jaseniny (Pruno-Fraxinetum), pro něž jsou charakteristické jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a olše lepkavá (Alnus glutinosa) ve stromovém patře, mezi keři dominuje střemcha hroznovitá (Padus avium), v bylinném podrostu bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), kostřava obrovská (Festuca gigantea), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) a čistec lesní (Stachys sylvatica). Na prameništích v místech s trvale stagnující vodou se možná v minulosti maloplošně vyskytovaly i bažinné olšiny ze svazu Alnion glutinosae, jejichž přesnější lokalizace by ovšem byla pouhou spekulací, a dále mokřadní vrbiny s vrbou popelavou (svaz Salicion cinereae).
Přirozené bezlesí pravděpodobně nelze na Valticku předpokládat. Po odlesnění, které je zde asi velmi starého, jistě hluboce prehistorického data, se zde spontánně vytvořila polopřirozená teplomilná travinobylinná vegetace, jejíž některé typy jsou označovány pojmem step. Na rozdíl od jiných částí jižní Moravy, jsou stepi v okolí Valtic poměrně vzácné; dnes je najdeme jen na několika omezených místech v okolí Úval a na Rajsně, značně odlišné typy i na několika místech na světlinách Bořího lesa. Nejhezčí a nejzachovalejší ukázky stepní vegetace najdeme v trati Kameníky uÚval. Zde dominují trsnaté úzkolisté kostřavy – kostřava valiská (Festuca valesiaca) a kostřava žlábkatá (Festuca rupicola) –, spolu se smělkem štíhlým (Koeleria macrantha), sveřepem přímým (Bromus erectus) a válečkou prapořitou (Brachypodium pinnatum), trávy zastupuje ještě nápadný kavyl Ivanův (Stipa joannis) a v létě metající kavyl vláskovitý (Stipa capillata), rostliny šáchorovité ostřice nízká (Carex humilis). Ze stepních rostlin se zde dále vyskytuje oman mečolistý (Inula ensifolia), kozinec vičencovitý (Astragalus onobrychis), koulenka prodloužená (Globularia punctata), vzácností je i výskyt kriticky ohrožené pampelišky podzimní (Taraxacum serotinum) [DANIHELKA et GRULICH 2000]. Na jiném místě u Úval, kde na pohraničním hřebeni byly v drobných lůmcích odkryty měkké třetihorní litothamniové vápence, se vyskytují i další stepní druhy, např. sinokvět měkký (Jurinea mollis), ožanka horská (Teucrium montanum) a kuřička svazčitá (Minuartia fastigiata). Na loučce na temeni vrchu těsně za zámečkem Rajsna najdeme v porostu kostřavy žlábkaté (Festuca rupicola) a ostřice nízké (Carex humilis), hlaváček jarní (Adonis vernalis), vítod nahořklý (Polygala amarella), koulenku prodlouženou (Globularia punctata), kavyl Ivanův (Stipa joannis) a další zajímavé rostliny. Na loučkách vBořím lese, které jsou nejlépe zachovány v okolí zámečku Rendez-vous, a dále u Ladenské aleje dominuje smělek štíhlý (Koeleria macrantha), kostřava žlábkatá (Festuca rupicola), lipnice cibulkatá (Poa bulbosa), bika ladní (Luzula campestris) a trávnička obecná pravá (Armeria vulgaris subsp. vulgaris), vedle nich zde najdeme větší počet acidofilních druhů, vázaných na kyselé písčité podloží. Některé z nich, např. trojzubec poléhavý (Sieglingia decumbens), smilka tuhá (Nardus stricta) nebo violka psí (Viola canina), jsou typické pro podhorské až horské polohy, jiné, např. lomikámen cibulkatý (Saxifraga bulbifera), divizna brunátná (Verbascum phoeniceum) nebo svízelka piemontská (Cruciata pedemontana), patří k druhům teplomilným.
