Valtice a rozmach lichtenštejnské moci

Město Valtice nabylo zatím největší proslulosti během sedmnáctého století, v době, kdy za Karl I. von LiechtesteinKarla a Karla Eusebia z Lichtenštejna bylo sídlem velmožů, kteří v dějinách Rakouska i Moravy, ba celé střední Evropy hráli významnou, někdy rozhodující úlohu.
Osudy Lichtenštejnů se pohybovaly od 13. století v silokřivkách, jejichž střed představovaly dvory českých a rakouských vládců. Od doby Přemysla Otakara II. hráli Lichtenštejnové na moravsko-rakouském pomezí významnou úlohu. Bartoloměj Paprocký z Hlohol o nich napsal v Zrcadle markrabství moravského roku 1593, že „páni z Lichtenštejna erbu a rodu velice starožitného jsou, o nichž mnohé paměti vysvědčují, že k mnohým pilným věcem od králů českých a markrabat moravských potřebováni bývali.. .“ Roku 1593 ovšem žádný Lichtenštejn neměl žádný významnější zemský úřad a hvězda bratří Karla, Maxmiliána a Gundakara tehdy ještě nezačala závratně stoupat. Lichtenštejnové byli po roce 1560, kdy ztratili staré rodové sídlo Mikulov, dočasně zatlačeni na periferii moci v zemi. Ale Paprocký byl jako obyčejně dobře informován, a nikoliv nadarmo oslavu Jana Šemberu Černohorského v Boskovicích, tehdy na Bučovicích a Černé Hoře a jeho dvě dcery, „krásné panny z rodu pánů z Boskovic,“ jimž věnoval dvornou básničku:

„Zmejlil byses Parisku, kdyby došlo k tornu,
neodolal by tvůj vtip, jistě nikdy tornu,
které z nich jablko dát? Krása, ušlechtilost,
kamení, perel drahých i zlata u nich dost.
Víc nad dny, kterým tys spanilost přisoudil,
vzhlédnouce tu na ty dvě, spíše bys zabloudil.“

Sňatek Anny Marie z Boskovic s Karlem z Lichtenštejna, a její sestry Kateřiny s Karlovým bratrem Maxmiliánem položil základ k rodové moci, pojištěné rodinnou smlouvou z roku 1606, podle které Valtice se staly základem nedílu, spravovaného vladařem, jímž měl vždy být prvorozený z potomstva prvorozeného. Karel z Lichtenštejna, první vladař, se mezitím stal nejenom pánem boskovické Černé Hory, ale také bohatého, do té doby pernštejnského panství plumlovsko-prostějovského, a byl počítán za nejbohatšího velmože na Moravě. Boskovicové vymřeli roku 1597 a v následujících dvou desítiletích jejich osudu následovalo tolik rodů, že si toho všimla řada historiků, kteří, počínaje roku 1870 A. V. Šemberou a konče naposledy Karlem Stloukalem, mluví o vymírání staré české šlechty, představované Boskovici, pány z Hradce a Rožmberky. Vedle těchto rodů vymřeli ovšem v udaném období ještě Šelnberkové, Gutnštejnové, Lobkovicové-Hasištejnští, Krajířové z Krajku, Újezdcové-Kunicové, páni z Lomnice, Vejtmile, březenští Vartenberkové a Cimburkové. Ale srovnáme-li vývoj českomoravské šlechty jako celku v období 1597—1618, s předchozím vývojem v celém století 16., shledáme, že nešlo o situaci nijak výjimečnou.
Depopulační trend je zcela jasný — nemělo by se ovšem zapomínat, že nahraditelnost „starých“ rodů „novými“ umožnila skutečnost, že Boskovicové, páni z Hradce i jiní neměli sice potomstvo po meči, měli je však po přeslici, takže sňatkem a přiženěním se objevila možnost vzestupu Lichtenštejnů, Slavatů, Švamberků, Trčků, Harantů aj.
