Geologická minulost okolí Valtic a Úval

Obr. 1 – Schematické znázornění miocénní výplně (bíle) vídeňské pánve na Moravě a miocenní výplně karpatské předhlubně na Moravě (bíle). Číslo l značí jižní, číslo 2 střední a číslo 3 severní část předhlubně. Vodorovná šrafa – Český masiv, svislá šrafa – starotřetihorní a starší jednotky Západních Karpat.

Katastry obcí Valtic a Úval leží geologicky na západním okraji mladotřetihorní vídeňské pánve. Tato plošně rozsáhlá pánev sahá na jižní Moravu z Dolního Rakouska. Její existence byla rozpoznána rakouskými geology již v polovině 19. století. Směrem na západ je oddělena od další miocenní pánve, karpatské předhlubně, starotřetihorním ždánickým pásmem s Pavlovskými vrchy.
Vídeňská pánev vznikla v důsledku rozsáhlých horotvorných pohybů Alp a Karpat. Zatímco v období před 15 až 16 miliony let došlo na území dnešního Rakouska k poslednímu výraznému vyvrásnění a vyzdvižení pohoří Alp, došlo na sever a na východ od alpských horských hřbetů k výraznému poklesu některých území. Právě nejrozsáhlejším z nich je vídeňská pánev, která sahá na jihu od hlavního města Rakouska Vídně přes nížinnou oblast Dolního Rakouska na Břeclavsko, Hodonínsko a Valticko, ale i na západní Slovensko (viz obr. 1). Nejsevernější část této pánve na Moravě je pak na Kyjovsku a Uherskohradištsku omezena starotřetihorními hřbety Chřibů na západě.
Na východě je vídeňská pánev omezena stejně výraznými poruchami, které probíhají na úpatí Malých a Bílých Karpat na Slovensku.
Na západním okraji vídeňské pánve na Valticku, v důsledku uvolnění tlaků v zemské kůře, došlo podle výrazných poruch směrů jihozápad-severovýchod k časově velmi rychlému propadání části starotřetihorních hřbetů ždánického souvrství pískovců a břidlic (nazývaného odborně flyš).
Ždánický flyš, jehož součástí jsou i Pavlovské vrchy, patří již ke karpatské horské soustavě. Bezprostředně po poklesu vídeňské pánve, proniklo do vzniklé deprese od jihovýchodu (z oblasti východního Středomoří přes území dnešní Jugoslávie, Itálie a Maďarska) mělké a teplé moře. Poruchy, podle nichž došlo k propadání západního okraje pánve, je možno v terénu i na geologické mapě na Valticku dobře vysledovat. Po jejich obou stranách vystupují výrazně různé a jinak staré sedimenty. Jednou z nejvýraznějších a od minulého století dobře známou je okrajová porucha schrattenbergská, nazvaná podle obce Schrattenberg v Rakousku, nedaleko Valtic. Schrattenbergská porucha na Valticku rozděluje dvě geologicky rozdílná území (viz obr. 2).

Obr. 2 – Geologická mapa v měřítku 1:50 000 okolí Valtic (upraveno podle Havlíčka et al., 1993): Čtvrtohory: 1 – antropogenní sedimenty, 2 – slatina a slatinné zeminy,3 – říční písčitohlinité sedimenty (povodňové hlíny), 4 – deluviofluviální písčité sedimenty,5 – svahové sedimenty, 6 – říční písčité štěrky,7 – svahové písčité sedimenty s valouny, 9 – naváté písky, 10 – spraše a sprašové hlíny, 12b – říční písčité štěrky, střední pleistocén, 13 – říční písčité štěrky, spodní pleistocén; Třetihory, vídeňská pánev: 14 – valtické štěrkové vrstvy, 15 – pestré souvrství (jíly, prachy, písky), 16 – dubňanské souvrství, 17 – bzenecké souvrství, 18 – bílovecké souvrství, 20 – hrušecké vrstvy, 21 – sedlecké štěrkové vrstvy, 22 – lanžhotské téglové vrstvy; Ždánická jednotka a zóna Waschbergu: 23 – úvalské souvrství, 26 – ždánicko – hustopečské souvrství, 30 – zlom, 31 – zlom předpokládaný, 32 – zlom předpokládaný, zakrytý kvartérními sedimenty, 33 – pohřbené půdy, 37 – pramen, 41 – mrazové jevy, 42 – lom v provozu, opuštěný, 44 – hliniště opuštěné.