Jiným, člověkem vytvořeným stanovištěm jsou rybníky. V okolí Valtic, odhlédneme-li od Lednických rybníků, najdeme malé rybníčky v Bořím lese (u zámečku Rendez-vous a soustava tzv. Allahových rybníčků), rybníčky pod obcí Úvaly, dále rybník Výtopa a jihovýchodní pobřeží největšího moravského rybníku Nesyt. Ty v Bořím lese mívaly písčité dno a omezené množství živin, a proto se v jejich vodách, respektive na obnažených dnech, ještě v nedávné minulosti objevovala velmi specifická květena. Ve vodě to byly především lakušník vodní (Batrachium aquatile), lakušník okrouhlý (Batrachium circinatum) a růžkatec bradavčitý (Ceratophyllum submersum), na periodicky obnažovaných dnech pak specifický soubor druhů s protěží žlutobílou (Gnaphalium luteoalbum), kuřinkou ostnosemennou (Spergularia echinosperma), ostřicí českou (Carex bohemica), trojřadkou Micheliho (Dichostylis micheliana), šáchorem hnědým (Cyperus fuscus), mochnou nízkou podivnou (Potentilla supina subsp. paradoxa) a dalšími. V břehových porostech rybníčku u Rendez-vous se navíc vyskytuje konitrud lékařský (Gratiola officinalis), ožanka čpavá (Teucrium scordium), šišák hrálolistý (Scutellaria hastifolia), zeměžluč spanilá (Centaurium pulchellum) a další. Na rybníčcích pod Úvaly, jejichž voda je bohatá živinami, byly zjištěny lakušník Rionův (Batrachium rionii), lakušník Baudotův (Batrachium baudotii) i vzácná
prustka obecná (Hippiuris vulgaris), zatímco na loučce mezi obcí a rybníkem přežívá kriticky ohrožený řebříček sleziníkolistý (Achillea asplenifolia). V okolí rybníka Výtopa a na pobřeží Nesytu se zachovaly zbytky slanomilné vegetace. Nedosahovala sice ani vminulosti rozmanitosti, jaká byla zaznamenána na západním okraji Nesytu u Sedlce [GRULICH 1987], ale přesto se zde vyskytovala a snad ještě vyskytuje několik pozoruhodných druhů, vázaných na velmi specifické přírodní podmínky. Nejdůležitějším faktorem je přítomnost jílovitých sedimentů s vysokým obsahem sodných iontů, iontů chloridů a síranů; ty se dostávají do svrchních vrstev půdy, a limitují tak existenci řady běžných rostlin. Na takových místech se sníženou konkurencí se tedy mohou uplatnit rostliny, které soli dobře snášejí – záleží přitom především na jejich koncentraci, jak silně je tato konkurence snížena. Slanomilné rostliny jsou dnes velmi vzácné a ohrožené, vesměs figurují v nejvyšších kategoriích ohrožení červeného seznamu [PROCHÁZKA 2001] a jsou popsány v Červené knize [ČEŘOVSKÝ et al. 1999]. V okolí u Výtopa byl ještě nedávno nalezen jitrocel přímořský (Plantago maritima), prorostlík nejtenčí (Bupleurum tenuissimum), pampeliška besarabská (Taraxacum bessarabicum) a kuřinka solná (Spergularia salina). Na jižním břehu rybníka Výtopa se nachází zarůstající pastvina, kde byla ještě v osmdesátých letech nalezena vzácná ostřice úzkolistá (Carex stenophylla). Zbytky louček na břehu zátoky u Černých borovic hostí spíše stepní rostlinstvo, s účastí některých druhů, které nejčastěji najdeme na slatinných loukách. Vyskytuje se zde např. sveřep přímý (Bromus erectus), ledenec přímořský (Tetragonolobus maritimus), vzácně i kavyl Ivanův (Stipa joannis), vstavač vojenský (Orchis militaris) a prstnatec pleťový (Dactylorhiza incarnata). Samotný břeh rybníků osidlují rákosiny s dominantním rákosem obecným (Phragmites australis). Na obnaženém dně Nesytu se při občasném vypuštění nebo popuštění objevuje také pozoruhodná flóra; významný je zejména šáchor hnědý (Cyperus fuscus) či ještě v nedávné minulosti zjištěná odemka vodní (Catabrosa aquatica) a bahenka šášinovitá (Heleochloa schoenoides).