Důsledky vymírání a úpadku panských šlechtických rodin v předbělohorských Čechách a na Moravě by se proto neměly přeceňovat. Hospodářský bankrot je prokazatelný jenom v případě Pernštejnů, kteří se ve službách Habsburků dokázali zruinovat. Jejich případ byl zjevným varováním, a Adam z Ditrichštejna, který stejně jako Vratislav z Pernštejna představoval první generaci dvorské „hišpánské“ strany ti nás, si prozíravě vybudoval na Mikulově středisko rodové moci, jaké už Pernštejnové po ztrátě východočeských Pardubic nikdy neměli.
Pro nás je důležité, že Lichtenštejnové se stali dědici moci hned dvou starých rodů, pánů z Boskovic i Pernštejnů. Kariéra Karla z Lichtenštejna, které roku 1599 věnoval mladý vladař starou bratrskou víru, a která jej dočasně uvedla do intimního okruhu milců císaře Rudolfa II. na pražském Hradě, se pak přes všechny zvraty a obraty nedala zastavit. Zklamání, které si odnesl z Prahy, z něho roku 1608 udělalo vlastního tvůrce převratu proti Rudolfovi II. a katolické klice, která za něho vládla na Moravě. Odpor proti této klice svedl do jedné fronty oba spolužáky z bratrských škol, Karla z Lichtenštejna a Karla staršího ze Žerotína. Žerotín to byl, který převratu dal aspoň na několik let podobu reformního hnutí, které vzhlíželo s nadějemi k arcivévodovi Matyášovi. Matyáš také oba odměnil; Žerotína úřadem zemského hejtmana, Lichtenštejna udělením opavského knížectví. Protože opavští stavové se o pomoc obrátili k moravským stavům, stala se opavská záležitost sporným problémem, který rozdělil Žerotína a Lichtenštejna, české a moravské stavy, ale který vedl ke zmatku i v řadách katolické strany, v níž Vilém Slavata, jiný odpadlík od Jednoty bratrské, se najednou objevil v nečekané úloze obránce stavovských práv. Udělení knížectví lénem nebylo ovšem zadarmo; stálo Karla z Lichtenštejna asi 150.000 zlatých rýnských.
Právně byla otázka opavského knížectví dořešena až po porážce českého stavovského povstání roku 1622, kdy byl odpor opavských a slezských knížat zlomen. Tehdy ovšem se bratřím z Lichtenštejna otevřely nové, zcela netušené možnosti mocenského vzestupu. Maxmilián zastával v císařské armádě vysoké hodnosti, Gundakar měl vysoké úřady dvorské, Karel se stal nejdříve císařským komisařem a pak královským místodržícím v Čechách. Vystřídal v tomto úřadě vévodu Maxmiliána Bavorského, který dal pokořeným stavovským předákům řadu slibů, které císař Ferdinand II. nebyl ochoten dodržet. Karel z Lichtenštejna se po počátečním zdráhání projevil jako vcelku ochotný nástroj politiky habsburské pobělohorské represe. Setkáme se s ním v čele císařských komisí, které posílají na smrt podle třídního klíče vybrané představitele stavovského odboje (na Moravě se tomu Lichtenštejnův kolega a věčný soupeř, kardinál Ditrichštejn, dokázal vyhnout), i v čele komisí konfiskačních.
Dlužno říci, že Karel z Lichtenštejna si zdaleka nepočínal tak bezohledně, jako třeba pan kardinál, který v několika letech po Bílé hoře dovedl pro Ditrichštejny získat řadu panství, která nakonec svým významem předčila i Mikulov. Zejména způsob, jakým se Ditrichštejn zmocnil panství Lipník a Hranice, zabavených pánům Pergarům z Pergu, popřípadě direktorovi Václavu Molovi z Modřelic, byl velice nevybíravý, a měl v kardinálově okolí nejednoho napodobovatele.