Západně od ní, většinou na katastru obce Úvaly a v oblasti přilehlé k moravsko-rakouské hranici, vystupují ve vinicích a polích převážně jemnozrnné písky, písčité jíly a jíly úvalského souvrství (viz obr. 2) spodní části mladších třetihor. Ty se usadily na západním okraji vídeňské pánve v nejstarším období pánve, již v období kolem 19–20 milionů let. Vté době dno pánve, tvořené starotřetihorním ždánickým souvrstvím, se vrásnilo a horotvornými tlaky bylo sunuto k západu. Sedimenty úvalského souvrství se ukládaly v spodnomiocenním teplém moři, v němž žilo množství drobných mikroorganizmů (jako jsou dírkovci, skořepatci), ale i mořských plžů a mlžů. V souvrství jílovců v jednom z vinných sklípků v obci Úvaly byla nalezena i poloha bělavého sopečného tufitu.Ten byl do podnomiocenního moře zanesen vzdušnými proudy velmi pravděpodobně od východu z oblasti maďarského sopečného Středohoří. Tam jsou známy z období mladších třetihor velké, tehdy aktivní ostrovní vulkány, srovnatelné velikostí s oblastí Havajských ostrovů. Stejné tufity jsou známy z vinic v okolí Schrattenbergu na druhé straně hranice. Celé úvalské souvrství je usazeno na pískovcích a jílovcích starotřetihorního ždánického souvrství, které východně úvalského zlomu vycházejí na povrch v polích u Úvalského mlýna a jižního cípu rybníka Nesyt.
Východně poruchy schrattenbergské začíná nejrozsáhlejší oblast vídeňské pánve, sahající k východu až pod Malé Karpaty, která se propadla poněkud později. V průběhu poměrně dlouhého období, trvajícího od 16,5 po 7,0 milionů let se v této části pánve usadilo až 5 km mocné mladotřetihorní souvrství nejrůznějších sedimentů.
Po poklesu pánve do ní proniklo od jihu a jihovýchodu teplé subtropické moře středního miocénu. Nejstarší sedimenty tohoto moře řadí geologové do tzv. stupně baden, nazvaného podle vrstev, odkrytých v cihelnách u lázní Baden nedaleko Vídně v Rakousku. Na jižní Moravě klademe tyto sedimenty do lanžhotského a hrušeckého souvrství (viz obr. 2) (nazvané podle Lanžhota a Hrušek na Břeclavsku).
Teplé moře mělo vliv na okolní klima, které se projevilo i na rázu flóry. Měla subtropický ráz, s hojným výskytem vavřinovitých dřevin a palem. K nejstarším sedimentům tohoto teplého moře patří převážně vápnité písky, vápnité jílovce (nazývané rakouskými geology „tégly“) a u mořského pobřeží bělavé pevné řasové vápence, někdy s polohami písků a štěrků. Ve všech těchto střednomiocenních sedimentech je možno nalézt velké množství schránek mořských živočichů. Rozpustíme-li třeba kousek vápnitých jílů a proplavíme jej na sítě oka o velikosti 0,5 mm, zůstane na něm většinou tisíce mikroskopických schránek různých prvoků (především dírkovců), ale i mnoho úlomků vyšších mořských živočichů. Bývají tam trubičky mořských červů, krásně tvarované trsy mechovek, drobní mořští plži a mlži, lastury mořských členovců a mnoho jiných schránek. V pevných, většinou bělošedých řasových vápencích, vedle obrovského množství trsů a stélek vápnitých mořských řas, najdeme také mnoho velkých lastur mořských mlžů (třeba hřebenatky, ústřice), ale i velkých příbřežních plžů. U některých schránek mořských plžů však došlo při chemických procesech, trvajících miliony let, k jejich rozpuštění. Na místě schránky najdeme ve vápencích jen dutinu po nich, obvykle s výlitkem (jádrem), vzniklým v dutině vlastní ulity.
Mořská fauna měkkýšů středně miocenních (badenských) sedimentů na Valticku a Mikulovsku byla dosti podobná fauně měkkýšů Středozemního moře. Najdeme v ní některé naprosto stejné rody a často i druhy jako v Jaderském moři na pobřeží Dalmácie. Ale druhové složení dávno vymřelých společenstev bylo ještě bohatší a mnohotvárnější.