Další typy vegetace v okolí Valtic jsou už pevně svázány s činností člověka. Jsou to především druhotné lesní porosty. Velmi dlouho člověk ovlivňuje zejména lesní porosty v Bořím lese, kde přirozené porosty s dominantními duby jsou asi už od 17. století nahrazovány monokulturami rychleji rostoucí a výnosnější borovice lesní (Pinus sylvestris). V těchto porostech se zejména na konci 20. století lesy obhospodařují velkoplošně holosečným způsobem, při němž dochází ke shrnování odstřelených pařezů včetně svrchních vrstev půdy. V surovém písku se potom snadno šíří silně expanzívní třtina křovištní (Calamagrostis epigejos) a mizejí citlivější druhy, které provázely původní doubravu. Jiným problémem Bořího lesa je eutrofizace dříve nepříliš živných půd, podmíněná pravděpodobně dílem imisním spadem a dílem přezvěřením. Známkou této degradace je šíření lipnice hajní (Poa nemoralis) a strdivky jednokvěté (Melica uniflora) na úkor dřívějších dominant, zejména ostřice doubravní (Carex fritschii).
Jiným typem nepůvodních lesních porostů jsou akátiny. Trnovník akát (Robinia pseudacacia) pochází ze Severní Ameriky a ve střední Evropě se rozšířil v průběhu 18. a 19. století jako medonosná a užitková dřevina. Jeho negativní působení zřejmě zapříčiňuje symbióza s půdními hlízkovými bakteriemi, typická pro většinu zástupců čeledi bobovitých (Fabaceae), kam akát patří. Hlízkové bakterie, umožňující využití vzdušného dusíku, napomáhají k lepší tvorbě biomasy na chudších půdách. Dusík je ovšem v organické podobě zpětně vylučován do půdy, a proto se pod akáty šíří nitrofilní (na dusík náročnější) vegetace, která posléze tvorbou velké biomasy zatlačuje původní druhy. Na vlhkých místech je to např. černý bez (Sambucus nigra), kuklík městský (Geum urbanum) nebo vlaštovičník větší (Chelidonium majus), na suchých měrnice černá (Ballota nigra), sveřep jalový (Bromus sterilis) nebo sveřep bezbranný (Bromus inermis).
Dříve se botanikové na Valticku mohli setkat s četnými pleveli, které dnešní člověk potkává zcela výjimečně. Některé z nich byly ještě nedávno ověřeny v okolí Úval, např. dejvorec stroškový (Caucalis lappula), vrabečnice polní (Thymelaea passerina), hlaváček letní (Adonis aestivalis) a zběhovec trojklaný (Ajuga chamaepitys). Na polích na kyselých píscích na okrajích Bořího lesa se dříve hojně vyskytovala chrpa modrák (Centaurea cyanus), rmen rolní (Anthemis arvensis) a prlina rolní (Lycopsis arvensis). Dnes na polích převažují plevele zcela odlišné. Ke změně došlo nejen vlivem masivního nasazení chemických prostředků ochrany rostlin a hnojiv, ale také v důsledku lepšího čištění osiva. Současné plevele jsou především druhy dostatečně odolné moderním herbicidů; jsou to např. pcháč oset (Cirsium arvense), laskavec ohnutý (Amaranthus retroflexus), laskavec zelenoklasý (Amaranthus powellii), na chudých půdách pak zejména chundelka metlice (Apera spica-venti).

Práce vznikla za podpory Grantové agentury České republiky v rámci projektu č. 201/01/P115.

LITERATURA

  1. BECK, G. 1890–1893: Flora von Nieder-Österreich. Wien.
  2. ČERNOCH, F. 1961: Cerastium tenoreanum Ser. in DC. na jižní Moravě. Preslia, Praha, 33: 68.
  3. ČEŘOVSKÝ, J. et al. (eds.) 1999: Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČR a SR. Vol. 5. Vyšší rostliny, Príroda, Bratislava.
  4. ČOMOVÁ, L. 1994: Floristická studie části Bořího lesa západně od Břeclavi. Ms. [Dipl. pr.; depon. in: Knih. Kat.Bot. Přírod. Fak. Masaryk. Univ. Brno.]
  5. DANIHELKA, J. 1993: Poznámky k rozšíření některých vzácnějších a pozoruhodných rostlin na Mikulovsku.¨Regiom, Mikulov, [1993]: 37–39.