V Čechách co do bezohlednosti vedl císařský plukovníkAlbrecht z Valdštejna Albrecht z Valdštejna, od roku 1622 vladař domu valdštejnského na Frýdlantě. 12. prosince 1622 napsal Lichtenštejn Valdštejnovi (spolu s Vilémem Slavatou a Martinicem) stíŽný list, v němž ho upozorňovali na to, že „mnozí z těch, jichžto statkové konfiscírování a k ruce Jeho Milosti Císařské ujati, též potom pánu (Albrechtovi z Valdštejna) k držení a užívání postoupeni jsou, se vynacházejí, stěžujíce sobě, že s manželkami a dítkami svými jsouce všeho zbaveni, hlad a nouzi trpěti musejí, a téměř v čem choditi nemají, prosíce, aby jim vždy nějaké vychování a k každodenním potřebám jisté opatření nařídilo. . .“ Počínání Valdštejnovo bylo tak neurvalé, že jej jeho kolegové museli napomínat a nařizovat mu, aby nešťastným majitelům konfiskovaných statků, jichž se zmocnil, a tak poskytl nejnutnější prostředky k živobytí. To ovšem neznamená, že místodržící Lichtenštejn byl zcela nenáročný, naopak. Reskriptem z 9. března 1622 mu bylo ponecháno všechno stříbro Fridricha Falckého, které se mu po bělohorské bitvě dostalo do rukou. Z konfiskovaných statků se mu do rukou v Čechách nedostalo sice tolik, kolik dokázal pobrat Valdštejn, který skoupil statků za více než dva milióny kop míšenských, ze kterých mu bylo císařem darováno 400.000 zlatých. Lichtenštejnovi bylo postoupeno statků jenom za 310.000 kop, z nichž mu bylo sleveno 28.500 zlatých. Nejdůležitějším ziskem bylo fideikomisní panství Kostelec nad Černými lesy s panstvími Uhřiněves, Říčany, Koloděje a Škvorec, které patřívalo k državám Smiřických a mělo pro svoji blízkost ku Praze v jejich hospodářském systému klíčové postavení. Lichtenštejnovi prodal tyto středočeské državy Albrecht z Valdštejna jakožto počestný správce a poručník posledního Smiřického za 600.000 kop míšenských, 21. ledna 1623. Hned při koupi složil Lichtenštejn hotově 200.000 kop, a téhož roku 1623 složil i zbytek, z něhož mu Valdštejn 266.000 kop slevil, protože panství byla poničena. Ovšem i tak šlo o sumu závratnou, kterou Lichtenštejn normálně přes svoji zámožnost sehnat nemohl.
Ještě větší byly Lichtenštejnovy zisky na Moravě. Po zhroucení povstání na Moravě se jeho prostřednictvím snažil dosáhnout císařské milosti sám zemský hejtman Ladislav Velen z Žerotína, Lichtenštejnův přítel z mládí. Roku 1622 dosáhl Lichtenštejn obnovení starých rodových privilegií, čímž dosáhl vlastně na Moravě postavení exteritoriální. K severomoravskému panství Úsov, které vyženil s Marií Annou z Boskovic, získal z konfiskací panství Sovinec, zabavené Janovi Kobylkovi z Kobylí a Moravskou Třebovou s Trnávkou, které patřívaly Ladislavovi Velenovi ze Žerotína. Existovalo reálné nebezpečí, že souvislé državy Lichtenštejnovy na severní Moravě (Moravská Třebová, Trnávka, Zábřeh, Úsov, Ruda, Kolštýn, Šilperk, Temenice a města Uničov a Šumperk) splynou zcela s lichtenštejnským knížectvím opavsko-krnovským. To pochopili i páni spolubratři Lichtenštejnovi v čele s jeho dávným soupeřem kardinálem z Ditrichštejna, a aspoň toto nebezpečí zmařili.
Vedle Karla z Lichtenštejna získával z konfiskací i jeho bratr Maxmilián, jenž se roku 1625 stal držitelem Moravského Krumlova, zabaveného Pertoldovi Bohobudovi z Lipého, který se vystěhoval do Uher a pak do Slezska. Na Krumlově, přejmenovaném na Lichtenštejn, mělo vzniknout vedle Valtic druhé středisko lichtenštejnské moci. Maxmiliánovi ostatně patřily i boskovické Bučovice, takže lichtenštejnské državy měly na Moravě soupeře jenom v državách biskupství a Ditrichštejnů.
Moravské zisky pocházely většinou z konfiskací a Karel z Lichtenštejna za ně zaplatil velice málo. Ale zadarmo je také nedostal, za statky, získané v Čechách pak musel zaplatit už proto, že stál v čele zemské správy. Kde tedy vzal v letech 1622—1623 tak značné částky?