Obr. 3 – Mořská měkkýší fauna středně miocenního mělkého dna byla hodně podobná tomuto společenstvu měkkýšů na břehu Jaderského moře u Dubrovníku. Misky mlžů stejných rodů i ulity stejných rodů mořských plžů můžeme nalézt i v mělkovodních sedimentech hrušeckého souvrství na Valticku a Mikulovsku.

Středně miocenní řasové vápence byly v 18., 19. a ještě na počátku 20. století žádaným stavebním kamenem. Zejména na návrší „Skalky“ jižně od Sedlece nedaleko státní hranice byly vápence tehdy otevřeny v řadě lomů. V nich se řezaly větší či menší kusy řasových vápenců. Vápence se hojně používaly při stavbě liechtensteinských sídel. Najdeme je na zámku ve Valticích, na stavbách ve valtickém zámeckém parku, na zámečku „Belvedere“ a „Rendez-vous“ ve Valticích a na mnoha dalších stavbách v okolí Lednice a Hlohovce i v Mikulově. Přirozeně menší bloky vápenců se používaly dříve i na stavby běžných domů.
Z nejkvalitnějších bloků řasových vápenců se také vytvářela sousoší.
Ve službách knížat Liechtensteinů ve Valticích působil v 19. století významný stavitel Poppelack, který vedl řady stavebních děl na Valticku. Byl však i náruživým sběratelem miocenních zkamenělin, fosilních mušlí a ulit. Ty již v polovině 19. století posílal odborníkům do Vídně k určování a výzkumu. Jako vyznamenání za jeho sběratelskou činnost nazval po něm významný vídeňský paleontolog Moric Hörnes některé nové druhy miocenních měkkýšů.
Některé mořské lastury a ulity, převážně nalezené v píscích, jsou však výborně zachovalé, ještě s původními barvami na povrchu a nádherně zachovalými trny a ozdobami. Hojné jsou rezavě skvrnité kuželovité ulity dravého plže rodu Conus (čili kužel). Druhová skladba měkkýšů v tomto teplém moři byla velmi bohatá. Paleontologové z něho popsali přes 150 druhů mořských lastur a 250 druhů mořských plžů. Bohužel tyto nejstarší středněmiocenní sedimenty jsou východně schrattenbergské poruchy na Valticku ukryty pod mladšími třetihorními a čtvrtohorními sedimenty. Avšak dobře je známe z jader hlubších vrtů. Na povrchu však je možno nalézt a sbírat z nich krásné zkameněliny nedaleko, třeba na „Staré hoře“ jižně chovných rybníčků pod Nesytem, na návrší Mušlov nebo na Kienbergu u Mikulova.
Ku konci středního miocénu došlo k přerušení spojení vídeňské pánve s moři na jihu a na východě (jejichž pozůstatkem je dnešní Středozemní moře). Zbytkové vodní pánve se začaly rychle zanášet uloženinami ústících řek z Českého masivu, došlo v nich k pronikavému snížení slanosti vody (salinity) a masovému vymírání mořské fauny a flóry. Ve vídeňské pánvi pak vzniklo asi v době kolem 13,5 milionů let rozsáhlé uzavřené moře, v němž přežívaly pouze nejodolnější z mořských bezobratlých, převážně vodních mlžů a plžů. Složení společenstva vodních měkkýšů bylo již mnohem chudší a čítalo kolem 30 druhů mlžů a 50 druhů plžů.
Toto uzavřené moře nazývají odborníci moře sarmatské. Podobná uzavřená moře se stejnou nebo podobnou faunou vodních měkkýšů byla totiž zároveň na východ od karpatského oblouku na Ukrajině a v Rusku, v oblasti ve starověku označované jako Sarmatie.
Existence velkého vnitrozemského moře na velkém území střední a východní Evropy se stále projevovala na klimatu, ale s postupem času rostl vliv kontinentálního a aridního počasí. V sarmatském moři se na Valticku usadily převážně písky a jíly. Vycházejí místy na povrchu podél okrajového zlomu vídeňské pánve v polích mezi zámečkem „Belvedere“ a rybníkem „Výtopa“ u Nesytu. Z polohy „Alláhovo pole“ jsou známy podle nálezů prof. Karla Jüttnera lastury sarmatských mlžů, srdcovek a lastur jiných mlžů