  6. DANIHELKA, J. – GRULICH, V. 1996a (eds.): Výsledky floristického kursu v Břeclavi (1995). Zpr. Čes. Bot. Společ., Praha, 31, suppl. 1996/1: 1–86.
  7. DANIHELKA, J. – GRULICH, V. 1996b: Nástin floristické a geobotanické bibliografie nejjižnější Moravy. Zpr. Čes. Bot. Společ., Praha, 31, suppl. 1996/1: 87–125.
  8. DANIHELKA, J. – GRULICH, V. 2000: Pampeliška pozdní (Taraxacum serotinum) v České republice. Zpr. Čes. Bot. Společ., Praha, 34 (1999): 123–134.
  9. DANIHELKA, J. et al. 1995: Orozšíření některých cévnatých rostlin na nejjižnější Moravě. Zpr. Čes. Bot. Společ., Praha, 30, suppl. 1995/1: 29–102.
  10. DOSTÁL, J. et al. 1948–1950: Květena ČSR. Praha.
  11. FRÖHLICH, A. 1939: Die Pflanzenwelt um den Dianatempel bei Feldsberg. Blätter für Naturkunde u. Naturschutz, Wien 29/9: 118–128.
  12. FRÖHLICH, A. 1940: Pflanzenfunde im grossen östlichen Thayabogen (im früheren Südmähren). Verh. Naturforsch. Ver. Brünn 71: 28–55.
  13. FRÖHLICH, A. 1943: Pflanzenbeobachtungen im früheren Grenzgebiet südlich von Nikolsburg. Verh. Naturforsch.Ver. Brünn 74: 70–93.
  14. GRULICH, V. 1992: Rostliny vápencových stepí na hraničním hřebeni Holá pastviska. Regiom, Mikulov, [1992]:13–14.
  15. GRULICH, V. 1993: Mochna jahodníkovitá (Potentilla sterilis) na jižní Moravě. Regiom, Mikulov, [1993]: 29–30.
  16. GRULICH, V. 1995a: Přírodní poměry nejjižnější Moravy a Záhorské nížiny. Zpr. Čes. Bot. Společ., Praha, 30,suppl. 1995/1: 3–17.
  17. GRULICH, V. 1995b: Historie floristického výzkumu nejjižnější Moravy. Zpr. Čes. Bot. Společ., Praha, 30, suppl. 1995/1: 19–22.
  18. GRULICH, V. et al. 1992: Poznámky k výskytu subatlantských psamofytů na jižní Moravě. In: Kordiovský, E.[ed.], Vývoj životního prostředí v podmínkách jižní Moravy. XXI. Mikulovské sympozium 23.–24. října 1991, pp. 325–338, Brno.
  19. PROCHÁZKA, F. 2000 [ed.]: Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky (stav v roce 2000). Příroda, Praha, 18: 1–146.
  20. CHYTRÝ, M. – HORÁK, J. 1997: Plant communities of the thermophilous oak forests in Moravia. Preslia, Praha, 68 (1996): 193–240.
  21. NEILREICH, A. 1859: Flora von Nieder-Oesterreich. Wien.
  22. PODPĚRA, J. 1926–1930: Květena Moravy ve vztazích systematických a geobotanických. Fasc. 1, 6/2 et 6/3. Pr. Morav. Přírod. Společ., Brno, 1 (1924)/10: 393–618, 1926; 2 (1925)/10: 271–782, 1927 et 5 (1928)/5: 57–415, 1930.
  23. RIGASOVÁ, M 1992: Stepní lokality bývalého hraničního pásma. Regiom, Mikulov, [1992]: 11–12.
  24. RIGASOVÁ, M. 1993: Stepní lokality bývalého hraničního pásma v úseku Sedlec – Valtice. Regiom. Mikulov, [1993]: 24–26.
  25. TOMŠOVIC, P. 1990: Patří druh Ceratoides latens (Eurotia ceratoides) do československé květeny? – Preslia, Praha, 62: 33–39.
  26. ZAPLETÁLEK, J. 1933: Květena Lednicka. Ms. [Dipl. práce; depon. in: Knih. Kat. Bot. Přírod. Fak. Masaryk. Univ. Brno.]
  27. ZAPLETÁLEK, J. 1939: Geobotanické poznámky z dolního Podyjí. Sborn. Klubu Přírod. Brno 21: 61–68.