Odpověď na tuto otázku nám dávají akta konfiskačních komisí a akta soudního procesu, vedeného císařským fiskem proti Janovi de Witte, Valdštejnovu bankéři a Lichtenštejnovu spolupracovníkovi v době „kalády“ — a vlastně i Lichtenštejnovi samému.
Vážnější než bezprostřední důsledky Bílé hory byla opatření císařské vlády, která v letech 1621—1623 zcela rozvrátila hospodářský život země. Už během povstání se otevřeně mluvilo o tom, že císař by se mohl zbavit svých dluhů radikálním způsobem. Vlna konfiskací byla jedním druhem pokusu o oddlužení. Druhým, rovněž panovníky odedávna užívaným, bylo zlehčení mince a zaplacení dluhu znehodnocenou mincí. Proti těmto opatřením se ovšem stavové bránili, a zajišťovali se proti nim i zvláštními privilegiemi. Víra v jejich platnost vedla patrně nejednoho předáka opozice do povstání. Roku 1621 byl však stavovský odboj zlomen a v zemi nebylo nikoho, kdo by se mohl postavit na odpor opatřením, která musela vést k tornu, že většina obyvatel země přijde na mizinu. Ostatně ožebračení „země rebelů a kacířů“ bylo považováno za část trestu, České země byly považovány za otevřený zlatý důl, tím spíše že v okolních německých zemích bylo právě vydávání znehodnocené měny v plném proudu. Minci se sníženým obsahem drahého kovu (sníženým zrnem) začali za povstání razit i stavové.
Nesmírné náklady na vojsko roku 1621 rozvrátily zemské finance dokonale. Daňový výnos poklesl na polovinu, zato výdaje na vojsko byly nesmírně vysoké, když bylo nutno platit a vydržovat vojska, která do Čech poslali císařovi spojenci. Dosavadní příjmové zdroje nebyly s to opatřit císaři velké částky, které neprodleně potřeboval. Po celý rok 1621 byla postupně zlehčována mince, ale tato akce, prováděná patenty místodržícího Lichtenštejna nevynášela víc, než 50.000 zlatých týdně.
V zimě 1621—1622 se proto dvůr ohlížel po nových zdrojích. Lichtenštejn dal tehdy pražským dvorským kupcem Janem de Witte vypracovat návrh, jak by bylo možno císaři opatřit okamžitou finanční výpomoc ve výši asi šesti miliónů zlatých na účet příjmů z mincovnictví. Nevadilo ani, že Jan de Witte je nekatolík a Nizozemec. Za povstání půjčoval de Witte oběma stranám, a tak, i když za povstání zastával městské úřady, byl pro Lichtenštejna nepostradatelným spolupracovníkem při provádění plánu, který měl ještě tu výhodu, že sliboval svým původcům nesmírné zisky. Tak podle tohoto plánu měl císař postoupit své příjmy z ražení mince zvláštní komisi, která by mu poskytla uvedenou částku a pak si ji vybrala z příjmů mincoven, které by na rok dostala do svých rukou. De Wittův návrh byl celkem beze změny přijat a 18. února 1622 byla uzavřena smlouva, podle níž se na rok dostalo české mincovnictví do rukou konsorcia kořistníků, v němž vedle místodržícího Lichtenštejna a de Witteho byli vysocí zemští úředníci, například Michna, vojenští páni v čele s Valdštejnem, židovský kupec Baševi z Prahy a řada vysokých hodnostářů vídeňské dvorské komory. Vedoucí postavení v podniku měl Jan de Witte, který jedině věci rozuměl a který asi na podniku nejvíc vydělal.