Obr. 4 – V píscích a písčitých jílech, které se usadily v uzavřeném moři středního miocénu, období stupně sarmat, jsou hojné misky mlžů srdcovek. K nejhojnějším patří druhy Cardium vindobonense
(a, b, zvětšeno 2x) a druhu Cardium latisulcum (c,d, zvětšeno 2x), zdobenému šupinami na žebrech. c.d

Souvrství písků a jílů bylo dobře odkryto v jižní stěně pískovny na západ od silnice Valtice–Lednice v poloze „U včelína“. Bohužel tato pískovna byla zaplněna komunálním odpadem a je již několik desítiletí aplanována.
V hraniční oblasti v katastru „Rajsna“ a na návrší „Homole“, jižně silnice Valtice – hraniční přechod, vycházejí také písky a jíly sarmatu, v nichž najdeme rovněž vzácné zbytky mlžů a plžů.
V průběhu dlouhého času se toto poslední uzavřené středněmiocenní moře ve vídeňské pánvi stále více vyslazovalo a zanášelo písky a štěrky, které přinášely řeky od západu a severu.
Asi před 11,5 miliony let, ve svrchním miocénu (v období stupně pannon), se moře již zcela vysladilo, mořské fauny vymřely. Jako pozůstatek někdejšího moře ve vídeňské pánvi však přetrvalo rozsáhlé jezero, v němž se vyvinula nová, podstatně chudší a odlišná vodní fauna měkkýšů. Toto sladkovodní jezero, v němž lokálně byla voda nepatrně slaná (tzv. pliohalinní slanost), sahalo k severu na Kyjovsko a Bzenecko. Vzhledem k tomu, že v okolí Kyjova a Bzence jsou uloženiny tohoto jezera dobře odkryty, byly nově nazvány bzeneckým souvrstvím. Sedimentace v jezeře trvala kolem 4 milionů let. V určitých obdobích toto jezero bylo spojeno kanály na východ do oblasti pannonské pánve na území Velké maďarské nížiny v dnešním Maďarsku. Odtud patrně migrovaly některé druhy vodních měkkýšů do vídeňské pánve.
Zatímco v hlubších částech jezera se usadily převážně jíly, na mělčinách a při břehu převládaly převážně písky s polohami štěrků.
V hlubších částech na jílovitém dně žili převážně mlži rodů Congeria, Anodonta a Unio.
Nejznámější je představitel rodu Congeria, druh Congeria ornithopsis, který žil v mělčích částech písčitého dna. Má dvě misky trojúhelníkového obrysu, silně vyklenuté se zahnutým, zobákovitým vrcholem (viz obr. 5.). Spolu s ním žilo na dně i několik dalších druhů rodu Congeria a zástupci škeblí (Anodonta) a velevrubů (Unio).
Z mikroskopických živočichů jsou v sedimentech pannonu hojné zejména lasturky vodních korýšů, skořepatců (Ostracoda). Jejich jemné dvouchlopňové lasturky bývají obvykle menší l mm. Podrobně se jimi zabýval moravský rodák z Podivína, prof. Vladimír Pokorný z Karlovy university v Praze.
Mnohem bohatší společenstva měkkýšů byla v mělkovodních, příbřežních sedimentech jezera. Tam převládali různě velicí plži rodu Melanopsis. Některé druhy měly ulity velké až 5 cm, ale obvykle na povrchu hladké. Mnoho menších druhů tohoto rodu mělo na závitech různě velké trny (viz obr. 5). V mělké vodě spolu s nimi žily i různé malé druhy mlžů rodu Congeria.
V sladkovodním jezeře období pannonu společenstva měkkýšů prodělala od období vzniku jezera až po jeho zánik během 4 milionů let zřetelný vývoj. Tak podle tvaru ulity třeba plže rodu Melanopsis nebo velikosti a tvaru misky rodu Congeria můžeme odhadnout, v které části sedimentů pannonského jezera jsme je našli (viz obr. 5). Na základě vývoje společenstev měkkýšů v průběhu sedimentace bzeneckého souvrství, především zástupců rodů Melanopsis a Congeria, je rozčlenil vídeňský paleontolog prof. Adolf Papp odspodu na zóny, označené písmeny A až E.

