Nesyt - největší rybník valtického velkostatku

Půda byla kdysi jediným zdrojem bohatství šlechtických rodů po staletí. Jako taková sloužila především k pěstování základních plodin pro výživu lidí, či na výrobu krmiv pro hospodářská zvířata, jejichž maso potom tvořilo hlavně bílkovinnou složku výživy lidí. Pro tyto vlastnosti byla cena (hodnota) půdy odvozena od oblasti, kde se nacházela, a tím bylo méně nebo více umožněno na ní intenzivně hospodařit a tím vytvářet vyšší zisk - větší bohatství.

Liechtensteinové měli své statky (kromě některých v Čechách a na severní Moravě) převážně na rakousko-moravském pohraničí, tedy v oblasti s vysokou přirozenou půdní úrodností. Toto byl také jeden z důvodů, že na počátku 17.stol. za vlády Karla I., prvního knížete rodu Liechtensteinů, patřil tento rod mezi nejbohatší a tím i nejmocnější v zemi. Druhý důvod získání obrovského majetku je podrobněji popsán v článku „Liechtensteinové a jejich dočasná rezidence Valtice“ uveřejněný na www.valtice.cz

Vysoce byla hodnocena i zalesněná půda, nechť byla v jakékoli oblasti, nejen na výrobu palivového dřeva, ale i dřeva konstrukčního – stavebního. Po první světové válce měl valtický velkostatek (to byl jeho úřední název) 5 580 jiter leda, přepočteno na dnes užívanou výměru, tj. 3 211 ha. Ročně bylo zpracováno až 7 000 plnometrů dřeva, převážně na prodej. V této statistice není uvedeno dřevo stavební (konstrukční). K trojhonnému hospodaření na jednotlivých dvorech panství začínají Liechtensteinové na valtickém velkostatku v 15. stol. se systematicky zabývat i stavbou rybníků, takže k typické zemědělské a lesní výrobě přistupuje i chov ryb. Z počátku to bylo pro vlastní potřebu a později i pro potřebu trhu, který o ryby začínal mít zájem (zejména kláštery apod.). Roku 1725 bylo na valtickém panství 20 rybníků o různé velikosti se sádkami v Schrattenbergu. Velkostatek Valtice po odprodeji některých malých rybníků se začal věnovat intenzifikaci chovu ryb na čtyřech hlavních rybnících. Středem těchto šla před mírovou smlouvou v St. Germain hranice mezi Rakouskem a Moravou a později z větší části okresní hranice mezi politickými okresy Mikulov a Hodonín.

Rybníky ve směru od Mikulova se nazývají Nesyt, o výměře 330 ha, dříve v němčině nazávaný STEINDAMMTEICH, lidmi počeštěný na ŠTANADON, HLOHOVECKÝ rybník, dříve nazývaný BISCHOFWARTHER, nebo GRENZTEICH (hraniční) o výměře 251 ha, dále pak PROSTŘEDNÍ, nebo Lednický, dříve německy nazývaný MITTERTEICH, nebo EISGRUBERTEICH o výměře 47 ha, čtvrtý rybník nese jméno Mlýnský, dříve MÜHLTEICH o výměře 86 ha. Z tohoto posledního rybníka při jejich vypouštění odtéká voda již do Dyje. Vcelku se tyto rybníky táhnou v délce asi 5 km. Zvýšená intenzita chovu ryb během desetiletí na této rybníční soustavě si vyžádala postavit nové sádky v Hlohovci. Dosavadní sádky ve Schrattenbergu byly nejen nevyhovující ale hlavně příliš daleko od hlavních rybníků. Nesyt patřil nejen mezi největší Valtického velkostatku ale i na Moravě. Nesyt, jako samostatná výrobní jednotka měl své vlastní obydlí pro rybáře, postavené pod hrází a na jeho druhém konci, tzv. rybářské bašty.

Sádkám v Hlohovci se říkalo rybárna (úředně), livodě pak „Haltéry“, vzniklé z německého slova Fischbehälter. Rybářské bašty se většinou stavěly u větších rybníků. Liechtensteinové po zrušení bašt postavili na březích svých rybníků doslova romantické stavby. Tak břeh Hlohoveckého rybníka zdobí Hraniční zámeček z roku 1816, postavený na hranici Moravy a Rakouska architektem Kornhäuselem a Poppelakem. V témže roce, tedy 1816 byl na severním břehu Prostředního rybníka postaven Rybniční zámeček, z něhož je překrásný pohled na Tři Grácie postavení v roce 1824-1828. Na břehu Mlýnského rybníka byl nejdříve v roce 1810 postavený Nový Dvůr a v roce 1855 Hubertova kaple.