Konsorcium si především prostřednictvím Lichtenštejnovým zajistilo, že se ze země nesměla vyvážet hodnotnější mince. Dosavadní mince byla stahována z oběhu postupně, byla skupována za nové peníze prostřednictvím Baševiho překupníků na českém venkově, a nová, „dlouhá“ mince, jak byla posměšně nazývána, byla dávána do nuceného oběhu. Členové konsorcia se se vzácnou vynalézavostí obohacovali hned několikrát. Především měli monopol na dodávání hodnotnější staré mince (pagamentu) do mincoven — to byl úkol Baševiho. Pagament pródávali za zvýhodněné ceny sami sobě. Minci pak začali razit v obrovském množství, o to se staral zase de Witte. Hodnota mince byla proti znění smlouvy snížena hned několikrát. Jednak zvýšením nominální hodnoty mincí, jednak ubíráním stříbra a zvýšením počtu mincí, ražených z jedné hřivny stříbra. Tak u dvouzlatníků byla ražena číslice 150 místo 120 krejcarů a zrno bylo sníženo zhruba na pětinu. Skutečná hodnota nebyla tedy 150, nýbrž jenom 24 krejcarů. Mincovní podvod byl dovršen Lichtenštejnovým nařízením, které zlehčilo pražskou hřivnu proti hřivně vídeňské.
Ani tím se zisky podvodného koncernu nekončily. Proti znění smlouvy odváděli císařské komoře slíbené částky ve znehodnocené měně. Částku neodvedli najednou a splátky odváděli opožděně. Nadto si vymohli, že za znehodnocenou minci mohli opravdu za babku kupovat konfiskované statky. Tím byli ožebračeni ti, jimž byly statky konfiskovány, byla okradena státní pokladna, zato vyrostl miliónový majetek bankéře de Witteho, Baševiho, jakož i rozlehlé državy valdštejnské a lichtenštejnské. Kronikář Dačický napsal, že „skrze kteroužto minci a ony nesnáze ta přehrozná ve všelikých věcech drahota rozmáhati se nepřestávala a nenasycení lakomci jak mohli, tím nabejvali. .
Hospodářský rozvrat a hrozná bída neodradily dvůr, aby konsorciu nenabízel prodloužení smlouvy. Lichtenštejn, de Witte a jejich druzi se k tornu neměli, protože nebylo už možno přehlédnout známky blížící se katastrofy. Od 1. dubna 1623 převzala proto císařská komora znovu mincovnictví, ale císařské patenty a nařízení, stanovující hodnotu mince a zakazující vývoz potravin ze země a schovávání zboží nebyly nic platné. Nakonec nezbylo, než „dlouhou minci“ stáhnout a nahradit hodnotnější mincí. 28. prosince 1623 byl vydán patent o mincovní kaládě, tj. státním bankrotu, podle něhož mincí zůstala jedna desetina ražené hodnoty. I tentokrát byly postiženy masy obyvatelstva, nikoli však členové podvodné společnosti, kteří se včas špatné mince zbavili. V následujících letech nejen že nebyli potrestáni, nýbrž „za své zásluhy“ byli, jako to byl případ Jana de Witte, odměňováni šlechtickými tituly i jinak.
Císař se znehodnocením mince nejenom starých dluhů nezbavil, nýbrž naopak upadl no nových. Ferdinand II. stejně jako většina členů habsburského rodu neměl pochopení pro rozumnou hospodářskou politiku. Vídeňský dvůr zůstal pak po staletí eldorádem spekulantů, bezohledných podvodníků, bezcharakterních kariéristů a řemeslných hrdlořezů. Jan de Witte, Baševi, Lichtenštejn a Michna, Albrecht z Valdštejna, ti všichni našli v následujících stoletích desítky následovníků. Habsburkové zůstávali závislí na milosti a nemilosti vojenských podnikatelů a představitelů lichvářského kapitálu, jakými byli Valdštejn a de Witte. Na armádě, byrokracii a lichvářském kapitálu spočívala monarchie rakouských Habsburků až do samého konce, a Lichtenštejnům při tom připadaly dost významné funkce.