Obr. 5 – Misky a ulity některých vodních mlžů a plžů, typických pro mladotřetihorní bzeneckého souvrství (stupeň pannon): a,b – lastury mlže Congeria ornithopsis ze spodní části bzeneckého souvrství, zvětšeno 2x; c – miska, zdobená početnými žebry, vymřelé srdcovky Lymnocardiumm ze střední části bzeneckého souvrství, zvětšeno 5x; d – miska mlže vymřelé srdcovky Lymnocardium spinosum ze spodní části bzeneckého souvrství, zvětšeno 10x; e – ulita vodního plže Melanopsis impressa posterior ze sedimentů spodní části bzeneckého souvrství, zvětšeno 2x; f – ulita vodního plže Melanopsis fossilis, typická pro svrchní část bzeneckého souvrství, zvětšeno 1,5x; g,h – dvě trnité ulity malých vodních plžů rodu Melanopsis, (druh Melanopsis bouei), kteří hojně žili v pannonském jezeře na jižní Moravě.

V místech, kde do jezera ústily řeky, které přinášely vedle písku a štěrků i kmeny stromů, vznikly po překrytí nadložními písky polohy dřevitého uhlí, lignitu. Ty se poměrně hojně vyskytují na Hodonínsku a byly do nedávna těženy jako palivo v řadě šachet. Vrstvy jílů s lignitem jsou dobře známy z dolů a větracích jam v Dubňanech, proto geologové nazvali toto souvrství dubňanské. Na základě vývoje měkkýší fauny patří toto souvrství do zóny F prof. Pappa. Těžba lignitu od poloviny 19. století dala základ průmyslové výrobě na jižní Moravě, především vzniku cukrovarů. V současné době se těží lignit již jen v poslední jámě v Mikulčicích u Hodonína.
Ve Valticích a jejích okolí jsou známy jíly a písky jezera z období pannonu východně schrattenbergské poruchy z některých strží v horní části zámeckého parku a z vinic a polí podél státní hranice až po návrší „Liščí pole“. Také mnoho vinných sklepů v samotných Valticích je v nich hloubeno, zejména sklepy ve východní části města podél ulice jdoucí od bývalé SST k východu až po „Tesárnu“.
Jezero období nejvyššího pannonu se stále více zanášelo sedimenty a změlčovalo, až posléze asi v období mezi 9,5 až 7 miliony let se přeměnilo na soustavu říčních koryt naplněných pískem a štěrkem, mezi nimiž byla rudimentární malá mělká jezera. Vzhledem k tomu, že stále panovalo ještě teplé aridní čili suché klima, v jezerech a místy i ve štěrcích se usazovaly pestře zbarvené jíly a písky.
Na Valticku jsou právě tyto štěrky a písčité křemenné štěrky tak dobře vyvinuty, že byly geology nazvány „valtické štěrkové vrstvy“. V polích a zahradách jsou především v ornici zřetelné dobře oválenými valouny křemene.

Obr. 6 – Mladotřetihorní chobotnatci rodu Dinotherium se značně podobali svých předchůdcům mastodontům i dnešním slonům. Dorůstali dokonce více než dnešní slon africký. Oproti slonům měli dva kly, dolů zahnuté, vyrůstající z dolní čelisti (podle Fejfara a Majora).