Pohled na Valtice. přes NesytMožná jste se setkali v historické literatuře s poznámkou, že Liechtnsteinové nebyli v archivaci tak důslední jako například Schwarzenbergové, takže o Nesytu najdeme jen málo komplexních zápisů a je nutno je hledat v mnoha knihách. Z útržkovitých poznámek je možno historii Nesytu celkem solidně objasnit. Přesto dnes již bezpečně víme, že proslulý starý Urbář Liechtensteinského panství jihomoravského okruhu vydaný Bretholzem roku 1414 o Nesytu ještě nehovoří. Našla se však listina z roku 1418, kde je o Nesytu už krátká zmínka. Z toho tedy vyplývá, že rybník byl založen během 15. století. Před rokem 1414 se uvádí, že na dolním konci budoucího rybníka se ještě nacházela obec Kőnigsbrunn, která byla při stavbě rybníka odstraněna. Nesyt je tedy typickým nebeským rybníkem, protože má jen několik malých, bezvýznamných přítoků, které nejsou schopny jej naplnit, jako je potok Mlýnský, Úvalský a Valtický, což byly převážně odpadové vody z města a dál pak přepadové vody z Bažantnice. Nesyt má kapacitu 4 mil. 665 tis. m³ při hloubce u hráze 5 m a v době silných dešťů může zachytit až 1 mil. 500 tis. m³ srážkových vod s nebezpečím možnosti způsobovat značné zaplavení okolních pozemků. A že tomu tak skutečně bylo je zaznamenána celá řada případů, kdy docházelo každoročně ke sporům valtického panstva s obcemi, zejména Sedlec nebo panství Steinebrunn. Valtické panství se zpočátku snažilo poškozeným vyjít vstříc nabídkou náhradních pozemků v Nejdku nebo až v Lednici. Tyto pozemky byly pro poškozené obce příliš daleko, takže spory nebraly konce, ba naopak, obě strany si ještě dělaly naschvály tím, že sedlečtí si zaseli na okraj Nesytu ječmen a těsně před žněmi valtičtí poddaní za pomoci gardových jezdců a granátníků tento ječmen v noci sežali a odvezli do Valtic. Za tento skvělý čin dostal valtický správce velkostatku Ferdinand Romani písemnou pochvalu až z Vídně od vládnoucího knížete Antonína Floriana. Sedlec patřil pod mikulovské panství Dietrichsteinů a je známo, že od doby, kdy Liechtensteinové ztratili Mikulov, oba rody si vzájemně moc nepřály. Název rybníka Nesyt se během staletí vyvíjel. V době jeho vzniku se nacházel částečně v katastru Steinebrunn, Mikulov a Valtice, takže je dosti možné, že v některé literatuře najdete jeho název jako Mikulovsko-Steinebrunnsko-Valtický rybník. V 17. stol. se jeho jméno ustálilo na Steindamm Teich, nebo Niemersatt v němčině a z toho se odvodil český název Nesyt. Jméno Nesyt plně vyjadřuje, že rybník není nikdy sytý a kromě již uvedených potoků je doplňován pouze srážkovými vodami - jedná se tedy o nebeský rybník. Jeho význam pro klima v našich suchých podmínkách je mimořádný.

Nesyt z hlediska organizace jeho hospodaření byl vždy jako samostatný celek, za druhý celek byly pak považovány ostatní 3 rybníky. Střídavě se letnily nebo byly udržovány při nízkém stavu vody a střídavě se naplňovaly a střídavě byly loveny.

O výsledky hospodaření na rybnících se čím dál více začalo zajímat panstvo (Zámek). Byl to především Karel Eusebius. Tento neúnavný stavitel, přitom vynikající hospodář, měl neustálou potřebu peněz. Současně se stavbou farního kostela ve Valticích (1630-1670) nebo již před jejím zahájením či současně nechal postavit:

  • 1639 kostel ve Schrattenbergu
  • 1641 kostel v Poštorné
  • 1645 kostel v Katzelsdorfu