Na účet ožebračených českých zemí, v nichž byli na mizinu vedle pánů stavů ožebračeni především ti, kdo dosud hospodářsky podnikali, vyrostl pozemkový majetek hrstky velmožů a nahromadily se velké majetky, které v následujících letech většinou pohltila bojiště evropské války. Karel z Lichtenštejna při tom všem hrál úlohu ochotného nástroje regresivní, hospodářsky nesmyslné politiky ničení, nezapomínající na vlastní obohacení. Není možné jej zbavit viny na všem zlu, které pobělohorské období přineslo. Nechybí sice dokladů o tom, že se chtěl odlišit od Valdštejnů a Ditrichštejnů — je však také skutečností, že císařský generalissimus a císařský gubernátor se také pečlivě oddělovali od Karla z Lichtenštejna. Podobně jako Karel starší z Žerotína mohl sice Karel z Lichtenštejna v jednotlivých případech udělat leccos dobrého pro své stavovské přátele a příbuzné, ale jeho politika způsobila situaci, v níž ztroskotala stará stavovská společnost. Nadto proslul Lichtenštejn v Čechách i na Moravě zvůlí a naprostou bezohledností zejména vůči městům. Královská a věnná města byla přičiněním Lichtenštejnovým přivedena na mizinu. Na Moravě byl jeho režim vůči městským obcím, které se dostaly do jeho rukou (Prostějov, Uničov, Šternberk, Litovel) tak bezohledný, jak ukazuje příklad Uničova, že se tyto snažily všemi prostředky dostat se z jeho moci. Po stránce náboženské byl odpadlík od Jednoty zcela lhostejný — ostatně stejně jako Valdštejn — a na rekatolizaci mu nijak nezáleželo.
Kaláda umožnila rozsáhlou koncentraci pozemkového majetku v Čechách i na Moravě a jeho soustředění do rukou největších kořistníků. Jestliže državy Albrechta z Valdštejna nepřečkaly pád generalissimův a po roce 1634 se dostaly do rukou jeho vrahů a zrádných generálů, Butlerů, Lesliů, Pic colominiů, Gallasů a dalších, državy ostatních pobělohorských kořistníků zůstaly pohromadě po staletí. Jenomže na podvodné manévry Lichtenštejnovy a de Wittovy se přišlo. Proti Karlovi z Lichtenštejna byl posmrtně zahájen soudní proces, který se táhl téměř sto let a nakonec byl ututlán. Lichtenštejnovým potomkům a dědicům bylo tím umožněno, aby těžili skoro tři staletí z pozemkového majetku, za který nezaplatili buď vůbec nic, nebo výtěžky jednoho z největších podvodů 17. století. To je shodné konstatování autorů dvou prací, které byly v posledních letech kaládě věnovány; erlangenského profesora A. Ernstbergera i pražských historiků prof. A. Nohejlové-Prátové a K. Víta. Po tři staletí plynuly, jak ukazují spisy bučovické lichtenštejnské účetní komory, z Českých, moravských a slezských statků a z práce desetitisíců poddaných do knížecí pokladny peníze, z nichž vznikaly paláce ve Vídni — i ve Valticích, rozsáhlé umělecké sbírky, včas odvezené z dosahu bývalých lichtenštejnských poddaných. Z výnosu práce poddaných bylo po jedno století vydržováno uměle vytvořené „samostatné“ knížectví Liechtenstein.
Rozmach lichtenštejnské moci v 17. století, který z Valtic dočasně udělal významnou rezidenci, byl tedy důsledkem soudobých tendencí, v podstatě feudálního charakteru, usilujících o vytvoření rozsáhlých pozemkových držav. Z hlediska celkového vývoje středoevropské společnosti a ekonomiky šlo o jev nezdravý a ve svých důsledcích regresivní. Není tedy vzestup Lichteritejnů a Valtic bez hořké příchuti. Tím závažnější je úkol, vyzdvihnout z dějin valtického obyvatelstva to kladné, co do nich přinesla staletá práce prostých pracujících lidí.

Josef Polišenský


Články tomuto blízké:
Vztahy Zámku k Radnici
Liechtensteinové po přesídlení jejich residence z Valtic do Vídně
Giovanni Battista Carlone – vynikající stavitel a architekt
Rozhovor s Jeho Jasnou Výsostí Lichtenštejnským panovníkem knížetem Hansem-Adamem II.
Obraz Velká vápenka a majetkoprávní nároky Lichtenštejnů vůči ČR
Znak Liechtensteinů v 17. století
Restituce šlechtického majetku: Liechtensteinové
Valtice a rozmach lichtenštejnské moci
Liechtensteinové a jejich dočasná rezidence Valtice