Tyto sedimenty leží na velké ploše východně od Valtic v katastrech „Dolní čtvrtě“ a „Prostřední čtvrtě“, kde v posledních desítiletích byly odkryty v menších štěrkovnách. Severně města jsou známy na velkých plochách z katastrů „Na drahách“, „U hřbitova“, „U sv. Anny“ a západně od silnice Valtice–Lednice na návrší zámečku „Belvedere“, „Na Hlohovském“ a dále k jihu na „Bakoňanském kopci“ až k Hlohovci.
V tomto období panovalo stále teplé klima a krajina měla charakter ploché savany, na níž žila stáda velkých savců. U napajedel v korytech řek se shromažďovala jejich stáda. Pravidelně některá z nich zde uhynula a jejich kosterní zbytky byly nalezeny obvykle v pískovnách a štěrkovnách.
Na Valticku nejhojnější kosterní zbytky velkých savců byly nacházeny v průběhu 19. a 20. století v dočasně otevřených jámách pískoven ve „valtických štěrkových vrstvách“, na jižním svahu „Bakoňanského kopce“ v katastru obce Hlohovec, v pískovně u hlohoveckého hřbitova a v menších jámách porůznu otevřených podél silnice od valtického hřbitova po hráz Hlohoveckého a Prostředního rybníka.
Ve valtických štěrcích se nacházely především kosterní zbytky velkého miocenního chobotnatce dinotéria (Dinotherium giganteum).
Na rozdíl od dnešních slonů, kteří mají dva kly v horní čelisti a obrácené vzhůru, dinotéria měla obdobné dva kly v dolní čelisti a zahnuté směrem dolů (viz obr. 6). Paleontologové předpokládají, že dolů ohnuté kly jim sloužily k lámání větví stromů.
K nejzajímavějším kosterním zbytkům odtud patří kosterní elementy býložravců, vzdáleně příbuzných koňovitých – chalikotérií. Ve valtických štěrcích byly nalezeny zbytky druhu Chalicotherium goldfussi.

Obr. 7 – Zcela unikátním zjevem byla v středním a svrchním miocénu býložravá chalikothéria, zcela vymřelí savci, vzdálení potomci koňovitých. Vpravo dole je zobrazena kostra dolní části zadní končetiny. Jejich kostry se nalezly v svrchnomiocenních písčitých štěrcích na Valticku a Mikulovsku (podle Fejfara a Majora).

Vyskytují se již od středního miocénu do miocénu svrchního. První nálezy částí jejich koster způsobily mezi paleontology značný zmatek. Někteří je považovali za zástupce vymřelých lenochodů nebo dokonce luskounů. Teprve nálezy koster většího počtu jedinců umožnilo vídeňskému profesorovi Helmutu Zapfemu dokonale poznat jeho kostru a pozici v rámci kmene savců. Prokázal, že chalikotéria patří do starobylé větve kopytníků, u nichž však nebyla žádná kopyta. Na zadní noze měli tři silné prsty, na delších předních tři dlouhé silné, dolu zahnuté drápy. Zvíře se pohybovalo na zadních končetinách, s trupem mírně šikmo skloněným. Delšími předními končetinami se patrně opíralo o hřbetní stranu drápů. Dovedlo se vztyčit na zadních nohách a dlouhými drápy rvalo větve a listy, které byly jeho potravou. Miocenní chalikotéria nebyli žádní drobečci – v lopatkách dosahovali přes 2 m výšky (viz obr. 7). Ve stejně starých štěrcích byla podobná fauna fosilních savců nalezena také u Mikulova, kde se našly i pozůstatky miocenních nosorožců a prakoňů. Dalším zajímavým nálezem ve valtických štěrcích byl oválený vltavín, který se našel ve štěrkovně na východ silnice do Lednice, jižně Prostředního rybníka a přibližně proti odbočce silnice do Hlohovce. Vltavín byl nalezen v době druhé světové války rakouským geologem A. F. Tauberem. Vltavíny jsou přírodní skla, která vznikla při dopadu obrovského meteoritu před 13,5 miliony let v západním Německu. Meteorit po sobě zanechal velký Riesský kráter. Při dopadu byly roztavené horniny vymrštěny tlakovou vlnou k SV. Ta ve vzduchu utuhla a dopadla převážně do jižních Čech a na Moravu. Na Moravě je jejich pádové pole známé z oblasti od Kuchařovic u Znojma, Čejkovic, Třebíče, Dukovan a Skryjí.
Od doby dopadu na Třebíčsku před 13,5 miliony let byly vltavíny postupně přemísťovány potoky a řekami ze svahů Českého masivu k jihu a jihovýchodu. Tak byl přemístěn do valtických štěrků i výše zmíněný oválený vltavín.

Obr. 8 – 8a – Vallonia tenuilabris (A. Br.). Obr. 8b – Columella columella (MART.). Obr. 8c – Vertigo parcedentata (A. Br.). Obr. 8d – Pupilla loessica Lžk. – význačné druhy studených evropských spraší, charakteristické pro ledové doby starších čtvrtohor (podle Ložka 1973).