- 1650 věnoval zvon kostelu v Reinthalu, všechny stavby jsou v obcích Liechtensteinského panství. Rozvinutá stavební činnost, láska ke koním a parforsním honům byla náročná na pokladnu. Jen samotná zemědělská prvovýroba nestačila tyto požadavky pokrýt V intenzifikaci lesnictví, ale především rybářství, viděl Zámek další zdroje peněz. Již dříve bylo uvedeno, že roční výnos Nesytu byl 7 633 zlatých, se v roce 1760-1762 zvýšil na 21 158 zlatých, takže čistý výnos po odečtení nákladů činil 16 407 zlatých, což bylo více jak 1 500 centů ryb. Tento výnos byl mnohem vyšší než výnos dvorů s ovčíny jako Nový Dvůr, Genža či Reinthal. Zvýšená produkce se dosáhla celým souborem opatření jako například přikrmování ryb méně kvalitním, nebo jinak již nepoužitelným obilím, pravidelným letněním a dalšími opatřeními.

V rybnících valtického velkostatku se chovali hlavně kapři, štiky, líni a candáti. Všechny názory a příkazy knížete Karla Eusebia týkající se výlovu Nesyta byly zpracovány do tzv. Instrukce o lovení Nesytu vydané 26. srpna 1661 ve Valticích. Tyto instrukce zpracoval Ladislaus Hőrner z Hornegku a byla závazná pro všechny úředníky velkostatku. Ladislaus Hőrner z Hornegku byl v letech 1637, 1641-1649 i správcem velkostatku, takže určitě měl potřebné znalosti v rybářství. V literatuře se tyto směrnice týkající se lovu Nesytu uváděné jako Instrukce, ale ve skutečnosti se jedná o příkaz knížete, poněvadž začíná těmito slovy: Also befehlen wir Euch Alles machen – tedy přikazuji vám udělat všechno…Pro nás je jistě zajímavé to, že originál těchto Instrukcí je uložen ve Státním archívu v Brně, kdežto jejich kopie v Liechtensteinském archívu ve Vídni. Jelikož jsou Instrukce psány ve starogermánštině, takže jejich přesný či méně přesný překlad se může v literatuře různit, ovšem obsah by měl být stejný. Pro lepší zvýraznění obsahu Instrukcí jsou tady uvedeny do přehledných bodů:

  • jelikož si na výsledku lovu na Nesytu dělá kníže velikou naději, proto má být loven se vší pílí a poctivostí;
  • výlov má být zahájen 1. října ráno a odpoledne ukončen ve 4 hodiny, ráno má být rybářským pacholkům dána vydatná snídaně, aby neměli čas na nepravosti a další jídlo má být podáno po skončení lovu;
  • lovení má být použito každý den 16 osob a to střídavě 1 týden z Hlohovce a druhý týden z Poštorné a Charvatské Nové Vsi;
  • peníze získané v denním prodeji ryb musí být přesně zaznamenány a večer zaneseny do peněžního rejstříku;
  • je zakázáno rozdávat ryby známým, kteří sledují výlov - případě zjištění této činnosti bude pacholek či úředník potrestán pokutou 10 říšských tolarů a každou rybu;
  • koupit si rybu či více ryb při lovu je dovoleno jen při řádném zaplacení a to podle váhy ryb;
  • ryby se nemají prodávat podle vážnosti kupující osoby, ale jen podle počtů kusů a váhy;
  • aby se nikdo nemohl vymlouvat, že nezná moji nejmilostivější Instrukci, je nutno všechny úředníky i pacholky s ní seznámit;
  • sobotní ryba má být dána dle starého zvyku každému úředníkovi od hejtmana (ředitel Velkostatku) až po porybného.

Přeprava vylovených ryb na sádky byla z počátku zajišťována koňskými potahy, především z valtického dvora. Rovněž prodej ryb zejména klášterům, hostincům a jiným zájemcům se přepravovalo koňmo. To samozřejmě vyžadovalo vyšší potřebu potahů v době, kdy tyto potahy chyběly při sklizni brambor, cukrovky či hroznů. Zejména rozrůstající se Kufnerův cukrovar v Břeclavi požadoval neustále více suroviny. Když valtický dvůr nestačil, musela potahy vypomoci i Genža, což z hlediska vzdálenosti na Nesyt či sádky bylo náročné jak pro lidi, tak i pro koně. Aby oba dvory zvládly potřebnou dopravu ryb a k tomu již zmiňované sklizňové práce, zejména pak přepravní nároky na cukrovku (která se vozila podle vzdálenosti honů buď do vagónů nebo přímo do cukrovaru v Břeclavi) musely značně zvýšit počty volských potahů, které byly pro práci uvnitř dvora a na poli velmi vhodné.