Ve čtvrtohorách, tj. přibližně v posledních 2 milionech let, se střídaly studené ledové a teplé meziledové doby s řadou i kratších a méně výrazných klimatických výkyvů. Tyto výrazné podnební změny jsou příčinou střídání erozivních (výmolových) a akumulačních (ukládacích) fází typických pro celé čtvrtohory. Vznikaly tak postupně dnešní nejmladší morfologické tvary, kopce, plošiny a údolí. A právě jejich důsledkem bylo zahlubování Dyje s přítoky, střídající se s obdobími ukládání říčních písků a štěrků. Vznikl tak rozsáhlý systém říčních teras zejména v lesích mezi Valticemi a Poštornou, které stupňovitě klesají směrem k východu až do dnešní údolní nivy řeky Dyje. Tento terasový systém tak dokládá složitý vývoj a postupné překládání toku Dyje v průběhu starších čtvrtohor (pleistocénu) od západu k východu pravděpodobně v důsledku neotektonické čtvrtohorní aktivity v oblasti mezi Valticemi a Úvaly. Pro tyto říční písky a štěrky jsou typické dobře opracované valouny křemene, křemence, rohovce, krystalické břidlice, místy s nálezy vodou přemístěných třetihorních prokřemenělých dřev. Nálezy mrazových (ledových) trhlin, klínů a doklady mrazového províření na povrchu říčních teras u Valtic dokládají období pleistocenního studeného a poměrně vlhkého podnebí, existenci trvale a hluboko zmrzlé „půdy“ (= permafrostu = věčnaja merzlota). Tyto ledové klíny byly vlastně mrazovými trhlinami, vyplněnými ledem. Po jeho odtání byly trhliny zaplněny navátými a přeplavenými písky z blízkého okolí. V ledových dobách měla zdejší krajina charakter otevřených chladných stepí s řídkou vegetací. Za suchého počasí z nich silné větry zdvihaly do vzduchu jemně zrnité písky a prach a přenášely je na značnou, i 100 km vzdálenost. Ty se pak ukládaly ve formě navátých písků na říčních terasách Dyje, a zejména pak v podobě vápnitých spraší. Jak dokládá tzv. sprašová columellová fauna z bývalé cihelny v Úvalech Vallonia tenuilabris (A. BR.) (8a), Columella columella (MART.) (8b), Vertigo parcedentata (A. BR.) (8c), Pupilla loessica (LOŽEK) (8d) – viz obr. 8 a chudá stepní flóra se severskými a vysokohorskými prvky (např. pelyněk Artemisia (obr. 9), Kochia, Eurotia, Ephedra], váže se tvorba spraší na vrcholné fáze studených výkyvů ledových dob. Nálezy kostí velkých fosilních čtvrtohorních obratlovců ve spraších se těšily badatelskému zájmu již od 18. století. Vůdčími druhy odolnými proti velmi nízkým teplotám jsou v této oblasti pod Pavlovskými vrchy ty druhy, které jsou schopny žít na otevřených stepích: mamut (obr. 10) a srstnatý nosorožec (obr. 11). K nim přistupují i další velcí býložravci kůň a sob, méně časté jsou i polární liška a další subarktické druhy včetně velkých šelem. Koncem starších čtvrtohor (pleistocénu) však vymírají typičtí savci jako je mamut a srstnatý nosorožec v důsledku oteplování.
Naopak v teplých meziledových dobách se celá oblast postupně pokryla bujnou vegetací a vznikaly půdy, a to na různém horninovém substrátu. A právě teplé a studené výkyvy jsou doloženy střídáním pohřbených půd a půdních komplexů s polohami spraší, jak je známe např. z bývalé cihelny ve Valticích, nebo z Úval. Převážně na východních a jihovýchodních svazích vznikaly sprašové závěje s výraznými hnědými fosilními půdními horizonty, dokládajícími přerušení v ukládání spraší a zapojení bujné vegetace v průběhu teplých a vlhkých meziledových dob. Tyto pohřbené půdy a půdní sedimenty jsou významné zejména tím, že představují vůdčí horizonty, oddělující jednotlivé vrstvy těchto prachovitých navátých čtvrtohorních uloženin. Sprašové závěje s půdními komplexy převážně na závětrných svazích obrácených k východu a jihovýchodu dokládají, že zde v průběhu ledových dob převládaly západní a severozápadní větry, obdobně jako je tomu i v současné době.
V nejmladším geologickém období vývoje této oblasti se vytvořily podél Dyje a Včelínku údolní nivy, původně zarostlé lužními lesy. Lidskou činností však i tyto nivy změnily zcela svůj charakter, a to jak regulačními a zemědělskými zásahy, tak zejména vybudováním systému rybníků v údolí Včelínku. V závěrečné fázi geologického vývoje se na třetihorních a čtvrtohorních sedimentech vyvinuly převážně černozemě, zemědělsky nejúrodnější půdy. Na říčních písčitých štěrcích řeky Dyje, terasách, vznikaly hnědé půdy, které jsou u nás nejrozšířenějším půdním typem.
V údolních nivách se vyvinuly na naplavených jemně zrnitých uloženinách velmi mladé nivní půdy, jejichž vývoj je přerušován nanášecí činností řek a potoků, zejména při povodních.
 