Na počátku 19. století (1812) se Liechtensteinové rozhodli svou rezidenci definitivně přestěhovat z Valtic do Vídně do paláce Rossau. Toto rozhodnutí bylo pro velkostatek další zátěží – podle potřeby dopravovat ryby až do Vídně. I když se jednalo většinou o dopravu nepravidelnou, byla to pro koně přeci jen záležitost několikadenní.

Teprve v roce 1836 se začaly objevovat zprávy, že Vídeň má zájem postavit do Břeclavi a dále do Brna, české Třebové, v Břeclavi pak odbočku na Olomouc a do Krakova, tzv. Severní dráhu císaře Ferdinanda (Kaiser-Ferdinand-Nordbahn-KFBN). Od zveřejnění této zprávy a k přípravným a zahajovacím stavebním pracím uplynul sotva rok a 7. dubna 1837 bylo s vlastní stavbou započato a 6.6.1839 projel první osobní vlak tažený lokomotivou Moravia s 10 osobními vagony až do Břeclavi. Nákladní doprava byla zahájena rovněž velmi rychle a to 2. března 1840.

Otevření této tratě mělo mimořádný význam nejen pro dolní Rakousy, ale i pro rozvoj velké části Moravy a Čech. Touto cestou se dostávalo mnoho našich lidí za prací do Rakouska, ale hlavně však do Vídně, která se měla později stát pro mnohé Čechy a Moraváky jejich novým domovem. Proto dnes v Rakousku, ale především ve Vídni žije tolik Rakušanů s českým jménem. Abych tuto skutečnost doložil, nemám sice po ruce žádnou potřebnou statistiku, ale možná jeden názorný příklad. A pro tento příklad si musíme o několik desítek let odskočit do budoucnosti. Vy starší si jistě vzpomínáte na vysílání ČSTV Brno po tragických srpnových událostech 1968. Ten večer měla televize jako hlavní program pořad nazvaný „Večer u Nováků“, tedy lidí s tímto jménem z Brna a Vídně. Tam se přišlo k závěru, že ve Vídni žije více Nováků než v Brně. Bylo až neuvěřitelné, že STB neodhalila, že tento televizní večer byl vlastně poděkováním Vídeňákům za jejich pomoc při emigraci našich občanů do Rakouska.

A nyní se vraťme opět do minulosti. Jistě se můžete zeptat jaký význam měla tato trať pro rybářství velkostatku? Dalo by se jedním slovem říct, že mimořádný.

Sloužila jako hlavní tepna pro dopravu ryb do Vídně, nejen pro potřeby Liechtensteinského paláce, ale i pro potřeby města. Valtický velkostatek prodával své ryby již přes vídeňského obchodníka s rybami Lukamem. Ryby se dovážely ze sádek v Hlohovci na vlakovou zastávku Bernhardsthal, což bylo z Hlohovce 23 km, tedy téměř 5x menší vzdálenost než přímo do Vídně (vzdálenost Vídeň-Hlohovec 111 km). Jen z těchto dvou čísel je patrno, že doprava ryb, včetně vlakových poplatků byla ekonomicky velmi výhodný, ale důležité bylo hlavně to, že se podstatně zkrátila přepravní doba. 1. dubna 1911 dostaly Valtice telefonní spojení. To umožňovalo další rozšíření trhu s rybami v tom, že obchodníci, či jiní zájemci si na základě telefonické objednávky sami přijížděli.

Jak se uskutečňovala přeprava ryb z Hlohovce na vlakovou zastávku Bernhardsthal jsem měl možnost jako chlapec předškolního věku absolvovat. Můj děda mi tuto cestu umožnil i proti všem zákazům. Převoz ryb k vlaku zajišťovaly potahy z Genže. Pokud byl náklad určen k nočnímu vlaku, pak kočí pracoval při lovu jen dopoledne a potom odvezl náklad k vlaku. Pokud byl náklad určen k rannímu vlaku, pak kočí odjel na Genžu až po skončení pracovní doby a velmi brzo ráno (prakticky po půlnoci) odjel k vlaku. Z uvedených důvodů proto tuto dopravu zajišťovaly potahy z Genže. Nepodařilo se mi zjistit, proč se ryby nevozily na břeclavské nádraží, kam byla vzdálenost o polovinu menší. V literatuře najdeme jednu větu – ryby z Nesytu se prodávaly i do Vídně – a to je vše. Proto ten podrobnější výklad dopravy ryb do Vídně. Tento způsob dopravy ryb do Vídně trval vlastně až do roku 1935. V tomto roce velkostatek zakoupil dvě nákladní auta značky Tatra. Tyto auta úplně zajišťovala dopravu ryb k zákazníkům, obsluhované řidiči panem Kalužníkem a panem Brandštetrem nejstarším. Tito řidiči byli zvláště vybraní, poněvadž kromě češtiny a němčiny museli zvládat některé písemnosti týkající se prodeje ryb a jednání se zákazníky. Jednu perličku (z mnohých), které vykládal pan Brandštetr: „V Brně jsem od obchodníka dostal za výhodný prodej ryb spropitné (trinkgelt), takže při zpáteční cestě jsem si dal v Pohořelicích svačinu, zapil jsem to osmičkou vína a spěchal do Hlohovce naložit, abych ještě stihl odvézt náklad do Mistelbachu.“ Vidíte, že to není nic pro dnešní řidiče. V roce 1940 statek zakoupil traktory, takže koně definitivně skončili snad stoletou práci při lovu ryb a vrátili se na dvory k zemědělské práci. Systematické letnění rybníků možno považovat za jeden z nejdůležitějších intenzifikačních faktorů. V odborné literatuře najdeme pouze zmínku, že se rybníky mají pravidelně letnit. Zřejmě zůstávalo na majitelích forma a způsob letnění.

Po roce 1945 již na vytvořeném Státním statku Valtice měl rybníky na starost pan Jakš. V roce 1948 ještě před nástupem na studia (v rámci roční praxe) jsem jako praktikant měl možnost se podílet na letnění Nesytu. Vedení statku (ředitelem statku byl pan Drápal, hlavní rybář pan Jakš) rozhodlo, že větší část rybníka se bude letnit. Nesyt se vypouštěl něco přes měsíc a přibližně stejnou dobu bylo nutno čekat na vyschnutí, aby se dala půda připravit a zaset. Rybník se zasel ovsem. V podstatě ani jiná plodina nepřicházela v úvahu. Byl ještě jeden návrh, aby se část plochy osela krmnou řepou. Tento návrh se z praktických důvodů odmítl pro náročnost podzimních prací – sklizeň brambor, cukrovky, hroznů a vlastní rybolov. Zřejmě statek ještě neměl tolik problémů jako se sklizní tohoto ovsa. Byl vyšší jak 2 m a hustý jako kožich. Stále mám v paměti výrok pana Jakše: „Pane Bože, co s tím budeme dělat?“ Oves se začal sklízet samovazem, to však pro velikost slámy nešlo, takže musela nastoupit technika z počátku století, tzv. hrsťovačka tažená koňmi a pak ručně vázat snopy.

Během staleté existence rybářství Valtického velkostatku dosáhl statek za své výsledky uznání v tomto oboru. Zásluhu na tom mají především získané zkušenosti svých zaměstnanců a využíváním všech znalostí na tu dobu známých. Například nově se využívaly i malé rybníky. Zatímco dříve po výlovu se vytříděné ryby vyhazovaly nebo se prodávaly jako odpad, nyní se těmito rybami osazovaly právě tyto málo využívané rybníky, které byly schopny je uživit a ryby tak mohly dorůst na požadovanou váhu. Mimořádná pozornost byla věnována zásadní otázce, tj. jakým množstvím potěru osadit Nesyt jako žírný rybník, aby nebyl přeplňován potěrem a nesnižoval se tak jeho příští výnos.

Vysoká úroveň rybářství statku odpovídala v té době nejvyspělejším rybářstvím Rakouska-Uherska, ale i později vzniklé ČSR. Rozhodnutím zákonodárců byly po roce 1948 rybníky a lesy vyjmuty ze správy řízení státního statku a převedeny na nově vzniklé instituce jako Státní rybářství a Státní lesy.

Dipl. Ing Vilém Komoň

Literární prameny:

  1. Inventáře a katalogy Státního archívu v Brně:
    • Voldán-Menšík – Velkostatek Valtice 1391-1945
    • Martin Ladislaus Hőrner von Hornegk – Instrution űber die Abfischung des Steindammteiches 1661
  2. Gerald Pichowetz – Gesichte der Nordbahnstrecke Wien-Lundenberg