Obr. 10 – Mamut (Mammuthus primigenius) – typický představitel chladných stepí (doba ledová). Podle Abela in Nillsson 1983.

Obr. 11 – Srstnatý nosorožec (Coelodonta antiquitatis) – typický představitel chladných stepí (doba ledová). Podle Kurténa in Nillson 1983.


 LITERATURA

  1. BUDAY, T. et al. 1963: Geologická mapa ČSSR 1:200 000 M-33-XXIX Brno. Ústřední ústav geologický, Praha.
  2. ČTYROKÝ, P. 1997: Vzácný nález vltavínu z vídeňské pánve na Moravě. – Přír. sborník západomor. muz., 31, 132–134. Třebíč.
  3. ČTYROKÝ, P. 1999: Geologická mapa 1:500 000 moravské části vídeňské pánve. Zpr. geol. Výzk. v roce 1998, 88–91. Praha.
  4. ČTYROKÝ, P. 2000: Nové litostratigrafické jednotky pannonu vídeňské pánve na Moravě. Věst. Čes. geol. Úst., 75, 2, 159–170. Praha.
  5. ČTYROKÝ, P. 2000: Bílovické souvrství – nová litostratigrafická jednotka pro sarmat vídeňské pánve na Moravě. Věst. Čes. geol. Úst., Geol., 75, 4, 433–446. Praha.
  6. ČTYROKÝ, P. – HAVLÍČEK, P. – MATUŠKA , J. – PÁLENSKÝ, P. – STRÁNÍK, Z. – UNGER, J. 1995: Geologická a přírodovědná mapa CHKO a BR Pálava. Český geologický ústav, Praha.
  7. HAVLÍČEK, P. – ZEMAN, A. 1986: Kvartérní sedimenty moravské části vídeňské pánve. Antropozoikum 17, 9–41. Praha.
  8. HAVLÍČEK, P. et al. 1993: Geologická mapa ČR l:50 000 list 34–23 Břeclav. Soubor geologických a účelových map, Čes. geol. Úst. Praha.
  9. JÜTTNER, K. 1940: Erläuterungen zur geologischen Karte des unteren Thayalande. Mitt.Reichstelle Bodenforsch., Zweigstelle Wien, 1, 1, 1–57. Wien.
  10. KALÁŠEK, J.et al. 1963: Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1:200 000 M-33-XXIX Brno. 1–256. Ústř. Úst. geol., Praha.
  11. LOŽEK, V. 1973: Příroda ve čtvrtohorách. Academia, Praha.
  12. NĚMEČEK, J. – SMOLÍKOVÁ, L. – KUTÍLEK, M. 1990: Pedologie a paleopedologie. Academia. Praha.
  13. POKORNÝ,V. 1952:Skořepatci tzv. bazálního obzoru subglobosových vrstev (pliocén) v Hodoníně. – Sbor. Ústř. Úst. geol., odd. paleont., 19, 229–396. Praha.
  14. STRÁNÍK , Z. – ČTYROKÝ, P. – HAVLÍČEK, P. 1999:Geologická minulost Pavlovských vrchů. Sbor. geol. Věd, Geol., 49, 5–32. Praha.

Pavel Čtyroký – Pavel Havlíček